Filozofický atlas

padní říši” jako soudní pojednávání (obr. B):
Osiris zastává činnost soudce, bůh mrtvých Anubis vyvažuje srdce člověka spravedlností (maat). Thot,
bůh měsíce, ale také moudrosti, zaznamenává výsledek.
Mrtvý musí vykonat “zpověď”, v níž ospravedlňuje své pozemské skutky.
K uchování duše (ka) při její životní síle slouží udržení těla nabalzamováním. Duše duchová (ba)
dobrého člověka se spojí po smrti s Osiris.
Egyptské mudroslovné básnictví je tradováno od Ani a Amenope (kol 900). Je zpřízněné s biblickými
sbírkami přísloví (např. “Kniha přísloví”). V něm jsou obsaženy pozorování lidského bytí a rady pro
život.
“Lepší jsou chleby, když srdce je radostné, než bohatství se zármutkem. Prudký, vášnivý je jako strom,
který končí jako palivové dřevo, zatímco skromný je jak strom, který přináší v zahradě ovoce.”
V Iránu založil Zarathustra (řec. Zoroaster) monoteistické náboženství Ahura Mazdy (“Vševědoucího
Pána”). Podle perské tradice je třeba vystoupení Zarathustry datovat kolem r. 560 př. Kr.
Náboženství se nazývá často mazdaizmus, jeho stoupenci zoroastrovci a (od vniknutí islámu) parsové.
Ahura Mazda je moudrý bůh-tvůrce. Jeho průvodci jsou Nesmrtelní svatí (Ameša Spenta),
zosobněné vylíčení božského bytí. Jsou to: správný řád, dobré smýšlení (vohu mano), vládcovská moc,
“armaiti”, tzn. oddanost boha k lidem, dokonalost a nesmrtelnost.
Zarathustra popisuje svět jako bojiště mezi dvěmi principy: duchem svatým jako prostředníkem mezi
Mazdou a jeho tvory stojí proti zlý duch.
Dualismus mezi oběma proniká celé dění světa:
“A na počátku byli tito oba duchové, dvojčata, která podle jejich slov se jmenují dobro a zlo v myšlení,
mluvení a jednání. Ti, kdo dobře jednají, volili mezi nimi správně.”
Mocnostmi zla v boji jsou lež, špatné smýšlení a násilí. I staří bohové (daevas) jsou démoni zla, kteří
chtějí lidi odvrátit od moudrosti a zákona (aša).
Filozofický atlas
14
Podle pozdějšího učení celý boj trvá čtyři období vždy po 3000 let.
Člověk má podle Zarathustry “kostnaté”, to znamená tělesné, a duchové bytí. Stojí před volbou mezi
dobrem a zlem a může při správné volbě pomoci, aby se dobro konečně prosadilo.
Na konci stojí zřízení Říše Ahury Mazda.
Při posledním zvratu stvoření se koná světový soud. Přitom každý jednotlivec je vyzván k vydání počtu
ze svého myšlení a jednání.
Ti, kdo volili zlo, budou těžce trestáni.
Dobří budou odměněni spásou a nesmrtelností.
Takto nádherně popsaná království Ahura Mazda se dovrší ve správném řádu a nejlepším myšlení.

STARÉ ŘECKO A ŘÍM
PŘEHLED
Vznik
Kolébka západní filozofie se nachází v řeckých koloniích na pobřeží Středozemního moře, v jónské
Malé Asii a v jižní Itálii. Tehdy vládnoucí čilý obchod s tehdejším známým světem přinášel řeckým
koloniálním městům nejen blahobyt, leč zprostředkovával také poznatky jiných národů: matematiku,
astronomii, geografii, kalendář, mincovnictví, papír, atd.
