Alter Byrokracie

né typy členství v ní a stále více je nutné kontrolovat chaotické aktivity, posléze je vyhlášeno více pravidel, které mají udržovat rovnováhu mezi vedoucími a personálem, mezi personálem a klienty, pacienty nebo spotřebiteli. To jsou hlavní aspekty, které povstanou z růstu a expandování organizace a nahýbají její rovnováhu směrem k byrokracii. Vnitřní dynamika uvedená do pohybu úsilím nekontrolovatelně přinese růst. Rovnováhy sil je dosaženo vytvářením rozdílů mezi členy organizace a strukturalizací, to znamená, že část členstva je převedena do jiných operačních jednotek, například do vedení, účetnictví, personální propagace, oceňování a marketingu. Když jsou členové organizace umístěni do jiných funkcí s jinými úkoly, je větší pravděpodobnost, že se budou rozdíly mezi členy dále zvětšovat a ti z nich, kteří budou kontrolovat ostatní, budou mít větší moc a autoritu.
Druhou dynamikou je efekt, který se bude prosazovat pomocí vnějších sil, potřebných pro růst. Byrokratizující vliv státního financování na dobrovolná sdružení je velmi dobře zdokumentován (Kramer a Grosman 87, Morgan 86, Rodriguez 88)
Pokud je personál odpovědný a navíc profesně zdatný v podvojném účtování (které je nutno vést po celou dobu trvání aktivit organizace), jde o výhru pro stav financí organizace. Potenciálním výsledkem při využití vnějších zdrojů bývá narůstající počet kroků směrem k racionalizaci a formalizaci organizace a interakcí mezi jejími členy. Ta dobrovolná sdružení, která využívání vnějších zdrojů neprovádějí nebo je minimalizují, si udrží daleko větší míru vnitřní autonomie.
Udržování sociální rovnosti a rovnosti příležitostí v neziskových organizacích je asi těžké i za těch nejlepších podmínek. Vyžaduje výdrž, přetrvávající cíle, stabilní a podporující okolí a hojné vnitřní zdroje. Za méně příznivých podmínek se může organizace změnit v opoziční tábory. Souhrnem - demokracie a byrokracie jsou opačné póly jednoho kontrolního mechanismu, které potencionálně existují ve všech organizacích a které upozorňují na lišící se organizační cíle. Těmito cíli jsou buď sociální rovnost nebo technická účinnost - oba jsou nezbytné pouze, když neziskovka musí demokratická pravidla dodržovat v neklidném, nepřehledném okolí a také během období organizační expanze.
V ostatních situacích provádějí členové organizace neustále mnoho rozhodnutí, z nichž každé žene organizaci k jinému pólu, a to s cílem buď vzdorovat oligarchickým tendencím a nebo udržovat demokratická pravidla. Jestliže jsou dobrovolná sdružení líhní demokratických pravidel (jak tvrdil Tocqueville), pak je velmi důležité pochopit, jaké faktory umožňují členům organizace odolávat nedemokratickým silám (a tak prokázat, že pravdu měl Weber a ne Michels). Důležitým faktorem je zde ochota členů a jejich schopnost stále sledovat své cíle v džungli tržních zákonů, regulací a ideologických útoků. Mnoho prací jak odborných, tak populárních, popisuje případy, kdy organizace opustily svoji ideologii nebo změnily své cíle pod vnějším tlakem nebo vlivem vnitřních změn. Existuje ale také mnoho organizací, které přežily dlouhou dobu a byly schopny se bránit zásahu do své autonomie. Příkladem takové společnosti jsou feministické organizace.
Feministické organizace
Feministické či ženské organizace dnes existují hojně po celém světě. Jsou zakládány z mnoha důvodů a sledují mnoho cílů. Pokoušejí se učinit život žen a dětí lepším. Na Západě se vygenerovaly z hnutí sufražetek a po čtyřicetiletém období dočasného klidu opět shromáždily koncem šedesátých let své síly do ženského hnutí.
