Vypracovane_otazky_2006

ům (užitkům) společenským. Toho lze dosáhnout především prostřednictví tzv. korekčních daní (dotací), resp. ukládáním pokut anebo jiným zpoplatněním (resp. dotováním) produkce či spotřeby. V této souvislosti se nejvíce hovoří o tzv. Pigouovských daních a dotacích.
Piguovskou daní máme na mysli v podstatě jakýkoliv mechanismus, který zvýší náklady (a tím i cenu) spojené s činností jednotlivce nebo firmy. Může sem patřit jak tradičně chápaná daň, tak i platba. Jinými slovy, v zájmu snížení úrovně znečištění je možné zdanit produkování emisí, nebo odměňovat firmy za snížení jejich úrovně. Teoreticky mohou mít takové daně např. formu spotřebních daní uvalených na produkt, daní postihujících přímo samotnou externalitu (v případě znečišťování tedy přímo vytvořené emise). Problematičnost jejich použití souvisí s tím, že marginální hodnoty přínosu či nákladů neznáme. Schopnost vlády měřit rozsah externích nákladů a užitků je velmi omezená. Uvědomme si, že trh v případě externalit nefunguje, protože není jasné kdo a kolik získává a ztrácí - jenže to je současně i omezení vládní nápravné intervence.
Pigouovské daně a dotace tedy nejsou rozhodně univerzálně použitelným nástrojem řešení externalit. Jaké další možnosti veřejného řešení bychom mohli uvést? Davis a Kamien je shrnují následovně (zaměřují se přitom především na řešení negativních externalit):
Zákazy - většinou však není nejlepším řešením a mnohdy dokonce není ani prakticky možné externalitu zcela eliminovat. Efektivní je většinou její určité omezení. V praxi se ovšem stejně používá, viz např. zákaz řízení motorového vozidla po požití některých látek, nebo zákaz používání freonů.
Příkazové řešení - každému subjektu je jednoduše stanoveno, kolik externality může vyprodukovat. Toto řešení naráží v podstatě na stejné problémy, jako mají Pigouovské daně. Zajímavou modifikací jsou obchodovatelné licence (povolení), kdy se využívá tržního principu. Zařízení jsou zde nadány pozoruhodnou flexibilitou, neboť rozhodující je např. celkové množství emisí. Způsob, kterým ho zařízení dosáhnou, je v jejich režii. Mohou si zvolit pořízení odlučovacích zařízení, změnu paliva, konzervační programy nebo nákupy a obchodování s povoleními.
Státní regulace - prostřednictvím právních norem jsou subjektům nařízeny různé povinnosti vedoucí k omezení externalit. Např. povinnost vybudovat čističku, mít ve vozidle katalyzátor, nebo prohlásit určitou oblast za chráněnou apod.
Jednorázová finanční podpora - vhodné zejména tam, kde jde o to pokrýt jednorázové investiční náklady.
Vlastní činnost - prostřednictvím vlastních institucí (státních podniků či jiných či organizací) může vláda nahrazovat (substituovat) soukromé producenty a sama tytéž činnosti vykonávat buď šetrněji. Tento princip je v podstatě nejpoužívanějším u nás v případě řešení mnoha pozitivních externalit, kdy stát ve vlastních příspěvkových organizacích poskytuje řadu služeb s pozitivními externalitami (vzdělávání, věda a výzkum). Zde je mnohdy velmi obtížné stanovit, nakolik je toto řešení účinné. Nemáme totiž většinou možnost zjistit, jak velkou ztrátou produkce platíme za netržní, veřejné poskytování těchto služeb.
Soukromé řešení
Jedním způsobem, jak se může soukromý sektor vypořádat s externalitami bez pomoci přímé státní intervence, je jejich tzv. internalizace, to znamená vytvoření takových ekonomických jednotek, které by byly natolik velké, aby se většina dopadů jejich činností projevila uvnitř jednotky. Podívejme se, jak by to vypadalo v již zmíněném příkladu pozitivní externality mezi včelařem a sadařem. Tato externalita může být internalizována tím, že se vlastník sadu stane také včelařem. Bude to ovšem fungovat pouze tehdy, bude-li sad dostatečně velký, aby včely mohly zůstat v tomto jednom sadě.