Výměna názorů s cizími kulturami požadovala jistý duchovní obzor a rozšiřovala ho. Znakem této
doby byl začínající přechod od vlády šlechty k jiným politickým formám (tyranie, demokracie) a s tím
spojeným vnitřně politickým krizovým jevům. V této době nové duchovní orientace nastával zvrat,
který se označuje heslem “od mýtu k logu” (W. NESTLE). Místo vysvětlování antropomorfickými
bohy hledaly se přirozené, rozumové principy, které by mohly vysvětlit řád ve světě a postavení
člověka. Tento přechod se však neděje náhle, takže mytické myšlení, zvláště u předsókratovců, ale i u
Platóna, na mnoha místech ještě prosvítá.
Důležité základní rysy antické filozofie jsou:
• otázka po prapříčině (arché) a po prvotním zákonu světa (logos) a s tím spojené hledání
jednotícího principu,
• témata spojená s pojmem alétheia (neskrytost): bytí, pravda, pravé poznání,
• otázka po přirozenosti člověka a jeho mravního určení: povaha duše, dobro (agathón) a
ctnost (arété). V individuální etice je to problém dosažení eudaimonie (blaženosti).
Dělení období:
Předsókratovské - zahrnuje přírodní filozofii milétských, pythagorejskou školu, Eleaty, Herakleita,
mladší přírodní filozofy a atomisty.
Také sofisté se zpravidla počítají k předsókratovskému období. Avšak jejich zájmem je člověk a
společnost. Období sofistů, kteří dále zbavují kouzla mytologické modely a zpochybňují tradované
morální představy, je označováno také jako řecké osvícenství.
Klasické období je určováno SÓKRATEM, PLATÓNEM a ARISTOTELEM, kteří jsou ve vztahu
učitel - žák. Centrem filozofie jsou Athény. SÓKRATES, jehož začátek je třeba vidět na pozadí
sofistiky, je zakladatelem samostatné etiky, na jejíž základní otázky zaměřil zcela své myšlení. On tím,
jak praví CICERO, “snesl filozofii z nebe na zem”.
PLATÓN se ujímá otázek Sókratových a předsókratovců, aby je v rámci svého metafyzického pojetí
učení o ideách a duších přivedl k řešení.
ARISTOTELÉS může být nazván zakladatelem systematicky vybudované a vědecky podložené
filozofie, která se snaží obsáhnout všechny oblasti lidské zkušenosti.
Helénistická filozofie: na dějinné sociálně revoluční půdě (vzestup a rozpad Alexandrovy říše, světová
moc Říma) povstanou dvě nejvýznačnější učení helénismu: stoické a epikurejské, jež obojí se
vyznačují zdůrazněním etiky.
Dějiny stoicismu se dají rozdělit na 3 období: stará Stoa vyvíjí a zdokonaluje stoický systém. Mezi
jejími členy byli ZÉNÓN z Kitionu a CHRISIPPA. Střední období charakterizuje PANAITIOS, skrze
něhož se řecká filozofie dostala do Říma a POSEIDONIOS, kteří se snažili zmírnit etickou přísnost
staré Stoy. Posledním obdobím stoicismu je pozdní římská doba, do níž se počítají SENECA,
Filozofický atlas
15
EPIKRET a císař MARCUS AURELIUS. Zakladatel jiné školy je EPIKUR, jehož znovu objevují v
dílech římských básníků LUKRÉCIA a HORÁCIA.
Dalšími proudy jsou: skepse, která podrobuje filozofickou nauku základnímu zpochybnění, přičemž je
třebe především jmenovat PYRRHONA z Elis, a eklekticismus, který dává právo splynout s
filozofickým učením (např. CICERO).
Vlivné jsou školy Akademia založená Platónem a Peripatos založená Aristotelem.
V novoplatónismu nachází antická filozofie ještě svůj vrchol u PLOTINA. Konečně BOETHIUS
roztřídí antickou tradici a zprostředkuje ji středověku.
Křesťanská filozofie (AUGUSTIN a patristika), utvářející se v pozdější antice, se obvykle zahrnuje do
středověku.
Ražení západního myšlení se událo neodvolatelně skrze Řeky. Průběh dějin ducha odráží problémy a
od nich předložené modely myšlení.

