Ucebni_pomucka 2

es

Aristoteles (384-322) – Platónův žák a spolu s ním největší filosof antiky. Názory na
Aristotela se velmi různí – někteří jej pokládají za autora, který k Platónově dědictví téměř nic
nepřidal, jiní ho považují za největšího a zároveň nejoriginálnějšího myslitele. Pravda není
někde uprostřed, ale prostě jinde. Aristoteles v mnohém Platónovy myšlenky přejímá a
základní koncepty své filosofie na platónském učení staví. Nicméně je to myslitel takového
formátu, že prostým, neoriginálním platonikem být ani nemůže. B. Russell ve své knize
„Dějiny západní filosofie“ napsal, že Aristoteles je kombinací Platóna a selského rozumu. I to
je svým způsobem pravda, já bych se však přiklonil k jinému příměru – Aristoteles je
mimořádný filosof, který měl tu smůlu – či to štěstí, že jen o jednu generaci před ním žil
stejně mimořádný myslitel Platón. Ale už k samotné filosofii Aristotela. Dělíme ji na
následující disciplíny:

1. Logika a teorie poznání
2. Metafyzika
3. Etika
4. Politika
5. Estetika

1. Logika a teorie poznání:

Aristoteles (stejně jako Platón) staví empirické (zkušenostní) poznání níže než poznání
racionální, teoretické. Přesto má – a zde na rozdíl od Platóna – pro smyslové poznání ve svém
systému místo a v mnoha oborech je chápe za zásadní. Jak je to možné? Aristoteles totiž svět
po vzoru Platóna dělí na dokonalý, neměnný svět nadlunární a svět zemský, svět nedokonalý,
podléhající změně. Rozumem, racionalitou pak podle něj můžeme poznávat pouze svět
nadlunární (vesmírný), protože na dokonalost se hodí dokonalé poznání. Jenže – a zde se
projevuje Aristotelův smysl pro realitu – protože jsme nuceni žít na Zemi, která patří
k nedokonalému světu, potřebujeme poznání adekvátní tomuto nedokonalému světu – a to je
poznání empirické, smyslové. Jinak řečeno Aristoteles je racionalista, který z donucení
vnějším světem používá – a to mimořádně zdatně – i empirické poznání. Nadřazenost
teoretického (racionálního) poznání dokazuje podle Aristotela i jeho samoúčelnost – protože
nemá jiný účel než v samotném poznávání (nekoná se za nějakým účelem, ale jen pro sebe
samo) je přirozeně vyšší – zde se silně projevuje Aristotelův aristokratismus.
Aristoteles je zároveň zakladatelem predikátové logiky 1. stupně. To je překvapivé, protože
tato logika patří až do vyšších pater formální logiky a zdálo by se nám pravděpodobnější a
snad i vhodnější vynalézt nejprve primitivní formy logické analýzy, a teprve později ty vyšší.
Aristoteles k tomu zjevně nepřihlédl, primitivní výrokovou logiku nechal k objevení stoikům
a sám rozkryl pravidla logiky vyšší.


2. Metafyzika

Aristotelova metafyzika je realistickou verzí Platónova učení o idejích. Aristoteles odmítá
tezi, že ideje existují někde mimo tento svět a do našeho světa se pouze „odráží“. Namísto
toho učí, že ideje jsou obsažené přímo ve věcech, a jsou tedy jejich nedělitelnou součástí. A
tyto ideje věcí, přítomné ve věcech samých, nazývá Aristoteles formami. Kromě forem je
však ve věcech také látka, čistá potencialita a „náplň“ formy. A navíc, kromě těchto kořenů,
příčin věcí, každá skutečnost vyžaduje přítomnost příčiny (tzn. něčeho, co jí předcházelo a
dalo jí vzniku) a účelu (tzn. něčeho, k čemu sama věc směřuje). A tato forma, látka, příčina a
účel je podstatou všeho. Výjimku tvoří Bůh, který je čistou formou – tzn. neobsahuje žádnou
látku, nemá žádnou příčinu a jeho účelem je on sám. Hierarchie všech věcí je pak dána jejich
podobností Bohu – ty věci, které jsou více samy sobě účelem, ve kterých forma převládá nad
látkou atd. jsou vyšší, lepší, dokonalejší. A naopak. Nadlunární svět je dokonalejší, protože je
příčinou vzniku světa zemského, protože v něm převládá forma nad hmotou (látkou
nadlunárního světa je podle Aristotela etér, který sám stojí na pomezí látky a formy), protože
nesleduje účel mimo sebe sama.