Tyto org. přežívají 20-25 let a ačkoli se v mnoha hlediscích liší, mají mnoho společného. V polovině 90.let se zaměřovaly spíš na zajímavosti než na výzkum (výjimky Bordt, Hyde). Tak představují alternativní formy org. a proto přežívají čtvrtstoletí a navíc jsou důležité pro zkoumaní vztahu mezi organizačním růstem a procesem demokratizace a byrokratizace.
Mohu se na ně dívat pohledem výše popsaného modelu, přičemž analýzu zaměřuji na hledisko ideologické, hledisko cílů, hledisko zdroje nezávislosti a odolnosti prostředí.
Je obtížné chápat tyto org. jako samostatnou kategorii alternativních org., protože okamžitě narazíme na problém jejich definice. I když jsou feministické org. ideální typ, který se liší zásadně od tradičních org., ukazuje také znatelné rozdíly uvnitř skupiny.
Řada org. hlásá zájem o ženy, přičemž jsou rozdíly ve stupni intenzity požadavku reformy stávajícího stavu nebo zásadnější strukturální změny v gender rolích. Další snaží zahrnout do své činnosti feministické hnutí, tak, aby prosazovalo tradiční gender role doma, v práci, v politickém životě. Jsou však často součástí fundamentalistických náboženských.hnutí nebo radikálně konzervativních politických stran s širšími programy a proto nemohou být chápány jako fem.org.
Hlavní proud ženských org.byl ustaven, aby bojoval proti diskriminaci v široké škále oblastí, zaměřuje se na problém vyloučení žen z politického, obchodního, sociálního a uměleckého života.
Nejstarší z těchto org.jsou z období hnutí sufražetek (Americká asociace univerzitních žen, Liga ženských voličů, další státní a oblastní org.) a přežívají jako demokratické org., ve kterých jsou důležitá rozhodnutí prováděna formou dohody. Novější z nich, vzešlé z ženských hnutí, jsou národní org., které prosazují hluboké změny a oblastní org., které jsou zaměřeny na užší skupinu problémů (ženské útulky, kliniky, umělecká sdružení). To jsou primárně utvářené ženské org., jejichž členky bojují proti diskriminaci a vylučování ze společenského života, ale také proti předsudkům a chování mezi lidmi, které jim vadí. Požadují změny mužů i žen a také společnosti.
Zajímavý nedávný vývoj vychází z přesvědčení, že žensky orientované org. lépe uspokojují potřeby žen než org.tradiční. Asimilace s mužsky orientovanými org.nebude tak dobře řešit problémy žen jako aktivity uvnitř feministických org. Tento separatistický argument stojí proti argumentu pro integraci. Je již ale jasné, že ženy dosahují lepších výsledků ve fem.org., dívky na dívčích školách jsou lepší v matematice a přírodních vědách a ženy z ženských vysokých škol mají lepší výsledky v politice i v obchodních společnostech, ženy které se sdružují ve spolcích proti domácímu násilí a v ženských klinikách zažívají větší povzbuzení a mají větší cit pro svoje schopnosti. Víra v prospěšnost ženských org.je závislá na negativním vnímání a zkušenostech s mužskými org.
Postmoderní fem.kritika tvrdí, že moderní organizace jsou závislé na gender vztahu. Toto přesvědčení vychází z historických studií, jazykových analýz, organizačních výzkumů feministických historiků (analyzovaly např.rozvoj byrokracie v 19.století). Klasické případové
studie jsou analýza Britské civil servis a pošty, které poskytly zvláštní přehled o rozšíření rozdílů mezi intelektuální a manuální prací. Ukazují, že rapidní růst byrokracie organizací byl umožněn tzv. White Blous Revolution, která zaměstnává ženy na rutinní práce,
Feministická kritika tradičních organizací
ustavuje je jako podřízené v organizacích “bílých i modrých límečků” a uvolňuje muže k poznávací práci. Tato genderová struktura uvnitř organizací má několik důležitých efektů .První, protože dělaly nezajímavou, každodenní práci, ženy umožnily organizacím povýšit muže rychleji na vedoucí pozice, umožnily mužům získat znalosti nutné k administrativní práci během vzdělávání a tréninku raději než studiem obchodu během jejich postupu a povyšovat muže , protože ženy, samozřejmě, nebyly vhodné k povýšení (Compton 86).
