ybrane_kapitoly

ení volného pohybu zboží, služeb a osob
- posílení účinnosti procesu regulace a certifikace
- pomoci členským státům v plnění povinností uložených ICAO
- celosvětového prosazování jeho stanoviska v souvislosti s normami pro leteckou
bezpečnost.
14
Agentura vytváří know-how ve všech oblastech letecké bezpečnosti a podporuje tím evropské
orgány ve tvorbě právních aktů a prováděcích předpisů v souvislosti s bezpečnostními
kontrolami letadel, organizací a lidí, kteří je obsluhují.

Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací (ENISA) - Byla zřízena
nařízením Rady a Evropského parlamentu (EC) č. 460/2004, dočasně sídlí v Bruselu,
následně bude sídlit v Heraklionu. Tato agentura má podporovat Společenství v udržování
zvláště vysoké úrovně bezpečnosti sítí a informací. Agentura přispívá k rozvoji bezpečnosti
sítí a informací pro obyvatele, spotřebitele, podniky a organizace veřejného sektoru EU a tím
k hladkému fungování vnitřního trhu. Agentura pomáhá Komisi, členským státům a
podnikatelům plnit požadavky na bezpečnost sítí a informací, včetně dodržování platné a
budoucí legislativy Společenství.
ENISA bude fungovat jako odborné centrum pro členské státy a orgány EU, na které se
mohou obracet s otázkami bezpečnosti sítí a informací .
Agentura se při plnění svých úkolů zaměří na:
- sběr a analýzu dat o současných a možných budoucích rizicích
- spolupráci mezi různými aktéry především prostřednictvím partnerství soukromého a
veřejného sektoru na evropské a světové úrovni
- podporu opatření na hodnocení rizik a nejlepších praktik pro spolupráci na řešení
řízení rizik
- sledování rozvoje standardů pro produkty a služby v oblasti bezpečnosti sítí a
informací.

Evropské centrum pro prevenci a kontrolu nakažlivých chorob - Centrum
bylo zřízeno nařízení (EC) Evropského parlamentu a Rady č. 851/2004. Svou činnost zahájilo
v květnu 2005. Posláním tohoto centra je posílit evropskou obranu před infekčními chorobami
jako jsou chřipka, SARS a HIV/AIDS. Samotné centrum má málo zaměstnanců, ale má
širokou síť partnerů v celé EU a na území členů EEA/EFTA (EHS/ESVO). Centrum bude
pracovat ve spolupráci s národními zdravotnickými organizacemi za účelem vytvořit a
podpořit evropské systémy monitorování chorob a včasného varování. Prostřednictvím
spolupráce s experty těchto národních organizací chce agentura sdílet Evropské vědomosti
v oblasti zdraví a podporovat spolehlivá vědecká doporučení k rizikům, která se vztahují
k nově se objevujícím chorobám.
15