3. Etika

Aristotelova Etika je asi nejslabší částí jeho filosofie a v mnohém kopíruje jeho představu
životního stylu. Aristotles je totiž prvním „katedrovým“ filosofem, který záměrně
nevyhledává čin, boj o všechno, sázku, ale který v tichu své pracovny trpělivě zkoumá.
V tomto smyslu na rozdíl od svých předchůdců Aristoteles není filosof-bojovník, ale
příkladný filosof-úředník. Snad také proto je jeho etika tak uměřená a klidná. Etické je to, co
se nachází mezi extrémy – zlatá střední cesta. Takže nemáme být ani zbabělí, ani lehkovážní –
máme být stateční. Nemáme být ani lakotní, ani rozhazovační, ale štědří atd...
Nejslabší částí Aristotelovy etiky je pak popis ideální aktivity. Asi tak jak by pijan považoval
za nejlepší ze všech možných modelů chování pití, lenoch válení se a sadista mučení
charakterizuje Aristoteles nejlepší možné chování podle sebe – filosofování. Jen to je podle
něj účelem samo o sobě, jen to nám umožňuje radostně a čestně žít. Na tomto místě Aristotela
téměř nepoznáváme.

4. Politika

V politice snad nejvíce platí Russellovo: Aristoteles, to je Platón smíchaný se zdravým
selským rozumem. Aristoteles také není zastáncem demokracie, ale už ví, že se s tím nedá nic
dělat. Stejně jako Platón je přesvědčen o principiální nerovnosti lidí (viz jeho pohled na
otroky a jejich z duše pramenící „přirozené“ otroctví), ale ví, že za tuto nerovnost již nemůže
bojovat stejným způsobem jako za časů Platóna. Také on by chtěl z obce vykázat čas a vývoj,
ale už si je vědom, že politika by měla být té které obci šitá na míru. Takže vzniká teorie
oscilující kdesi mezi Platónem a Machiavellim. Pragmatismus korigovaný dogmatem a
dogma korigované pragmatismem – a to vše spojené spolu s vynikajícím smyslem pro realitu
a takřka dokonalou schopností sbírat, třídit a vyhodnocovat informace.

5. Estetika

V estetice patří Aristoteles k nejvýznamnějším autorům starověku – jeho první část Poetiky je
vůbec prvním vědeckým pojednáním o kráse a svojí úrovní si nezadá s většinou děl 20.
století. Aristoteles jako první Evropan nachází spojnici mezi uměním a krásou (do té doby
bylo umění chápáno spíše jako „techné“ tzn. řemeslo, nebo jako „poiésis“ tzn. tvorba na
základě ovlivnění bohy či v tranzu a krása se s ním nespojovala. Zavádí pojem
„napodobující“ umění a tím razí budoucí vznik dnes tak běžného pojmu „krásná“ umění, tzn.
umění zabývající se krásou. Druhá kniha poetiky – o smíchu – se bohužel nedochovala.

Aristoteles asi jako nikdo ovlivnil dějiny evropské filosofie. Bohužel jeho velikost právě tyto
dějiny na tisíciletí a něco zastavila. Po celou tu dobu si na jeho autoritu nikdo netroufl.
Všechny další zásadní filosofické (ale i vědecké) objevy po Aristotelovi byly učiněny proti
Aristotelovi. Jednoduše řečeno stal se zdí, kterou bylo potřeba zbourat. Jenže ani to neubírá na
jeho velikosti. Pokud bychom Aristotela z dějin filosofie vyškrtli, ztratila by příliš mnoho
z toho, co považujeme za podstatné: schopnost kombinovat racionalitu a empirii, schopnost
pečlivé, mravenčí práce, suchý, ale přesto nádherný jazyk a zejména Aristotelovu velikost,
kterou nacházíme i na místech, kde se krutě a hloupě mýlil.

VI. Helénismus

Obecná charakteristika

Již za života Aristotela dochází v řecké společnosti k zásadním politickým změnám. Malé
městské státy nahrazují – a postupně nahradí – obrovské, centrálně spravované říše. Občanská
a politická svoboda (vztahující se přirozeně výhradně na malé procento dospělých mužů)
definitivně z antického světa mizí.
Zároveň se ale řecká kultura rozšíří do celého tehdy známého světa. Spolu s Alexandrem
Velikým (krutým a despotickým žákem Aristotelovým) se dostane do Persie, později do
Egypta a také za pomoci Římské říše do celé jižní Evropy a severní Afriky.
Tímto rozmachem se však řecká kultura zároveň „ředí“, přejímá vlivy ostatních kultur a
s postupem času dochází k stále silnějšímu ovlivňování východními kulturami (perskou,
egyptskou ap.).
Ze všech výše zmíněných důvodů antická filosofie po Aristotelovi upadá a odmyslíme-li
Plotína, pak s postupujícím časem se filosofická hloubka a odvaha - přes vzrůstající počet a
také oblibu filosfických škol - postupně vytrácí. Nakonec z celé filosofie zůstane hodně
kulhavá a přesto estetizující etika. Příměry o mládí, dospělosti a stáří kultur rozhodně neplatí,
pro antický svět a helénismus však má metafora umírajícího starce něco do sebe.

