Tvorba otázky

tův úkol jednodušším a srozumitelnějším; respondent nemusí přidat příjem z vícenásobných zdrojů. Za třetí: může výzkumníkovi znemožnit vytvořit několik odlišných měřítek příjmu, jež mohou sloužit jiným užitečným analytickým příčinám. Příjem respondentů z práce může být dobrým měřítkem kvality zaměstnání, ale celkový rodinný příjem může být lepším měřítkem dostupných zdrojů. Pokládání vícenásobných otázek samozřejmě vyžaduje delší čas na rozhovor. To ale nicméně také může být výhodou. Když budeme s respondentem dělat rozhovor déle, pomůžeme jeho paměti.
Jestliže chcete získat pouze hrubý odhad socioekonomického statutu, může stačit jednotlivá obecná otázka se všemi svými chybami. Postup použití vícenásobných otázek je často dobrou alternativou k pokusu sdělit respondentům složité definice.
Příklad 2.10: Jaký druh plánu zdravotního pojištění máte: systém zdravotní péče o zaměstnance, IPA, PPO nebo neomezený zdravotní plán s poplatky za služby?
Komentář: Otázka se může zdát směšná; myslet si, že většina lidí může odlišovat plánu zdravotního pojištění, je absurdní. Nastíněný postup by se nezdál být schopen úspěchu při dané složitosti modelů zdravotního pojištění ve Spojených státech. Jsou zde nicméně otázky, na něž lidé mohou odpovědět a jež by pravděpodobně výzkumníkům umožnily třídit druhy plánů zdravotního pojištění, které má většina lidí.
Otázka 2.10a: Dovoluje vám váš plán zdravotního pojištění jít nejprve ke kterémukoli doktoru chcete, nebo můžete zdravotní péči obdržet pouze u jistých doktorů nebo na jistých místech?
Otázka 2.10b: (Kdyby z určitého seznamu nebo skupiny) Přijímají vaši lékaři lidi, kteří také mají plán zdravotního pojištění jako vy, nebo také ty, kteří mají jiný plán pojištění?
Otázka 2.10c: Když se vám dostane lékařské péče, jež váš plán nezahrnuje, musíte vždy platit stejnou částku nezávisle na druhu lékařovy služby, nebo záleží to, co zaplatíte, na poskytnuté službě?
Komentář: Odpovědi na tyto otázky možná výzkumníkům nepostačí k určení požadovaného odlišení. Navíc je zde možnost, že někteří lidé nebudou schopni na některé otázky odpovědět. Budou nicméně daleko pravděpodobněji schopni přesně odpovědět na tyto otázky, než pochopit definice IPA a systémy zdravotní péče o zaměstnance. Obecná myšlenka pokládat lidem sérii otázek, na něž mohou odpovědět, spíše než se pokoušet aplikovat složitější formulační strategie na třídění pacientů a jejich zážitků, je spolehlivým způsobem řešení mnoha problémů s definicemi.
Otázka 2.11: Stal jste se v minulých dvanácti měsících obětí vloupání?
Otázka 2.12: Stal jste se v minulých dvanácti měsících obětí loupežného přepadení?
Toto jsou opět příklady otázky se složitými, odbornými definicemi. Vloupání je čin násilného vstupu za účelem spáchání zločinu. Loupežné přepadení je zločin odebrání něčeho někomu silou nebo pohrůžkou. Vloupe-li se osoba do domu a obyvatelé jsou doma a stojí tváří v tvář nezvanému hostu, potenciální zloděj se stane lupičem. Nedává smysl pokusit se tyto rozdíly respondentům vysvětlit tak, aby mohli říci, zda se stali obětí vloupání nebo loupežného přepadení. Lepší je lidem říci, aby popsali důležité okolnosti jimi zažitých událostí, než kódovat tyto události do správných, podrobných kriminálních kategorií.
Někdy se to dá udělat pokládáním série krátkých, určitých otázek. Když například třídění závisí na tom, zda byl nezvaný host tváří v tvář obyvatelům, je důležité položit konkrétní otázku. Jindy může respondent odpovídat vyprávěním, popisem svého zážitku, jejž pak lze pomocí speciálních definic a pravidel kódovat do kategorií.
