Kultura a společenská hnutí

porozumění „temným“ rituálům nebo praktikám zasazeným v kontextu.
Zaměříme-li se na veřejné ideje nebo texty, co znamenaly v konkrétní době? Spíše než analýzou idejí doby bude lepší analyzovat změny v kulturním kontextu, se kterým operují všichni aktéři. Současní kulturní analytici si představí posun diskurzu, většího historického kontextu významů,tím přes které mohou být zpracovány vedlejší ideje nebo zájmy.
Practices –zvyk, zkušenost
Kulturní analytici mohou zkoumat kulturu i z jiné perspektivy. O to se pokusil marxismus, zkoumání „superstruktury“. Nový pohled do kulturní sociologie potom přináší Peirre Bourdieu a Michel Foucault, a to snahu o zkoumání zakotvených a institucionalizovaných praktik.
Koncept practice se liší od starších koncepcí ve dvou rovinách. Za prvé, v reakci na Durkheima zdůrazňuje lidské jednání. Např. Bourdieu ve své práci Outline of a Theory of Practice chápe kulturu ne jako systém pravidel, ale jako hluboce internalizované habity, které poskytují lidem kontinuální produkci inovací. Podle Bourdieho aktivní jedinci kontinuálně přetvářejí kulturu. Jedinci se tedy energicky chápou své strategické výhody užitím kulturně zakotvených schopností. A protože přístupy k těmto schopnostem podléhají diferencované distribuci, je opodstatněná lidská snaha o reprodukci struktury nerovnosti.
A za druhé pojí studium kultury s institucionální analýzou. Foucault se zabývá, jakým způsobem systémy kategorií a distinkcí řídí a tvoří skutečnost v institucionalizovaném jednání. Např. jeho práce Dějiny šílenství nám ukazuje, jakým způsobem se tvořil společenský pohled na rozeznání šílence od zdravého člověka od středověku do dob osvícenství.
Moc
Max Weber zdůrazňoval, že zájmy vládnoucích skupin mají trvalý vliv na tvorbu kultury. Weber se zajímal o to, jakým způsobem se legitimizuje moc a vymezení lidského jednání, se zvýšeným zájmem o sledování zájmů skupin.
Současné teorie naproti tomu vidí kulturu samu o sobě jako moc. Foucault např. ukazuje, jak nové druhy vědění a praktik tvoří nové sítě, kde se objevuje moc. Foucault tedy eliminuje otázku kdo má moc a otázku zájmů, aby zdůraznil, že každá kulturní formace, každá moc, má svou historii, a že techniky moci se v historii předávají a užívají k jiným účelům.
Bourdieu se zaměřuje naopak na systém nerovností. Tvrdí, že diferenciace probíhá nejen rozdělením zdrojů, ale i v přístupu k rozdělení zdrojů. Na tom založil svůj koncept pole, jako diferencovaného sociálního prostoru s tendencí reprodukovat základní struktury těchto polí a zároveň s tendencemi tyto pole měnit.
Kultura a sociální pohyby
Turning culture inside out
Nejen Bourdieu a Foucault, ale i mnozí jiní zastávají názor, že kultura je založena na sociální zkušenosti a sociální struktuře, že kultura může být chápána jako sociálně organizované praktiky, spíše než systém individuálních idejí a hodnot.
Nejedna teorie kultury se domnívá, že kultura má větší sílu, jestliže je hlubší, hluboce zakořeněná v individuálních myslích, ve schématech jednání, v habitech nebo zakořeněná v mentalitě.
Ovšem variace ve smyslu sociálního kontextu nesoucí kultura tlačí jednání, možná více ovlivní kulturní sílu než variace ve smyslu, v jakém jsou hluboce zakořeněné.
Podle Webera má kultura větší vliv, jestliže je jasnější, koherentnější, a hluboce zakořeněna.Protestantismus měl větší vliv na výslednou ekonomickou efektivitu, protože byl hluboce zakořeněn ve víře a odkouzlil, alespoň částečně protestantský svět, spása zde byla ve formě jednání na světě, ne ve formě spoléhání se na boží milost. U Durkheima mělo bádání podobný výsledek. Největší vliv viděl ve formě kolektivního vědomí, tzn. univerzálně sdílené praktiky nesoucí živé symboly, které ovlivňují individuality a importují sociální realitu do individuální mysli.
S tím vším souvisí tře zdroje kulturní moci.
Kódy
Pojem sémiotický kód, je analogický hluboké struktuře, která organizuje jazyk je