EU a ochrana životního prostředí

ezeny na Římskou smlouvu
1970 rozsudek ESD – paralelní kompetence
Komise začala prosazovat právo jednat o M smlouvách
smíšené kompetence Komise a předsedající země Unie
Vnější uznání
právní subjektivita od Římských smluv – postupně kompetence na M dohody i pro environmentální otázky
mezník 1979 – účast Komise na jednání o Konvenci o přeshraničním znečištění vzduchu na větší vzdálenosti
účast Komise je nutné většinou vyjednávat případ od případu
EU členem v několika M org.
nejvýznamnější členství při WTO – jednání o konfliktech mezi principy ochrany životního prostředí a O pravidly
pozice EU při OSN – 1974 rezoluce VS OSN „statut pozorovatele“
1992 „statut plného účastníka“ na Summitu zemí v Riu, 1996 totéž
Agenda 21 – pojem „vláda“ zahrnuje i ES, v rámci jejích pravomocí
Instituce, diplomacie a vedení jednání
Evropská rada – základ jednotlivých akčních programů
většinou smíšené pravomoci
Komise se snaží získat mandát od Rady ministrů pro jednání
Generální ředitelství pro životní prostředí je malé
záleží na velikosti předsedající země – malé dávají Komise více volnosti
Externí role
EU jako regionální aktér – pozornost ke stř. a V E, Středomoří
EU jako globální aktér – nejzávažnější problémy: ozónová vrstva, změny klimatu
USA a Japonsko v podstatě neaktivní
EU si nárokuje roli leadera, nikdo jiný aktivní není
Strategie trvale udržitelného rozvoje
zasedání Evropské rady v Göteborgu (6/2001)
zaměřena na čtyři hlavní oblasti: omezení změn klimatu a používání „čisté“ energie, řešení hrozeb veřejnému zdraví, odpovědnější chování k přírodním zdrojům, zlepšování dopravních systémů a využívání země
Hlavní nástroje
informační – nutnost vědeckých poznatků (European Enviroment Agency, Global Monitoring for Enviroment and Security)
jednání o M smlouvách a jejich zavádění do praxe
jednání v rámci WTO
R pomoc
jednostranné O nástroje EU
Green Diplomacy Network
přijata na zasedání Rady EU v Barceloně (3/2002)
rozhodnutí o začlenění environmentální integrace do oblasti vnějších politik
používání celosvětově dostupných diplomatických prostředků EU k prosazování unijních vizí trvale udržitelného rozvoje
Kjótský protokol
klimatické změny jako dominantní téma M environmentální diplomacie
1992 podpis Rámcové Konvence
1997 podpis Kjótského protokolu
2005 vstup Kjótského protokolu v platnost
silná podpora EU – použití diplomatických nástrojů
Závěr
rozsáhlá škála environmentálních politik
od 70. let je EU prosazuje i navenek
postupně skutečně významný M hráč
snaha o globální roli má 2 hlavní zdroje:
a) vnitřní tlak
b) neaktivita ostatních aktérů
hlavní problém: smíšené kompetence a rozhodovací pravomoci
EU jako aktér v oblasti politiky ochrany životního prostředí
1) společný závazek tvořit a sdílet společné hodnoty nadřazené specifickým hodnotám jednotlivých členů
2) vnitřní legitimace rozhodovacího procesu a stanovení priorit spojených s vnějšími politikami
3) schopnost identifikovat politické priority a na jejich základě formulovat koherentní a konzistentní politiky
4) schopnost a možnost použít politické nástroje a vyjednávat s ostatními aktéry