Vytazek_ze_skript_fuchs-tuleja

. . . množství peněz v oběhu
V . . . rychlost obratu peněžní jednotky – udává, kolik koupí a prodejů
zprostředkuje peněžní jednotka za sledované období
Toto je tzv. transakční varianta (Irving Fisher – 1911).
Rychlost obratu peněz je ovlivněna:
úrokovou mírou (↑i → ↑V & ↓i → ↓V)
způsob vyplácení mezd a platů (při zkrácení intervalu, ve kterém subjekty pobírají důchody, dojde k tomu, že v průměru drží méně peněz → růst rychlosti obratu peněžní jednotky)
očekávání inflace – snaha držet méně peněz
17. Bankovní soustava a nabídka peněz
17.1. Bankovní sektor
Základní funkcí finančních trhů je zprostředkování přesunu prostředků od těch, kteří je spoří, ve prospěch subjektů schopných vydávat více prostředků, než jim umožňuje jejich příjem (ti, kteří spoří, se stávají věřiteli dlužníků – subjekty, které si vypůjčily).
Přímé financování – znamená, že si dlužníci vypůjčí od věřitelů přímo na finančních trzích
Nepřímé financování – uskutečňuje se jako přesun fondů od věřitelů k dlužníkům prostřednictvím služeb finančních zprostředkovatelů (např. bank).
Banka - firma specializovaná na obchodování s kapitálem v peněžní (likvidní) formě
na jedné straně přijímá vklady (pasivní operace) a poskytuje úvěry (aktivní operace), provádí tzv. zprostředkovatelské operace.
Cílem banky je dosažení zisku, tento cíl je realizován v rámci širší palety cílů, kam dále patří solventnost a likvidita.
Na bankovní činnost působí:
činnost soukromých bank podléhá regulaci ze strany centrální banky
vlastní kapitál banky je ve srovnání k rozměru kapitálu, kterým banka disponuje, poměrně malý (méně než 10% a u komerčních bank ještě méně
Zisk bank je rozdílem mezi příjmy z úvěrů a úroky, které musí vyplácet na vklady.
17.2. Bankovní soustava
Dvoustupňový systém
1, centrální banka
2, síť komerčních bank
Poslání centrální banky
emisní funkce
dozor nad komerčními bankami
provádění měnové politiky
banka pro ostatní komerční banky („banka bank“)
banka státu – např. spravuje státní dluh
správa devizových rezerv (ovlivňuje devizový kury)
reprezentace bankovní soustavy
jednoznačný cíl – udržení kvality měny
Centrální banka vtiskuje bankovní soustavě její základní rámec, komerční banky tvoří její obsah.
Dělení kom.bank z hlediska druhu a rozsahu prováděných operací:
univerzální
specializované – hypoteční, investiční, stavební, . . .
17.3. Tvorba depozitních peněz
Možnost disponovat vklady je ovlivněna mírou povinných minimálních rezerv
celková aktiva = celková pasiva + vlastní kapitál
Každá banka usiluje o efektivní umístění rozdílu mezi depozity (vklady) a rezervami (může dojít k tzv. multiplikované expanzi depozit)
Celkový objem rezerv depozitních institucí (bank) a oběživo mimo bankovní sektor tvoří tzv. monetární bázi (B) (tzv. mocné peníze).
Na čem závisí úroveň peněžního multiplikátoru :
chování vkladatelů
chování komerčních bank M = m . B
chování centrální banky
17.4. Nabídka peněz a její kontrola
- množství peněz, které má ekonomika k dispozici (vyjadřuje funkční závislost mezi nabízeným množstvím peněz a jejich cenou, tj. úrokovou mírou).
- nabídka peněz je reprezentována peněžní masou – ta je tvořena oběživem (O) a vklady (D)
M = O + D

Odvození peněžního multiplikátoru
Základní vztah: M = m . B
Po odvození:
M1 . . . agregát M1
kH . . . konstanta kH = H (hotovost) / VB
rVB . . . je míra PMR pro běžné vklady
rT . . . .
kT . . . konstanta kT = VT(termínované v.) / VB
rD . . .
ΔB . . . změna monetární báze
Problematika hospodářského cyklu z pohledu monetaristické teorie:
Ta považuje za hlavní příčinu hospodářského cyklu chybnou peněžní politiku. Ze zjištěné souvislosti vyvozuje závěr, že změny peněžní masy jsou faktorem ovlivňujícím výkon ekonomiky (cyklické oscilace odvozeny od exogenního faktoru, kterým je netransparentní politika CB).