PŘEDSÓKRATOVSKÉ OBDOBÍ/I
Milétská přírodní filozofie
První filozofické teorie jsou neseny myšlenkou, že pro všechno jsoucno existuje společná prapříčina
(arché), která jako vlastní příčina působí poznatelné změny.
Prvním filozofem je THALÉS MILÉTSKÝ (kol. 624 - 546 př. Kr.), pro něhož je touto pralátkou
voda.
Všechno sestává z vody a poněvadž arché považujeme za oživenou a sama se pohybuje, je i voda sama
oživena (tzv. hylozoizmus).
THALÉS působil také jako matematik (Thalétova věta) a astronom (předem vypočetl zatmění slunce
roku 585 př. Kr.).
Jeho žák ANAXIMANDROS (kol. 611 - 546 př. Kr.) určil prvotní princip abstraktněji jako apeiron,
tj. nekonečné, neohraničené a neurčité.
Z něho vycházejí věci světa jako protiklady a zase se do něj vracejí zpět:
“Původ věcí světa je apeiron.”
“Z čeho povstávají, v tom také zanikají podle nutnosti.”
U ANAXIMANA (kol. 585 - 525 př. Kr.) je arché zase hmotně určena, poněvadž považuje za příčinu
věcí vzduch.
Když se vzduch zhustí, vzniká studeno (např. voda, země, kámen), když se zředí, vzniká teplo (oheň).
Převádí tak kvalitativní určení zpět na kvantitativní změny. I lidé mají na tomto principu podíl, neboť i
duše sestává ze vzduchu.
Pýhagorejci
Škola, kterou založil PÝTHAGORÁS (kol. 570 - 500 př. Kr.) a jejíž členové žili ve společenství v
Krótónu ( v jižní Itálii), má podobu kláštera. Její učení kroužilo kolem významu čísel.
Vycházeli patrně z objevu, že intervaly stupnice se dají odvodit z antinomálního vztahu čísel
kmitajících strun a rozvinuli myšlenku, že podstata celé skutečnosti sestává z čísel.
Čísla vytvářejí řád kosmu tím, že ono neurčené (apeiron) určují a ohraničují. Věci jsou obrazy čísel,
jejich podstatná forma, jejich matematická podoba. Uvnitř číselných řad jsou rozdíly: jednička stojí
nad čísly a platí jako jejich počátek. Liché se považuje za ohraničené a dokonalé, sudé za neohraničené
a nedokonalé.
Pýthagorejci vypracovali terii čísel v různých oborech:
V matematice se pokoušeli najít systém axiomů (základních pouček). “Pýthagorova věta” vede k
odhalení iracionálních číselných vztahů.
Také v oblasti kosmu vyvinuli teorii, podle níž se hvězdy (souhvězdí) pohybují v kruzích v určitých
intervalech kolem pevně stojícího středu.
I v etice šla myšlenka harmonie tak daleko, že pythagorejci ztotožňovali ctnosti s určitými čísly.
I přes všechno vědecké bádání v matematice a hudbě převládá přesto v pýthagorejské škole základní
rys náboženský a mystický. To se projevuje zvlášť v učení o stěhování duší myšlenkou o oddělení těla
a duše. Duše představuje vlastní bytí člověka, které je potřeba osvobodit od znečištění způsobeného
tělesností.
EMPEDOKLÉS (kol. 492 - 432 př. Kr.) uznával čtyři prvky, které se pohybují silami lásky a
nenávisti, a to vodu, zemi, oheň a vzduch.
Filozofický atlas
16
V absolutní lásce tyto prvky vytvářejí homogenní jednotu, zatímco v nenávisti jsou rozděleny. Jestliže
se dvě síly mezi sebou přou, vznikají mísením prvků konkrétní věci.
V nauce o vnímání zastává EMPEDOKLÉS názor, že z věcí vycházejí výrony, které vstupují do otvorů
smyslových orgánů, ke kterým se hodí, protože stejné se dá poznat jen stejným.
