Vypracovane_otazky_2006

, chce-li ve volbách uspět, je důležité vědět, jaký náklad v podobě daní je občan ochoten “zaplatit” za získání užitku, který mu vyplývá z podílu na spotřebě, financované z veřejných výdajů. Při tomto průzkumu se občané pochopitelně rozloží do různých skupin, které představují různé skupiny voličů. Přitom platí následující principy:
 občan nedokáže vždy formulovat své preference,
 nedokáže odhadnout, jaké výše svých příjmů je ochoten se vzdát ve prospěch možnosti podílet se na spotřebě veřejného sektoru,
 obvykle je lhostejný k podobným průzkumům, neboť nevěří, že by jeho hlas mohl ovlivnit rozhodování v reprezentativní demokracii,
 inklinuje k přeceňování nákladů (toho, čeho se vzdává) a k podceňování užitků (toho, co za náklad získá).
Jak volí typický daňový poplatník
Nejprve rozebereme preference voličů. Předpokládejme, že volič bude hlasovat ve svém vlastním zájmu: spočítá si, jaké výhody mu přinese nový státní program a srovná je s tím, jak se mu zvýší výdaje.
Jestliže státní výdaje na veřejné statky jsou nízké, mezní užitečnost veřejných statků je velmi vysoká; zatímco když vláda vynakládá stále více prostředků, mezní užitečnost veřejných statků se snižuje. Současně ovšem, když státní výdaje na veřejné statky rostou, jednotlivci mají méně jiného zboží - privativních statků. Proto mezní užitečnost privativních statků roste, takže mezní náklady veřejných statků (ušlá spotřeba privativních statků) se zvýší. Protože mezní prospěch z veřejných statků se sníží a mezní náklady se zvýší, čistý mezní prospěch - mezní prospěch mínus mezní náklady - je pro nízké hodnoty státních výdajů pozitivní a pro vysoké hodnoty je negativní. Jinak řečeno, s rostoucími státními výdaji roste na počátku také užitek pro jednotlivce (dochází k pozitivnímu čistému meznímu prospěchu), ale na konci se tento užitek zmenšuje. Úroveň státních výdajů, která je nejvíce preferována jednotlivci, je samozřejmě ta úroveň, na níž je užitek maximalizován nebo kde je čistý mezní prospěch nulový.
Existují tři faktory, které určují postoje jednotlivců k výdajům na veřejné statky.
První - někteří jedinci mohou mít veřejné statky jednoduše raději než jiní. Někteří mohou mít potěšení z veřejných parků, zatímco jiní sem nikdy nepřijdou.
Druhý - příjmy jednotlivců jsou rozdílné. Pro chudé jedince bude mezní užitečnost privátních statků vyšší než pro bohaté. Budou méně ochotní než bohatí vzdát se peněz na privátní statek, aby dosáhli přírůstku ve veřejných statcích.
Tyto názory odporují zkušenosti, že chudí požadují více veřejných statků (jak se často jeví); je to proto, že třetí určovatel postojů jednotlivců ke zvýšeným státním výdajům - podstata daňového systému, který určuje, jaká část přidaných nákladů souvisí se zvýšením výdajů na veřejné statky, která doléhá na každého jedince. U daní, kde každý musí platit stejné množství, chudý jedinec dá pravděpodobně přednost nižší úrovni výdajů na veřejné statky, protože mezní náklady jsou pro něj vyšší (v podmínkách, kdy se zřekl užitku z osobní spotřeby). Ale jestliže chudší jedinci platí méně než bohatší, potom chudí mohou dávat přednost vyšší úrovni výdajů na veřejné statky. Samozřejmě, že jedinec, který nemusí platit vůbec žádné daně a má pouze užitek z rostoucích státních výdajů, bude obhajovat tak vysokou úroveň státních výdajů, jaká je jen možná.
Střední volič - Median Voter
Jedinci se budou lišit, co se týče úrovně jejich preferencí. Jak můžeme vysvětlit vznik rovnovážného stavu při hlasování jedinců s různými úrovněmi preferencí?