Tento přístup má své odpůrce, protože bere M HDP jako vztah příčinný, ale z delšího časového hlediska je možno tento vztah vnímat i opačně. Především však souběžný průběh dvou dějů může být ovlivněn společnou příčinnou.
18. Inflace
18.1. Podstata inflace
Inflace (π) je makroekonomickým jevem, obecně spojovaným s růstem tržních cen, který způsobuje snižování koupěschopnosti peněz. Z makroekonomického hlediska je důležité, co změny cen jednotlivých výrobků znamenají ve svém souhrnu. Pro celkovou úroveň cen výrobků a služeb zavádíme pojem cenová hladina.
Inflace je spojována s růstem cenové hladiny, pokles inflace je označován jako dezinflace a pokud většina cen v ekonomice opakovaně klesá, pak hovoříme o deflaci.
Inflace je stálý a nepřetržitý růst cenové hladiny.
K měření cenové hladiny se používají cenové indexy, což jsou vážené průměry cen vybraných zboží a služeb.
Index spotřebitelských cen (CPI) – používá se k zachycení dopadů změn cenové hladiny na domácnosti a jejich životní náklady.
Do spotřebního (spotřebitelského) koše patří:
potravinářské zboží
nepotravinářské zboží – odívání, vybavení domácností, zboží pro dopravu, . . .
služby – z oblasti bydlení, vzdělání, opravárenské, . . .
Konstrukce indexu CPI
Základem konstrukce je výběr reprezentativního koše výrobků a služeb, který se ocení tržními cenami produkce, a to jak cenami výchozího roku, tak v cenách sledovaného roku.
Budeme-li horním indexem značit množství jednotlivých druhů statků v základním období a dolním indexem druh statku (D Equation.3 ) a jejich ceny v témž období (),
pak náklady na pořízení spotřebního koše v základním období jsou:
Náklady na pořízení téhož koše v roce t:
Pak index spotřebitelských cen vyjádříme jako:
CPI =
Míra inflace (r) – vyjadřuje změny cenové hladiny, je procentním přírůstkem indexů spotřebitelských cen.
r =
S používáním indexů spotřebitelských cen souvisí i některé problémy:
jeho věrohodnost závisí na adekvátnosti výběru spotřebního koše
indexem se měří změny cenové hladiny, ale může dojít ke změnám proporcionality cen v rámci koše a ty pak mírní dopad inflace
neodráží úplnou cenovou hladinu ekonomiky
Další cenové indexy:
indexy cen stavebních prací a stavebních objektů
indexy cen průmyslových výrobců
indexy cen zemědělských výrobců
indexy cen tržních služeb v produkční sféře
Pro co nejpřesnější vyjádření změny cenové hladiny můžeme využít cenový index, který se označuje jako implicitní cenový deflátor (deflátor HDP):
IPD = IPD =
Inflace se projevuje růstem cenové hladiny, a proto bude vždy peněžním jevem. To ale neznamená, že její příčiny vznikají pouze v peněžní oblasti ekonomiky.
18.2. Formy inflace
Hledisko identifikovatelnosti
zjevná (otevřená) – dochází k růstu cenové hladiny
potlačovaná (blokovaná) – vzestup cenové hladiny blokován, ale příčiny inflace zůstaly zachovány (navenek se projevuje růstem nucených úspor, černý trh, atd.)
skrytá – je skryta způsobu měření (např. zastaráním spotřebního koše)
Hledisko kvantitativní
mírná (plíživá) – tempo růstu cenové hladiny nepřekračuje tempo růstu výkonu (míra inflace do 10%)
pádivá (cválající) – rychlejší růst cenové hladiny oproti růstu výkonu ekonomiky, roste snaha zkracovat držbu peněz, inflace se stává součástí kalkulací při uzavírání obchodních kontaktů (míra inflace – desítky-stovky%)
hyperinflace – cenová spirála se roztáčí nezávisle na tempu růstu výroby, peníze jsou znehodnoceny – ze směnných transakcí vytlačeny přímou směnou (míra inflace – tisíce %)
Inflační očekávání – pokud se do rozhodování subjektů prosadí inflační očekávání, pak je prostřednictvím jejich tržního chování do ekonomiky opakovaně vnášena inflace, i když příčiny jejího vzniku již pominuly. Inflace se tak setrvačně udržuje v ekonomice i v následujícím období – setrvačná inflace.
18.3. Příčiny inflace
Inflace tažená poptávkou
Inflační mezera – rozdíl mezi skutečným a potenciálním produktem.
