Pojmy3

ování učitelů k žákům, 4 pro chování žáků k učitelů, 4 pro chování žáků mezi sebou a vyvěsí je ve třídě, kde jsou všem na očích.
9. Dramatická výchova ve školní, mimoškolní činnosti, význam hry a zážitku
Dramatická výchova – pedagogická disciplína, která v procesu učení klade důraz na jednání a aktivitu, využívá přímého prožitku a vlastní zkušenosti v jednání, úzce souvisí s dramatickým uměním, neboť využívá jeho prostředků a postupů k splnění svých cílů, tzn. vychovat člověka tvořivého, vnímavého, citlivého, emfatického, schopného kontaktu a slovní i mimoslovní komunikace, člověka, který se umí orientovat v běžných i méně běžných životních situacích a mezilidských vztazích , který se umí rozhodovat a jednat svobodně a zároveň zodpovědně.
Cíle dramatické výchovy - cílem je především to, aby bylo dítě schopno:
- orientovat se v sobě,
- vnímat skutečnost kolem sebe a porozumět jí,
- tvořivě řešit problémy,
- aktivně a odpovědně používat získané poznatky a dovednosti,
- jasně a zřetelně formulovat své myšlenky a beze strachu je prezentovat,
- respektovat názory druhých,
- soucítit s druhými lidmi,
- spolupracovat na společném díle, dovést dílo až do konce a nést za něj odpovědnost
Dramatická hra - námětová hra založená na mezilidském kontaktu a komunikaci, na setkání různých lidských jedinců v situacích, osob, které na sebe vzájemně působí, řeší střetávání svých postojů a potřeb, přání a směřování, a vytvářejí tak děje.
Hra v situaci – žáci jednají v navozené situaci buď sami za sebe, využívá se tu simulace, nebo v roli jiného. Často situace, se kterými se setkávají v běžném životě. Jde tedy o -hledat optimální řešení, koordinovat chybná rozhodnutí bez strachu z možných následků.
Alternace - žáci přebírají určitou sociální roly a na základě svých zkušeností se snaží vytvořit nejtypičtější chování dané postavy.
Charakterizace – Žáci přebírají cizí sociální roli s určitými charakterovými rysy, názory, problémy. Velmi důležité je vnitřní porozumění a vcítění se do dané postavy.
Empatie – vcítění se do prožitků druhého.
Simulace – napodobování dějů, procesů, chování.
10. Poruchy chování žáků a jejich náprava
Poruchy chování – v rámci evropských škol -žáci jako nejobtížněji vzdělavatelní, charakteristika :
1. neschopnost učit se –pokud ji nemůžeme vysvětlit intelektovými, smyslovými a nebo zdravotními problémy,
2. neschopnost navazovat sociální vztahy – s učiteli, s ostatními žáky,
3. nepřiměřené chování e emotivní reakce v běžných podmínkách,
4. celkový výrazný pocit deprese a neštěstí,
5. tendence vyvolávat somatické symptomy – bolest, strach, a to ve spojení se školními problémy
Intenzita poruchového chování – 5 stupnů:
1. reakce na problémy denního života, vývoje a získávání zkušeností se nevymyká,
2.chování, jímž jedinec reaguje na krizové životní situace jako rozvod rodičů, smrt v rodině, narození sourozence, nemoc blízkého,..
3. vymyká se očekávání, nedostatečná přizpůs.ale ve škole je však schopný se ovládat a přizpůs.
4.stupeň – opakované nevhodné chování, dá se ještě pomoci,
5.stupeň – opakované nevhodné chování s tak výraznými symptomy, že se jedinec nedá ovlivňovat a vzdělávat v běžném prostředí školy.
3 stupně poruch podle narušování norem:
1. disociální chování – často se váže na mikroprostředí a vývojové období žáka, zvládnout přiměřenými pedagogickými postupy za pomoci odborníků – např. terapie,
2. asociální chování – chování neodpovídá mravním normám společnosti, nedosahuje úrovně ničení společenských hodnot, např. starší školní věk,
3. porucha chování antisociálního rázu, delikvence – porušuje právní normy společnosti, uvědomělé proti společenské kriminální jednání vědomého charakteru
Rizikové přístupy:
1. přístup k individualitě žáka je málo citlivý – např. u žáka s poruchou učení,
2. učitelé mají k žákům nepatřičná očekávání - nadhodnocené, žák ho ani nemůže naplnit,
3. nestálost učitelů v řízení chování žáků – nedůslednost, kontrola žáků vede ke zmatku,
4. pokyny jsou podané nefunkčním způsobem,
5. neefektivní pokyny ke strategiím školní práce,
6. posilování nežádoucího chování – např. nesprávný vzor v chování učitele,..
