Tvorba otázky

ískali podrobné informace jako například o konzumaci jídla nebo malých výdajích v malém časovém úseku, jsou deníky volbou, jež by se měla zvážit (Sudman a Bradburn, 1982; Sudman a Ferber, 1971).
Forma otázky
Většina otázek blíže určuje, jaká forma odpovědi se předpokládá. Forma otázky bude vhodná pro odpověď respondenta.
Příklad 2.13: Byl jste v poledních 30 dnech schopen vyjít nebo vyběhnout schody bez potíží, obtížně nebo jste je nebyl schopen vyjít vůbec?

Komentář: Tato otázka vnucuje předpoklad, že byla respondentova situace stálá celých 30 dní. U studie pacientů s AIDS jsme zjistili, že otázky pokládané v takové formě se pro odpovědi respondentů nehodily, protože se jejich symptomy (a schopnost vyjít schody) měnily ze dne na den.
Příklad 2.14: Kolik nápojů obvykle vypijete ve dnech, kdy nepijete alkohol?
Komentář: Otázky, které zkoumají “běžné” chování, jsou obvyklé. Všechny ale vnucují předpoklad pravidelnosti u respondentů. Otázka může některým kolísání vyhovět, ale pro zachycení hlavního kolísání je vybavena nevhodně. Pokud například respondent pije více přes víkend než během týdne, není vůbec jasné, jak se má na otázku odpovídat. Abychom se ujistili, že odpovědi odpovídají realitě, jež se má popsat, je třeba blíže prozkoumat otázky, které používají pojem “obvykle”.
Příklad 2.15: Kolik kilometrů bydlíte od nejbližší nemocnice?
Komentář: Lze si jednoduše představit, že respondent může vědět, kde přesně leží nejbližší nemocnice, ale nedovede příliš odhadnout vzdálenost. Ačkoli navíc mohou být kilometry dobrým měřítkem vzdálenosti v předměstských nebo vesnických oblastech, čas strávený cestou obvyklým dopravním prostředkem může být vhodnější metrikou pro obyvatele města a poskytnout jednotky, jimiž by mohli respondenti odpovědět přesněji.
Důležité je pokládat lidem otázky, na něž umí odpovědět. Je nicméně snadné přehlédnout následující nutný krok: dát respondentovi vykonatelný úkol odpovědět, jenž se hodí pro pravdivou odpověď na otázku.
Redukce účinku sociální žádoucnosti na odpovědi
Studie přesnosti opovědí mluví o tendenci respondentů překroutit odpovědi tak, aby pak sami vypadali lépe nebo nevypadali špatně. Locander, Sudman a Bradburn (1976) zjistili, že usvědčení z řízení v opilosti a zkušenost s bankrotem uváděli respondenti v průzkumech pouze spoře. Takové události jsou očividně dostatečně důležité, takže se pravděpodobně nezapomínají; vysvětlením takových odpovědí tedy musí být to, že lidé nejsou ochotni uvádět o sobě takové informace. Účinky sociální žádoucnosti jsou daleko pravděpodobnější než takové extrémní příklady.
Když například Cannell, Fisher a Bakker (1965) kódovali důvody hospitalizace podle pravděpodobnosti, že podmínky vedoucí k hospitalizaci musí být potíže nebo musí ohrožovat život, zjistili, že hospitalizace spjaté s nejakutnějšími stavy byly uváděny méně v průzkumu zdraví. Záznamy kontrolující studii zdravotního stavu, která porovnává výpovědi průzkumu s lékařskými záznamy, uvádí, že podmínky, jež mohly být pokládány za potíže nebo ohrožující život, byly podstatně méně zastoupeny v průzkumných rozhovorech (Cannell, Marquis a Laurent, 1997; Cannell a Fowler, 1965; Madow, 1967). Překroucení také může být příčinou přehnaného hlášení. Anderson, Silver a Abramson (1988) zjistili viditelné přehnané hlášení při účasti ve volbách.
Přestože sociální žádoucnosti se pro tyto jevy používá jako celkového pojmu, působí asi několik různých tlaků, jež tvoří výše popsané účinky odpovědi. Za prvé: respondenti mají bezpochyby jistou tendenci chtít vypadat dobře a vyhnout se tomu, aby vypadali špatně. Navíc někdy průzkumy pokládají otázky, jejichž zodpovězení by mohlo respondenty vydávat v nebezpečí. Když se průzkumy táží na ilegální užívání drog, nadměrné pití alkoholu nebo na počet sexuálních partnerů, jež lidé měli, odpovědi – pokud by došlo k odhalení – by mohly respondenty vystavit rozvodům, ztrátě práce nebo dokonce trestnímu stíhání. Když odpověď na otázku průzkumu představuje takové nebezpečí, lze snadno pochopit, proč někteří respondenti odpověď překroutí, místo aby se chopili příležitosti odpovědět přesně, i kdyby riziko nepatřičného odhalení pokládal za malé.
