Filozofický atlas

ní.
Správnou cestou je tedy zdržení se všeho konání a tužeb (askeze). Ale i to bez vědění zůstává bez
užitku.
Vykupující silou je vhled do podstaty Brahma: neboť kdo ví o Brahma, sám je Bráhmanem.
“Že Bráhman jsem: kdo to ví, osvobodí se od všech pout.”
Jako řeka zmizí beze jména a bez tvaru v moři, tak se rozplyne individuální existence moudrého
člověka v Brahma.
Autoritu Véd uznává v klasickém období šest ortodoxních systémů:
Njája a Vaišéšika splynou později v systém jeden.
Njája zpracovala především oblast logiky až do konečných důsledků, zatímco Vaišéšika je spíše
atomistickou přírodní filozofií.
Souborný systém se obzvláště vyznačuje učením o kategoriích:
Je sedm kategorií: substance, kvalita, činnost, společné vztahy, zvláštnost, inherence (vztah mezi nutně
spojenými částmi) a nebytí.
Učení o závěrech pracuje se strmým sylogismem:
Aby závěr byl správný, musí subjekt (hora), logický důvod neboli prostředek zjištění (kouř) a logický
následek čili to, co se má stanovit (oheň) být mezi sebou ve správném vztahu.
Filozofický atlas
9
Důsledek musí mít širší dosah než základ, proto platí: Kde je kouř, je vždy oheň, ale: kde je oheň,
nemusí být stále kouř.
Přírodní filozofie učí, že všechno hmotné je složené z atomů, jejichž navázanost na viditelné věci se
však dá porušit. Po uplynutí jedné periody světa se atomy rozdělí až do doby, než po periodě klidu
jejich spojením vznikne nový svět.