Externality vznikají, jak jsme již uvedli, když jednotlivci nemusí platit za úplné následky svých aktivit. Příkladem je nadměrné chytání ryb ve společném rybníku, neboť jednotlivci nemusejí platit za právo rybařit. Externality se dají často vyřešit vhodným uspořádáním vlastnických práv. Vlastnická práva převedou na konkrétního jednotlivce právo spravovat některá aktiva a vybírat poplatky za využívání majetku. Kvůli tomu, že nikdo neměl vlastnické právo kontrolující přístup k ropnému ložisku, bylo provedeno příliš mnoho vrtů. Je-li naleziště kontrolováno jedním subjektem, má tento vlastník motivaci, aby zajistil, že bude proveden správný počet vrtů. Vzhledem k tomu, že ekonomická efektivnost se v případě vlastnictví ložiska jednou firmou zvýší, jakákoli další firma může koupit pozemky nad ložiskem od současných vlastníků (za to, co by získali prodejem ropy) a dosáhnout zisku. Podle tohoto názoru není nutná žádná vnější intervence k zajištění efektivního uspořádání vlastnických práv.
Tvrzení, že kdykoliv dochází k externalitě, mohou se zúčastněné strany spojit a vytvořit nějaký soubor opatření, kterými mohou navenek působící přesahy svých činností internalizovat a tím zajistit efektivitu, se nazývá Coasův teorém.1
Existují dvě významné podmínky jeho platnosti:
vlastnická práva a jejich obsah jsou perfektně vymezena, všechny statky mají známého vlastníka a je jasné, co přesně obsahuje ochrana vlastnictví.
transakční náklady vyjednávání mezi vlastníky jsou nulové, resp. zanedbatelné v poměru k nákladům.
5.
Úvod do teorie statků
Co je veřejný (kolektivní) statek a čím se liší od konvenčního privativního statku? Proč je jeho existence pokládána za příčinu existence veřejného sektoru, resp. vládních intervencí?
Pojem veřejný statek činí studentům tradičně potíže, vzhledem k rozdílu mezi tím, jak je definován ekonomickou teorií a co pod ním rozumí běžná mluva. V podstatě jde o rozdíl mezi veřejnými statky, které mají velmi zvláštní objektivní charakteristiky své spotřeby a veřejně poskytovanými statky, u nichž o tomto zařazení rozhoduje společnost sama, a kdy ekonomické důvody (tj. náprava neefektivní alokace zdrojů) jsou jenom jedním z důvodů pro “veřejnost” poskytování.
Podrobnosti najdou studenti v článku: “Veřejné statky a veřejně poskytované statky”, Internetová adresa http://www.econ.muni.cz/~ivan/xxx/subjects/ver_econ/literatura.html
 
Existují dvě základní kritéria statků:
institucionální a ekonomické
Institucionální kritérium rozděluje statky podle toho, jak jsou produkovány a financovány, resp. poskytovány. Zda tržně, tj. kdy se spotřebitel ke statku dostavá po zaplacení tržní ceny, nebo nějak jinak, např. podle potřeby, nebo na základě právního nároku apod. U institucionálního dělení je důležité politické rozhodnutí o způsobu poskytování statku. V zásadě je možné, aby bylo rozhodnuto o netržním poskytování libovolného statku nebo o přímých či nepřímých zásazích vlády do ceny a dostupnosti statku.
TRŽNÍ x NETRŽNÍ resp. polotržní
alokační mechanismus založen na funkci trhu a na tržních cenách. Výsledek tohoto rozhodnutí může být i důsledkem subjektivního rozhodnutí státu
ekonomické kritérium - dělí statky podle charakteru spotřeby na
PRIVATIVNÍ x ČISTÉ VEŘEJNÉ (kolektivní) x smíšené kolektivní
Jako definiční vlastnosti veřejných (kolektivních) statků bývají standardně uváděny především tzv. nerivalita a nevyloučitelnost spotřeby. O veřejný statek se jedná, pokud je užitek ze spotřeby statku sdílen určitou skupinou (občany země, regionu, města apod.) jako celkem ve chvíli, kdy je statek poskytnut nebo spotřebováván jednou osobou. Nejčastěji bývají mezi příklady jmenovány statky jako národní obrana a fungující státní správa na národní úrovni a tradičně uváděné majáky, veřejné osvětlení či řízené křižovatky na úrovni místní. Jde o komoditu, jejíž užitky mohou být poskytovány všem lidem .... aniž by to přinášelo vyšší náklady, než jsou spojeny s jejím poskytováním jedné osobě. Užitky těchto statků jsou nedělitelné a lidé nemohou být vyloučeni z toho, aby jich využívali...”
