Pojmy2

ezpečí a jistoty, existenční, sociotvorná, výkonná; v autoritativních a direktivních pedagogických směrech je cílem výchovy, v tradiční škole je chápána jako prostředek k realizaci vzdělávání
vnitřní řád školy:
dokument ustanovující chování žáků, školní docházku, povinnosti chránit své zdraví a zdraví spolužáků, plnění pravidel vnitřního režimu školy atd.
„charta školní třídy“:
pedagog diskutuje s dětmi na téma, jak by se měl chovat učitel k žákům, žáci k učiteli a žáci k sobě navzájem. Děti přitom samy formulují stručné zásady, jimiž by se toto chování mělo řídit. Nakonec děti vyberou nejdůležitější zásady, nejúhlednější exemplář podepíší všichni žáci i učitelé a je vyvěšen ve třídě na místě, kde je stále na očích
výchovná autorita:
9) Dramatická výchova ve školní a mimoškolní činnosti a edukativní význam hry a zážitku.
dramatická výchova:
využívání dramatizace, prvků a postupů, umění, podporuje osobní a potenciální rozvoj dítěte, hl. fce v předškolním věku a na 1. stupni, součást vzdělávacího projektu Obecná škola- i na gymnáziích (součást fce esteticko- výchovné).
cíle dramatické výchovy:
sociální rozvoj (uvědomělost, sociální vědomosti), příležitost ke komunikaci, rozvoj obrazotvornosti, tvořivosti, emocionální a estetický rozvoj, příležitost ke spolupráci; orientace v situacích s nimiž se setkávají, hledání řešení, rozhodování se, přijímání různých rolí, pochopení pocitů, myšlení, názorů a motivů jiných lidí;
vnímat skutečnost kolem sebe a orientovat se v ní, orientovat se v sobě, umět jasně a zřetelně formulovat své myšlenky a beze strachu prezentovat své názory, tvořivě řešit praktické problémy,…
empatie:
schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhé osoby, součást emoční inteligence
tvořivost:
schopnost vycházející z poznávacích i motivačních procesů, v níž ovšem hrají důležitou roli též inspirace, fantazie, intuice, nalézání takových řešení, která jsou nejen správná, ale zároveň nová, nezvyklá, na několik etap. Podporuje: inteligenci, otevřenost, iniciativu, pružnost, Tlumí: stereotyp, konformitu,…
hra v dramatické výchově:
poskytuje bezpečné prostředí pro učení, poskytuje možnost opakovat a procvičovat situaci, rozvíjí celou osobnost hráče, umožňuje smysluplné zkratky v čase a prostoru;
hra je podstatou dramatické výchovy, žáci se vciťují do situací jiných lidí a lépe tak chápou danou situaci.
simulace:
modeluje profesionální či životní situace, umožňuje vyzkoušet si různá rozhodnutí a vidět důsledky
alterace:
změna, porucha,poškození nemocí nebo prostředím
charakterizace:
žák se vciťuje do určité osoby, která je v určité situaci, podporuje empatii; vystižení představy jevu, podstatných znaků.
10) Poruchy chování žáků a jejich náprava.
poruchy chování:
projevy chování dětí a mládeže, které reprezentují ustálené spol. normy u soc. narušené mládeže, ale i u jedinců s jiným typem postižení. Vznik- nedostatečné nebo nevhodné výchovné působení a vlivy soc. nebo urč. dispozice osobnosti na podkladě CNS.
poruchy učení:
specifické vývojové poruchy učení se projevují obtížemi při nabývání a užívání dovedností jako je mluvení, porozumění řeči, čtení, psaní, matematické usuzování nebo počítání, poruchy soustředění a jiné;
neagresivní poruchy chování:
disociální (vzdorovitost, neposlušnost, negativismus, lež, porušení školního řádu) asociální (útěky, toulky, záškoláctví, alkoholismus, tabakismus)
agresivní poruchy chování:
antisociální (násilí, agresivita, vražda, organizovaný zločin, sexuální přestupky)
hodnocení chování:
předmět každodenní diagnostiky učitele, soubor všech vnějších, pozorovatelných, analyzovatelných aktů žáka ve škole nebo mimo ni; podoba známky na vysvědčení
rizikové přístupy:
perspektivní přístupy
inklusivní vzdělávání:
podstatou je změněný pohled na selhání dítěte v systému, při neúspěchu se hledají bariéry v systému (není dostatečně otevřený k potřebám jednotlivce), umožňuje vzdělávání a začlenění dětí se specifickými potřebami do hlavního proudu
11) Agrese a šikana jako výchovné problémy
agrese:
nepřátelství, útočnost vůči osobě, předmětu či překážce na cestě k uspokojování potřeby, může se projevit otevřeně, být potlačena, být přesunuta, projevit se psychosomatickými důsledky;
tendence, vlastnost nebo způsob chování vyznačující se útočným zaměřením vůči objektu: (a) brachiální / fyzická, (b) verbální / slovní
- násilné narušení práv jiného člověka, ofenzivní, asertivní jednání.
