Ucebni_pomucka 2

naše nazírání času a znovu-objeví filosofii
představu vývoje a směřování. A konečně právě oni zlomí dlouhodobé helénistické prokletí
čisté etiky a znovu obnoví čistě metafyzické tázání.

B. Zároveň však všichni pozdně antičtí, křesťanští filosofové v mnohém zůstanou v zajetí
antického světa. Jeho ponurá, barokně-smyslová atmosféra musela mít minimálně od konce 2.
století fascinující moc. Jak jinak si vysvětlit zarážející podobnosti v díle autorů tak odlišných,
jako je sv. Augustín a Ammianus Marcellinus (viz vynikající stať v knize Mimesis Ericha
Auerbacha). Uhranutí tělesným utrpením, absurditou pozemského života a životní “křečí”
cítíme i v těch vyrovnanějších partiích ranně křesťaských filosofů.

C. A nakonec jsou to autoři polemičtí. Právě díky kvasu, který kolem nich vřel, mohli vytvořit
– přes všechnu svou dogmatičnost a uhranutost pozdní antikou – vynikající filosofická díla.
Jak živé – a právě díky polemice s manichejci a skeptiky – je Augustínovo “Vyznání”. A jaké
hloubky dosáhl Origénés v knize “Peri archón” /O prvním principu/, nebo “Contra Celsus”
/Proti Celsovi/ - a opět díky polemice s novoplatonismem a gnózí.





Východní ranně křesťanská filosofie

Východní (povětšinou řečtí) ranně křesťanští filosofové jsou obecně hlubší než západní – v tom tvoří analogii
k antické filosofii řecké a římské, přičemž filosofii povětšinou chápou jako základní průpravu k víře, jako něco,
co s vírou úzce souvisí a k víře v každém případě patří. Proto na východě po celé 2., 3. a 4. století nacházíme
více významných myslitelů. Mezi ty největší patří beze sporu Cléméns Alexandrijský a jeho nástupce Origénés.
Cléméns Alexandrijský (nar. ?, zemř. 217) patří, jak už to u prvních velkých filosofů-teologů
bývá k tzv. teologicko-filosofickým optimistům. Podle něj se pravá víra a skutečná filosofie
nikdy nemohou dostat do rozporů, protože obě čerpají ze stejného zdroje pravdy a obě jsou
dány Bohem člověku k dispozici. Filosofii považuje Cléméns za průpravu k víře a přirovnává
ji v dějinách člověka ke Starému Zákonu, který také předcházel Božímu poselství a
připravoval na ně. Filosofie je tedy o krůček za křesťanskou vírou a na roveň Starému
Zákonu. Filosofie však má podle Cléménse další vznešený úkol, a to přípravu duší na přijetí
Boží pravdy. V tomto je filosofie nenahraditelná a nezpochybnitelně přispívá ke spáse duší.
Cléméns je také autorem odvážného výroku, který – velmi stručně řečeno – vyzníval v tom
smyslu, že pokud by si Cléméns musel vybrat mezi spásou a poznáním Boha, vybral by si
poznání Boha. Nejzávažnějším dílem Cléménse Alexandrijského jsou tzv. “Stromata”, neboli
“Koberce”.
Cléménsův nástupce Origénés (nar. 184 po K.), žák Ammonia Sakky je asi vůbec největším
křesťanským filosofem všech dob. V tomto bodě souhlasím s Egonem Bondym a jsem
přesvědčen, že ani sv. Augustin se mu nemůže – co do filosofické hloubky – rovnat. Bohužel
však pro svoji energičnost v díle i chování ztratil možnost křesťanskou filosofii vést a
ovlivňovat přímo a jeho vliv byl vždy – jakkoli silný – pouze nepřímý. Jeho prvním
energickým – i když pro nás již jen stěží pochopitelným – činem byla sebekastrace v osmnácti
letech následováním novozákoního příkazu – “a pokouší-li Tě oko Tvé raději je vylup...”.
Díky tomuto činu se Origénés již nikdy nemohl stát knězem – a zase díky své energičnosti se
jím stal a byl na čas exkomunikován. V apologetice (obhajobě) křesťanství však hrál zásadní
úlohu. Kromě toho jako jeden z prvních pracoval na textovém rozboru a výkladu Nového
Zákona a sesbíral celkem 6 překladů Nového Zákona z hebrejštiny do řečtiny. Mezi jeho
nejvýznamnější knihy patří již zmiňované “O prvním principu” (bohužel kniha stále
neexistuje v českém překladu) či “Proti Celsovi”.
Filosoficky je Origénés velmi originálním křesťanským novoplatonikem. Bůh existuje mimo
tento svět (viz novoplatonismus), ba dokonce dává vzniknout mnoha dalším světům, ale není
to tak, že by o našem světě nevěděl (NZ), protože za nás dal zemřít svého syna a i nadále se o
tento svět stará. Ježíš je však cestou k Bohu v našem světě a jeho oběť není univerzální.
V jiných světech se k Bohu mohou dostávat i jinou cestou. Další – snad ještě větší –
myšlenkou je ideje spásy všech bytostí. Podle Origena je díky svobodě panující ve světě a
přitažlivosti dobra spása pouze otázkou času – i ten největší hříšník a odpadlík (včetně ďábla)
musí s postupem času zjistit, že dobro je lepší než zlo a tím bude zachráněn.
Velkých myšlenek nalezneme u Origena ještě spousty, ale stejně jako historie k němu budeme
nespravedliví a vykážeme mu daleko menší prostor, než si zaslouží.
Pseudo-Dionýsios (poč. 6. stol) – autor, který si vypůjčil jméno slavného předchůdce
z počátku křesťanství a na celé tisíciletí zmátl křesťanskou filosofii, je typickým přestavitelem
tzv. negativní teologie, která odmítá připsat Bohu jakékoliv vlastnosti, aby jej – třeba jen
nevědomky – nedala do souvislosti s tímto světem. Pokud už se Bůh musí zpodobňovat – a
my bychom tomu měli za každou cenu zabránit – pak raději jako zrůda než krása, protože
zrůda nás hned upozorní na to, že se nejedná o Boha, ale jen o jeho naprosto neadekvátní
nápodobu, kdežto krása nás může mást a odvádět od Boha k sobě. Je svrchovaně zajímavé, že
tentýž Pseudo-Dyonýsios je autorem krásné – a silné – estetické teorie.