Vhodný návrh otázky znamená ujistit se, že výzkumník a všichni respondenti používají stejných definic při třídění nebo počítání událostí. Výzkumníci mívají obecně řečeno tendenci řešit problém tím, že respondentům řeknou, jaké definice chtějí výzkumníci používat, a poté je žádat, aby události roztřídili. Ačkoli to někdy může být nejlepším způsobem řešení problému, vhodný návrh otázky obvykle pomůže úkol respondentů zjednodušit co nejvíc. Pro většinu výzkumníků je mimořádným novým krokem zamyslet se nad informací, již potřebují získat od respondentů, kteří by jim umožnili úkol třídit. Když ale výzkumníci určí, na jaké jednoduché otázky mohou respondenti odpovědět, aby poskytli základ pro třídění, v mnoha případech se měření zlepší.
Vědět a pamatovat si
Jakmile je otázka formulována tak, že všichni respondenti chápou, co se po nich chce, je dalším problémem to, zda respondenti mají informace potřebné ke zodpovězení otázky, nebo ne. Tři hlavní možné zdroje problémů jsou následující:
Respondent nemusí mít informace potřebné ke zodpovězení otázky.
Respondent mohl mít informace potřebné k zodpovězení otázky, ale činí mu obtíže si na ně vzpomenout.
Protože otázky, jež vyžadují vyprávět o událostech, které se udály během určitého časového úseku, mohou si respondenti vybavit ony události, ale mají problém s tím, jak je přesně zařadit do časového rámce daného otázkou.
Znají respondenti odpovědi?
Problém s pokládáním otázek, na něž lidé neumějí odpovědět, je problémem výběru respondentů spíše než návrhu otázky. Mnoho průzkumů pokládá otázky určitému členu domácnosti, aby vypovídal o jiných členech domácnosti nebo o domácnosti jako celku. Když se zvolí takové návrhy, spornou otázkou je, zda požadované informace znají také ostatní členové domácnosti, či pouze tázané osobě.
Tématem srovnání respondentů, kteří vypovídají sami, a těch, kteří vypovídají o někom jiném, se zabývá velké množství literatury (Cannell, Marquis a Laurent, 1977; Clarridge a Massagli, 1989; Moore, 1988; Rodgers a Herzog, 1989). Někdy se zdá, že lidé mohou o ostatních vypovídat stejně dobře jako o sobě. Pokud ale otázky nenáleží k relativně veřejným událostem nebo vlastnostem, ostatní umět odpovědět nebudou. Vždy jsou lepší respondenti, kteří vypovídají sami, než ti, kteří vypovídají o někom jiném.
Je zde další rozměr problematiky znalosti, který příměji ovlivňuje návrh otázky: někdy mají respondenti zážitky nebo zkušenosti, jež se k otázce vztahují, ale nemají je v takové podobě, v jaké je výzkumník vyžaduje. Dobrým příkladem je lékařská diagnóza.
Existuje literatura, jež ukazuje nedostatek shody mezi pacienty uváděnými stavy a stavy zaznamenanými v lékařských údajích (Cannell, Fisher a Bakker, 1965, Jabine, 1987; Madow, 1967). Alespoň část těchto neshod pramení z toho, že pacientovi nebyl řečen název jeho choroby. Pacient si například myslí, že má vysoký tlak, ale řekne, že netrpí hypertenzí, protože mu to takto nebylo řečeno. Pacientka má výrůstky, ale neví, že se jim správně říká nádory (tumory). Je dokonce jednodušší myslet si, že doktor se neobtěžuje tím, že by pacientovi řekl, že “srdečním potížím” se říká “ischemická srdeční choroba”. Zpět k výše uvedenému příkladu: je zde nyní složitá sada plánů, které se týkají zdraví. Výzkumníci zkoumající v oblasti zdraví by rádi určili druh plánů, do nichž lidé patří, protože jsou potenciálně důležitými kovariacemi druhů lékařské péče, jíž se lidem dostává. Respondenti pravděpodobně nebudou znát odborné pojmy u druhů plánů, k nimž náleží, ačkoli mají informace o tom, jak jejich plány fungují, a těch by se dalo použít k vhodnému třídění respondentů.
Poté průzkumy od respondentů běžně žádají o informace, jež oni nemají. Když pojišťovna hradí část výloh na léčení, mnozí respondenti se nikdy nedozví výši skutečné částky vynaložené na jejich léčení. Mnoho lidí nezná lékařskou smlouvu doktora, jehož navštěvují. Mnozí lidé neví, jaké jsou náklady pojišťovny na jejich léčení, obzvlášť hradí-li jejich část sami.