INDIE/II: ORTODOXNÍ SYSTÉMY

Sánkhja - zastává dualistický obraz světa. Oba věčné a nestvořené principy světa jsou u Paruša (čirý
duch) a Prakriti (hmota).
Paruša je vybaven vědomím, ale plně pasivním, takže on sám nemůže nic vytvořit. Zatímco Sánkhja
původně uznává obsáhlý Paruša, vychází později z mnohých individuálních Paruša.
Prakriti je činná působivá síla, ale bez vědomí, a proto není zaměřena na cíl.
Jedině souhrou obou principů může povstat svět. Přitom Prakriti působí tři vývojové síly (gunas):
světlé, radostné
pohyblivé, vášnivé
temné, brzdící.
Tyto síly se nacházejí před začátkem nové periody světa ve stavu klidu. Se začátkem jejich pohybů
vzniká 24 základních prvků jako látkové součásti světa. - (k nim počítá Sánkhja i rozum, sebevědomí a
smyslové vnímání).
Hmotné Prakriti stojí vůči Paruša plně oddělené jen v uvažování. Proto i spojení ducha a těla v člověku
je jen zdánlivé, což se vysvětluje podobenstvím:
Jako se bezbarvý krystal jeví červeným, když za něj dáme červený předmět, tak se jeví duch
postižitelný jen smysly. Poznatelné psychologické pochody v duši náležejí ve skutečnosti Prakritu.
Cesta osvobození člověka od koloběhu nových zrození spočívá v poznání, že jeho Paruša není od
všech věcí ve světě ani dotčen. Tím pohasne zájem na světském konání, čímž se vytvoří nové karma.
Sánkhja tvoří teoretický základ pro Jógu, poněvadž jóga představuje praktickou metodu k dosažení
osvobození. Na rozdíl od Sánkhja přesto uznává jóga osobního nejvyššího Boha.
Základní myšlenkou jógy je, že člověk může dospět soustředěním, meditací a askezí k uklidnění mysli,
vyššímu vhledu a konečně k osvobození od materiální Prakriti. Klasická soustava obsahuje 8 stupňů, z
nichž 5 prvních staví do popředí cvičení těla, zatímco váha posledních tří spočívá na duchovním
pohledu:
1. Ovládání (zachovávání morálních příkazů)
2. Kázeň (předpisy očišťování, askeze, studium)
3. Správné držení těla
4. Kontrola dechu
5. Odvracení smyslů od vnějších předmětů
6. Koncentrace myšlenek na jeden určitý bod
7. Meditace
6. Ponoření (sjednocení ducha s božským, rozplynutí vlastní existence).
Védántou (dovršení védy) byly zprvu jmenovány Upanišady, později se užívá tohoto pojmu pro
označení učebních systémů, které jsou založeny na výkladu véd. Kromě Upanišady je jednou z
nejdůležitějších knih Védánty Bhagavadgita.
Nejvýznačnějším zástupcem je ŠANKARA (kolem 800 po Kr.), který učí přísný monismus
(jednobožství). Je jen jediný kosmologický praprincip, který je vcelku chápán jak Brahman, v
jednotlivém “Samo” jako Atman (srv. str. 8).
Jejich vzájemný vztah se dá popsat jako vztah nekonečného prostoru k prostoru v jednotlivých
nádobách. Je to týž prostor, jen neohraničený. Pravda je proto “nedvojitost” (advaita), zatímco
mnohost věcí je jen iluze (maya). Rozmanitost zkušenostních jevů vzniká ze zaslepení skrze
nevědomost.
Osvobození od koloběhu nových zrození se získává velmi vysokým věděním jednoty Atmana a
Brahmana. Ve Védách jsou však místa, která mají pluralistický náběh a uznávají množství jednotlivých
bytostí. Šankara vysvětluje, že kromě nejvyššího poznání, vhledu, jsou i nižší stupně chápání, které
jsou přiměřené chápání většiny lidí.
Na tomto stupni se mluví o mnohých jednotlivých duších a o božství od nich odlišném, které je
uctíváno rozmanitými formami.
Řada pozdějších myslitelů přizpůsobuje tento přísný monismus Šankary.
Filozofický atlas
10
Tak RAMANUJA učí o existenci osobního Boha, jehož atributy jsou svět a jednotlivé duše. Ty si však
i po vejití do vesmírné jednoty podržují svou individualitu.
MADHVA učí pluralismu, podle něhož Bůh, duše a svět jsou zcela různí.
Mímánsa se zabývá pravidly pro správný výklad Véd. Tato pravidla platí jako věčná a nestvořená
autorita. Aby zprostředkovala význam nějakého textu, proběhne pěti určitými fázemi. Vhodně ke
svému předmětu se Mímánsa zabývá především hermeneutickými a jazykově filozofickými tématy.

