Videoakvizice

ivů a u
objektivů s malým základním k. Optimální korekce
bývají u středních clonových čísel. U velmi světelných objektivů se
může stát, že kreslí lépe při menších clonách, protože
musí být korigována rozsáhlá okrajová pásma, a to často na úkor
středů, které se využívají při větším zaclonění.
Tento kompromis často způsobí, že s drahými supersvětelnými
objektivy nemůžeme kresebně dosahovat tak skvělých
výsledků jako s jejich méně světelnými bratry.

VINĚTACE
Je to pokles osvětlení ke krajům obrazu. Vinu nesou jednak optické
zákonitosti jednak stavba objektivu, především jeho
konstrukční délka. Čím více čoček tím větší náchylnost k vinětaci.
Podílí se na tom i objímky čoček, na které paprsky
narážejí nebo se lámou jako na cloně. Vinětace se projevuje také
více u objektivů s velkým zorným úhlem, které obsahují
čočky s velkým zakřivením. Tato vada se někdy koriguje přídavnými
optickými členy se zatmavováním ke středu.

Autofokus
Aktivní systémy
Aktivní zaostřovací systémy jsou vybaveny vlastním zdrojem signálu
(zdroj ultrazvuku – systém jako echolot,
infračervený reflektor – systém infračervené triangulace), který tvoří
jednu část zařízení. Druhou část zařízení
tvoří přijímač. Měření vzdálenosti probíhá jednoduchým způsobem –
zařízení vyšle signál k snímanému objektu,
signál se od objektu odrazí a dopadne na přijímací čidlo zařízení.
Výsledná vzdálenost je vypočtena z doby, kterou trvá
přijetí vyslaného signálu (resp. z úhlu, pod jakým dopadne paprsek na
přijímací čidla zařízení). Výhodou aktivních systémů
je nezávislost na kontrastu objektu a možnost zaostřování i při úplné
tmě. Ultrazvukové systémy výrazněji používala pouze
firma Polaroid, a to u svých fotoaparátů pro okamžitou fotografii. Do
dnešní doby přežily pouze systémy infračervené.

Mezi hlavní nevýhody aktivních systémů automatického zaostřování
lze počítat nemožnost zaostřování skrz sklo, resp. jiné
objekty v popředí záběru, nízký dosah a nemožnost jejich umístění
za objektiv. Tím je značně omezena jejich přesná
směrovatelnost na snímaný objekt. Další problémy přinášejí tyto
systémy při zaostřování pohybujících se objektů, zaostřování
objektů některých barevných odstínů a objektů ve větších
vzdálenostech.
Pasivní systémy
První pasivní systémy byly velmi jednoduché – byly založeny pouze
na principu, že zaostřený obraz je mnohem kontrastnější
než rozostřený. Měřil se tedy pouze kontrast obrazu, vykresleného
objektivem. Takovýto systém pracuje poměrně spolehlivě
za optimálních světelných podmínek a rozložení jasů standardního
motivu.

Vymyká-li se fotografovaný objekt standardním
podmínkám – např. je nadměrně tmavý nebo světlý, scéna má nízký
kontrast apod., nelze dosáhnout správných výsledků.
Bylo tedy nutné použít o něco složitější metodu. Tato metoda se
nazývá TTL systém s fázovou detekcí a je v současnosti
prakticky jedinou běžně používanou měřící metodou
Vyrovnání bílé
Řeší problém kolorimetrického vyvážení kamery, které je závislé na
tv. barevné teplotě světla,dopadajícíhorovek na snímanou
scénu. Světlu žárovek odpovídá teplota 3200 K, dennímu světlu
teplota 5800 K.

Při nekorigovaném snímání by tedy scény, osvětlené žárovkami
byly zabarveny do červena, scény, osvětlené výbojkami
nebo na sněhu naopak do modra.
Venkovní světlo se tedy v kameře přivádí přes mléčně bílý filtr na
dva optické snímače, z nichž je jeden opatřen červeným
a druhý modrým filtrem. Porovnáním obou signálů v
mikroprocesoru vzniká informace o barevné teplotě přicházejícího
světla,
která je rozhodující pro korekční obvody kamery.
Korekce však nemusí pracovat dostatečně, proto jsou kamery
vybavovány korekcí ruční.

Stabilizace obrazu
Stabilizace optická
Princip optické stabilizace je velmi jednoduchý, ale technické
provedení je značně náročné na preciznost.
Základem je plovoucí čočka, která se pohybuje vždy tak, aby
vyrovnala nežádoucí pohyb objektivu. To jí umožňuje dvojice
gyroskopických setrvačníků, které indikují ony nežádoucí změny a
předávají o nich informace řídící jednotce, která pak vede
plovoucí čočku. Právě kvůli této dvojici gyroskopů dosahují často
digitální kamery s optickým stabilizátorem větších rozměrů.
Druhým způsobem jak stabilizovat obraz optickou cestou je pomocí
speciálního optického elementu, který se sestává ze dvou
čoček spojených mezi sebou jakýmsi měchem. Tento měch je
pružný a dovoluje natáčení jedné čočky oproti druhé. Zároveň je
vyplněn silikonem se stejným indexem lomu jako mají čočky na
krajích.

Vzniká nám tak vlastně jedna čočka, která může měnit
svůj tvar natáčením přední či zadní části. Díky tomu se mění i úhel
lomu paprsků a opět je věcí připojené mechanické či
elektronické vyrovnávací soustavy, aby deformovala tento optický
element tak, aby se výsledný obraz za objektivem nechvěl.
Zatím nejnovější princip optické stabilizace obrazu prezentovala
KONICA MINOLTA a je skutečně revoluční. Optická stabilizace
již není konstrukčně řešena jako součást objektivu, ale je umístěna
přímo u snímacího čipu. Tento čip, např. CCD snímač
plove na speciálním gelovém podkladu a s okolím je spojen
soustavou pružných sběrnic a mechanických úponů. Ty jsou dále
napojeny na vlastní elektronickou či mechanickou detekční a
vyrovnávací soustavu. Jakmile je detekován posun obrazu na
CCD čipu, je touto soustavou celý čip vychýlen tak, že tento posuv
eliminuje.

Stabilizace elektronická
Posledním způsobem je stabilizace elektronická. Princip je velice
jednoduchý. Pokud použijeme snímací čip většího rozlišení
než jaké potřebujeme, tak nám obraz pokryje na onom čipu jen
obdélníkovou oblast uprostřed. Když se obraz chvěje, tak se
tato oblast posouvá po celém čipu (a pokud se chvěje hodně tak i
mimo něj). Pomocí vhodného vestavěného algoritmu lze
sledovat pohyb okrajů obrazu (detekce kontrastu jako u autofokusu)
a tak lze velmi jednoduše synchronně posouvat po čipu
i oblast, ze které se budou číst data. Ujede-li nám tak obraz na čipu o
kousek vlevo od středu, algoritmus detekuje tento
pohyb a i velikost tohoto pohybu a přikáže čipu, aby teď nesnímal
obraz ze středu, ale o onen kousek víc vlevo.
Digitální stabilizace je velice jednoduchá na výrobu, ale umožňuje
stabilizovat jen malé výchylky, pokud obraz opustí nějakou
svou částí snímací čip, tak je v koncích.