Za třetí: souvisejícím, ale lehce odlišným způsobem může dojít k překroucení odpovědi, protože doslovně přesná odpověď nevyhovuje tomu, co si o sobě chce osoba myslet. Když respondenti překroutí odpověď na to, zda pijí přesmíru nebo ohledně jejich účasti ve volbách, můžeme mít co do činění s respondenty, kteří řídí svou vlastní image i představu, již o nich mají druzí.
Základem je porozumět tomu, že problém netkví v “citlivých otázkách”, ale v “citlivých odpovědích”. Otázky bývají tříděny podle toho, zda odpověď “ano” je ve společnosti hodnocena jako nežádoucí chování. Nicméně pro ty, kteří odpoví “ne”, otázky na konkrétní chování citlivé nejsou. Když Sudmman a Bradburn (1982) požádali respondenty, aby označili otázky podle citlivosti, byla za nejcitlivější označena otázka, jak často lidé masturbují. To podle všeho pramenilo z kombinace faktů, že lidé cítili, že pozitivní odpověď by se neshodovala s image, již chtěli budit, a že jde o velmi rozšířené chování. Otázky na užívání drog nebo řízení v opilosti nepokládají za citlivé ti lidé, kteří drogy neužívají a neřídí opilí.
Je také důležité si pamatovat, že lidé se v tom, co považují za citlivé, liší. Zeptat se například lidí, zda mají, nebo nemají průkazku do knihovny je docela citlivá otázka; někteří lidé si odpověď “ne” vykládají jako něco, co je na nich špatného (Parry a Crossley, 1950). Vlastnění průkazky do knihovny se pravděpodobně bude hlásit přehnaně. Také vzpomenout si na hospitalizaci, což obvykle není pokládáno za citlivou otázku, může být citlivou otázkou pro ty respondenty, kteří byli hospitalizováni kvůli stavu, jenž je ztrapňoval, nebo jenž pokládají za osobní.
Když se šířeji zamyslíme nad důvody překrucování odpovědí, všimneme si, že celý rozhovor by měl být připraven tak, aby minimalizoval tlaky, které na respondenty působí, aby překrucovali odpovědi. Některé z těchto kroků ovlivňují postupy sběru dat více než tvorbu otázky samu o sobě. Další část této knihy nastíní některé strategie sběru dat, jež mohou pomoci tyto tlaky minimalizovat. To se může jevit jako odbočka. Sjednocení postupů sběru dat a tvorby otázek je ale pro sběr dobrých údajů a citlivé sporné otázky rozhodující. Většina této části bude věnována strategiím navrhování otázek, které mohou snížit míru překroucení.
Postupy sběru dat
Výzkumník může ke snížení překrucování odpovědí užít tří hlavních kroků:
zaručit utajení odpovědí a účinně sdělit respondentům, že ochrana je na místě;
sdělit respondentům co nejjasněji zájem o přesnost odpovědí;
zredukovat úlohu tazatele v procesu sběru dat.
Utajení. Průzkumní výzkumníci běžně ujišťují respondenty, že jejich odpovědi budou utajené. Ochrana odpovědí obsahuje početné kroky jako například:
minimalizaci použití jmen nebo jiných snadných identifikátorů;
vypuštění identifikátorů z odpovědí průzkumu;
přechovávání formulářů průzkumu v uzamknutých souborech;
nepouštět osoby, které nepatří do štábu, k vyplněným odpovědím průzkumu;
postarat se o správné zacházení s nástroji průzkumu.
Když navíc průzkumní výzkumníci sbírají údaje, které výrazně vystavují respondenty nebezpečí, například když se zeptají na chování porušující zákon, mohou získat úřední obsílkou legální ochranu. Podrobná pojednání na tyto sporné otázky lze najít u Fowlera (1993) a ještě podrobněji u Siebera (1992).