V evropském kontextu je užíváno dělení školských systémů do 3 skupin:
jednokolejní systém – všechny děti jsou vzděláván ve stejném typu školy, je tu podpora pro děti se speciálními potřebami,
dvoukolejní systém – žáci se speciálními vzdělávacími potřebami vzděláváni odděleně,
vícekolejní systém – rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami mají na výběr speciální nebo běžnou školu s individuální nebo skupinovou formou inkluse (integrace).
Perspektivní přístupy:
1. pozorování žáků a identifikace jejich problémů,
2. vycházet ze světa žáků – využít světa žáků, jejich životních zkušeností,
3. respektování a rozvíjení sociálních zkušeností problémových žáků,
4. učit žáka vidět vlastní perspektivu – problémoví žáci často svou perspektivu nevidí,
5. vidět individuální cestu – ze dvou důvodů – pro stanovení vzdělávacích potřeb a za druhé pro každodenní pedagogickou práci s žákem.
Neagresivní chování: lhaní, útěky, krádeže,..
Agresivní chování: šikana,..
Poruchy učení např.:
dyslexie – porucha čtení
dysgrafie – porucha motorické složky psaní
dyskalkulie – porucha čtení a psaní číslic,
dysortografie – porucha, při níž dítě dělá specifické pravopisné chyby.
11. Agrese a šikana jako výchovné problémy
Agrese = napadení, řada psychologů tvrdí, že je naučená na základě zkušeností, z dítěte se stává agresivní člověk postupně, a to tak, že si „pamatuje“ způsoby jednání, které vedou k „úspěchu“.
Šikana = zvláštní případ agrese, obtěžování, týrání, sužování, pronásledování.
Druhy šikany:
a) přímá = tvrdé a mírnější projevy
b) nepřímá = pomluvy, intriky, izolace
K původu šikany a agrese:
a) teorie identifikace původní oběti s agresorem – dítě se identifikuje s osobou, která ho šikanuje,
b) teorie přeměny (transferu) – z nenaplněného pozitivního stavu se stává vztah negativní, člověk chce být ve vztahu obdivován, pokud se ti nenaplní, obrátí se vztah v negativní.
Diagnostické znaky šikany:
a) opakovatelnost ubližování
b) bezbrannost oběti
c) asymetričnost = více proti jednomu
Motivace k šikaně - touha po mužnosti, touha po dominantnosti, motiv krutosti, zvědavost, nuda.
Vývojové stupně šikanování (5.stupňů)
1.zrod ostrakismu = mírné, převážně psychické násilí
2.fyzická agrese a přitvrzování manipulace
3.vytvoření jádra = šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky šikanovat oběť
4.většina přijímá normy agresorů
5.dokonalá šikana = prorůstání šikany do oficiální (školní) struktury
Aktéři šikany: -Agresoři - nevhodná výchova (citový chlad, lhostejnost,..), somatické zvláštnosti (nemusí se jednat o zdatné – silné jedince), specifické projevy chování (hrubost), temperamentové dispozice (vznětlivost), socioekonomický status (nemusí být z nižších sociálních vrstev) , učitel jako spoluaktér šikany, ze 2/3 bývalá oběť.
Diagnostikování šikany učitelem:
a) přímé znaky – specifické verbální a fyzické projevy a reakce na ně,
b) nepřímé znaky –izolovanost, nejistota, ustrašenost, smutek, horší prospěch, vyhledávání blízkosti učitele, odmítavý vztah ke sportu, poškozené, věci nebo zranění, bez vysvětlení
Oběť šikany: - somatické zvláštnosti (brýle, tloušťka,..), psychické příčiny – dnes se vyskytuje nejvíce (nízké sebevědomí, děti neschopní zaujmout – bez kamarádů, děti s útočným chováním – např. popichují, noví žáci, vynikající žáci, jemní žáci,..).
Když pedagog zjistí šikanu – zaměřit se na problém – kdo se s kým baví, vždy informace od každého zvlášť, agresor až na závěr!, chránit oběť i svědky před možnými útoky –zadat jim třeba nějaký úkol, nakonec problém otevřít a vyřešit ho a šikanu potrestat (v méně závažných případech stačí domluva, hrozba dalšího postihu, žáci si často ani neuvědomují, že šikanují) – nejlépe předchází další šikaně.
