Legislativní proces

lénem, kde se na tvorbě podíleli zástupci exekutivních i volených orgánů členských i kandidátských států, vlády i parlamenty a to i Evropský Parlament. A co více – ve stejný okamžik po celou dobu jednání. K vyšší transparentnosti tvorby primárně právního návrhu také přispělo to, že o průběhu práce byla informována i veřejnost, která se dokonce mohla i aktivně zapojit. Tím byla odstraněna uzavřenost mezivládních konferencí, další achilova pata legislativního procesu v oblasti primárního práva.
Výsledkom je, že Konvent jednoznačne zlepšil spôsob revízii primárneho práva, preto sa aj dostal do návrhu ústavnej zmluvy pre Európu, už nielen ako možný spôsob, ale normálna procedúra modifikácie zmlúv. Tento nový nástroj je v súčasnej dobe dostatočný, a nemyslím si, že by bolo možné vytvoriť v terajšej situácii niečo prevratné a úplne odlišné . DODĚLAT, DOPLNIT VÝROK ZAHRADILA O KOVENTU – ŽÁDNÝ JEDNACÍ ŘÁD, NIKDY SE NEHLASOVALO...
Přijímání sekundárního práva je složitější a pestřejší jak v rovině institucionální, tak procedurální. Proces tvorby sekundárního práva začíná u Komise, která se musí na navrhované legislativě shodnout. K oficiálnímu navržení předlohy dojde jejím poskytnutím Radě. Od této chvíle je úkolem Komise navrženou legislativu kontrolovat a pokud se její vývoj ubírá nesprávnou cestou, může Komise tuto předlohu v celé době trvání legislativního procesu stáhnout. Návrh je možno v Radě posuzovat pomoci několika procedur, mezi hlavní patří konzultace, spolupráce a spolurozhodování. Příslušná procedura je volena podle oblasti, do které daný návrh náleží. Tyto procedury se liší hlavně mírou zapojení EP. Existuje také tzv. Souhlasné řízení, používané například při přijímaní nového státu, zde má EP pouze dvě možnosti – přijmout nebo zamítnout. Této proceduře se ale práce dále detailněji nevěnuje, kvůli jejímu omezenému užití.
Nejstarší procedurou je konzultace, kdy EP poskytuje Radě své stanovisko. Rada ovšem není povinna toto stanovisko zohlednit. EP při této proceduře má jedinou možnost – daný návrh pozdržet vydáním stanoviska. Rada toto v minulosti obcházela, proto ji EP žaloval u Soudního dvora, který Radě v kauze „Isoglukosa“ stanovil povinnost se schválením návrhu posečkat do vydání stanoviska EP.
Genealogicky druhou procedurou je tzv. procedura „spolupráce“. Tato procedura již poskytuje EP pomyslnou páku, pomocí které ho zapojuje do legislativního procesu. Po tom, co Rada přijme kvalifikovanou většinou společné stanovisko v prvním čtení, vstupuje do hry EP a ve druhém čtení může Parlament návrh Rady přijmout (tímto je o návrhu rozhodnuto), odmítnout nebo navrhnout změny. Pokud návrh není přijat, nastávají dvě možné cesty. Při odmítnutí návrhu Parlamentem má Rada možnost odmítnutí přehlasovat prostřednictvím jednomyslnosti. Pokud EP navrhne změny, vrací se předloha zpět EK, která rozhodne o případném začlenění parlamentních návrhů. Finální rozhodnutí je na Radě, ta má v této fázi dvě možnosti – přijmout revidovanou předlohu prostřednictvím kvalifikované většiny a nebo návrh původní, ten je však povinna přijmout jednomyslně. DOPLNIT, ŽE BY BYLO VHODNÉ, KDYBY RADA HNED PŘI PRVNÍM ČTENÍ PROJEVILA JEDNOMYSLNOST, TAK ŽE BY SE DÁL MOHLO ŘEŠIT NĚJAK EFEKTIVNĚJI
Nejmladší procedurou je „spolurozhodování“, ta je i v současnosti nejvíce frekventovaná a používaná u většiny návrhů, ovšem také nejkomplikovanější a časově nejnáročnější. Tato procedura v podstatě zrovnoprávnila postavení EP a Rady. Tuto proceduru nebudu detailně popisovat. Pro účel práce stačí zmínit, že probíhá podobně jako „spolupráce“, navíc má ale EP právo předlohu úplně zablokovat a pokud vzájemné interakce mezi Radou a EP neskončí shodou, dochází k dohodovacímu řízení, kterého se účastní zástupci EK, EP i Rady.
Zejména po posledních dvou vlnách rozšíření EU vystupují významně do popředí prioritní linie, na které je nutné se zaměřit v oblasti legislativního procesu. Jsou jimi legitimita, demokracie, efektivita a funkčnost celého rozhodovacího procesu i v rozšířené Unii.
V současnosti hlavním limitem přijímání legislativy je zdlouhavost tohoto procesu. Reformy, zejména „spolurozhodování“ proces nezrychlily, ale naopak prodloužily. Zrychlení ovšem u této procedury nebylo primárním cílem, tím byla redukce demokratického deficitu.
Demokratický deficit vznikl díky tomu, že v legislativní procesu EU měli od počátku primární