Hlavním ohrožením utajení je schopnost přiřadit odpovědi k osobám. Jedním z nejlepších způsobů, jak se této možnosti vyhnout, je nikdy informace o tom, kdo patří ke které odpovědi, nemít. To lze uskutečnit pomocí poštovních nebo samořídících se postupů, kde se nepoužívají identifikátory spojené s vrácením. Když tam identifikátory jsou, mohou výzkumníci minimalizovat riziko tím, že co možná nejdřív zničí spojení mezi respondentem a jeho odpověďmi. Zredukování překroucení odpovědí průzkumu se nicméně za pomoci těchto kroků dosáhne pouze tehdy, když respondenti chápou a věří, že jsou chráněni. Pokud jsou zde nějaká omezení míry ochrany, etický výzkum vyžaduje, aby také toto bylo respondentům řečeno. Pokud si výzkumníci myslí, že omezení utajení, jež mohou respondentům poskytnout, by přiměřeně ovlivnilo odpovědi, měli by změnit postupy, aby vytvořili podmínky nápomocnější přesnému hlášení.
Zdůrazňování důležitosti přesnosti. Někdy nejsou cíle průzkumného rozhovoru jasné. Obzvlášť je-li v rozhovoru přítomen tazatel, jsou zde pravidla, která řídí interakce mezi lidmi, a ta se mohou střetávat s cílem získávání přesných výpovědí. Když jsme v nějakém poměru k lidem, chceme se obvykle prezentovat kladně; chceme zdůraznit své klady; chceme se druhé osobě líbit; chceme minimalizovat stresující témata. Ta by mohla narušit přesnost odpovědí průzkumu. V závislosti na míře, do níž respondenti následují taková vodítka místo toho, aby se snažili odpovědět co možná nejpřesněji, jejich odpovědi překroucené.
Výzkumník může užít několika hlavních kroků ke zredukování tlaků, jež napomáhají překrucování odpovědí. Jedním z nejjednodušších je, aby tazatelé vysvětlili respondentům, že odpovědět přesně je to nejdůležitější, co mají dělat (Cannell, Groves, Magilavy, Mathiowetz a Miller, 1987; Cannell, Oksenberg a Converse, 1977).
Obvyklé školení tazatelů nutí tazatele k tomu, aby minimalizovali osobní stránku svého vztahu k respondentům. Nemají o sobě vyprávět příběhy. Nemají vyjadřovat osobní názory. Předpokládá se, že řeknou, že neexistují dobré nebo špatné odpovědi. Předpokládá se, že vybudují vztah tak profesionálně, jak je to možné (Fowler a Mangione, 1990).
Cannell navíc ukázal, že chováním tazatele může být systematicky manipulováno, aby se zlepšilo hlášení, způsoby, které jsou pravděpodobně také vhodné k překroucení odpovědí. Cannell a jeho kolegové (Cannell, Oksenberg a Converse, 1977; Cannell a kol., 1987) zhodnotili tři určité strategie :
Tazatelé čtou respondentům konkrétní pokyn, jenž zdůrazňuje, že rozhovor je o poskytování přesných odpovědí a že právě to je nejdůležitější.
Respondenti jsou požádáni, aby slovně či písemně přistoupili na to, že budou během rozhovoru odpovídat přesně.
Tazatelé jsou školeni posilovat pečlivé odpovědi, a ne chování, které je s poskytováním ucelených a přesných odpovědí neslučitelné.
Některá z těchto chování jsou navržena tak, aby podpořila ucelenou a přesnou výpověď. Mohou také napomáhat utvrzování přednosti přesnosti před ostatními cíli. Cannell, Miller a Oksenberg (1981) zjistili, že tyto postupy se zdají redukovat zdělanými lidmi uvedený počet přečtených knih za uplynulý rok, což si vykládají jako snižování zkreslení, jež je zaviněno sociální žádoucnosti, v odpovědích.
Redukce úlohy tazatele
Jak tazatelé ovlivňují odpovídání na potenciálně citlivé otázky jsme již uvedli. Na druhou stranu mohou tazatelé pomoci motivovat respondenty, ujistit je, že jsou chráněni, vybudovat vztah, a tak zvýšit pravděpodobnost, že respondenti budou odpovídat přesně. Skutečnost prezentování se jeden druhému odpověďmi eventuálně pozitivně zvyšuje tlaky, které překrucují odpovědi. Údaje na toto téma vždy nepodporují jeden nebo druhý názor; pravda je asi v obou. Existují nicméně nesporné důkazy, že když lidé musí odpovídat na otázky samosprávné formuláře, ne na otázky tazatele, může to snížit míru překrucování odpovědí, aby byly sociálně žádoucí (Aquilino a Losciuto, 1990; Fowler, 1993; Mangione, Hingson a Barret, 1982).