Celkové výdaje poptávají větší produkt než ekonomika může dlouhodobě nabídnout a řešením (reakcí ekonomiky) je růst cenové hladiny, tedy inflace.
Inflace tažená nabídkou
18.4. Důsledky inflace
ČNB se soustřeďuje na stabilitu spotřebitelských cen, což v praxi neznamená jejich absolutní neměnnost, ale jejich mírný růst.
Čistá inflace je vypočítávána ČSÚ jako přírůstek cen v neregulované části spotřebního koše očištěný o vliv nepřímých daní, případně rušení dotací.
Co způsobuje inflace:
redistribuje důchod od věřitelů k dlužníkům
způsobuje deformace daňového systému
představuje skryté zatížení všech, kdo spoří
vysoká inflace vyvolává vysoké úrokové sazby → příliv krátkodobého rizikového kapitálu
Při inflaci zpravidla nedochází k proporcionální změně cen všech statků, služeb a faktorů → mění se relativní ceny – jsou vyvolány přerozdělovací procesy u důchodů → inflace negativně postihuje příjemce fixních důchodů.
Inflace anticipovaná (očekávaná) – je-li míra inflace vyšší než anticipovaná (inflační šok), dochází k přerozdělování bohatství od věřitelů směrem k dlužníkům. Na druhé straně, je-li anticipace vyšší, pak se anticipace stává příčinnou vyšší setrvačné inflace.
Inflace je vyrovnaná, pokud nemění relativní ceny.
Inflace má negativní dopad na kvalitu cenové informace.
18.5. Phillipsova křivka
Phillpsova křivka popisuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností.
Neokeynesiánci ji modifikovali na vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti (raná Phillipsova křivka – tzv. substituční teorie inflace).
V 70. letech se ukázalo, že tento substituční vztah platí jen pokud se nemění míra setrvačné inflace (při změnách – posun křivky)
u* . . . přirozená míra nezaměstnanosti
Krátkodobá a dlouhodobá Phillipsova křivka
Vertikála představuje dlouhodobou křivku na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti.
Krátkodobá křivka SPC1
- v bodě A (úroveň nezaměstnanosti odpovídá přirozené míře, při růstu produktu se snižuje míra nezaměstnanosti a roste konkurence na straně poptávky na trhu práce. Mzdový vzestup, posun ekonomiky do B. Vzestup mezd → růst očekávané inflace – posun ekonomiky do bodu C (posun krátkodobé křivky). Tato nová křivka vyjadřuje, že při každé úrovni nezaměstnanosti je vyšší míra inflace, neboť vzrostla očekávaná míra inflace. Faktory působící na výkon přesahující úroveň potenciálního produktu včetně ochoty pracovat, omezí v následném období výkon a míra nezaměstnanosti se vrátí na úroveň přirozené míry (vzroste). Ekonomika se posune do bodu D. Zde je míra inflace vyšší než ve výchozím stavu, ekonomika je v rovnováze, reálný výkon i nezaměstnanost se ustálily na výchozí úrovni, ale nominální veličiny (cena a nominální produkt) vzrostly. (Krátkodobá Phillipsova křivka vychází z předpokladu, že se nemění očekávaná míra inflace).
19. Makroekonomická politika státu
19.1. Příčiny státní intervence do hospodářství
Počátkem 20. století vzniká nová makroekonomie, jejíž součástí je teoretické zdůvodnění nové role státu v hospodářství.
Problémy, které vyvstaly před touto teorií:
přehodnocení předpokladu dokonalé konkurence → rozpracování problému rovnováhy firmy na nedokonale konkurenčních trzích
vysvětlení cyklických oscilací ekonomiky a jejich příčin
vyhodnocení tendencí vývoje hospodářských cyklů
snaha o ztotožnění ekonomického myšlení s ideou státu, který bude dbát na to, aby byly zmírňovány sociální tvrdosti
otázka stability a nestability moderního tržního hospodářství
Ekonomie se přiklání k názoru, že trhy nejsou schopny zabezpečit rovnováhu a stabilitu systému → požadavek na stát (vládu), aby intervencí do hospodářství zabezpečoval potřebnou efektivnost a stabilitu systému, tyto požadavky byly doplněny důrazem na spravedlnost v rozdělovacích procesech.