Takže jak se organizace zvětšovaly, úměrně rostly rozdíly. Ženám bylo odpíráno postavení a síla kvůli jejich internímu postavení v org.a jejich vyloučení ze sítě, během kterého muži získali znalosti a politické prostředky. Rosabedi Kanter nabízí tento proces a jeho výsledek, mužskou sociální reprodukci, jako jedno vysvětlení patriarchální kultury a struktury byrokracie.

Alter, C. 1998: Beaucracy and Democracy in Organizations, str. 264 – 266
Až donedávna, klasifikace zaměstnání a propagační struktury zůstávaly založeny na gendrových základech - ženy a muži byli odváděni na rozdílné dráhy zaměstnání s rozdílnou platovou strukturou a rozdílnou perspektivou povýšení.
Až do velmi nedávné doby byla kritika organizací rozšířena postmoderními feministickými vědci, kteří analyzovali diskurs a lingvistické vzorce organizací, aby identifikovali institucionální postupy, které udržují gender a identitu organizací. Například, K. E. Ferguson (1984) popsal byrokratický diskurs jako mužsky dominující (male-dominated) a spojil tento postřeh s historickou skutečností, že ženy byly vyloučeny, ve chvíli, kdy muži byli zahrnuti do veřejné sféry. Vyloučení žen jim umožnilo rozvinout „ponořené“ veřejné mínění, charakterizované expresivním způsobem činnosti a diskursu. Když se ženy přesto zapojí do veřejné sféry, jsou znevýhodněné, neboť jsou neobeznámené a neškolené v „racionálních“ způsobech (modech) diskursu mužů.
Zaměřením se na charakter organizačního diskurzu feminističtí učenci předpokládají, že ve chvíli, kdy byly rodinné závazky zcela odstraněny z práce a byly nahrazeny vysoce byrokratickými a profesionálními strukturami, pak začaly diskursu uvnitř organizace kompletně dominovat organizační cíle a účely (Heam, Sheppard, Tancred_Shenff a Burrel, 1989). Dominance byrokratické a profesionální kultury očistila organizační život od všech citových obsahů a zpevnila „proces, v němž muži začali být spojováni s racionalitou a ženy s emocionalitou“ (Burrel, 1984, Miles 1998). Jestliže je toto argument, pak z něho vyplývá, že rozhodnutí udělané v organizacích separovalo myšlení a tělo prostřednictvím potlačení a izolování emočního a fyzického já z procesu organizování (Mumby a Putman 1992).
Výzkumníci, používající omezený racionální koncept, zacházejí s emoční zkušeností, definovanou jako pocity, počitky, vjemy a citové odpovědi na organizační situace, buď jako se slabým a hendikepovaným dodatkem k úsudku, nebo jako s dalším „prostředkem“ sloužícím organizačním cílům. V prvním případě jsou emoce devalvovány, trivializovány nebo je s nimi zacházeno jako s do práce nepatřícími. Například rozhodnutí založené na „dobrých pocitech“, emocích nebo intuici musí být rozumově vysvětleno skrz uspokojení a přizpůsobení se hodnotám a cílům organizace. V druhém případě jsou emoce cestou k dosažení takových cílů organizace, jakými jsou výkonnost, zisk a produktivita. Tak je emoční sféra konzumována a odcizena ve formě známé jako „emocional labor“ (emocionální práce, práce emocí) (Mumby a Putman, 1992).
„Emocional labor“ je centrálním konceptem postmoderního feministického učení, protože je považována za prostředek, díky němuž organizace zůstávají nedemokratické a „male-dominated“ navzdory legislativě, která staví na roveň gender v univerzitní atletice, pozitivní diskriminaci i usilování individuálních žen. „Emotional labor“ je forma kontroly organizací nad emocemi, pomocí nichž je s city zacházeno jako s organizačním předmětem spotřeby, druhem zboží, například když jsou zaměstnanci nuceni být příjemní, dělat falešné úsměvy, skrývat zlost a tolerovat sexuální obtěžování (Hochschild 1989). Feministé tedy vidí „emotional labor“ jen jako další prostředek sociálně konstruovaných rolí, který nutí ženy udělat nespravedlivou volbu (Schvartz, Gottesman a Perhnutter 1998). Ženy mohou buď přijmout roli a tím selhat v dosažení uceleného já, nebo se mohou odlišit a být viděny jako nezapadající nebo neukázněné (Ferguson 1984).