Kromě těchto postupů bez tazatele (jako například průzkum prováděný poštou nebo skupinově řízený průzkum, kdy lidé vyplní dotazníky a vhodí je do krabic) existují aspoň tři způsoby, které mohou průzkumy, jichž se účastní tazatelé, upravit, aby snížili vliv tazatele na proces sběru dat.
Za prvé: dobře vyvinutou strategií je mít sérii otázek v samosprávném formuláři. Tazatel může dát respondentům dotazník s otázkami, ty mohou respondenti zodpovědět, aniž by tazatel jejich odpovědi viděl, a pak mohou zalepit své odpovědi do obálky. Nedávná studie užívání drog jasně ukázala, že respondenti častěji uváděli současné nebo nedávné užívání drog v samosprávném formuláři než jako odpověď na otázky pokládané tazatelem (Turner, Lessler a Groefer, 1992).
Za druhé: moderní variantu předchozího umožňují osobní rozhovory pomocí počítače (CAPI). Při takovém postupu sběru dat se na obrazovce objeví otázky a odpovídá se na ně pomocí procesu vstupu dat. Chce-li výzkumník některou sadu otázek udržet v tajnosti, může jednoduše dát počítač pouze těm respondentům, kteří otázky na obrazovce číst mohou, a ti odpoví za sebe, aniž by se toho účastnil tazatel. Pro studie lidí, kteří přišli na stanovené místo jako například do lékařských ordinací, do škol nebo staveniště, lze nastavit počítače a s jejich pomocí sbírat od respondentů údaje.
Za třetí: Národnímu zdravotnickému průzkumu vedenému pomocí rozhovorů byla představena inovační technika pro studii riskování zdraví 13-19letých. Aby se zajistilo utajení odpovědí a mladí nebyli podrobeni rozhovoru, byly citlivé otázky nahrány na kazetový přehrávač (jako například walkman) a bylo je lze slyšet pouze pomocí sluchátek. Respondenti poslouchají otázky čtené kazetou a pak zaznamenají své odpovědi na odpovědní arch. Žádný pozorovatel, tazatel ani rodič neví, jaké otázky byly pokládány.
Všechny stránky sběru údajů by měly být navrženy tak, aby snížily tlaky k překrucování odpovědí, obzvlášť když průzkum pokrývá materiál, jež bude s největší pravděpodobností citlivý. Nenahradí však dobré navržení otázek. Další úsek se zabývá způsoby navrhování otázek průzkumů za účelem redukce překroucení odpovědi.
Možnosti volby navrhování otázky
Pro navrhování otázek existují čtyři hlavní obecné strategie, které redukují překrucování odpovědí:
Aby se dosáhlo cílů výzkumu, lze podniknout kroky ke zvýšení respondentova vědomí, že otázka je vhodná a nutná.
Lze podniknout kroky ke snížení míry, do níž respondenti cítí, že odpovědí bude užito tak, že je postaví do špatného světla, nebo nevhodně, nepřesně.
Míra podrobnosti, o niž jsou respondenti žádáni, může být uzpůsobena tak, aby ovlivnila, jak respondent pociťuje odpovídání.
Respondenty lze požádat, aby vykonali úkol, jímž je jejich odpovědi dán kód, který nemohou přímo rozšifrovat ani tazatel, ani respondent.
Vhodnost otázek. Žádné samostatné téma asi není příčinou většího zármutku průzkumných výzkumníků než zjišťování příjmu. Tazatelé často vypráví o respondentech, kteří ochotně odpovědí na otázky, které se zdají být docela osobní, jako například chování spojené s rizikem AIDS, ale odmítnou odpovědět na otázku ohledně jejich rodinného příjmu.
V této společnosti jistě panuje vědomí, že příjem je věc osobní, tedy se o něm veřejně nemluví. Ochota lidí odpovídat na otázky průzkumu je navíc ovlivněna tím, nakolik vidí vztah mezi konkrétní otázkou a cíli výzkumu. Když někdo souhlasil s tím, že se zúčastní průzkumu, jenž se týká zdraví nebo názorů na politiku, není zcela evidentní, proč chtějí výzkumníci znát také respondentův příjem.