Skupinová dynamika šikanování – vývoj je závislý na vztazích ve skupině k normám, hodnotám.
Postoje školy k šikaně – polopravdy –na každé škole se šikana objeví – názory jako, ať si to vyřídí mezi sebou (nesmysl, oběť nemůže mobilizovat síly, nebo jakmile zasáhneme,
šikana se utají, nebo řešení ublíží pověsti školy
Doporučené postupy: otevření klima, spolupráce
1. vyšetření případu
2. jednoznačné odsouzení šikany
3.první fáze nápravy
4.prevence
Náprava a prevence: jednání s obětí, s agresorem, s rodiči obou, s žáky , nezamlčovat.
Prevence ve třídě:
1) podat informace
2) nepřipustit nudu
3) pozorování a korigování vztahů mezi dětmi
12. Krása a umění jako prostředky výchovy
Estetika je vědní obor:
a) užší koncepce = věda o umění, teorie umění, metody umělecké tvorby, umělecké druhy a žánry,
b) širší koncepce = věda o krásnu nejen v umění, ale také v přírodním a společenském prostředí (sport, práce..).
Význam estetické výchovy z hlediska:
a) individuálního – rozvoj psychických a fyzických funkcí – tvůrčí aktivity,..
b) společenského – vytvoření předpokladů kulturního a uměleckého života společnosti, estetizace života, páce,..
Estetická výchova = souhrn výchovných procesů, které směřují k poznání a osvojení si estetických prvků kulturnosti v poměru k umění, přírodě a jiným společenským vztahům a činnostem.
Umění = základní, vůdčí prostředek estetické výchovy
Funkce umění :
1.poznávací – poznávání skutečnosti ve formě „uměleckých obrazů“
2.etická – obraz sféry mravních jevů, vztahů, postojů, obraz řešení mravních konfliktů
3.emocionální – hluboké citové prožitky a rozvoj citové sféry
4.estetická – konečná syntéza všech těchto funkcí
Estetická výchova je určena všem ,dvě stránky:
aktivní – činnostní, tvořivostní
receptivní – citově poznávací
Prostředky estetické výchovy:
1.umění
2.prostředí – přírodní, společenské, pedagogické
3.Práce a mimopracovní činnosti (hra, sport)
Formy estetické výchovy:
1.školní – ve vyučování, mimo vyučování (divadla, výstavy, zájmové kroužky,..)
2..mimo školní (ZUŠ)
3.rodinné
Cíle estetické výchovy:
1.rozvoj vnímání, chápání, citového prožívání a hodnocení uměleckých děl a estetické stránky reality,
2.kognitivní východiska – seznámit se s základními uměleckými díly národní a světové kultury a s jejich tvůrci a interprety a s hlavními etapami vývoje umění,
3.rozvoj uměleckých schopností a dovedností,
4.uměním a krásou obohacovat poznání dětí a mládeže a kultivovat jejich myšlení, cítění a chování.
Význam školní estetické výchovy -Je možné systemizovat poznatky, dovednosti, 1 nebo více druhů umění v jednom předmětu, aktivní a receptivní část
Formy estetické výchovy:
1.školní – ve vyučování, mimo vyučování (divadla, výstavy, zájmové kroužky,..)
2.mimo školní (ZUŠ)
3.rodinné
Vyučovací předměty z hlediska vztahu k estetické výchově:
-speciální estetickovědní předměty (mateřský jazyk a literatura, hudební a výtvarná výchova)
-humanitní vyučovací předměty (dějepis, cizí jazyky)
tělesná výchova A Ostatní předměty
13. Tělesná kultura a tělesná výchova – součástí výchovy ke zdravému životnímu stylu
Tělesná kultura – obecný pojem, kterému je podřazeno:
1.TV – součást výchovy (pedagogický proces),
2.sport – řízený tréninkový proces s cílem dosažení určité výkonnosti ve zvolené specializaci a uplatnění v soutěžích (výkonnostní a vrcholový),
3.pohybová relaxace – obnova a rozvoj tělesných a duševních sil (kondice) pohybovou činností
Pojem tělesná kultura dále zahrnuje:
-vědecké poznatky v oblasti tělesných a sportovních aktivit,
-příprava tělovýchovných a sportovních odborníků,
-tělovýchovné slavnosti a sportovní soutěže,
-tělovýchovná a sportovní zařízení, výzkumné laboratoře, lékaři,…
Zdraví = optimální stav tělesné, duševní a sociální pohody.