Pro ANAXAGORA (kol. 500 - 425) je nekonečně mnoho kvalitativně různých základních látek.
Každá věc je určována charakteristickým poměrem míchání těchto látek, které jsou přítomny v každé, i
sebemenší části věci. Látky jsou pohybovány skrze Nús (duch), který si počíná plánovitě a uspořádaně.
LEUKIPPOS (6. stol. př. Kr.) je považován za zakladatele učení o atomech, které dále šířil a rozvinul
jeho žák DÉMOKRITOS.
Vše je složeno z nedělitelných (athomos) částeček, které jsou látkově zcela shodné a liší se od sebe jen
podobou, polohou a uspořádáním.
Atomy se pohybují odedávna vzájemným mechanickým tlakem a nárazy. Mezi nimi je prázdný
prostor. Věci vznikají jedině seskupováním atomů. V jednom LEUKIPPOVĚ fragmentu se nachází
formulace zákona příčinnosti:
“Žádná věc nevznikla bez plánu, nýbrž ze smyslu a v nutnosti”.


PŘEDSÓKRATOVSKÉ OBDOBÍ/II

DÉMOKRITOS (kolem 400-370) rozvede dále Leukippovu nauku o atomech v soustavu
materializmu. Věci sestávající z komplexu atomů jsou určeny tzv. primárními, objektivními
vlastnostmi, jako vyplnění prostoru, setrvačnost, hustota a tvrdost, zatímco např. barva, čich, chuť jsou
sekundární (druhotné) subjektivní vlastnosti, které k nim přistupují teprve vnímáním. Vnímání se děje
nepatrnými obrázky, které jsou vypuzovány věcmi.
I duše sestává z jemných atomů (ohně), které jsou těmito obrázky pohybovány, a tím budí smyslový
vjem. Démokritos důsledně vykládá poté i celou rozumovou činnost člověka z materiálního,
atomárního procesu. Cílem Démokritovy etiky je lidská snaha o správný stav duše, jež spočívá ve
vyrovnanosti a klidu a dosahuje se rozumem, uchováváním míry, zdrženlivostí ve smyslovém požitku a
oceňováním duchovních dober.
“Duch si musí navyknout čerpat své radosti ze sebe.”
Xenofanés je prvním zástupcem v Elee (jižní Itálie) založené školy Eleatů. Jeho ústředním tématem je
boj proti antropomorfickým bohům, jak je vylíčil Homér a Hesiodos, a idea jednoho Boha:
“Jeden je Bůh mezi bohy a lidmi největší, podobou se nedá srovnat se smrtelníky, ani myšlenkami.”
Z hlediska filozofie dějin je důsledné učení Parmenidovo (kolem 540-470) o jednotě bytí. Jsoucno se
vyznačuje těmito atributy: “nevzniklé, nepomíjející, celistvé, nehybné, bez času, jedno, kontinuální
(plynulé)”.
Naproti tomu existence ne-bytí je popírána, odtud pak plyne základní věta: “Jsoucí je, ne-jsoucí není.”
Bytí, které všechno naplňuje, je nehybné a neměnné, protože jinak by muselo být od jsoucna odlišným
ne-jsoucnem, ke kterému směřuje pohyb.
Rozpor mezi tímto tvrzením a denní zkušeností (která ukazuje na stálou změnu) odstranil
PARMENIDÉS tím, že prohlásil smyslovou zkušenost za klamnou, za propadnutí iluzi.
Tím je striktně odděleno empirické nazírání od poznání rozumem. Pravé poznání ukazuje na jedno
neměnitelné jsoucno.
“Avšak totéž je myslet a být.”
PARMENIDÚV žák ZÉNÓN ELEATSKÝ se pokouší podepřít jeho nauku řadou důkazů, které se
staly slavnými už v době antiky. Poukazuje na to, že přijetí teorie o pohybu jako změně místa v čase
vede k rozporům:
Když budeme vycházet z představy času jako řadě oddělených bodů, pak bude šíp, jehož let rozložíme
na jednotlivé okamžiky, v každém časovém okamžiku stát na místě a celkově se nebude vůbec
pohybovat.