Další feminističtí vědci, používající hledisko metodologie, rozšířili tyto myšlenky k popisu rozlišujících (distinktivních) způsobů, kterých se ženy účastní v každodenním životě v domácnosti a uvnitř patriarchálních organizačních struktur. Na základě popisu systematicky odlišné struktury životních aktivit mužů a žen chápou tito vědci život žen jako vytvářený sexuální dělbou práce. Dorothy Smith (1987), například, vidí vývoj byrokracie jako objevení se abstraktního pojmového (koncepčního) způsobu (modu) organizování společnosti a racionálního správního (administrativního) postupu.. Vytvoření rozdílu mezi pojmovým způsobem (koncepčním modem) a konkrétním způsobem umožnilo Dorothy Smith popsat základně relační rozdíl mezi mužským a ženským způsobem činnosti a diskursu.
Jestliže se muži musí plně podílet na abstraktním, pojmovém způsobu činnosti (conceptual mode of action), musí být osvobozeni od povinnosti starat se konkrétním a specifickým způsobem o své potřeby. Místo pro ženy pak, podle tohoto způsobu činnosti, je tam, kde je práce dělána proto, aby mužům usnadnila obsazování pojmového způsobu činnosti. Skoro v každém ohledu ženy zprostředkovávají mužům spojení mezi pojmovým způsobem činnosti a aktuální konkrétní formou, v níž musí být realizován, a aktuálními materiálními podmínkami, na nichž závisí (Smith, 1987).
Ženy, jichž se týkají (concerned with) „konkrétní pojmové aktivity“ (Savage a Witz 1992, 25), ať už jsou v organizacích nebo v domácnosti. Z tohoto teoretického hlediska vyplývá, že muži, kteří dominují pojmovému a tedy autoritativnímu způsobu, jsou privilegovaní v finančním oblasti, ale jen díky ženám. Na základě posuzování feministické literatury Savage a Witz (1992) patřičně poukázali, že celý koncept ‚závislosti‘ v kontextu gendrových vztahů nabývá zajímavé nové „překroucené“ podoby, podle níž to jsou muži, kdo jsou závislí na konkrétních aktivitách žen, za účelem udržení si svého zapojení v každodenním životě, např. byrokratické správě (Savage a Witz 1992).
Jeden z nejnovějších závěrů tohoto proudu učení je, že bezmocná pozice žen v byrokratických organizacích není jen výsledkem historických událostí, které mohly být opraveny reformační aktivitou, jež zamýšlela odstranit „skleněný strop“. Přesněji, vykořisťování založené na genderu je neodmyslitelným vlastnictvím moderních organizací; byrokracie je možná jako forma díky vyloučení žen z pojmových a symbolických aktivit organizací, a tím i z veřejného života. Tato „sexuální dělba práce“ zatlačila ženy mimo sféru autority a rozdělila sílu v organizacích podle gender.
Teprve nedávno feminističtí vědci nesouhlasili s názorem, že gender a síla v organizacích jsou neoddělitelné (Pringle, 1989a, 1989b). Jedná se o posun od gendrového paradigmatu k paradigmatu sexuality, základní příčina ztráty pozice žen je spatřována v síle sexuality. Vlastně podle tohoto názoru jsou sexualita, síla a organizace považovány za tři vlastnosti, které jsou neoddělitelné a propletené. Nyní už nejsou rozdíly mezi muži a ženami vnímány jako odpovědné za silové diference, přesněji organizační struktura a diskurs nejsou vnímány jako odpovídající za rozdíly mezi muži a ženami. Jsou to samy organizace, které se opírají o sexualitu. Viděno v tomto světle, aktuální kampaň proti sexuálnímu obtěžování na pracovišti je nejdůležitější krok k spravedlnosti uvnitř organizací, která byla ošizována po desetiletí.