Západní ranně křesťanská filosofie

Tzv. západní ranně křesťanští filosofové začínají úplně jinde než východní. Tuto skutečnost si
uvědomíme, srovnáme-li Cléménse s Tertullianem. Tertullianus klade víru do absolutního
protikladu k filosofii a rozumu. Citát “věřím, protože to je absurdní” sice v jeho díle
nenalezneme, ale je pro ně přesto charakterizující. Podle Tertulliana Bůh dal svého jediného
syna lidem, protože to je málo pravděpodobné, Kristus se narodil panně, protože je to
neuvěřitelné a zemřel na kříži, protože to je nemožné. To je oproti Cléménsově představě
filosofie ruku v ruce s vírou přeci jen odlišný postoj. Ale i západní ranně křesťanská filosofie
musela filosofii, nebo alespoň filosofické argumentaci dát prostor. Řehoř z Nyssi či
Ambrosios jsou mezi prvními. Skutečně prvním a na západě na dlouhou dobu největším však
byl sv. Augustin (nar. 354 po K.).
Sv. Augustin se narodil ve velmi příhodnou dobu – dobu vrcholného formování katolického
dogmatu – a proto měl šanci výrazně křesťanský diskurz ovlivnit. Navíc získal vynikající
klasické vzdělání a díky několika zakolísáním poznal také velmi zblízka heretická hnutí. Vše
dohromady – a mimořádně nadaný Augustin k tomu – dalo postavu, které ve vlivu na další
rozvoj křesťanství a křesťanské filosofie nemůže nikdo konkurovat. Také sv. Augustin je
částečně novoplatonikem, částečně antikým autorem a částečně křesťanem. Ale jeho
křesťanství je hlubší než např. Ambrosiovo a od křeče antického světa se oprostil přeci jen
více než Tertullianus. Proto mohl ve svém “Vyznání” dospět – tisíctřista let před Descartesem
k výroku “Pochybuji, tedy jsem”. Proto neskončil ani jako upovídaný etik ani jako fanatický
vyznavač nějakého obskurního východního ritu. Ale teď již k jeho filosofii.
Podle Augustina je to zásadní, to podstatné, ale nikoliv to co nás přirozeně obklopuje, Bůh.
Abychom se však s ním setkali, musíme jej hledat nikoliv tam venku, ve světě, který je sice
svojí přirozeností dobrý, ale lidskou emancipací zkažený, ale uvnitř nás samých, v naší duši.
Ta je sice nebezpečnější – a může být také tisíckrát hříšnější – než tělo, ale jedině ona má
schopnost mluvit s Bohem, přivábit ho k sobě a zároveň se mu přiblížit. Právě pochybující a
hledající duše je počátkem naší cesty k Bohu a naší jistoty. Zato duše jistá, duše, která ke
svému štěstí a bezpečí Boha nepotřebuje je duše slepá, spící, čekající na probuzení.
Vnější svět nevznikl v čase, ale s časem. Nebyl, je a zase nebude. Stejně jako čas. Pouze Bůh
je věčný, nezměnitelný, jistý. Proto i Boží obec – spojenectví pravých křesťanů – přežije
všechny světské vlády a společenství. Protože Bůh není jen dobrý, ale též všemohoucí.
Přesvědčení o Boží všemohoucnosti dovedlo Augustina k jiné, dnes již velmi těžko
pochopitelné myšlence o předurčení “predestinaci” lidí a k odmítnutí myšlenky lidské
svobody. Podle Augustina jsou lidé, ještě dříve než se narodí, předurčeni ke spáse či
zatracení, k tomu jaké činy budou konat a jak za ně budou odměněni. Pokud by tomu tak
nebylo – soudí Augustin – myšlenka Boží moci – a samotná Boží moc – by byla oslabena a to
nelze připustit. Proto jsme již dopředu, a bez ohledu na naši vlastní vůli určeni k spáse nebo
zatracení. – Ti nejpustší mechaničtí materialisté by měli radost. Snad ještě problematičtější je
Augustinovo uchvácení bídou tohoto světa – v jeho popisu postupného úpadku jednoho
mladého a celkem dobrého patricie je po naprostou většinu času líčena davová psychóza při
vraždění v cirku a člověk má neodbytný pocit, že sv. Augustina musela přitahovat více ta
krev, které věnuje 90 procent textu než samotná spása.
Sv. Augustin napsal obrovské množství knih. K těm nejdůležitějším a zároveň do českého
jazyka přeloženým patří: O boží obci, Vyznání, O učiteli.