Při analýze rovnováhy, která nastane při rozhodování prostou většinou hlasů nejprve uvažujeme jednoduchý příklad: Máme tři jedince s různým příjmem. Předpokládejme, že čím bohatší jedinec, tím více upřednostňuje vyšší státní výdaje. (to platí všeobecně pro jednotné zdanění, ale nemusí vždy platit pro proporcionální či progresívní zdanění). Gp je preferovaná úroveň chudých, Gm těch se středním příjmem a GR těch nejbohatším. Gp je menší než Gm, které je menší než GR. Protože výdaje se zvyšují nad Gp užitečnost chudých klesá. Proto chudí preferují Gm před GR. Naopak bohatí zatím dávají přednost GR před Gm nebo Gp jasně preferují střední úroveň výdajů Gm před nízkou úrovní upřednostňovanou chudými, Gp. Nejprve uvažujeme volbu mezi Gp a Gm. Obě vrstvy jedinců - se středním i vyšším příjmem volí Gm, takže vítězí. Nyní uvažujme volbu mezi Gm a Gr; jasně obě vrstvy jedinců - se středním i nižším příjmem preferují Gm před Gr, takže Gm zase získává dva ze tří hlasů. Obecněji, uvažujme situaci, kdy s Gm srovnáváme jiné nižší úrovně než je Gm. Obě vrstvy jedinců - s vysokým příjmem i se středním příjmem budou preferovat Gm. Naopak pokud jde o kteroukoliv úroveň výdajů mírně vyšší než Gm obě vrstvy - s nízkým příjmem středním příjmem budou preferovat Gm. Proto Gm získá většinu hlasů v porovnání s jinými úrovněmi výdajů. Střední volič je jedním z těch, z jehož pohledu se počet jedinců preferujících vyšší úroveň výdajů (jedince s vysokými příjmy) vlastně rovná počtu jedinců preferujících nižší úroveň výdajů (jedinci s nízkými příjmy). Obecný závěr, který jsme právě vyvodili je: rovnovážná úroveň výdajů při rozhodování prostou většinou hlasů je ta úroveň, kterou upřednostňuje střední volič.
Volební (hlasovací) paradox
Jedním z problémů většinového rozhodování je možnost neexistence rovnováhy. Tento problém zaznamenal již v 18. století známý francouzský filozof Condorcet a my se na tento problém podíváme v následujícím příkladu, kde máme 3 voliče a 3 alternativy označené A, B, C.
První volič preferuje A před B a B před C
Druhý volič preferuje C před A a A před B
Třetí volič preferuje B před C a C před A
Předpokládejme, že hlasujeme na A proti B. Voliči 1 a 2 hlasují pro A, takže A vítězí. Teď hlasujeme na A proti C. Voliči 2 a 3 preferují C před A, takže C vítězí. Zdá se, že alternativa C by měla být společenskou volbou. C získá více hlasů než A a A zase více hlasů než B. Ale teď proveďme přímou konfrontaci mezi C a B. Oba voliči 1 a 3 preferují B před C. Tomu říkáme volební paradox nebo paradox cyklického hlasování. Neexistuje žádný vítěz. B vítězí nad C a C vítězí nad A, ale A vítězí nad B.
Použijeme-li hlasování prostou většinou, pak je jasné, že může být důležité kontrolovat pořadí volby. Předpokládejme, že konstruujeme volby jako zápas mezi A a B, a pak vítěz tohoto zápasu bojuje proti C. C by měla vyhrát volby. Připusťme, že připravujeme volby nejprve jako zápas mezi B a C a teprve pak vítěz zápasí s A. A by vyhrála volby. Nakonec vytvoříme takovou strukturu voleb, že nejprve bojuje A s C a pak vítěz bojuje s B. Potom jasně vítězí B. Takže vítěz každých voleb je určen pouze pořádkem v jakém spolu páry soutěží.
Volební paradox se neobjeví vždy. Vlastnost jednovrcholovosti stačí pro zajištění existence rovnováhy většinovým hlasováním. Všimněme si, že vrchol nemusí být uprostřed, může být i na konci. Na druhé straně, mohou existovat i vícevrcholové preference. Tyto případy vznikají přirozeně, když uvážíme různost a množství problémů veřejné volby.
Arrowův zákon nemožnosti
Za určitých podmínek nezajišťuje většinový volební systém nalezení rovnovážného řešení. Existuje vůbec nějaký jiný politický mechanismus pro tvorbu kolektivních rozhodnutí, který by odstranil tento nedostatek? Politický mechanismus by měl mít ještě několik dalších vlastností: např. neměl by být diktátorský (jestli společnost řídí diktátor, společenská volba odpovídá prosazeným preferencím diktátora). Výsledek by neměl být závislý na nepodstatných alternativách: tj. jestliže se máme rozhodnout mezi plaveckým bazénem a tenisovým kurtem neměl by být výsledek ovlivněn tím, že existuje např. ještě třetí alternativa (nová knihovna).