VÝVOJ EVROPSKÉ MĚNOVÉ INTEGRACE

Historické milníky před EMS
Od roku 1950 byla založena Evropská platební unie, která měla vést k realizaci
multilaterálních obchodních vztahů za využití principu společného mnohostranného clearingu
na základě mnoha bilaterálních smluv členských států. Zúčtovací jednotkou byl 1 EPUNIT (=
1 USD). V roce 1958 tato unie zanikla, byla nahrazena Evropskou měnovou dohodou a státy
se vrátily ke konvertibilitě.
Při podpisu smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství v Římě
v březnu 1957 byla problematika společné měnové politiky v pozadí zájmu. Bretton-Woodský
systém zajišťoval měnovou stabilitu, neboť všechny měny byly vázány na dolar a dolar na
zlato, přičemž kursová pásma jednotlivých měn vůči dolaru byla poměrně úzká. Existoval
měnový výbor, ve kterém byli vždy 2 zástupci členské země a dva zástupci Komise EHS.
Tento výbor plnil funkci poradního orgánu Radě ministrů a Komisi. V témže roce si nechal
Jean Monnet vypracovat osnovu pro vytvoření Evropského měnového systému.
V důsledku zesílení koordinace hospodářských politik členských států EHS
a následného posílení vzájemné závislosti ekonomik členských států vznikla potřeba
koordinovat také politiky měnové, a to zejména stabilizací kursových výkyvů. Prvním
nástrojem koordinace se v roce 1962 stalo Marjolinovo memorandum, v němž se doslova
konstatovalo, že po určitém přechodném období bude nutné zafixovat směnné kursy měn
tehdy šesti členských zemí EHS (Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Nizozemska
a Západního Německa) a stanovit pro tyto kursy úzká fluktuační pásma. Měnový program se
sice nerealizoval v plném rozsahu, avšak některá dílčí opatření si v praxi uplatnění našla –
např. vytvoření Výboru guvernérů centrálních bank členských zemí EHS na základě
rozhodnutí Rady EHS z května 1964 jakožto průkopnického orgánu koordinace mezi
centrálními bankami členských států.
Prvním pokusem o měnovou integraci byl v roce 1969 tzv. Barrův plán, nazvaný
podle svého autora, pozdějšího francouzského premiéra Raymonda Barra, který byl v té době
jako člen Komise ES, pověřen měnovými záležitostmi a tento projekt přednesl na zasedání
Evropské rady v prosinci 1969 v Haagu. Z podnětu tohoto summitu byl pod předsednictvím
lucemburského premiéra a bývalé ho ministra financí Pierra Wernera vytvořen tzv. Wernerův
výbor, který v roce 1971 předložil dokument, zvaný Wernerova zpráva o "Vytváření stadií
hospodářské měnové unie". Wernerova zpráva obsahovala plán na dosažení hospodářské a
měnové unie v rámci ES do deseti let. Konečným cílem se mělo stát vytvoření oblasti, kde se
volně pohybují osoby, zboží, služby a kapitál bez nekalých soutěžních tlaků a s vyloučením
hrozby strukturálních a regionálních nerovností. Wernerova zpráva předpokládala dva
základní znaky této unie:
• vzájemně zafixovaný směnný kurs členských měn
• a jednotnou měnovou politiku, řízenou centrální měnovou institucí, která by řídila
rozpočtovou politiku a byla by podřízena Evropskému parlamentu.
Wernerova zpráva doznala, že k úspěšnému vytvoření měnové unie musí mít ES
dostatečné pravomoci v měnové a hospodářské oblasti, aby tyto nadnárodní instituce mohly
zajistit řízení hospodářské unie. Navrhovalo se vytvoření „Řídícího centra pro hospodářskou
politiku“, zřízení systému centrálních bank a Evropského fondu měnové spolupráce.
Wernerova zpráva a odpovídající návrh Komise ES souhlasily, aby se ustanovení o měnové
unii staly součástí Římské smlouvy. Po rozšíření ES v roce 1972 o nové členy - Dánsko, Irsko
a Velkou Británii podpořili představitelé tehdejších devíti členských zemí ES vytvoření
evropské měnové a hospodářské unie na zasedání Evropské rady v Paříži a shledali tehdy
16
navrženou měnovou unii jako nevyhnutelný základ pokroku a odstranění regionálních
disproporcí uvnitř ES.
O dva roky později byl tento cíl založit měnovou unii odvolán usnesením Rady
ministrů. Příčinou selhání byla jednak těsná vazba na Bretton-woodský měnový systém a
jeho kolaps, a jednak ropná krize v letech 1973-1974.
Kvůli hroutícímu se Brettonwoodskému systému byl na počátku roku 1972 tzv.
Basilejskou dohodou
1
vytvořen Evropský svaz směnných kurzů, který stanovil fluktuační
pásmo měn členských zemí a dolaru. V rámci fluktuačního pásma nesměl odstup mezi
směnnými kurzy dvou měn tehdejších členských států ES přesáhnout ±2,25 %, zatímco vůči
americkému dolaru bylo povolené kolísání v rozmezí ±4,5 %. Symbolicky se tento systém
nazýval „měnový had v tunelu - snake in the tunnel“, vstup do a výstup z tohoto systému
závisel na specifických poměrech v jednotlivých zemích ES a byl možný vícekrát (např.
Francie do něj vstoupila a vystoupila během let 1972-1976 dvakrát).
Systém hada svazujícího měny zemí EHS byl později využit v Evropském měnovém
systému, jímž se zabývá následující podkapitola.