Macmillanův slovník moderní ekonomie: Definiční vlastnost je zde charakterizována následovně: “... pokud je (komodita nebo služba) nabízena jedné osobě, stává se dostupnou všem ostatním jednotlivcům bez vynaložení dodatečných nákladů. O veřejném statku proto říkáme, že má NERIVALITNÍ SPOTŘEBU; spotřeba jednou osobou nesnižuje dostupnost statku nebo služby komukoliv jinému.”
Cenový systém nemůže plnit svou funkci nástroje, který “přiděluje” (poskytuje) statky spotřebitelům a který za předpokladu konkurenčního trhu vede k Paretovsky optimálnímu množství statků. Statek totiž může spotřebovávat i ten jednotlivec, který za něj nezaplatil. Neexistuje důvod, proč by měl jednotlivec pravdivě odkrývat svou ochotu platit. Může spoléhat na to, že bude mít užitek ze spotřeby těch osob, které ochotu zaplatit projeví. Tato situace se nazývá problém černého pasažéra (free rider problem). Bývá často používána jako ilustrace potřebnosti daňového (tedy nedobrovolného) financování produkce veřejných statků. Kromě statků u nichž je použití tržního mechanismu neproveditelné z důvodu nevyloučitelnosti, hovoří Stiglitz rovněž o tom, že tržní zabezpečování veřejných statků je u některých statků nežádoucí vzhledem k nulovým mezním nákladům na dodatečnou jednotku spotřeby plynoucím z nerivality spotřeby. Neproveditelnost a nežádoucnost uplatnění cenového vyloučení jsou zde kladeny vedle sebe. Čistý veřejný statek je nicméně definován jako statek, který naplňuje obě podmínky.
SMÍŠENÉ KOLEKTIVNÍ STATKY
Mnoho statků má jednu nebo druhou vlastnost v různém rozsahu. Např. k vyloučení může dojít, ale je nežádoucí. To je případ silnice s malým provozem, na níž je vybíráno mýto. Ale mýto by mohlo omezit užívání silnice, i když zde nejsou zvláštní náklady s užitím silnice spojené. V jiných případech vyloučení může být žádoucí, ale nákladné. Např. některá společenství poskytují vodu zdarma, i když je možno instalovat měřiče spotřeby vody, náklady převyšují zisky. (Marginální náklady spojené s dodávkami vody do další domácnosti jsou nízké, i když ne nulové.)
Graficky lze znázorňuje snadnost vyloučení podél horizontální osy a náklady na dodatečně individuální využití zboží podél vertikální osy. Dolní levý roh znázorňuje čisté veřejné statky, kde náklady vyloučení jsou prohibitivní a marginální náklady na dalšího uživatele navíc jsou nulové. Horní pravý roh označuje čistě privativní statky, kde náklady na vyloučení jsou nízké a marginální náklady na dalšího uživatele statku navíc jsou vysoké.
Neefektivnost vyplývající ze soukromého poskytování veřejných statků
Jak jsme již poznamenali, je možné platit za zboží, pro které jsou marginální náklady dodatečných jednotlivců využívajících těchto statků jsou nulové. Tyto statky mohou být zajišťovány soukromě. Argumentem pro veřejné poskytování je, že je mnohem efektivnější.
Jestliže nejsou marginální náklady na dodatečné individuální využívání zboží, pak, jak jsme již řekli, spotřeba statku nemusí býtí regulována. Jestliže ale má být poskytováno soukromou firmou, firma musí účtovat za jeho používání a každý poplatek za jeho využívání odradí jednotlivce od tohoto využívání. Proto jakmile jsou veřejné statky soukromě poskytovány, dojde k jejich nedostatečnému využívání.
 
“Obecné” chápání žádoucnosti případného vyloučení ze spotřeby zahrnuje často i mnohé další aspekty, než jen nulové marginální náklady na spotřebu. Významnou roli často hrají roli obavy z důsledků nerovnosti příjmů. Jinými slovy, omezení spotřeby je pak pokládáno za nežádoucí, neboť by si spotřebu nemohli dovolit chudí lidé. I tento přístup je pochopitelně možný, i on však vede k často nesprávným závěrům a bludným diskusím. Přinejmenším do analýzy alokačního problému vnáší normativní hodnotové soudy o spravedlnosti či užitečnosti různých kombinací distribuce důchodů a majetku uvnitř populace. Jsou tak z titulu “nežádoucího” vyloučení ze spotřeby prohlašovány za “veřejné” i statky jako zdravotní péče či bydlení. Je přitom zjevné, náklady na uspokojení každého dalšího spotřebitele rozhodně nulové nejsou.