Pohybová činnost – u dětí i funkci socializační, vhodnou náplní volného času, preventivní prostředek proti nežádoucím sociálním jevům.
Cíle tělesné výchovy – nemají se ztotožňovat se sportovními, sledovat zájmy pedagogické, více se zabývat zdravotní prevencí a přispívat k výchově ke zdravý, méně se orientovat na sportovní výkon a výkonnostní limity:
kompenzační – vyrovnání nepříznivých vlivů snížené možnosti pohybu,
stimulační – pro trvalý (celoživotní) zájem a aktivitu.
Cílem tělesné výchovy je pohybově a tělesně kultivovaný člověk, správně chápána TV a pohybová aktivita směřuje ke zdravému stylu, je součástí životního stylu a je spojena s prožitkem
Funkce TV:
1. zdravotní – upevňování a rozvoj zdraví, rozvoj tělesné zdatnosti, uvědomění si významu cvičení pro tělesný vývoj, zásady osobní hygieny, otužování, návyky správné výživy,
2. vzdělávací –poznatky o sportech, názvosloví, technika, styl, taktika, pravidla,názvy požívaných zařízení, nářadí, základy měření a hodnocení tělesné a pohybové výkonnosti,
3.výchovná – fyzická námaha, překonání překážek, přispívá k utváření povahových vlastností, , tělesné aktivity souvisí s estetickým zážitkem, k estetizaci zevnějšku, k pohybové kultuře.
Prostředky a organizační formy TV:
1. základní organizační formou vyučovací hodina
2. pohybová činnost před výukou – zejména na 1.stupni je prospěšné zahájit výuku cvičením,
3. pohybová činnost během výuky –pozorujeme-li fyzickou a psychickou únavu žáků,
4. p ohybová činnost o přestávkách,
5. pohybové činnosti ve školní družině –nejlépe mimo školní budovu – na hřišti,…
6. cvičení v přírodě, školy v přírodě, školní výlety, specializované kurzy,
14. Utváření klimatu ve školní třídě a výchovné skupině
Klima – komplexní, dlouhodobý jev,tvořící celek, jako soubor kvalit, ovlivňujících poměry uvnitř
Školní klima – specifický projev školního života, který obsahuje celkovou kvalitu prostředí uvnitř školy s ekologickými a estetickými aspekty školy a jejich přilehlých prostor, společenskými a sociálními a kulturními dimenzemi.
Typy školního klimatu: podle
1.výchovných stylů – autoritativní, demokratický a liberální,
2. nátlaku, kt.je život školy podřízen- homogenníx heterogenní, otevřené x uzavřené,
3. podle klimatu – suportivní (podporující, vstřícné) a defenzivní (obranné).
Klima třídy je sociálně-psychologická proměnná, představující dlouhodobější sociálně emocionální naladění, zobecněné postoje a vztahy, emocionální odpovědi žáků dané třídy na události ve třídě.
Atmosféra třídy -jev krátkodobý, situačně podmíněný a relativně rychle se měnící.
Sociální klima třídy - dlouhodobý jev, specifické pro danou třídu a učitele i několik let.
Sociální klima aktuální – momentálně v třídě přítomné.
Sociální klima preferované – do něhož se promítají žákovské představy a přání.
Klima školy - kvalita interpersonálních vztahů a sociálních procesů, které fungují v dané škole, tak, jak ji hodnotí, vnímají a prožívají učitelé, žáci a zaměstnanci školy, soubor trvalých podmínek, ve kterých žijí a pracují
Sociální klima školy - souhrnné vyjádřené spokojenosti či nespokojenosti členů určité sociální skupiny popřípadě celé společnost, je utvářeno a ovlivňováno školními třídami, žáky i učiteli, vedením školy, učitelským sborem i personálem školy v průběhu času v určitých podmínkách.
Znaky pozitivního klimatu třídy:
1. z hlediska žáků – podporuje rozvoj osobnosti žáka, akceptuje žáka, umožňuje žákovi zažít úspěch, spravedlivý přístup k žákovi, umožňuje objevné učení, ze kterého má radost,…
2. z hlediska učitelů – pracoviště, kde se mu dobře a adresně pracuje, spolupracuje se žáky, rodiči, kolegy, učitel prožívá citový soulad a pocit sounáležitosti s ostatními učiteli, pocit svobody a samostatnosti v práci, úspěch v oboru,..