Výzkumníci samozřejmě říkají, že příjem je indikátorem zdrojů, které lidé mají, stejně jako druhy problémů, jimž mohou čelit. Informace o příjmu je užitečná při popisu a interpretaci významu ostatních otázek. Není-li příčina otázky jasná, je jenom rozumné ji respondentům vysvětlit. Přestože někteří respondenti odpoví na jakoukoli otázku bez ohledu na její příčinu, může být jenom užitečné podat respondentům smysluplná vysvětlení toho, proč průzkum otázky zahrnuje, abychom je přiměli odpovídat přesně,
Variací na stejné téma je, že některé otázky se mohou zdát pro jistou část populace nevhodné. Výtečný příklad pochází z nedávné série studií zaměřené na identifikaci míry, do níž lidem hrozí, že onemocní AIDS. Výzkumníci se chtěli dozvědět o rizikovém sexuálním chování. Jedním z postupů je zeptat se lidí, zda při pohlavním styku používají kondom, či nikoli.
Používat kondomy je důležité jen pro lidi, kteří mají nanejvýš rizikové partnery, nebo rizikovost jejich partnerů není známa. Většina dospělých v americké společnosti je monogamní nebo neměla po nějaký čas sexuální partnery. Když jsou si lidé jisti, že jejich partneři nejsou HIV pozitivní, ptát se na podrobnosti jejich sexuálního života se zdá být (a pravděpodobně je) dotěrné a neposkytuje to žádné informace o riziku AIDS. Nicméně u té části populace, která má více sexuálních partnerů, je nanejvýš smysluplné ptát se, zda používají kondomy.
Když jsme dělali naši první studii chování spojeného s rizikem onemocnění AIDS, náš předběžný nástroj obsahoval otázky na používání kondomů a další sexuální praktiky, které zvyšují riziko přenosu, a ty jsme pokládali všem respondentům. Tazatelé a respondenti měli s těmito otázkami značné problémy; pro mnoho těch, kteří sexuálně aktivní nebyli nebo byli monogamní, byly tyto otázky urážlivé a jejich příčiny bylo těžké pochopit.
Plán rozhovoru se pak změnil, takže respondenti byli nejprve dotázáni na počet sexuálních partnerů, s niž se stýkali v uplynulém roce. Monogamní respondenti byli navíc dotázáni, zda jejich partneři nějak riskovali. Jakmile byla určena skupina, která buď nebyla monogamní, nebo udávala nanejvýš rizikové partnery, pokládaly se otázky na téma ochrana při sexu. U této části populace tazatelé i respondenti jasně viděli, proč otázky dávají smysl, a celé série šly hladčeji.
Stručně řečeno: toto je příkladem přemýšlení předem o příčinách odpovědí ve výzkumné analýze. Výzkumníci by měli lidem pokládat otázky pouze tehdy, existuje-li jasná úloha odpovědí na otázky výzkumu. Ochota lidí odpovídat přesně se navíc zvýší natolik, že uvidí roli, již přesné odpovědi hrají při odpovídání na otázky výzkumu.
Řízení smyslu odpovědí. Jedním z hlavních tlaků, který vede lidi k překrucování jejich odpovědí, je obava, aby nebyli špatně zařazeni; že nějak jejich odpovědi budou kódovány nebo posouzeny způsobem, jenž oni považují za nevhodný. Následkem toho překroutí odpovědi tak, aby – jak si myslí – poskytli přesnější obrázek.
Respondenti hledají klíče, jak budou jejich odpovědi interpretovány. Výzkumníci mohou snížit překrucování odpovědí tím, že navrhnou otázky tak, aby minimalizovali respondentova představa o tom, jak budou odpovědi posuzovány.
Následují tři základní postupy:
Výzkumník může sestavit úvody nebo sérii otázek, což zminimalizuje pocit, že jisté odpovědi budou brány negativně.
Výzkumník může navrhnout sérii otázek, které respondentovi umožní poskytnout pohled na význam odpovědí.
Respondentův úkol může být navržen tak, aby strukturoval respondentovy dojmy, jak budou jeho odpovědi posuzovány.
Jednou z nejstarších technik návrhu otázek je poskytnout otázky s úvody, že odpovědi i všechny možné odpovědi jsou v pořádku. Zjistilo se například, že lidé mají tendenci přehnaně líčit, nakolik se účastní voleb a vlastní průkazku do knihovny (Parry a Crossley, 1950). Jedním z důvodů tohoto přehnaného líčení je to, že respondenti se obávají, že výzkumníci usoudí, že nevoliči nejsou dobrými občany, nebo že lidé bez průkazky do knihovny nejsou sečtělí nebo se nezajímají o literaturu. Někteří lidé, kteří cítí, že taková klasifikace je nevhodná, své odpovědi překroutí, aby byly společensky žádoucnější, a možná aby přesněji odpovídaly osobě, za jakou se lidé považují.
Příklad 2.16: Volil jste v prezidentských volbách v listopadu?
Příklad 2.16a: N