II. Křesťanská středověká filosofie

Obecná charakteristika

V 6. století po Kristu dochází ke krachu antické vzdělanosti a vzdělanosti vůbec, který je zapříčiněn samotnou
krizí otrokářství v římské říši a stupňujícími se nájezdy barbarů i jejich neschopností nahradit centralizovanou
římskou říši jinou mocenskou strukturou. Nastává téměř úplný rozpad a rozklad. Tomuto rozpadu čelí zejména
církev – jediná instituce, která si (jakkoliv velmi nedokonale) ještě uchovala schopnost “nadnárodního”
působení. Nicméně církev uchovává a předává antickou kulturu velmi nedokonale a můžeme říci i špatně. Proč?

- Mezi učení církve a antickým pohledem na svět je mnoho zásadních rozdílů, které církev
řešila cenzurou či lhostejným nezájmem, a to zejména u autorů, které považovala za heretiky.

- Církev vznikla a rozvíjela se v době pozdní říše římské a proto názory a postoje, které – chtě
nechtě – z antického světa přijala, byly názory a postoje úpadkového období. Tyto názory pak
církvi v mnohém příliš neprospěly (např. uhranutí zlem a hrůzou tohoto světa není přece
křesťanský postoj, ale postoj autorů pozdního Říma), bylo to však to jediné, co autenticky
jako antické zažívala.

- I když církev měla zájem na uchování vzdělanosti (jakkoliv pokroucené, dogmatické a
účelové), objektivně neexistovaly žádné instituce, které by se o zachování vzdělanosti mohly
postarat – s výjimkou klášterů. Vliv klášterů na překonání celoevropské doby temna lze jen
stěží docenit, stejně tak jako fakt, že se mnišské řády z doupat asketických fanatiků právě včas
zásluhou mužů jako sv. Basil, sv. Athanasius a zejména sv. Benedikt proměnili ve výchovné a
vzdělávací instituce.

Po tom, co bylo řečeno, se může zdát, že ranný středověk byl výrazným krokem zpátky, ale to
není celá pravda. Pokud srovnáme texty ranných autorů křesťanských (Řehoř z Toursu)
s autory pozdní antiky – a to i křesťany – zjistíme výrazný pozitivní posun. Jsou sice daleko
naivnější (lidsky i stylově), ale začínají brát v potaz jednotlivý životní příběh jednotlivých lidí
a osvobozují se od strnulých antických schémat, která i u těch největších autorů nenalézala
smysl pro konkrétno, pro dynamiku, pro hlubinné společenské děje, jednoduše pro to co je
živé. A to všechno u ranně středověkých křesťanských autorů nacházíme – jakkoliv
v primitivní formě.
Dochází k době temna, ale je to období, které přes svoji krutost a přímočarost dýchá
uvolněněji než pozdní antika, a které bude mít víc smyslu pro křesťanství než antika. Vznikne
svébytná kultura, která si postupně – tzn. “od nuly” vytvoří vlastní filosofii, odlišnou od
filosofie antické i od filosofie křesťanské - pozdního starověku.
Existuje několik zásadních sporů, které určily charakter středověké křesťanské filosofie a my
si ji pokusíme přiblížit právě na nich.