Hledání ideálního hlasovacího systému skončilo až objevem Kennetha Arrowa, nositele Nobelovy ceny. Arrow ukázal, že způsob, který by uspokojil všechny požadované charakteristiky, neexistuje. Tato poučka je nazývaná Arrowovým zákonem nemožnosti , resp. Arrowova věta.
Alternativní způsoby hlasování - bodování variant, vyjevování preferancí....
Systém dvou politických stran a střední volič (problém dvou zmrzlinářů na pláži)
Role subjektů podílejících se na veřejné volbě v zastupitelské demokracii.
politici, strany, politické programy a koalice zájmové skupiny ekonomické chování byrokracie
 
Co maximalizují politici? Altruistický politik?
Ekonomická teorie chápe motivaci politiků zjednodušeně jako snahu udržet se na privilegovaném mocenském postavení a z toho plyne i motivace “zavděčit se voličům, resp. některým jejich skupinám.
Mnoho politiků nepochybně jedná ve svém vlastním zájmu. Ovšem ne všichni politikové jednají vědomě ve svém vlastním zájmu: někteří věří, že takto pracují pro veřejné blaho. Ovšem tento termín není zcela jasný - tj. jak má být interpretován pojem "jednání ve veřejném zájmu (pro veřejné blaho)" když existují alternativní názory na to, to je veřejným zájmem a zde (podle Aroowa zákona nemožnosti neexistuje způsob důsledného vysvětlení těchto rozdílů. Co je ale jasné, že když se ohlédneme zpět zjistíme, že mnoho politiků, kteří tvrdili, že postupují v souladu s veřejným zájmem a vytvářeli politiku zastávali taková stanoviska, která se s postupem času nejevila většině pozorovatelů jako jednání v zájmu veřejnosti.
 
Byrokracie
Ekonomická analýza vychází z toho, že i úředníci maximalizují svoji užitkovou funkci, tak jako všechny ostatní subjekty – potřebitelé, podnikatelé. Vzniká tedy otázka – co je obsahem užitkové funkce úředníků? Budou dělat všechno ve prospěch úspěšnosti státní intervence, nebo je bude zajímat jejich osobní prospěch?
Stejně jako v ekonomice neplatí nic jednoznačně, ani odpověď na tuto otázku nemůže být jednoznačná. Je zřejmé, že ve státním aparátu budou zastoupené nejrozličnější konkrétní způsoby chování. Ekonomie však upozorňuje, že pravděpodobný celkový trend byrokracie bude směřovat neefektivnosti a k dalšímu snižování potenciální míry úspěšnosti státních zásahů, protože:
cílem byrokracie (státní správy, úředníků, státního aparátu) bude maximalizovat rozsah úřednických činností - tzv. alokační neefektivnost byrokracie
byrokratické činnosti budou realizované nehospodárným způsobem - tzv. technická neefektivnost byrokracie
Bude se příslušný úřad vzdávat svých kompetencí a úloh nebo naopak hledat nové, aby dokázal svoji důležitost a významnost? Je míra „papírování“ v jednotlivých orgánech státní správy optimální nebo nadměrná?Odpovědět si může každý sám, ale my se přikláníme spíše k tomu, co napůl žertem – napůl vážně konstatují Parkinsonovy zákony byrokracie:
Úředník chce rozšiřovat počet svých podřízených a ne konkurentů. Úředníci se zaměstnávají prací navzájem.Jestli existuje byť jen jediná možnost jak odsunout důležité rozhodnutí, ať už soukromého nebo obecného, dobrá byrokracie ji najde.
 Zájmové skupiny
Ekonomické modely většinou předpokládají, že všichni jedinci jsou dobře informování o následujících všech, uvažovaných alternativ; všichni voliči volí a své hlasy odevzdávají na základě důsledků, které bude mít každá alternativa pro jejich osobní blaho. Mnoho lidí ale věří, že výše uvedený názor neposkytuje odpovídající vylíčení politického dění. Protože ústavně má každá osoba zaručen 1 hlas, některé hlasy jsou účinnější než jiné. Z tohoto pohledu odráží výsledek politického dění politickou sílu speciálně zainteresovaných skupin.
Jak jsou zájmové skupiny schopny používat sílu? Vyskytují se alespoň tři mechanismy použití síly.