INDIE/III: JAINIZMUS, BUDDHIZMUS

Zakladatelem učení jainizmu je MAHAVIRA (kol. 500 př. Kr.). Toto učení, podobně jako
buddhizmus, patří k systémům, které nestaví na autoritě Véd.
Základní části světa jsou a) jednotlivé duše, které svou přirozeností mohou být dokonalé, a b) neživé
části světa (k nimž náleží prostor, éter i hmota).
Duše nemohou naplnit své přirozené určení pro vševědoucnost a blaženost, protože jsou proniknuty
hmotou. Na základě své činnosti totiž do sebe vtahují částečky hmoty, materii karmu, která se pak na
základě vášní pevně usadí a podmiňuje tak závislost na koloběhu nových stvoření.
Spásným cílem je osvobození duše a výstup k místu, kde žijí dokonalí.
Aby tam duše dospěla, musí se uvolnit od karmy tím, že se chrání ctnostným životem před vnikáním
dalších částí hmoty a askezí vypudí Karmu.
Buddhizmus se odvozuje od působení a učení SIDDHÁRTA GAUTAMA (kol. 560 - 480 př. Kr.),
který se sám po svém osvícení nazval BUDDHOU. Buddhizmus náleží k ateistickým náboženstvím,
třebaže nezná žádného věčného boha.
Pro buddhizmus neexistuje žádné věčné bytí, všechno v sobě zahrnuje vznikání a zanikání.
Proto BUDDHA odmítá i pojem sebe sama, protože není žádnou trvalou substancí.
Poslední prvky, které tvoří základ světa, nejsou ani materiální, ani duchové, ale pouze nestálé
vlastnosti a stavy. Těchto činitelů existence je pět skupin:
Tělesný činitel, vnímání, rozlišení, pudy a úkony vědomí.
Skládají se z nich všechny hmotné jevy (kameny, zvířata, lidé). Základem jejich vzniku a zániku je
příčinná závislost.
BUDDHA zastává nauku o znovuzrození a karmové odplatě za čin. Protože ale neexistuje trvalá
substance lidské duše, není nová živá bytost, vznikající z dřívějšího činu, totožná s předchozí. Spíše
jde jen o kauzální řetěz činů, který po smrti přetrvává a vede do nového života.
Tuto souvislost vysvětluje učení o kauzálním spojení (podle H. v. GLASENAPPA):
1. z nevědění vznikají a karmu vytvářejí 2. pudy, z nich 3. vědomí a z něho 4. jméno a tělesná
forma (individuum) se 5. smysly a s nimi 6. dotyk (smyslové vnímání), z něhož vzniká 8. žízeň
(žádost) a s ní 9. náchylnost k životu, žitím dochází ke 10. karmickému vyvíjení, tím 11. k
novému životu a ke 12. stárnutí a smrti.
Tento koloběh může být přerušen až bude zničeno nevědomí a z toho vyplývající zla. Obsahem
osvobozujícího vědění jsou 4 ušlechtilé pravdy:
Všechno bytí je bolestné.
Příčinou trápení je bolest po životě.
Od utrpení vysvobozuje uhasnutí žízně po životě.
K odstranění žízně po životě vede “osmerá stezka”.
Osmerá stezka obsahuje BUDDHOVA etická přikázání: Správný názor, správné smýšlení, správné
mluvení, správné jednání, správnou životosprávu, správnou snahu, správné uvažování, správné
ponoření se do sebe.
Kdo pozná tyto ušlechtilé pravdy a nastoupil osmerou stezku, dojde k osvobození.
Cílem je vejít do nirvány (odvanutí). Tím je myšlen stav bez veškeré touhy po životě a s tím spojený
konec koloběhu nových zrození.
Osvícený se může už za života osvobodit od veškeré touhy a po smrti vstoupit do dokonalé nirvany.
Po BUDDHOVĚ smrti se jeho učení dále rozvíjelo v různých směrech:
Škola Hínajána (“Malé vozidlo”) představuje mnišský buddhizmus, který usiluje o cestu spásy pro
malý počet vyvolených.
Škola Mahájána (“Velké vozidlo”) se naproti tomu obrací k širším vrstvám. Úcta BUDDHY nabývá
teistických rozměrů, jednotlivci na cestě ke spáse mohou pomoci Bodhissatvové. To jsou ti osvícení,
kteří se z lásky k člověku zříkají vstupu do nirvány.
Významné je také “střední učení “ NAGARJUNA (2. stol po Kr.). Podstatné je to, co samo ze sebe
existuje nezávisle. Protože všechna určení jsoucna vyplývají jen ze vzájemné závislosti, jsou sama o
Filozofický atlas
11
sobě bez určení a tedy prázdná. Tím je také celek světa prázdný a prázdnota je jediný princip druhé
strany bytí a nebytí.
Rozmanitost je ve skutečnosti jen klam. Proto také neexistuje žádný rozdíl mezi samsarou (koloběh
dění) a nirvánou. Osvobozující je toto poznání: My jsme v nirváně, jediné skutečné je prázdno.