1. Poměr rozumu a víry
2. Poznání člověka proti poznání za pomoci autorit
3. Nominalismus proti realismus



1. Poměr rozumu a víry

Jako první ze středověkých křesťanských autorů otázku poměru rozumu a víry položil John Scotus Eriugena
(nar. 810 po K.), ovšem jeho odpověď je ještě velmi “nepřesná”, protože stále neexistuje filosofická
terminologie, o metodě nemluvě, a zmiňujeme se o něm spíše z důvodu jeho konceptu 4 přírod (nestvořená
tvořící (Bůh), stvořená tvořící (Boží ideje), stvořená netvořící (konkrétní jsoucno - příroda) a konečně nestvořená
netvořící (opět Bůh)), na které navazovali další velcí myslitelé (např. Kusánský).
První filosoficky fundovanou odpověď na otázku poměru rozumu a víry přináší sv. Anselm z Canterbury (nar.
1033 po K.), skutečný zakladatel scholastiky. Stejně jako u Cléménse Alexandrijského nalézáme i u Anselma
stejný filosoficko-teologický optimismus a přesvědčení, že pravá víra a skutečná filosofie nemohou být
v rozporu. Proto je nejznámější Anselmovo dílo “Proslogion” pokusem dokázat Boží existenci pouhým
rozumem - bez pomoci víry. U Anselma to ještě není “pýcha” rozumu, ale spíš přesvědčení, že i když nás víra
vede k Bohu lépe a rychleji, i rozum - pokud mu dáme příležitost - to dokáže. Jeho argumentace však stále
nepostrádá jisté prvky naivity - Bůh je podle něj jsoucno, nad které nemůžeme nic vyššího myslet, a protože
kdyby existoval jen v našich hlavách, mohli bychom myslet ještě něco co bude existovat i mimo ně a bude tedy
vyšší - proto Bůh musí existovat. Na nesrovnalosti v Anselmově důkazu poukázal již jeho spolubratr Gaunil a
dnes musíme uznat, že jeho argumentace je - přestože byl mnohem menším myslitelem - lepší.
Nejpropracovanější teorii poměru rozumu a víry nalezneme v díle sv. Tomáše Akvinského (nar. 1225 po K.). I
Tomáš trvá na užitečnosti rozumového poznání, je si však vědom, že se víra a rozum vztahují na ne úplně stejné
oblasti. Ne vše co je přijatelné pro víru je přístupno rozumu. Úplné - Anselmovské - sjednocení rozumu a víry je
podle něj fikcí. Rozum sice poznává objektivně, rozsah jeho možného použití je však užší než je tomu u víry.
Jednoduše řečeno, to co říká rozum je pravdivé, avšak nedostatečné. Víra - na rozdíl od rozumu - může
proniknout až k pravdám hlubší, než reálné skutečnosti a jen jí se otvírá skutečná “Boží říše”. Proto je víra
nadřazena rozumu i když mu ponechává v jistém úseku skutečnosti plnou moc.
Pozdní scholastikové (např. Duns Scotus (nar. 1270) pak rozum a víru definitivně oddělují a tvrdí, že teologie a
filosofie se míjejí, že je nemůžeme poměřovat stejným metrem, protože každá se týká jiné oblasti a konečně že
“věta pravdivá z filosofického hlediska může být nepravdivá z hlediska teologie a naopak”. Nakonec tedy
dochází k úplnému oddělení rozumu a víry.