Evropský měnový systém
Reakcí na kolaps Bretton-woodského systému, neúspěch Wernerovy zprávy a celkově
na ekonomické problémy 70. let 20. století bylo na základě Rezoluce Evropské rady v
Brémách 5.1.1978 rozhodnuto o založení Evropského měnového systému (tzv. Brémské
rezoluce). Francouzský prezident Giscard D´Estaing a německý kancléř Helmut Schmidt
navrhli nový měnový systém vedoucí k zóně měnové stability v Evropě. Fakticky byl
Evropský měnový systém (European Monetary System - dále jen EMS) zřízen dne 13. března
1979 podle dohody centrálních bank členských států ES. EMS měl přispět k vytvoření cenové
i kursové stability a měl podporovat vzájemný obchod členských států ES.
Zpočátku byly členy EMS všechny země Evropského společenství – tj. Belgie,
Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, SRN a Velká Británie, při rozšiřování
ES ale nebylo pravidlem stát se i členem EMS (jako např. Řecko).
Evropský měnový systém je založen na třech vzájemně propojených prvcích:
1) evropská měnová jednotka (ECU – European Currency Unit),
2) mechanismus směnných kursů (ERM - Exchange Rate Mechanism),
3) mechanismus úvěrový.

1) Evropská měnová jednotka (ECU)
Společná měnová jednotka (ECU
2
) byla košem evropských měn zúčastněných v EMS
s pevnými podíly. ECU byla představena jako nástupce Evropské zúčtovací jednotky (EUA-
European Unit of Account), tj. košové jednotky vytvořené roku 1975 z devíti měn členských
zemí ES na základě metody tvorby nadnárodní jednotky SDR – zvláštních práv čerpání.
Váha každé země odráží hospodářskou sílu zemí Evropského společenství a stanovuje
se na základě ekonomických kritérií a to: celkového ekonomického potenciálu země, podílu
země na vzájemném obchodu v rámci ES a podílu země na ujednání o krátkodobé finanční
podpoře. Měnový koš byl složen zpočátku devíti členskými zeměmi, měl být pravidelně
přezkoumáván a měněn, ale skutečně se tak stalo pouze dvakrát: 17. září 1984, kdy se
součástí koše stala řecká drachma, a 21. září 1989, kdy se součástí koše staly portugalské

1
Basilejská dohoda vstoupila v platnost 24. dubna 1972.
2
Anglicky-European Currency Unit; dále francouzský výraz "écu" vyjadřuje štít a jednu starofrancouzskou
minci z období Ludvíka XIV.

17
escudo a španělská peseta. V souladu s programem přechodu na společnou měnu bylo složení
koše – resp. nominální definice ECU- zmrazeno ke dni 21.9.1989, a proto nebylo možno
zahrnout měny států, které se staly členy EU po tomto datu. Následující tabulka ukazuje
poměr výpočtu denní hodnoty a váhy měn.

Země Měna
Poměr výpočtu
denní hodnoty
Váhy měn
13.03.1979-
16.09.1984
Váhy měn
17.09.1984-
21.09.1989
Váhy měn
21.09.1989-
31.12.1999
Belgie BEF 3,301 9.64% 8.57% 8.183%
Německo DEM 0,6242 32.98% 32.08% 31.955%
Dánsko DKK 0,1976 3.06% 2.69% 2.653%
Španělsko ESP 6,885 - - 4.138%
Francie FRF 1,332 19.83% 19.06% 20.316%
Velká Británie GBP 0,08784 13.34% 14.98% 12.452%
Řecko GRD 1,44 - 1.31% 0.437%
Irsko IEP 0,00855 1.15% 1.20% 1.086%
Itálie ITL 151,8 9.49% 9.98% 7.840%
Lucembursko LUF 0,13 - - 0.322%
Nizozemsko NGL 0,2198 10.51% 10.13% 9.98%
Portugalsko PTE 1,393 - - 0.695%
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/ECU
http://www4.kb.test.fg.cz/NASA/utility/SRVFrame?p=/cz/euro/clanek_4.shtml