Jednou z předběžných prací před navrhováním nástroje průzkumu je zjistit, zda průzkum obsahuje otázky, na něž budou respondenti umět odpovědět, či nikoli. Omezením výzkumu je, co budou lidé schopni a ochotni uvést. Chce-li výzkumník zjistit něco, co respondenti obvykle neví, musí najít jiný způsob, jak informace získat.
Stimulující vzpomínka
Výzkumníci, kteří bádají v oblasti paměti, říkají, že jen pár přímo zažitých věcí se zapomene úplně. Snadnost, s níž lze informace a zážitky znovu vyvolat, nicméně podléhá značně vyvinutým principům.
Některé vzpomínky mohou být bolestivé a mohou být potlačovány. Ty ale většina průzkumů neměří. Následující tři principy jsou asi nejvhodnější (Cannell, Marquis a Laurent, 1977; Eisenhower, Mathiowetz a Morganstein, 1991):
čím současnější událost je, tím pravděpodobněji si na ni vzpomeneme;
čím větší je vliv nebo nápadnost události, tím pravděpodobněji si na ni vzpomeneme;
čím logičtější událost pro respondenta byla, tím pravděpodobněji si na ni vzpomene.
Jak člověk v průzkumu pořídí přesný popis? Jedním klíčovým bodem je samozřejmě ptát se na to. Chce-li výzkumník získat informace o velmi malé události, jež měla minimální dopad, není rozumné očekávat, že respondenti budou odpovídat dlouho. Když se například chtějí výzkumníci chtěli dozvědět o příjmu potravy nebo konzumaci nealkoholických nápojů, zjistilo se, že každých uplynulých 24 hodin může zhoršit vybavování a chyby z něj pramenící. Když lidi žádáme, aby popsali své chování po týdnu nebo po dvou týdnech, uchýlí se k odhadům svého průměrného nebo typického chování, než aby se pokusili si vzpomenout (Blair a Burton, 1987). Chce-li jeden získat přesné informace o konzumaci, bude asi jediným řešením, jak získat dostatečně přesné informace, volba krátkého časového úseku, jako například jednoho dne, nebo dokonce vedení záznamů (A. F. Smith, 1991).
Takový druh kompromisu mezi přesností měření a měřeným časovým úsekem je v průzkumu stálou konstantou. Národní průzkum zločinu, vedený Úřadem pro sčítání lidu z Ministerstva spravedlnosti, a Národní rozhovorem vedený průzkum zdraví zpočátku požádali o roční zpravodajství o zločinu a následných hospitalizacích. Byl zde nicméně velký pokles přesnosti hlášení o událostech, které se udály dříve než šest měsíců před rozhovorem, že průzkumy nyní jako základ tvorby obecných odhadů kvality událostí používají pouze události staré maximálně šest měsíců. Národní rozhovorem vedený průzkum zdraví vlastně udává počet návštěv u lékařů a počet dní, jež lidé zameškali v práci, pouze s rozmezím pouze dva týdny před rozhovorem kvůli obavám o nepřesnost hlášení s delší časovou prodlevou (Cannell, Marquis a Laurent, 1977; Lehnen a Skogan, 1981).
Definující vlastností většiny rozhovorů je, že jde o rychlé počiny typu otázka-odpověď. Míra motivace respondentů se liší, ale pro většinu z nich není průzkum důležitou událostí. Proto bez zvláštního postrkování nebudou respondenti chtít investovat značné úsilí do snahy vzpomenout si na věci, o něž jejichž hlášení je průzkum žádá (Cannell, Marquis a Laurent, 1977). Z těchto důvodů výzkumníci provedli průzkum strategií pro zlepšení kvality vzpomínek respondentů.
Jedním z nejsnazších způsobů stimulace vzpomínky a jejího následného sdělení je pokládat spíše dlouhé otázky. To neznamená vytvářet otázky složitější nebo spletitější. Nicméně dodání úvodního materiálu, který respondenta připraví na otázky, prokazatelně zlepšilo výsledky hlášení (Cannell a Marquis, 1972). Jedním z důvodů může být ten, že jednoduše delší otázky poskytují respondentům delší čas na vzpomínání.
Ke zlepšení vzpomínání se používají další dvě strategie. První: pokládání vícenásobných otázek zvýší pravděpodobnost, že si respondent na událost vzpomene a ohlásí ji (Cannell, Marquis a Laurent, 1977; Sudman a Bradburn, 1982). Druhá: stimulace asociací pravděpodobně spjatých s tím, co má respondent hlásit, aktivace poznaného a intelektuální síť, v níž je vestavěna paměť, pravděpodobně také zlepší vzpomínku (Eisenhower a kol., 1991). Strategie spolu souvisejí.