ČÍNA/I: KONFUCIANIZMUS, ŠKOLA YIN-YANG

Konfucianizmus se odvozuje od učení KONFUCIA (551 - 479 př. Kr.), který chápe sám sebe v tradici
prastarého myšlení, jemuž chce zjednat platnost. On sám nezanechal nic napsaného. Jeho učení bylo
později shromážděno v knize “Lun-Yü”.
Jeho myšlení směřuje ke konkrétním problémům člověka a k praxi, zároveň však zastává konzervativní
filozofii morálky a státu. Základní ctnosti jsou lidskost, poctivost, vhodnost, moudrost a loajalita
(oddanost)
Tyto ctnosti se uskutečňují v základních vztazích:
Vládce a služebník státu, otec a syn, starší a mladší bratr, manžel a manželka, přítel a přítel.
Stabilita státu má svůj základ v morálce jednotlivce a v centrální roli rodiny. Pravý vládce spravuje
svůj národ pouze svým mravním vzorem. Jedna z pasáží “Velkého učení” shrnuje morální souvislost
mezi celkem a jeho členy takto:
“Chce-li někdo spravovat svou zemi, musí si nejprve udržet v pořádku svou rodinu. Chce-li mít v
pořádku svou rodinu, musí si nejprve utvořit svůj charakter. Chce-li utvářet svůj charakter, musí mít
správné srdce. Chce-li mít správné srdce, musí mít nejprve upřímné myšlení. Chce-li mít upřímné
myšlení, musí nejprve dospět k pochopení.”
Pro upřímné myšlení slouží konfuciánský program objasnění a uspořádání pojmů.
Ideálem je vzdělaný a ušlechtilý člověk: mudrc. Proto se klade zvláštní důraz na výchovu, která
zahrnuje ducha i srdce.
MENCIUS (371 - 289 př. Kr.) považuje lidi za dobré už od přirozenosti.. Základy všech ctností jsou
tedy člověku vrozeny a on je musí jen uchovávat a rozvíjet.
O celkovém stavu státu rozhodují morální kvality vládce. Dobrého vládce lidé následují sami od sebe.
Vládcovým nejvyšším cílem musí být blaho a morálka jeho národa.
Naproti tomu XUN ZI (313 - 238 př. Kr.) se domnívá, že člověk je od přirozenosti špatný a může se
napravit jen namáhavě, výchovou a kulturou.
Opačné stanovisko k učení konfucianizmu o státu vybudovaném na morálce zaujímá skupina legalistů.
Jejím cílem je mocný a sjednocený stát, jehož oporou je síla panovnického domu, vojsko a
zemědělství. Základ vytvářejí jednoznačné a pro každého závazné zákony, jejichž zachovávání má být
zaručeno trestem a odměnou.
Mocensko-politický program legalistů je střízlivě pragmatický a antitradiční.
Od 11. století se stává v Číně převládající filozofií neokonfucianizmus. ZHU XI (1130 - 1200)
zastává dualistickou pozici. Základními principy jsou
univerzální princip formy Li (rozum světa)
a materiální princip účinku Qi.
Tyto směrodatné principy v přírodě určují i člověka:
Li jako bytí identické ve všech lidech
a Qi jako individuální určení.
I mravní přirozenost člověka má svůj vzor v univerzálním principu formy, takže Li představuje i
normu chování.
Naproti tomu VANG YANG-MING (1472 - 1528) zastává monistické stanovisko, které uznává rozum
jako jediný princip světa. Na tomto principu má účast i lidský rozum.
Člověk má v sobě od přirozenosti schopnost poznání všech věcí. Pokud překoná své sobecké vášně,
může splynout vjedno z rozumem světa (sjednotit se s ním). Proto existuje úzká souvislost mezi
mravním jednáním a poznáním.
Učení Jin-Jang je spojováno s knihou proměn (“I Ging”), která obsahuje úvahy o číslech, které mají
přivést skrze společný řád do souvislosti kosmický běh přírody a lidský život. Základem tu je osm
trigramů, které jsou sestaveny ze souvislých a přerušovaných čar, které symbolizují přírodní síly a
vlastnosti (obr. C). Jejich kombinací, kterých je 64 (8x8) hexagramů, se mají uvést všechny kosmické
síly ve společný systém uspořádání.
Existují dva praprincipy:
Jang (mužský, pevný, jasný, aktivní)
Filozofický atlas
12
Jin (ženský, měkký, temný, pasivní)
Z jejich společného působení se vysvětlují změny i vznik všech věcí a událostí.
Neokonfucianizmus a daoizmus použili učení Jin-Jang k formulování své kosmologie. Konfuciánský
filozof ZHOU DUN-YI (1017-1073) sestavil působení kosmických sil do diagramu (obr. D).
Nejvyšší (Tai Ji) vytváří skrze pohyb sílu Jang, která následuje sílu klidu Jin. Ze souhry Jin a Jang
vzniká pět elementů a z nich všechno jsoucno.