Hodnota ECU podle zmrazeného měnového koše ze září 1989 byla od září 1989 až do
prosince 1998 každodenně vypočítávána Evropskou komisí na základě v tabulce popsaného
poměru denní hodnoty podle kursovního lístku centrálních bank a byla zveřejňována
v Úředním věstníku ES. Tato relativní hodnota se měnila v závislosti na kolísání směnných
kursů.
V počátcích EMS sloužil ECU jako účetní jednotka centrálních bank členských zemí
při určování jejich vzájemných závazků a pohledávek z devizových trhů v rámci ERM, dále
se využíval jako platební jednotka při transakcích mezi institucemi ES. Tato oficiální ECU se
používala dále jako přepočítací veličina pro podpory, poskytované ES členským státům,
pokud se nacházejí v nepříznivé hospodářské situaci.
Přestože ECU nebyla sice v žádné zemi oficiálním platidlem a ani měnou v právním
slova smyslu, plnila postupem času i funkci soukromé ECU. Bylo možné mít zřízeno v bance
konto v ECU, koupit ji v soukromých bankách, bylo možné uzavírat smlouvy, jejichž plnění
bylo v ECU, bylo s ní obchodováno na některých evropských burzách a byla používána
k mezinárodním transakcím a investicím na mezinárodních kapitálových trzích. Přestože
soukromá ECU vycházela z měnového koše, stanoveného EMS, byla její cena určována
podle nákupního a prodejního kurzu, podobně jako u jiných zahraničních měn. Za dobu své
existence získala ECU význačné postavení na mezinárodních finančních trzích a byla
považována za silnou měnu, zařazovanou mezi nejdůležitější světové měny.
18
Zelená ECU se využívala jako přepočítací jednotka pro stanovení společně dohodnuté
zemědělské ceny ve Společenství, při čemž přepočítací koeficienty nesledovaly nové oficiální
směnné relace mezi ECU a národními měnami v rámci EMS. Rozdíly mezi zelenou ECU a
oficiální ECU se vyrovnávaly prostřednictvím tzv. měnových vyrovnávacích příspěvků, které
na základě mechanismu zemědělské politiky korigovaly příjmy zemědělců při zhodnocení či
znehodnocení měny.

2) Mechanismus směnných kursů (ERM - Exchange Rate Mechanism)
Základním cílem tohoto mechanismu je snaha o udržení stability v kurzových relacích
mezi jednotlivými zeměmi. ERM stanovil každé zúčastněné měně střední kurs vůči ECU,
pomocí něhož byla vytvořena celá síť dvoustranných směnných kursů. Systém stálých kursů s
přizpůsobitelnými směnnými kursy je založen na rozhodnutí ministrů financí členských zemí
a guvernérů centrálních bank za účasti Komise ES po vzájemné dohodě. ERM zavazoval
centrální banky zúčastněných států k tomu, aby dovolovaly kolísání směnného kursu svých
měn navzájem pouze v rámci určitého pásma. Toto pásmo tolerovalo v letech 1979 - 1993
přípustnou odchylku ± 2,25 %, s možností přechodného rozšíření na ± 6 % u zemí
s probíhajícími měnovými turbulencemi a to původně u Itálie, poté u Španělska, Velké
Británie a Portugalska. Po výkyvech EMS byl v srpnu 1993 přijat ministry financí a
guvernéry centrálních bank tzv. Bruselský kompromis, na jehož základě byla přijata nová
fluktuační pásma ± 15 %. Nizozemí uzavřelo při Bruselském kompromisu s Německem
bilaterální dohodu, podle níž nesmí vzájemný výkyv marží směnných kursů od centrální
parity přesáhnout ± 2,25 %. V případě rizika překročení stanoveného rozpětí musely centrální
banky intervenovat na devizových trzích. Například pokud se nacházela německá marka na
horním okraji a francouzský frank na dolním okraji povoleného pásma, musela německá
centrální banka nakoupit na devizovém trhu franky a marky tak, aby zabránila dalšímu
pohybu marky směrem nahoru. Francouzská centrální banka musela kupovat franky a
prodávat marky tak, aby čelila dalšímu poklesu francouzského franku. Tato intervenční
povinnost centrálních bank byla neomezená výší použitelných částek. Nedisponovala-li
některá centrální banka potřebnými devizami, byl jí poskytnut zvláštní úvěrový a výpomocný
systém.
Mezi účastníky ERM od jeho vytvoření 13. března 1979 patřily Belgie, Lucembursko,
Nizozemsko, Německo, Dánsko, Francie, Irsko a Itálie. Některé země se do ERM přičlenily
(1989- Španělsko, 1990- Velká Británie, 1992- Portugalsko, 1995- Rakousko, 1996- Finsko,
1998- Řecko, Švédsko), některé tento mechanismus průběžně opouštěly jako např. Itálie a
Velká Británie v roce 1992 a znovu do něho vstupovaly (Itálie, 1996).
Součástí ERM se po jeho vzniku stal Evropský fond měnové spolupráce, který byl
založen v roce 1973. Participující státy vložily do tohoto fondu 20% svých zlatých a
dolarových rezerv a ty byly směněny na ECU. Fond fungoval do roku 1993 a v následujícím
roce byl nahrazen Evropským měnovým institutem.