6.
Veřejná volba
Způsob přijímání rozhodnutí ve veřejném sektoru. Pravidla hlasování, volební paradox, role zúčastněných subjektů
Osnova:
Selhání vlády (dokončení minulé přednášky o selhání trhu).
Veřejná volba: pojem, význam, základní problémy tvorby kolektivních rozhodnutí.
Hlasování. Pravidla hlasování, většinové hlasování a mediánový (střední) volič, hlasovací paradox.
Role subjektů podílejících se na veřejné volbě v zastupitelské demokracii.
politici, strany, politické programy a koalice
zájmové skupiny
ekonomické chování byrokracie
 Doplňková studijní literatura:
Musgrave, R. A., Musgraveová, P.B.: Veřejné finance v teorii a praxi. Management Press, Praha, 1994. Str. 81-102
Stiglitz, J.E.: Ekonomie veřejného sektoru. Grada, Praha, 1997. str. 185-217 (teorie veřejné volby), 219-253 (teorie byrokracie)
ARROW, K.J.: Všeobecná ekonomická rovnováha: cíl, analytické prostředky, kolektivní výběr. Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny, 12. prosince 1972. in. Jonáš, J. a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Academia, Praha, 1993, str.125-147.
BUCHANAN, J.M.: Konstituce ekonomické politiky. Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny, 8. prosince 1986. in. Jonáš, J. a kol.: Nobelova cena za ekonomii. Academia, Praha, 1993, str.589-599.
ŽÁK, M.: Vládní selhání - politickoekonomický cyklus. Příspěvek z konference 650. let UK Praha. k dispozici na internetu adresa: http://www.fsv.cuni.cz/650/prispevky/b/zakmilan.html.
 “Selhání vlády”
To, že trh tzv. selhává, nemusí nutně znamenat, že každý vládní zásah vede k lepšímu, resp. efektivnějšímu řešení. Naopak, někteří ekonomové tvrdí pravý opak, totiž že vládní zásahy situaci většinou jen zhoršují.
Mezi hlavní důvody, které vedou k tomu, že vládní intervence nedosahují svých zamýšlených cílů, patří:
Omezené informace. Vláda neví a ani nemůže vědět všechny relevantní informace, které mohou mít vliv na dopady jejího rozhodnutí. Nemá k dispozici ani dokonalou znalost kauzálních (příčinných) souvislostí uvnitř ekonomického systému - tj. nemá “dokonalou teorii”, ale nemá dokonce ani stoprocentní znalost o průběhu reálných procesů. Pohybuje se (mimochodem jako i všichni ostatní) na určité pravděpodobnostní úrovni. Navíc zde významnou roli hraje faktor zpoždění. Než informační systém vládě zprostředkuje poznání nějakého procesu, situace je již jiná a vláda vlastně “bojuje s minulostí”.
I kdyby vláda měla dokonalé informace, teorii i přehled o situaci, stejně má omezenou možnost kontrolovat resp. řídit reakce soukromého sektoru. Zvlášť zřejmé je to v demokraticky uspořádaných společnostech, ovšem ani totalitní státy nedokázaly přinutit všechny výrobce a spotřebitele k “žádoucímu” chování. Možnosti reakce, přizpůsobení apod. jsou v podstatě neomezené.
I kdyby vláda měla i neomezenou možnost určovat reakce soukromého sektoru, narážela by na svoji omezenou kontrolu nad byrokratickým aparátem, tj. nad částí sama sebe. Uvádění legislativy do života je složitý proces závislý na celé řadě technických detailů a uplatňují se v něm jako relativně autonomní subjekty i státní úřady a úředníci, kteří mohou být do značné míry vedeni i svými vlastními zájmy.
I kdyby všechna předchozí omezení neexistovala, jedno by zůstalo. Jde o omezení vyplývající z podstaty politického procesu. Politické rozhodnutí je v podstatě principielně kompromisem mezi zájmy subjektů, které se na rozhodování podílejí. Výběr z možných alternativ je tím vždy poznamenán. Existují vlivy nátlakových skupin apod. Dlouhodobé uskutečňování nějaké vnitřně logické a konsistentní politiky je v podstatě nemožné. Demokracie je metoda, jakou se způsobem, který vyhovuje všem, dospěje k rozhodnutí, které nevyhovuje nikomu.