ČÍNA/II: TAOIZMUS, MOHIZMUS

Klasický text taoizmu je “Tao De Jing” (“Tao Te Jing” kolem 5/3 stol. př. Kr.), který je připisován
LAO C´ . Historičnost osoby LAO C’ není však jistá.
Kniha pojednává o “cestě (Tao) a ctnosti”, přičemž jde o vztah Tao k životu člověka, zvlášť
panovníka. Co znamená Tao, se nedá ani přiměřeně vyjádřit. Je bezejmenné, protože všechna jména
označují nějaké určité jsoucno. Tao však na druhé straně je to, co všechno odlišuje, nade vším
vládnoucí princip, “cesta přírody a (individuálního) života”.
“Měřítkem člověka je země, měřítkem země je nebe, měřítkem nebe je Tao, měřítkem Tao je on sám.”
Pravá cesta moudrého vládce je v tom, že se dá vést od Tao tím, když se vnitřně osvobodí od všech
sobeckých aktivit.
Moudrý působí “nic-neděláním”.
Není tím samozřejmě myšleno lenošení, spíše opomenutí dělat zbytečné zásahy do dění. Čím méně se
člověk snaží plánovat sám ze sebe, tím více věci samy následují Tao.
“Tao je věčné nic-nedělání, a přece nezůstává nic neudělaného.”
Stát a řád panovníka není sice odmítán, ale měl by být omezen na nejmenší míru.
Čím více je zákonů a předpisů, tím je také více zločinců.
Čím méně vládne panovník, tím lepší bude jeho země.
Četné morální předpisy jsou znamením toho, že skutečná ctnost zmizela. Kdo žije ctnostně,
nepotřebuje o tom uvažovat a nepotřebuje žádná pravidla, jichž by se měl držet. Moudrý žije prostě a
působí skrze svou zdánlivou slabost. Proto bývá často srovnáván s vodou: je užitečná pro všechny živé
bytosti a třebaže je měkká, nemůže na sobě nést nic tvrdého.
Druhý významný taoista ZHUANG ZI (4. stol. př. Kr.) sdílí nechuť k malicherné konfuciánské morální
nauce, která podle něho zapříčinila ztrátu původní ctnostné prostoty. ZHUANG ZI se snaží otřást
falešnými jistotami v mínění lidí tím, že poukazuje na relativitu zkušenosti a měřítek hodnot.
Proslulým příkladem je “sen motýla”:
“Jednou snil Zhuang Zhou, že je mihotavým motýlem, který se cítil uvolněný a nic nevěděl o nějakém
Zhuang Zhou. Najednou se probudil a tu najednou byl zase Zhuang Zhou. Teď už neví, zda Zhuang
Zhou snil, že je motýlem, nebo zda se motýlu zdálo, že je Zhuag Zhou. Přesto je jisté, že mezí Zhuang
Zhou a motýlem je rozdíl. Tak je to i se změnou věci.”
ZHUANG ZI ukazuje také na hranice řeči. Tao se dá popsat jedině pomocí protismyslných,
sebenegujících formulací.
Zpozorovat Tao je možné pouze na mystické cestě, která se popisuje pomocí obrazů. Duch musí najít
klid, stejně jako teprve tichá voda se stává průzračnou. Duch se musí vzdát svého odporu a pak jej Tao
ponese jako vítr list.
Pro myslitele MUO TI (4/5 stol. př. Kr.) je příčinou všeho zla ve světě nedostatek všeobecné lidské
lásky. Kdyby vládla všeobjímající láska, pokoj a blaho by byly jen jejími jistými důsledky
(mohizmus).
Blaho lidu je nejvyšší zásadou politického jednání.
MUO TI odmítá všechno, co tomu odporuje. Nejen válku, ale i luxus a velkou část kultury, poněvadž
kvůli jejich udržení je lid vykořisťován. Aby se dospělo k pravdivé teorii, určuje mohizmus jednu z
nejlepších metod, která má tři hlediska:
Srovnání s názory dřívějších myslitelů.
Přezkoumání, zda souhlasí s empirickými skutečnostmi.
Osvědčení ve společenské praxi.
Pod filozofickou školu sofistů je zahrnuta celá řada myslitelů, o nichž je nám něco známo pouze ze
zpráv jiných filozofů. Jejich umění důkazu donutilo zástupce jiných škol, aby upřesnili své teorie.
Zachované fragmenty nám ukazují, jak se zabývali problémem filozofie řeči a logickými paradoxy.
Filozofický atlas
13
Většinou známe jen závěrečnou paradoxní (protismyslnou) větu, o smyslu a způsobu dotazování se
můžeme jen dohadovat. Dva příklady:
“Bílý pes je černý.”
Komentář této věty zní takto: Když má pes slepé oči, nazýváme ho slepým, když má velké oči, říkáme,
že je velký. Proč bychom tedy neměli bílého psa s černýma očima nazývat černým?
“Letící šíp není ani v pohybu ani v klidu.”
To nám připomíná aporie Řeka ZENÓNA (viz Předsókratovské období II) a mohlo by se vykládat
takto: v každém jednotlivém okamžiku sám o sobě šíp stojí, tedy je v klidu. Přesto doletí k cíli, tedy je
v pohybu.