Vezmeme-li čas jako nekonečné kontinuum, pak z toho plyne paradox, že např. Achilles v závodě se
želvou, která má před ním náskok, ji nikdy nepředhoní. Když totiž Achilles doběhne na výchozí pozici
želvy, ona mezitím doběhla zase o kus dále, takže odstup mezi nimi se bude sice stále zmenšovat, ale
bude dále trvat.
Opačné stanovisko, než eleatská škola zaujme HÉRAKLEITOS (kolem 550 - 480). U něho stojí v
popředí nepřerušené vznikání a zanikání, jemuž jsou podrobeny všechny věci. Známy jsou výroky:
“Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.” Protože: “Všechno plyne a nic nezůstává.”
Filozofický atlas
17
Svět je představován ve stálé výměně protikladných určení:
“Studené se stane teplým, teplé studeným, vlhké suchým, suché mokrým.”
Nic si nelze představit bez protikladu, který k němu patří: Život a smrt, bdění a spánek, den a noc.
Všechno dění se odvozuje z napjatého vztahu protikladů.
V tom smyslu je prohlášen spor (válka) o trvalý zápas (boj) protikladů, Otce všech věcí.
Všechno však řídí Logos, které jako zákon uskutečňuje proces změny. Poznat jej znamená dosáhnout
moudrosti.
Logos dává zákony (i v etickém smyslu) všem společné a dále také jednotu protikladů:
“Ze všeho se stane jedno a z jednoho všechno.”
HÉRAKLEITA je možné za jeho myšlenku jednoty a protikladů vzít za prvního dialektického
myslitele. Zároveň však jeho učení o Logu jednom a normativním tvoří základní pilíř učení o
přirozeném právu.
Jako PARMENIDÉS rozlišuje i HÉRAKLEITOS mezi smyslovým a tím, co je přístupné myšlení.
Pravá moudrost však může být získána jen skrze myšlení v souladu s Logem, rozumem světa.
“Přirozenost se ráda skrývá. Většina lidí o těchto věcech neuvažuje, ačkoliv na ně denně narážejí.
Nerozumí tomu, co zakusili a poznali; to jim tak ovšem nepřipadá.”

SOFISTIKA

V Řecku v době po perských válkách vzniká s rostoucím blahobytem i větší potřeba vzdělání. Zároveň
státní forma demokracie vyžaduje od občanů větší schopnosti elegantně (vybraně) mluvit.
Lidé, kteří ve společnosti 5. stol. učí vzdělání a výmluvnosti za odměnu, jsou známí pod souhrnným
pojmem sofisté = učitele moudrosti.
Zároveň přispívají ke zvýšení obecného stavu vědění (např. pozorováním jiných národů) a k
pluralismu, z jehož stávajícího filozofického učení vytvářejí základ sofistického myšlení.
Problémem učitele rétoriky je umět se přesvědčivě zastávat jakéhokoliv libovolného stavu věci, a
rovněž “umět slabší věc posílit”.
To, podporováno výchozím stanoviskem, vede k relativismu. Tento relativismus se stává zřetelným:
• V právním myšlení: Dotazování se po platných zákonech vede sofisty k myšlence opaku,
protikladu k přirozenému právu (fysei) a ustanovení (nomoi). Hippias formuluje u Platóna:
“Zákon (nomos) tyranizuje člověka, nutí ho k mnohému, co se protiví přirozenosti.”
Pozitvní právo nemá svou platnost od přirozenosti, nýbrž povstává z ustanovení zájmů zákonodárce;
THRASYMACHOS vysvětluje a prohlašuje, že pozitivní právo je nástrojem mocných, jak potlačovat
slabší.
KALLIKLÉS učí opaku: Zákon je ochranná hráz slabých proti mocným.
LYKOFRÓN vidí právní řád jako vzájemnou záruku pro život a majetek občanů.