Za prvé, jedinci jsou málo motivováni pro volby a pro získávání informací týkajících se voleb. Zájmové skupiny se mohou pokoušet snížit výdaje voličů spojené s volbami a získáváním informací, zvláště snížit náklady těch voličů, kteří budou pravděpodobně danou zájmovou skupinu podporovat. Tyto náklady snižují tvorbou informací (samozřejmě informací, které podporují jejich názory) snadno dostupných; a často přímo pomáhají voličů v den voleb tím, že poskytnou přepravu, péči o děti atd.
Za druhé, zmínili jsme se, že politici často obtížně získávají informace o preferencích svých voličů. Pro státní sektor neexistuje tak jednoduchý mechanismus, který by odhalil poptávku po veřejných statcích, jako pro soukromý sektor. Zájmové skupiny jsou primárním zdrojem informací a přes takto poskytované informace často ovlivňují veřejnost.
Třetí mechanismus funguje jako přímé či nepřímé úplatkářství (podplácení) politiků. Přímé úplatkářství se neobjevuje tak často (doufejme). (Pravděpodobně to není způsobeno čistotou a nevinností politiků, ale více náklady spojenými s případným dopadením). Ale důležité je “nepřímé úplatkářství”: speciálně zainteresované skupiny poskytují finanční nebo jiné formy podpory politikům podporujícím jejich zájmy. Opět je to důležité z toho důvodu, že voliči musí být informováni o pozici svých kandidátů a zásobování voličů informacemi je nákladné. Voliči musí být přesvědčeni, že užitek z voleb vyváží jejich obtíže s volbami spojené a že jejich osobní náklady musí být sníženy poskytnutím pomoci, když jedinec jde k volbám.
 
7.
Veřejné finance. Pojem. Rozbor finančních toků. Soustava veřejných rozpočtů. Státní rozpočet jako základní kategorie veřejných financí
Pojem, vznik, funkce. Rozpočtové zásady, rozpočtová soustava, rozpočtový proces, rozpočtová skladba. Parafiskální fondy.
 
Vymezení pojmu veřejné funkce
Veřejné finance lze definovat rozšířením obecné definice financí, tj. peněžních vztahů vznikajících v souvislosti s tvorbou, rozdělováním a použitím peněžních fondů. VF jsou pak tvořeny peněžními vztahy, které se týkají činností veřejných institucí a zájmů a kde vystupuje jako jeden ze subjektů veřejná moc (vláda na nejrůznějších úrovních tj. stát, regionální samosprávy, obec).
Jedná se o tu část finančního systému národního hospodářství, která prochází přerozdělovacím procesem zejména cestou veřejných rozpočtů.
Obvykle jsou v souvislosti s charakteristikou veřejných financí uváděny tři principy:
 princip nenávratnosti
 princip neekvivalence
 princip nedobrovolnosti.
Tyto principy peněžním vztahům, které tvoří veřejné finance dominují, ale nelze je používat jako striktních definičních kritérií. I stát nebo obec může získávat zdroje prostřednictvím bankovního úvěru, tj. peněžního vztahu, který dané principy nesplňuje a přesto bude tento vztah zkoumán jako součást veřejných financí, neboť základním kritériem je zde účast veřejné moci jako subjektu peněžního vztahu.
Funkce veřejných financí
Funkce veřejných financí jsou do značné míry stejné jako již známé funkce veřejného sektoru, resp. ekonomické funkce státu. Opět se tu setkáváme s funkcemi:
 alokační
 distribuční
 stabilizační.
8.
Rozpočtová soustava

Hospodaření vlády (veřejné moci) se uskutečňuje v rámci rozpočtové soustavy, která institucionalizuje peněžní vztahy tvořící veřejné finance. Pokud vyjdeme z nejširšího pojetí, rozpočtová struktura se skládá z následujících prvků: soustavy veřejných rozpočtů, rozpočtových pravidel a orgánů řízení, správy a kontroly veřejných financí.
Soustava veřejných rozpočtů
Základním nástrojem veřejných financí je soustava veřejných rozpočtů. Struktura této soustavy je závislá na správním uspořádání státu. Do soustavy veřejných rozpočtů obvykle patří:
 státní rozpočet
 rozpočty nějakého typu vyššího územně správního celku
 místní (municipální) rozpočty.