STARÝ ORIENT

Egypt se počítá k nejstarším vyspělým kulturám Země:
Starý (2900 - 2040 př. Kr.), Střední (2040 - 1537) a Nová říše (1536 - 715), včetně dvou mezidobí. K
tomu lze připočíst Pozdní dobu (až 332) (viz obr. str. ???).
Náboženství Egypta zahrnuje velký počet bohů, což se částečně odvozuje z toho, že kraj srůstal z
různých kmenů. Zvláštní roli hrají božstva Slunce. V průběhu dějin zakusil egyptský božský svět
mnoho přetvoření a kombinací.
Bůh Slunce Re splyne v Nové říši s bohem tvůrcem Amun v Amon-Re (Vládci nosí titul “Syn Rea”).
Později jej vystřídá Osiris jako bůh Říše.
Maat symbolizuje kosmologický a etický řád světa. V pozdější době stojí “maat” jako ten, kdo ručí za
pravdu nebo za pravdivé sebeoznačení. Její otec, Ptan, je bůh, ochránce všech umělců a řemeslníků.
Hathor je bohyně lásky a radosti.
Kolem r. 1360 se pokusí “kacířský” král Achenaten (Echnaton) prosadit pravý monoteizmus. Jeho
reforma nemá za cíl úctu jednoho Praboha (jako např. Amun) vedle jiných bohů. Klanění má platit
výhradně Atonu (slunečnímu kotouči). V jeho “Slunečním hymnu” stojí:
“jak četná jsou přece tvá díla, jsou skrytá tváři lidí, ty jediný bože, kromě něhož není jiného... Ty stavíš
každého muže na jeho místo, staráš se o jeho potřeby, každý má své jídlo, vypočtena je doba jeho
života.”
Osiris, původně bůh plodnosti, je skrze mýtus spojen s říší mrtvých: Je znovu povolán k životu od
manželky své sestry Isis.
Hlavním znakem egyptského náboženství je silné zdůrazňování života na onom světě. “Kniha
mrtvých” líčí příchod mrtvého v “Zá