Intervenční zásahy státu ovlivňují:
ekonomické procesy a jejich průběh
prostředí, ve kterém dochází k rozhodování tržních subjektů
očekávání tržních subjektů
tzn. že působí na tržní mechanismus a jeho prosazování
Hospodářskou politikou státu budeme rozumět souhrn cílů, nástrojů, rozhodovacích procesů a konkrétních opatření státu. Hospodářská politika má své nositele – těmi jsou státní instituce (parlament, vláda, CB, ministerstva, různé zájmové skupiny, atd.)
19.2. Cíle a nástroje hospodářské politiky
Vláda sleduje hospodářské cíle v těchto oblastech:
stabilita hospodářství
dosažení hospodářského růstu
adaptace národní ekonomiky na vývoj po stránce technické a strukturální, a to i v mezinárodním měřítku
sociální
Ovlivnění hospodářské politiky pomocí nástrojů, které vymezují politiku:
fiskální (rozpočtovou) – projevem je např. zvyšování daní či transferových plateb
monetární (peněžní) – je prováděna ČNB, např. zvýšení peněz v oběhu, změna PMR, změna úrokových měr
důchodovou – dá se říct, že je podsložkou fiskální politiky
vnější obchodní a měnovou – např. změna cel, vývozní výhody
Stabilizační politika a její cíle:
plná zaměstnanost
hospodářský růst
cenová stabilita
vnější rovnováha ekonomiky
V poválečném období dochází k redukci těchto cílů.
Magický čtyřúhelník cílů stabilizační politiky ČR
g . . . průměrné tempo růstu reálného HDP
u . . . průměrná roční míra nezaměstnanosti
p . . . roční míra inflace
b . . . je průměrný podíl salda běžného účtu platební
bilance na nominálním HDP
Od 70. let již jen dva základní cíle stabilizační politiky:
cenová stabilita – je prioritní, dbá o ni ČNB
zaměstnanost – dbá o ni vláda
19.3. Typy hospodářské politiky
Keynesiánský typ hospodářské politiky
základem je makroekonomie J.M.Keynese
vychází z toho, že úroveň zaměstnanosti je závislá na důchodu (výstupu), jehož rozměr je závislý na úrovni agregátní poptávky
postupné vyvinutí Keynesova systému doporučení hospodářské politice v systém jednostranně orientovaný na stimulaci poptávky
Neokeynesiánský typ hospodářské politiky
z Keynesova pojetí, hlavním cílem je politika zaměstnanosti
klíčové postavení v celém systému si uchovala fiskální politika, která je orientována na ovlivnění celkových výdajů
zvýraznění pozice cenové stability jako cíle (monetární politika tak doplňuje původní soustavu hospodářské politiky)
Realizace vazby – transmise – vedla k podcenění hrozby inflace.
Transmise – symbolický zápis
↑SM (nabídka peněz) → ↓i → ↑I → ↑AD → ↑HDP → ↓nezaměstnanosti
- nabídka peněz nástrojem ovlivnění výše úrokové míry
Konzervativní typ hospodářské politiky
základem je klasický model, který vnímá ekonomiku jako vnitřně stabilní
odmítá státní zásahy do mechanismu trhu a tržní cenu považuje za základní informaci umožňující tržním subjektům přijímat racionální očekávání i rozhodnutí
základním prostředkem vytváření prostředí cenové stability je stabilita růstu nabídky peněz- ta tvoří těžiště celého systému monetární poltiky
20. Fiskální politika
20.1. Státní rozpočet
Fiskální politika – vědomé využívání příjmů a výdajů státního rozpočtu za účelem ovlivnění ekonomiky.
Základním nástrojem pro uplatňování systému fiskální politiky je státní rozpočet, což je centralizovaný peněžní fond, který představuje ústřední prvek systému veřejných financí.
Dle subjektů státního sektoru jsou veřejné finance tvořeny:
státním rozpočtem
rozpočty orgánů místní správy
speciální fondy – např. fondy sociálního zabezpečení
finance státních podniků
Státní rozpočet má příjmovou a výdajovou stránku.
- příjmová stránka
hlavní složkou jsou daně, což jsou povinné platby, které jednotlivé subjekty odvádí do státního rozpočtu v předem stanovených lhůtách a výších
příjmy státních podniků
příjmy z poskytovaných veřejných služeb
Dělení daní:
přímé daně – jsou stanovovány v závislosti na výši důchodu nebo majetku
individuální důchodová daň, kterou platí fyzické osoby
daň z důchodu společnosti, kterou platí právnické osoby
daň z majetku
dědická daň
darovací daň
nepřímé daně – daně uvalené na statky či služby
DPH (má charakter spotřební daně)
daň z obratu
fiskální monopolní daně (mají charakter spotřební daně)
cla
platby sociálního pojištění
výdajová stránka
transfery – výplata starobních důchodů, invalidních důchodů, podpora v nezaměstnanosti, atd.
výdaje na nákup výrobků a služeb
Rozdíl mezi daněmi a transferovými platbami je označován jako čisté daně. Státní nákupy výrobků a služeb jsou placeny z čistých daní, případně půjčky, emise cenných papírů.