šikana:
tělesné, psychické nebo spojené ponižování nebo týrání jedinců jinými, cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo jedinci vůči osobě, která se nemůže nebo neumí bránit.
druhy šikany:
fyzická, psychická, spojená; přímá(tvrdé projevy, mírnější projevy) a nepřímá(pomluvy, intriky, izolace)
diagnostické znaky šikany:
opakované ubližování, bezbrannost oběti, asymetričnost (více proti jednomu);
přímé: 1)posměch: poznámky na adresu dítěte, pokořující přezdívka, nadávky, 2) kritika dítěte, výtky na jeho adresu pronášené nenávistným, pohrdavým tónem, 3) příkazy, které dítě dostává od jiných dětí, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, že jim dítě podřizuje, 4) honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které jsou třeba zvláště silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí, 5) rvačky, v nichž jeden z účastníků je slabší a snaží se uniknout(menší dítě někdy s pláčem)
nepřímé: 1) dítě je o přestávkách často samo, ostatní o ně nejeví zájem, nemá kamarády, 2) při týmových sportech bývá dítě voleno do mužstva mezi posledními, 3) o přestávkách vyhledává blízkost učitelů, 4) má-li dítě promluvit před třídou, je nejisté, ustrašené, 5) působí smutně až depresivně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči, 6) zhoršuje se jeho školní prospěch, někdy náhle, 7) jeho věci jsou poškozené nebo znečistěné, 8) poškozený nebo zašpiněný oděv, 9) odřeniny, modřiny, škrábance, řezné rány, které dítě nedokáže uspokojivě vysvětlit
vývojové stupně šikanování:
1. zrod ostrakismu,
2. fyzická agrese a přitvrzování manipulace,
3. klíčový moment – vytvoření jádra
4. většina přijímá normy agresorů
5. totalita neboli dokonalá šikana
12) Krása a umění jako prostředky výchovy
krása:
jedno z východisek estetické výchovy, uplatňuje se především v estetickovýchovných předmětech (český jazyk a literatura, výtvarná výchova, hudební výchova atd.)
estetika:
společenská věda o estetických jevech (umění), působení krásna na člověka, vnímání pocitů a dojmů z uměleckých i přírodních výtvorů
estetická výchova:
souhrn výchovných procesů které směřují k poznání a osvojení si estetických prvků kulturnosti v poměru k umění, přírodě a jiným společenským vztahům a činnostem;
součást kurikul všeobecného vzdělávání ZŠ a SŠ v ČR v oblasti standardu zákl. vzdělávání, realizuje se v estetickovýchovných předmětech
cíle estetické výchovy:
rozvoj chápání, vnímání a citového prožívání, hodnocení uměleckých děl a estetické stránky reality; seznámit se se základními uměleckými díly národní a světové kultury a s jejich tvůrci, interprety a hlavními etapami vývoje umění; rozvoj uměleckých dovedností a schopností; uměním a krásou obohacovat poznání dětí a mládeže a kultivovat jejich myšlení a chování
umění:
základní, vůdčí prostředek estetické výchovy
funkce umění:
poznávací (skutečnosti ve formě uměleckých obrazů), etická (obraz sféry mravních jevů, vztahů, postojů, obraz řešení mravních konfliktů), emocionální (hluboké citové prožitky a rozvoj citové sféry), estetická (konečná syntéza všech těchto funkcí), terapeutická, ekonomická
prostředky estetické výchovy:
umění a jeho společenská funkce, prostředí (přírodní, společenské, pedagogické), práce s mimopracovní činností (hra, sport)
13) Tělesná kultura a tělesná výchova - součásti výchovy ke zdravému životnímu stylu.
tělesná kultura:
komplexní souhrn materiálních i nemateriálních, minulých i současných výsledků lidské činnosti, přejímaných a předávaných dalším generacím. Charakterizuje dosaženou úroveň vývoje společnosti.