Pokládání vícenásobných otázek může být účinným způsobem zlepšení vybavování si ze tří různých důvodů. Za prvé: což je nejzřetelnější: pokládání blízkých otázek vícekrát přiměje respondenta “zkusit to tnovu”. Pokaždé, když se respondent noří do svého paměťového bloku, zvyšuje se možnost, že přijde s nějakou lepší odpovědí. Jedním z účinků pokládání vícenásobných otázek také může být zvýšit míru motivace respondenta, a tudíž zvýšit míru horlivosti respondenta, s níž se snaží vybavit si danou věc.
Za druhé: zvláštním způsobem pokládání doplňkových otázek je zaměřit se na druhy událostí, které budou s nejvyšší pravděpodobností zapomenuty. Jednodenní pobyty v nemocnici se například nehlásí daleko víc než přijetí v nemocnici (Cannell a Fowler, 1965). Obzvlášť dotazování se respondentů na to, zda podstoupili jednodenní pobyt (například v souvislosti s nesprávnou prací) může uvést do pohybu lehce odlišný přístup k pátrání a vést k vybavování událostí, jež by byly jinak zapomenuty.
Za třetí: doplňkové otázky se mohou zaměřit na možný sled popisovaných událostí, jež mohou na oplátku vyvolat vzpomínku. Byl-li například člověk obětí zločinu, je pravděpodobné, že byla zavolána policie, nebo že se vyplnil pojistný nárok. Pokládání otázek na volání policie nebo vyplňování pojistného nároku může pomoci vzpomenout si na zločin.
Souběžně s tím lze vzpomínání na obdrženou lékařskou péči stimulovat otázkami na následky takových lékařských služeb jako například koupě léků, vyplňování pojistných nároků, zameškání práce kvůli nemoci nebo nutnost naplánovat péči o dítě.
To, na co si lidé mohou vzpomenout, je omezené. Vyžaduje-li otázka informaci, již si lidé nemohou snadno vybavit, bude přesnost údajů zcela jistě trpět. I když je dokonce úkol vzpomenout si pro většinu lidí poměrně jednoduchý, je-li důležité získat přesné součty, je za účelem zlepšení kvality dat dobré použít strategie pokládání vícenásobných otázek a strategie pokládání otázek, jež uvedou do pohybu asociace.
Výše zmíněné se týkalo především toho, jak jednat, když si respondent nevybavuje události, na než se výzkumník ptá. Stejně důležitý je však také problém s přehnaným líčením událostí. Předpokládejme například, že ptáme lidí, zda v minulých volbách volili, či nikoliv. Nejběžnější chybou respondentů je přehnané líčení - uvádějí, že volili, ačkoli nevolili (Sudman a Bradburn, 1982). Částečně je to proto, že na účast ve volbách se nahlíží jako na společensky kladné chování, respondenti jsou tedy motivováni vzpomenout si a nahlásit, že volili (podrobněji se v této kapitole budeme tomuto tématu věnovat později). Navíc nicméně přimět respondenty k tomu, aby si vzpomněli na to, co nedělali, je obzvlášť obtížný úkol.
Psychologové teoretizují, že jedním ze způsobů zlepšení přesnosti hlášení respondentů je požádat je, aby si zážitek ve svých myslích vybavili znovu. S přihlédnutím k volbám by například mohlo být důležité, aby si respondenti vzpomněli na kandidáty a na programy uvedené na hlasovacím lístku. Předběžné otázky by mohly požádat respondenty, aby uvedli, kde volili, zda se za tím účelem museli uvolnit z práce, jak se dostali na místo konání voleb atd. Tím, že povedeme respondenty sadou kroků, je pravděpodobně přimějeme, aby něco dělali, zvýší se šance uvedení do chodu klíčové paměti a se také velmi zvýší další možnosti, že respondent bude moci reprodukovat zážitek přesněji.
Umisťování událostí v čase
Mnoho uvedených témat by mohlo odrážet vztahy mezi vybavováním si události a jejím umístěním v čase. Má-li se průzkum použít jako odhad ročního počtu hospitalizací konkrétního vzorku, pak lidem pokládáme otázku, která se v podstatě skládá ze dvou částí: Byli jste v nedávné době v nemocnici a kolikrát přesně jste byli v posledních dvanácti měsících v nemocnici?