Veřejná volba
V tržním sektoru rozhoduje o tom, co se bude produkovat, prodávající i kupující na základě ekonomického mechanismu trhu. Základním kritériem jejich rozhodování je cena statku a její porovnání k míře užitku, kterou mu statek přinese v podobě uspokojení konkrétní potřeby.
Sama podstata veřejného sektoru takové rozhodnutí vylučuje. Ve veřejném sektoru se rozhoduje o tom, který subjekt a v jaké výši přispěje do veřejných příjmů a který subjekt a v jaké výši bude mít užitek z veřejných výdajů. Děje se tak politickým rozhodnutím, které je nazýváno veřejnou volbou. V demokratické společnosti má toto politické rozhodnutí charakter volebního procesu na různých úrovních veřejné správy. Zkoumáme přitom zejména otázky typu:
1. Jak je určována výše výdajů na veřejné statky v demokratické společnosti.
2. Jak přesně je reagováno na požadavky občanů.
3. Existuje v demokratické společnosti lepší vymezení úrovně veřejných statků? Existuje postup, který lépe odráží priority jednotlivců ve společnosti? (Jde o otázky na hranici politologie a ekonomiky. Snažíme se porozumět ekonomickým aspektům politického dění.)
SOUKROMÝ MECHANISMUS ALOKACE ZDROJŮ
Tržní ekonomika poskytuje jednoduchou a efektivní metodu pro určení úrovně produkce privativních statků: cenovou regulaci. Právě ta vede podniky k tomu, aby vyráběly hodnotné a kvalitní zboží, a vytváří základy pro alokaci zboží k různým spotřebitelům. Často hovoříme o důležité roli, kterou ceny mají při přenosu informací: informace týkající se hodnoty a kvality různých komodit od výrobců ke spotřebitelům, od spotřebitelů k výrobcům a od jednoho výrobce k druhému - tyto informace se týkají nákladů na výrobu a nedostatku komodit.
VEŘEJNÉ MECHANISMY ALOKACE ZDROJŮ
Informace prostřednictvím ceny je v těchto případech nahrazena hlasováním. Hlasováním je stanoven objem veřejných rozpočtů a struktura výdajů. Je otázkou, co z tohoto faktu plyne pro ekonomické aspekty těchto rozhodnutí. Ekonomy zajímá, zda v těchto podmínkách, kdy jsou lidé dotazování, čemu dávají přednost, pravdivě vyjádří své preference. Existuje nějaký způsob, kterým je možné přimět jednotlivce, aby vyjádřili svůj pravdivý požadavek co se týče veřejných statků?
Volební proces, ve kterém se rozhoduje o veřejných příjmech a veřejných výdajích má dvě základní formy, a to:
 formu přímé demokracie
 formu reprezentativní demokracie.
forma přímé demokracie
Je to takové forma, ve které se volebního procesu účastní každý volič (tedy nevolí se prostřednictvím zástupců).
Přímá demokracie zná veřejnou volbu podle dvou pravidel, a to:
 pravidla jednomyslného kompromisu; Je-li pro rozhodovací proces zvoleno pravidlo jednomyslného kompromisu, účastní se volebního procesu všichni zainteresovaní partneři a volební proces je ukončen teprve tehdy, až všichni účastníci se shodnou na jednom řešení. Při volbě o výši a struktuře veřejných příjmů a veřejných výdajů prakticky nepoužitelné a to především z časových a nákladových důvodů. Ale i proto, že struktura preferencí jednotlivých účastníků volebního procesu je výrazně diferencovaná a z toho titulu naděje na dosažení plné shody je minimální.
 pravidla většiny; většinové pravidlo je charakteristické pro demokratickou společnost. 
Forma reprezentativní demokracie
Při velkém počtu voličů a řešených otázek je přímá demokracie nerealizovatelná. Volič si volí reprezentanty svých zájmů (obvykle politické strany), a to na základě jejich programů. Pokud je nespokojen s politikou strany, kterou volil a která do orgánů, kde se hlasuje o příjmech a výdajích veřejného sektoru deleguje své reprezentanty, v příštím volebním období volí jinou politickou stranu. Není to ideální forma, ale je pravděpodobně nejlepší ze všech špatných systémů.
Otázka vyjádření preferencí a jejich nahromadění
Pro každou politickou stranu, nebo koalici nebo jinak formovaný subjekt, který se účastní veřejné volby