3. rodiče očekávají od pozitivního klimatu – vstřícnost učitelů, spravedlivé hodnocení a zacházení s dětmi, vychovatelskou a vyučovací kompetentnost, vhodnou motivaci dětí, individuální podporu dětem, ..
z hlediska veřejnosti musí škola připravit žáky – úspěšné zapojení do pracovního světa, zodpovědné účasti na společenském životě, k osobní mobilitě, dodržování sociálních a pracovních ctností,…
Dítě má na vlastní kůži zažít svobodná rozhodnutí a odpovědnost za vlastní volbu např.prostřednictvím školního parlamentu, jako členové třídní samosprávy- spoluprácí
na společných úkolech, zájmech školy nebo třídy. Vytvořením specifického klimatu může fungovat jako součást tzv. skrytého kurikula – zkušenosti, vztahy,
procesy a činnosti, které se projevují na rozdíl od formálního kurikula skrytě a nelze je předvídat a ovlivnit.
15. Profesně pracovní způsobilost člověka a její edukativní utváření

Práce - specifická činnost člověka, charakteristická svým cílevědomým, individuálně i společensky významným zaměřením, umožňujícím uspokojovat základní potřeby člověka.
Druhy práce:
a) - tvořivá
- mechanická
b) - s převážně intelektuální činností
- vyrovnané použití intelektu a motoriky
- převaha manuální činnosti
c) - práce vědecké, abstraktní povahy
- práce umělecké povahy
- práce technické povahy vyžadující zacházení s neživými materiály
- práce technické povahy vyžadující zacházení s živou přírodou
- práce s převahou interpersonálních vztahů
- práce administrativní povahy
Etapy profesionální orientace:
1. etapa základní, obecné profesionální orientace – docházka na 1. stupeň ZŠ - pochopení smyslu práce a základů její organizace, psychického i fyzického podílu, probíhá od předškolního věku doma, ve škole a při dalších příležitostech
2. etapa profesionální aproximace (přiblížení) - znalost žáka (studenta), jeho dispozic, způsobů pedagogického ovlivňování, orientace v profesních nárocích, jejich potřebách a výkonech
3. etapa profesionální selekce (výběru) a determinace (určení)
- studijní typy žáků s výraznou studijní charakteristikou
- studijní typy žáků s potencionální studijní charakteristikou
- nestudijní typy s průměrným nadáním a se zaměřením na náročnější obory
- nestudijní typy se zaměřením na méně náročné obory
problémy:
- studijní typy se mohou později ukázat naopak
- zájmům žáků (studentů) není z různých důvodů vyhověno
- zájem se rozvíjí i vlivem profese...
Pracovní adaptabilita:
Adaptabilita = přizpůsobování, úprava; proces, který probíhá u každého člověka, který prochází životními změnami; je to určitá vlastnost a charakteristický rys osobnosti, který lze vhodným pedagogickým působením vytvářet; každý žák si uvědomí nevyhnutelnost změn životě, pozná potřebu rekvalifikace a celoživotního vzdělávání.
Orientační představa o profesním výkonu:
nevyužitý pracovník
neschopný pracovník
částečně schopný pracovník
plně odpovídající pracovník
Profesionální orientace:
1. Rámcová představa:
- dlouhodobý proces spojený s pedagogicko-psychologickou diagnózou, prognózou as pedagogickou regulací
2. Skutečný stav:
- volba profese je často – dílem náhodných okolností
- výrazně ovlivněna rodiči
- v malé míře ovlivnění vlastním zájmem (14 % - 18 % žáků ZŠ)
- každá doba má svoje atraktivní profese
Komplex požadavků jednotlivých profesí:
1.dosažené vzdělání
2.poznávací, volní a emotivní vlastnosti a schopnosti
3.speciální nadání – technické, matemat. umělecké, .
4.zdravotní stav
5.organizační schopnosti, znalosti, zkušenosti
6.morální vlastnosti 7.vzhled
8.adaptační schopnosti, flexibilita, tvořivost
16. Rodina jako výchovný činitel
Rodina = malá sociální skupina, vzniklá manželstvím a umožňuje vzájemné soužití mezi manželskými partnery, soužití rodičů a jejich dětí, utváření vztahů mezi příbuznými a vztahů mezi rodinou a společností.
Podle počtu generací rozlišujeme rodinu na:
- základní – otec, matka, děti,
- rozšířenou –