Pokud jsou příjmy nižší než výdaje vzniká deficit státního rozpočtu.
Na krytí deficitu stát vypůjčuje prostředky dvojím způsobem:
prodej státních cenných papírů
vypůjčení od jiného státního orgánu
Státní rozpočet:
vyrovnaný
schodkový (vzniká deficit)
přebytkový
Pokud dochází k opakovanému deficitu vzniká státní dluh.
20.2. Nástroje a cíle fiskální politiky
Systém fiskální politiky rozlišuje:
opatření záměrná (diskreční) – založená na jednorázovém rozhodnutí – např. schválení struktury příjmů a výdajů na daný rok, změna daňové sazby, atd.
vestavěné stabilizátory – opatření, která po zavedení do ekonomiky působí automaticky, zpravidla slouží ke stabilizaci poptávky, byl od nich očekáván zřetelný anticyklický efekt – např. progresivní zdanění příjmů, pojištění pro případ nezaměstnanosti, státní nákupy zemědělské produkce, výkup zemědělských přebytků, subvencování cen v zemědělství, atd.
Základními nástroji fiskální politiky jsou:
na příjmové straně - čisté daně
na výdajové straně – výdaje na nákup výrobků a služeb
Fiskální politika se snaží o dosažení cílů v oblasti stabilizační politiky, kterými jsou – zaměstnanost a cenová stabilita, nepůsobí na ně přímo, ale přes změny agregátní nabídky a poptávky.
Dopady změn nástrojů na agregátní poptávku:
růst státních výdajů na nákup výrobků a služeb → růst AD – multiplikační efekt, multiplikátor státních výdajů:k2 =
pokles státních výdajů na nákup výrobků a služeb – projeví se opačně pokles AD → snižování výkonu
pokles čistých daní – vede k růstu AD, pokles zdanění → růst disponibilního důchodu, pro přírůstek důchodu platí: dY = dC + dS tedy jen část dodatečného důchodu se projeví jako dodatečné výdaje na spotřebu
růst čistých daní – vede ke snížení disponibilního důchodu a poklesu AD
Multiplikační účinek státních nákupů je vyšší než u čistých daní – státní nákupy mají vyšší účinnost vzhledem k poptávce. Uvažujeme-li výdaje jako celek, pak je multiplikátor závislý na míře zdanění (t) a jedná se o tzv. výdajový multiplikátor: k2 =
Účinnost fiskální politiky
Nástroj
Změna
AD
AS
Y
P
Forma
↑
=>
↑
=>
↑
↑
Expanzivní
Státní nákupy
G
↓
=>
↓
=>
↓
↓
Restriktivní
↑
=>
↓
↓
=>
↓
?
Restriktivní
Čisté daně
T
↓
=>
↑
↑
=>
↑
?
Expanzivní
Státní nákupy jsou složkou výhradně poptávkovou a na AS nemají přímý vliv.
Snížení daní se na straně AS projevuje.Lafferova křivka
Dopad daňové reformy
AS0 → AS1 úspěšná reforma – efektem je
AD0 → AD1 růst výkonu při nezměněné
cenové hladině
AS0 → AS1 tuto reformu nelze odsoudit,
AD0 → AD2 ale její kvalitu můžeme
vyhodnotit až při posouzení
důsledků ze změn výkonu a
cenové hladiny plynoucích
20.3. Expanzivní a restriktivní fiskální politika – dopady na sledované cíle Expanzivní politika sleduje stimulaci růstu výkonu ekonomiky (tohoto účinku dosáhneme růstem státních výdajů i poklesem daní). Expanzivní účinek je závislý na tom, který nástroj je použit a v jaké situaci je ekonomika.

Pokud je ekonomika v situaci při neúplném využití zdrojů projevují se tendence k růstu výkonu a poklesu nezaměstnanosti.
Expanze založená na státních nákupech
Skutečný výkonu < než potenciální produkt → růst výkonu
Skutečný výkon na úrovni potenciálního produktu → růst cenové hladiny
Tyto závěry neplatí pro expanzi založenou na snížení daní (ta může vyvolat posun křivky AS doprava – viz obr. Dopad daňové reform