• V morální filozofii: také morální hodnoty nejsou pro sofisty od přirozenosti, nybrž na základě
dohod (thesei). Proto mají na různých místech a v jiných dobách rozmanitou platnost.
• V náboženství: analogicky k právu je i náboženství vysvětlováno jako vynález člověka.
KRITIAS prohlašuje: “... Když zákony zabraňovaly, že se nemohlo konat veřejné násilí, a proto se
zločin páchal jen tajně, tu, jak se mi zdá, máme bohy, aby se jich zločinci báli, i kdyby něco zlého
činili, říkali nebo mysleli potají.”
Jiný důkaz se nachází u PRODIKOSA: Bohové jsou výrazem lidských citů, zvláště vděčnosti. Lidé
všechno, co jim přináší užitek, promítají do božského. Tak např. Egypťané Nil.
Konečně DIAGORÁS přinese do debaty přijetí “božské spravedlnosti”, jež odporuje zkušenosti
nespravedlnosti ve světě.
• V teorii poznání: zde se projevuje z rétorické činnosti pocházející aspekt relativity zvlášť
důrazně: PRÓTAGORÁS (kol. r. 480 - 410), který platí za nejvýznačnějšího sofistu, uvádí: “O
každé věci existují dvě navzájem si protiřečící výpovědi.” Tato věta může být v jedné situaci
pravdivá, v jiné falešná. V posledním důsledku to znamená, že nemůže vůbec existovat
objektivní stav věci. Z toho plyne pověstná Protagorova věta “člověk mírou všech věcí”.
“Člověk je mírou všech věcí, jsoucna pro bytí, nejsoucna pro své nebytí.” Tato věta je jádrem
sofistického myšlení: člověk určuje bytí, vše, co je nad to, se odmítá (skepticismus). Všechno
bytí není objektivní, nýbrž subjektivní a proměnné (relativismus). GORGIÁS dal svými třemi
tézemi základ sofistickému pochybování (kol. r. 485 - 410):
nic neexistuje
Filozofický atlas
18
jestliže něco existuje, není to poznatelné
jestliže je něco poznatelné, není to sdělitelné.
Tím se už předem každému eleatickému pokusu odmítá možnost najít objektivní bytí a hlásat je.
Člověk vždy zůstává vězet v síti slov a názorů (doxai). Vždyť on je “mírou všech věcí”.
Význam sofistů:
• proti tradici řecké přírodní filozofie se člověk stává středem filozofického úsilí.
• myšlení samo se stává tématem filozofie,
• s tím úzce souvisí problém řeči, který u sofistů hraje nadřazenou úlohu,
• kritika tradičních morálních měřítek hodnot otvírá myšlení zcela nový obzor a připravuje
cestu pro samostatnou etiku rozumově zdůvodněnou.
Konečně: následující období klasické řecké filozofie (Sókratés, Platón, Aristotelés) je bez sofistiky
ztěží myslitelné.

SÓKRATÉS

Sókratés z Athén (kol. r. 470 - 399)Jím začíná období řecké filozofie. Je zakladatelem autonomní
filozofické etiky. Nejdůležitějším pramenem pro poznání jeho učení jsou Dialogy jeho žáka Platóna.
Ty ukazují Sókrata, jak se zabýval tím, že v neúnavných rozhovorech zkoušel své spoluobčany a
nabádal je k správnému životu. Z toho vzniklo nepřátelství k němu, které vedlo v r. 399 k soudnímu
procesu pro rouhání se bohům a svádění mládeže. Řízení skončilo rozsudkem smrti jedem.
Ve středu Sókratovy filozofie stojí otázka po dobru (agathón) a ctnosti (arété). Jako podnět k tomu
označuje Sókratés v Apologii nápis ve věštírně v Delfách: “Poznej sebe sama”.
Vykládá jej jako výzvu, aby zkoumal lidské vědění a určoval člověku příslušející dobro. V řeckém
chápání značí arété schopnost příslušej