Studie vybavování si a popisování chování ukazují, že mnohé problémy s údaji průzkumu takových témat pramení z potíží s přesným zařazením událostí do časového rámce vytvořeného výzkumníky. Jednou z příčin, proč hospitalizace, jež se udály deset až dvanáct měsíců před rozhovorem, se hlásily tak špatně, je to - navíc k potíži vzpomenout si, zda se hospitalizace vůbec udála - že respondenti mají problémy vzpomenout si, zda se hospitalizace odehrála před danými dvanácti měsíci, nebo až po nich.
Příliš nevadí, zda je posuzovaná doba týden, měsíc nebo rok. Je to problém, pokud se průzkumný odhad kriticky spoléhá na časové zařazení událostí.
Výzkumníci mohou použít dvou postupů za účelem pokusit se zlepšit to, jak dobře respondenti časově řadí události:
Stimulují vzpomínání respondentů, aby jim pomohli časově událost zařadit.
Navrhují postupy sběru údajů, jež ohraničují posuzovanou dobu.
Aby se zlepšila schopnost respondentů zařadit události časově, je nejjednodušší jednoduše jim ukázat kalendář s označenou posuzovanou dobou. Navíc můžeme respondenty požádat, aby si vzpomněli, co se na hranicích této posuzované doby dělo v jejich životě. Doplnění událostí jako například narozenin může pomoci vidět data v kalendáři smysluplněji. Předpokládá-li se, že respondenti budou vypovídat o událostech minulého roku, můžeme je požádat, aby si vzpomněli, co před rokem dělali: kde žili, co se dělo v rodině, co dělali v práci. Jsou-li schopni vyvolat některé události, jež lze spojovat s datem nebo rokem před rozhovorem nebo jež představují jasně vymezitelný bod v čase, může jim to pomoci určit, zda se hospitalizace udála před daným časovým bodem, nebo po něm (např. Sudman, Finn a Lannon, 1984).
Podobnou strategií je žádat respondenty, aby použili asociací ke zlepšení vybavování si dat nebo ročního období, v němž se událost stala. Když jsou tedy respondenti dotazováni na zločiny, jež se jim udály, mohou být dotázáni na to, jaké bylo počasí, co měli na sobě, nebo co jiného se dělo v jejich životě, což jim může pomoci přiblížit se k určení přibližného data, kdy se událost přihodila.
Tyto strategie zabírají čas při přípravě dotazníku. Často vyžadují individualizovanou práci s těmi částmi tazatelů, jež nelze standardizovat snadno. Následkem toho používá tyto techniky málo výzkumů. Navíc je také dobré říci, že ačkoli se zdá, že některé z těchto technik okrajově hlášení obohacují, žádná z nich se nezdá být zásadním objevem.
Velmi odlišným postupem hlášení událostí v časovém období je vytvořit respondentům hranici vedením dvou či více rozhovorů (Neter a Waksberg, 1964). V úvodním rozhovoru se respondentům řekne, že se jich budou ptát na události a situace, které se odehrály v době předcházející dalšímu rozhovoru. Následný rozhovor se pak lidí ptá, co se událo v období mezi prvním a druhým rozhovorem.
Takové návrhy mají tři důležité vlastnosti. Za prvé: určí jasné časové hranice. Ačkoli první rozhovor nemusí být pro respondenty velikou událostí, má pro ně nějaký poznávací význam. Za druhé: respondenti jsou obvykle v prvním rozhovoru požádáni, aby dané události počítali a pak hlásili. Výzkumníci pak mohou zkontrolovat události uváděné ve druhém rozhovoru srovnáním s těmi z prvního rozhovoru. Pokud jsou některé události nahlášeny dvakrát, tedy vklíní-li se události předcházející prvnímu rozhovoru do doby, již pokrývá rozhovor druhý, lze to rozpoznat. Za třetí: skutečnost, že respondenti jsou předem upozorněni na skutečnost, že budou dělat rozhovor na určité téma, způsobí, že budou pozornější, a tudíž lepšími oznamovateli.
Uskutečnit návrhy takových rozhovorů je samozřejmě dražší než dotazníky jednorázové. Je-li nicméně přesné hlášení událostí v čase důležité, poskytují strategii, jež umožní zlepšení kvality údajů.
Měli bychom konečně také zmínit tu možnost, že vybavíme respondenty zápisníky. Existuje spousta výzev, jak lidi přimět, aby si vedli deníky. Abychom ale z