Podle těchto názorů jsou byrokratické organizace primárními prostředky, pomocí nichž byl útlak žen udržován přes celé minulé století a půl. Politická a sexuální dominance mužů nad ženami je propagována strukturou organizací, která umisťuje moc a kontrolu do rukou mužských elit. Potlačení emocionality ve prospěch racionality, nebo užití emocionality pouze ve službách organizačních cílů, je prostředkem, na základě kterého útlak žen pokračuje. Kontinuita dominance mužů přes hierarchické formy a procesy, zbavená potřeby dávat pozor na konkrétní nezbytnosti každodenního života doma i v práci, je umožněna prostřednictvím pokračujícího tolerování mužů, kteří používající příslušnosti k mužskému pohlaví jako síly. Feministé by mohli usilovat o alternativní prostředky organizování. Ačkoli feministé pokračují v podpoře akcí pro reformu veřejnosti a privátních byrokracií, separatistická orientace byla přijata mnoha ženami, které si přejí uplatnit jejich ideologii uvnitř jejich vlastních organizací
Feministická ideologie jako základ pro feministické organizování
Ženy, které považují samy sebe za odlišné od jejich sociálně předepsané role vždy společně protestují a vzájemně se podporují. V devatenáctém a dvacátém století ženy vytvořily formální organizace pro dosažení svých cílů a tyto organizace byly strukturovány a spravovány jako alternativy, jež byly chápány jako pouhé rozšíření společnosti, která byla patriarchální a diskriminující. Feministky, pohlížející na organizace skrz feministickou ideologii, chápaly tradiční organizace jako rozšiřující se, propagační a sílící nespravedlnost dominance mužů – a případně jako další „-ismy“: rasismus, homofobie, kapitalismus a imperialismus. Na rozdíl od sociálních anarchistů a dalších utopistických aktivistů před nimi feministé rozvinuli jejich opozici do jasně vysloveného systému víry, který je vystavěn na bázi opoziční ideologie organizování (Brown 1990). Feministické organizování je samo o sobě metodou protestu nezapadající do společnosti, neboť feministické organizace tvoří opoziční alternativu, založenou na principech sociální rovnosti, celistvosti, nediferencovanosti, kolektivistického práva, a samozřejmě i nehierarchické formy. Vzhledem k těmto principům, jež činí feministické hnutí explicitním, je ideál feministické organizace jednoduše popsán v termínech normativního modelu.
V srdci feministické ideologie je víra, že lidé můžou pracovat společně se společným cílem bez uchýlení se k vysoce strukturované, pyramidové hierarchii určené pro kontrolu vnitřních procesů a postupu vytváření rozhodnutí. Ideál kooperace uvnitř kolektivu podobně smýšlejících jedinců byl do té doby zřídka tak jasně, vědomě a dlouhodobě vyjádřen sociálním hnutím (Bouchier 1983), přestože se ve způsobu jeho použití objevila v rámci politického kontinua řada rozdílů (Kaminer 1993).
Feministické organizace, protože sdílely opozici ke tradiční silové struktuře, sdílely závazek k rovnostářství. Jako reakce na a lék proti nespravedlnosti propagované mužskou politickou dominancí organizací, feministické organizace usilovaly o to být univerzálně a explicitně rovnostářské bez ohledu na stupeň jejich revoluční a reformační orientace. Sociální rovnost je podstatnou charakteristikou feministické organizace.
Schopnost feministických organizací operacionalizovat kooperativní kolektivní chování je částečně následkem jejich chápání propojení mezi jedincem a strukturami, uvnitř nichž existují, nebo, řekneme-li to jinými slovy, stupeň ukazující nakolik osobní je politické (Fnedan 1981, Stemem 1982). Tento koncept je obalen celostním (holistickým) přístupem, který stanovuje, že proces a prostředky jsou částmi stejně tak důležitými, jako závěry, a že struktura organizací může pocházet z  procesu organizování. Tedy, další koncept feministického organizování říká, že proces i forma musí být ve shodě se zásadami ideologie a konstrukce jich obou je vědomým politickým aktem. Feministické organizace se snaží věno