V širším pojetí veřejných rozpočtů do této soustavy patří také rozpočty organizací, které jsou financovány z některého typu veřejných rozpočtů a rozpočty státních fondů (pokud jsou vytvářeny). Jedná se o účelově vymezené fondy, do kterých plynou speciální příjmy a ze kterých jsou financovány speciální výdaje.
Každý prvek rozpočtové soustavy má svoji relativní samostatnost, která je dána tím, že má svoji příjmovou základnu. Mezi jednotlivými rozpočty však existují vazby v podobě přesunů. Obvykle se jedná o přesuny z vyššího rozpočtu do nižšího rozpočtu (v případě ČR ze státního rozpočtu do místních rozpočtů, případně do rozpočtů okresních úřadů).
Rozpočtová pravidla
Do rozpočtové soustavy jsou obvykle zahrnovány zákonné normy, které upravují např.: daňové určení, způsob nakládání s prostředky státního rozpočtu, možné přesuny mezi jednotlivými rozpočtovými kapitolami, sankce za porušení rozpočtové kázně (např. když nějaký orgán použije rozpočtové prostředky na jiný účel, než bylo stanoveno).
Z hlediska současné právní úpravy je nejvýznamnější zákon o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky ČR a obcí (rozpočtová pravidla) č. 576/90 Sb. (ve znění novel 579/91, 166/92, 321/92, 10/93, 189/93, 57/95, 154/95, 160/95, 160/97)
Rovněž významnou je v této souvislosti vyhláška o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu ČR a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací č. 205/91 Sb.
 
Orgány řízení a správy veřejných financí
Do rozpočtové soustavy zahrnovány i orgány, které řídí a spravují veřejné finance. Obvykle se jedná o ministerstvo financí, finanční úřady a nějaký typ finančních odborů na úrovni územních a municipálních orgánů veřejné správy (tj. státní správy a samosprávy).
Státní rozpočet
Právě prostřednictvím státního rozpočtu plní veřejné finance všechny tři své hlavní funkce; tedy funkci alokační, distribuční a stabilizační. Tyto funkce však začaly být rozpočtu přičítány postupně - v pořadí od alokační (18. stol. A.Smith,) distribuční (2.pol.19. stol - A.Wagner) stabilizační (30.léta 20. stol - J.M.Keynes). Lze říci, že vývoj názorů na státní rozpočet se kryje s vývojem názorů na obecnou fiskální doktrínu a ekonomické funkce státu.
Pojem státního rozpočtu
definice: Státní rozpočet je centralizovaný peněžní fond, který je vytvářen, rozdělován a používán především s využitím nenávratného a neekvivalentního způsobu rozdělování
Státní rozpočet republiky zahrnuje očekávané příjmy, jakož i výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České republiky v daném rozpočtovém roce. Obsahuje i finanční vztahy k rozpočtům obcí, okresních úřadů a k rozpočtům státních fondů republiky.
Jak bylo již řečeno, státní rozpočet je zcela rozhodujícím prvkem rozpočtové soustavy. Můžeme na něj nahlížet z různých pohledů: jako na peněžní fond, jako na bilanci příjmů a výdajů, jako na zákon, jako na ekonomickou kategorii důležitou pro hodnocení fiskální politiky vlády a mající velký význam pro ovlivňování chování ekonomických subjektů.
Státní rozpočet republiky zahrnuje očekávané příjmy, jakož i výdaje na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České republiky v daném rozpočtovém roce. Obsahuje i finanční vztahy k rozpočtům obcí, okresních úřadů a k rozpočtům státních fondů republiky.
Státní finanční aktiva a pasíva České republiky
Prostředky vytvořené z výsledků rozpočtového hospodaření minulých let a z dalších finančních operací České republiky jsou jejími finančními aktivy. Závazky České republiky z minulých let jsou jejími finančními pasívy.
Součástí státních finančních aktiv je "Zvláštní účet důchodového pojištění", na kterém se vedou prostředky vzniklé jako rozdíl mezi příjmy z pojistného na důchodové pojištění a výdaji na dávky důchodového pojištění včetně výdajů spojených s výběrem pojistného na důchodové pojištění a výplatou dávek důchodového pojištění podle stavu ke dni 31. prosince příslušného rozpočtového roku. Prostředky tohoto účtu lze použít pouze
a) na zvýšení dávek důchodového pojištění,
b) na úhradu záporného salda pojistného na důchodové pojištění včetně výdajů spojených s výběrem pojistného na důchodové pojištění.
Rozpočet - kategorie s omezenou vypovídací schopností
Stav aktiv výz