2. Poznání člověka proti poznání autorit

Na počátku tohoto sporu proti sobě stojí dvě naprosto odlišné osobnosti 11. století: Abélard (nar. 1079 po K.) a
Bernard z Clairvaux. Abélard zastupuje ve svém sporu s Bernardem stanovisko téměř renesanční - člověk by
měl být sám sobě autoritou a spoléhat se při svém objevování světa především sám na sebe. Autority nám
nemohou poskytnout žádnou záruku, protože často mluví samy proti sobě, nebo alespoň v protikladu k jiným
autoritám. Jedno z nejzajímavějších Abélardových děl “Ano a ne” je vlastně sbírkou výroků církevních otců a
svatých, kdy vždy jeden z těchto výroků odporuje výroku následujícímu. Výsledek je zřejmý - autority nám
v našem poznávání nepomohou. Abélard byl však proto-renesančním člověkem i jinak a ze svého vztahu
s Héloisou si nakonec odnesl kastraci a dlouhodobé vězení. Doba mu v žádném případě příhodnou nebyla a svůj
zápas s Bernardem musel tak jako tak prohrát. Bernard drží naprosto opačnou koncepci - poznání z čisté víry, a
pokud si přečtete některé Bernardovo díla (existují i v českém překladu), pochopíte zanícení, se kterým
potlačoval Abélardovo “schizma”. Pro Bernarda je základní věcí pýchou rozumu ani pýchou moci nezkalená
čistá víra. Jen ta nám umožňuje poznávat, jen ta nás dovádí k jediné podstatné věci - k Bohu. A síla autorit
nespočívá pouze v jejich svatosti, ale také v tom, že nás od naší možné pýchy rozumu odvádějí, umenšují naše
sebevědomí a otvírají cestu pokory a spásy. Je jasné, že Bernard musel vyhrát, míra jeho vítězství (stal se na
dlouhou dobu vůdčím duchem evropské kultury) však něco vypovídá i o atmosféře doby.

3. Nominalismus proti realismus

Posledním, filosoficky významným sporem středověké křesťanské filosofie je pak spor nominalismu a realismu.
Táhne se po celé období scholastiky a patří k problémům, ke kterým se téměř všichni filosoficky uvažující lidé
potřebovali vyjádřit. O co jde - ve své podstatě o platónské ideje. Nominalisté tvrdí, že nic takového jako ideje
černoty či krásy či stolů neexistuje a že jediné co existuje jsou jednotliviny -tzn. konkrétní stoly, konkrétní černé
vlasy nebo konkrétní krásná dívka. Realisté naproti tomu říkají, že aby mohly existovat tyto jednotliviny, musí
předtím existovat jejich vzor, jejich idea, jejich pojem. Tzn. černé vlasy, nebo modré auto existují jenom díky
tomu, že existuje modrost jako taková, černost jako taková, vlasovitost jako taková a autovitost jako taková. Je
zajímavé, že nominalisté byli častěji pokrokáři a zároveň oportunisty, zatímco realisté jsou nám vzdálenější jak
svým “konzervatizmem”, tak svojí poctivostí. Nejpregnantnějším příkladem je tu Hus. Byl samozřejmě morálně
vysoko nad lidmi, kteří jej soudili, zároveň si však při studiu jeho spisů uvědomujeme, o kolik nám byl názorově
dál než lidé, kteří ho - zcela pragmaticky a bez dogmatických důvodů - upálili. Pro Husa byla pravda (vždyť byl
realistou!) daleko více než konkrétní život, pro ty, kteří ho nechali upálit, byl konkrétní život vždy nad pravdou a
nedokázali pochopit, proč Hus neodvolá a nemyslí si dál svoje. Slovo, které bylo pro Husa něčím posvátným,
pro ně bylo už jen mocenskou manipulací - a i v tom nám byli neskonale blíže než on. K významným realistům
dále patřili např. Vilém z Champeaux, Anselm z Canterbury, k nominalistům Roscellinus, Duns Scotus.

A ještě než středověkou křesťanskou filosofii opustíme, připomeňme si, že kromě oficiální - klérem uznané -
filosofie existovala po celou dobu i filosofie neoficiální, podzemní, pronásledovaná. Bogomilové, Kataři,
Valdenští, Husité ... to všechno jsou jména hnutí, která proti oficiální teologii bojovala - tu otevřeně, tu skrytě - a
která svůj boj vždy prohrála. Stálé prohry však o kvalitě jejích myslitelů nic nevypovídají.











I. Renesanční filosofie

Obecná charakteristika

Neznám období, ke kterému by se vztahovalo více pověr než k renesanci. Renesance bývá
označována za - v pozitivním i negativním smyslu - zlom ve vývoji evropské civilizace a
zároveň za období mimořádného vědeckého, uměleckého i hospodářského rozvoje. Je prý
“radikálním rozchodem s dlouhým obdobím středověkého temna”. Pokud se od tohoto uměle
vytvořeného hodnocení - které mimochodem vzniklo až v 19. století - oprostíme, zjistíme, že
renesance byla něčím hodně odlišným. Čím?

1. Renesance byla obdobím protichůdného myšlenkového a ekonomického vývoje. Za