3) Mechanismus úvěrový
Úvěrový mechanismus je provázán s mechanismem směnných kurzů, neboť při
překročení povolených fluktuačních pásem musely centrální banky intervenovat buď za
použití vlastních měn nebo si vypůjčit potřebné peněžní prostředky v rámci EMS. Pro
devizové intervence byl využíván mechanismus velmi krátkodobých úvěrů s běžnou
splatností do 45 dnů, kterou bylo možné za určitých podmínek prodloužit.
K financování deficitů platebních bilancí způsobených nepředvídatelnými událostmi
nebo konjunkturálním vývojem se používal mechanismus krátkodobé finanční podpory,
který byl limitován tzv. dlužnickými a věřitelskými kvótami. Úvěry byly poskytovány na
dobu 3 měsíců s možností prodloužení lhůty splatnosti.
19
K financování vážných poruch platebních bilancí členských zemí ES byl zaveden
mechanismus střednědobé finanční pomoci se splatností 2-5 let, pro všechny zúčastněné
země byl přidělen limit 15,9 mld.ECU.
Mechanismus dlouhodobých úvěrů byl určen k financování vážných poruch
platebních bilancí, způsobených nepříznivým cenovým vývojem a to až do výše 8 mld. ECU.
Dlouhodobé úvěry čerpaly zejména Francie, Řecko a Itálie.

Zhodnocení EMS
V první etapě fungování EMS, nazývané konsolidační a funkční do roku 1985, byla
posílena vnitřní i vnější měnová stabilita i přes kursové výkyvy. Jako významné pozitivum je
nutno zmínit snížení průměrné míry inflace z 11% v roce 1980 na 2% v roce 1986.
Druhá etapa EMS byla zaměřena na sbližování hospodářských politik členských zemí,
zajištění rovnovážného a stabilního hospodářského růstu. Schválením Jednotného evropského
aktu (JEA) v únoru 1986 se vytvořil prostor pro realizaci jednotného vnitřního trhu ES. JEA
také vložil do Smlouvy o ES kapitolu o hospodářské a měnové spolupráci. Centrální banky
začaly více spolupracovat při intervencích, ovlivňovaly úrokové míry a regulovaly tok peněz.
Rozhodování o paritách přešlo na ministerstva financí. Evropskému měnovému systému se
nepodařilo úplně odstranit kolísání směnných kursů měn členských zemí a možnost devalvací.
Evropský měnový systém přestal fakticky plnit svoji funkci v květnu 1998 po
orientačním zafixování vzájemných kursů zúčastněných měn euro. Od 1.1.1999 byl jako
nástupce zřízen Evropský měnový systém 2, který se liší ve dvou podstatných znacích.
Měnový koš ECU přestal plnit svou funkci a nová společná měna Euro se stala kotvou pro
ostatní měny, zúčastněné v ERM 2.

Hospodářská a měnová unie

Delorsova zpráva
Již v roce 1986 usiloval Jacques Delorse o uvolnění pohybu kapitálu. V roce 1988 byl
Delorse jakožto tehdejší předseda Evropské komise připraven spustit projekt Evropské
měnové unie
3
a díky podpoře Francie se podařilo prosadit projednání této problematiky na
schůzce Evropské rady v červnu 1988 v Hannoveru. Výsledkem této schůzky bylo vytvoření
výboru, v němž byli zastoupeni guvernéři centrálních bank členských států, dále generální
ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS) Alexandre Lamfalussy, dánský profesor
ekonomie Niels Thygesen, tehdejší prezident Banco Exterior de España Miguel Boyer a
předseda výboru Delorse. Úkolem výboru bylo prostudovat a navrhnout jednotlivé etapy
vedoucí k vytvoření hospodářské a měnové unie. Výbor předložil dne 17. dubna 1989 Zprávu
o hospodářské a měnové unii v Evropském společenství, nazývanou též Delorsova zpráva.
Evropská rada tuto zprávu schválila na zasedání v Madridu 26. - 27. června 1989 jako
Strategii Evropské hospodářské a měnové unie a zároveň rozhodla, že první stupeň realizace
HMU začíná 1. července 1990.
Delorsova zpráva obsahovala stanovení nezbytných podmínek pro vybudování HMU,
konkrétní návrhy na průběh a cíle jednotlivých etap HMU a konečnou podobu unie. Měnové
otázky měl řídit Evropský systém centrálních bank (ESCB), označovaný jako Eurofed, a
rozhodnutí o měnové politice měla přijímat Rada, sestávající z guvernérů centrálních bank a
členů Výboru ESCB, nezávislá na národních vládách.
Závěrečná fáze HMU b