tělesná výchova:
rozvíjení tělesných a pohybových schopností a dovedností, fyzické a psychické odolnosti, pohybová kultivace.
sport:
jeden z hlavních prostředků tělesné výchovy, ale také náplň volného času, oblast zájmů jak žáků tak učitelů
pohybová rekreace:
např. o přestávkách, účelem je zajistit odpočinek a nabrání fyzických a psychických sil
úkoly tělesné výchovy:
rozvíjení tělesných a pohybových schopností a dovedností, fyzické a psychické odolnosti, pohybové kultivace, a tělesné hygieny.
funkce tělesné výchovy:
rozvíjení tělesných a pohybových schopností a dovedností, fyzické a psychické odolnosti
prostředky a organizační formy tělesní výchovy
14) Utváření klimatu ve školní třídě a výchovné skupině.
klima:
poměry, situace, prostředí; komplexní jev, jako soubor kvalit, ovlivňujících poměry uvnitř organizace, širších souhrnů charakteristik prostředí, které svou povahou a trváním ovlivňují procesy probíhající v určitém prostředí.
školní klima:
sociálně psychologická proměnná, která vyjadřuje kvalitu interpersonálních vztahů a sociálních procesů, které fungují v dané škole, tak, jak ji vnímají, prožívají a hodnotí učitelé, žáci, případně zaměstnanci školy.
typy školního klimatu:
aktuální (fakticky existující) a preferované (to, c by si žáci a učitelé přáli), klima učitelského sboru, klima třídy, celkového prostředí
znaky pozitivního školního klimatu:
Uvolněné (bez strachu a napětí), Přátelské (dobré vztahy),Podporující (rada, pomoc, podpora),Cílevědomé (zaměřené na úkoly a jejich splnění),
Pracovní ( aktivita, činnost, práce na úkolu),Organizované, klidné (pravidla, pořádek, bez chaosu a spěchu)
školní parlament:
svoboda rozhodnutí znamená právo vyjádřit svůj názor, obhájit ho a vyslechnout názory ostatních; děti mohou takovouto zkušenost učinit například ve školním parlamentu jako zvolení členové třídní samosprávy nebo třídní rady
třídní samospráva:
jsou vybrání jedinci v rámci třídy (většinou na základě dobrovolnosti) a těm je svěřena určitá funkce v rámci třídy (předseda třídy, šatnář, nástěnkář, péče o květiny...)
skryté kurikulum:
zahrnuje zkušenosti žáků v reálném životě školy, které nejsou postižitelné ve vzdělávacích programech a ve formálním kurikulu: klima třídy a klima školy, hodnoty a postoje, vzory chování, které si žáci osvojí od učitelů a žáků.
15) Profesně pracovní způsobilost člověka a její edukativní utváření.
práce:
cílevědomá činnost lidí, kteří prostřednictvím výrobních prostředků mění a přetvářejí ke svému uspokojování potřeb přírodu. Práce a pracovní činnost jsou základní podmínkou lidské existence.
profesně pracovní způsobilost:
zahrnuje vzdělání, vědomosti, dovednosti, osobnostní předpoklady pro vykonávání daného povolání, zdraví atd.
druhy práce:
dělení na kvalifikovanou a nekvalifikovanou, duševní a fyzickou, odbornou a neodbornou,…
profesní orientace:
hl. obsahem je zejména utváření a rozvíjení reálného profesního cíle a perspektivy mladého člověka a vlastností a schopností významných pro proces volby povolání, jeho vykonávání a event. rekvalifikace. Jeden z úkolů, které plní výchovné poradenství pro žáky základních, středních a speciálních škol.
etapy profesní orientace:
profesní stabilita, profesní mobilita
osobní předpoklady:
zájmy, schopnosti, vlastnosti, odvozování slov...
kariérové poradenství:
systém institucionální pomoci mladým lidem a dospělým při volbě povolání, přechodu ze školy do pracovního procesu
pracovní adaptabilita:
schopnost přizpůsobivosti, představuje soubor schopností, které usnadňují snazší aktivní přizpůsobení osobnosti prac. prostředí (schopnost přizpůsobit se novým nezměněným podmínkám- materiálním a sociálním
16) Rodina jako výchovný činitel.
rodina:
nejstarší spol. instituce, plní soc., sexuálně regulační reproduktivní a jiné fce, vytváří emoc. klima a formuluje interpersonální vztahy, hodnoty, postoje, základy etiky a životního stylu.
funkce rodiny:
socializačn