Helénistickou filosofii můžeme rozdělit do dvou - z filosofického hlediska - nevýznamných a
tří významnějších škol. Ty málo významné jsou platónská Akademie a peripatetická škola, ty
významnější stoa, epikurejci a skeptikové.



Platónská Akademie a peripatetici

Platónská Akademie drží smutný primát v prosazování iracionálna a mystiky do antické
filosofie. Právě skrze Akademii se do antické filosofie dostávala anti-racionální, libovolná
spekulace a lidé jako Xenokratés či Speusipopos budou po dlouhou dobu synonymy
helénistického úpadku. To Akademii na druhou stranu nebránilo v eklekticismu a velmi
rychlému střídání „módních“ trendů.
Takřka přímým opakem platónské Akademie je peripatetická škola - ani ona nedosáhla
významných filosofických výsledků, ale z jiných příčin. Peripatetikové ve své práci dávali
zásadně přednost vědě a filosofická spekulace je spíše odpuzovala. Jenže ani věda nemá ve
filosofickém myšlení zásadní význam. Proto ani dobří vědci peripatetické školy - např.
Theofrastos nebyli dobrými filosofy.


Skeptikové

Pro skeptiky - stejně jako pro stoiky či epikurejce - platí, že základem jejich filosofie byla
etika. Všechny další otázky (gnozeologické, metafyzické, ontologické) zůstávají u všech tří
hlavních škol helénismu podružné, jakkoli z nich může ta která filosofie vycházet.
Pregnantním příkladem jsou právě skeptikové.
Zakladatel skeptické školy Pyrrhón (nar. 360), který sám nanapsal žádné dílo, vychází
z následující premisy: svět je nepoznatelný a my nemůžeme nic správně rozhodnout.
Z této poučky se na první pohled může zdát, že Pyrrhónovým zájmem byla spíše teorie
poznání (cizím slovem gnozeologie) a ne etika. Ale to je omyl - Pyrrhón klade do základů své
filosofie tuto poučku nikoliv z gnozeologických, nýbrž etických důvodů. Totiž - podle jeho
názoru - pokud přijmeme tezi o principiální nepoznatelnosti světa a zdržíme se úsudku o něm
(tzv. epoché), pak náš postoj zůstane postojem ataraxie, tzn. vnitřní lhostejnosti, nevzrušenosti
- a jedině tento postoj vede k relativně snesitelnému životu. Pyrrhón využívá gnozeologii ve
službě etiky - ne naopak. A tento postoj zůstane všem skeptikům. Ani v ostatních otázkách se
názory skeptiků příliš nevyvíjely - pozdější autoři vpodstatě obhajují Pyrrhónovo stanovisko a
zesměšňují, či zlehčují argumenty ostatních škol. Snad jen pro ilustraci uveďme například
Sexta Empirika či Ainesidémose.

Epikurejci

Zakladatelem Epikurejské školy byl Epikurós (nar. 341) a také tato škola postrádá vnitřního
vývoje - žáci Epikurovi (snad s výjimkou Lucretiuse Cary) v podstatě opakují to, co řekl
jejich mistr. Není to filosofie příliš složitá - základním cílem je osvobodit lidstvo od strachu.
Epikurós tvrdí, že lidé mají strach především z bohů, z utrpení a ze smrti. Strachu z bohů a ze
smrti nás zbaví správně vysvětlená metafyzika, strachu z utrpení etika.

Strach z bohů a ze smrti

Svět je pouhým seskupením, aglomerátem atomů a prázdna. Neexistuje nic, co by nebylo
složené z nezničitelných, věčných atomů. Bohové sice existují (Epikurós tvrdí, že jestliže
všechny kultury uznávají exitenci bohů, nelze tak jednotný postoj ignorovat.), ale pouze
v prázdném prostoru mezi jednotlivými světy a o našem vlastním životě vůbec neví a
nezajímají se o něj. Smrt je pak pouhým rozpadem atomů, které tvoří duši. Dokud naše duše
existuje, není tu smrt a po smrti už zase neexistuje naše duše. Smrt se nás tedy netýká,
nemusíme z ní mít strach.
Zároveň, pokud budeme žít podle určitých pravidel, nemusíme mít strach z nešťastného
života.

Strach z bolesti a nešťastného života

Šťastný život je podle Epikurea život slastný, ale nikoliv slasti tělesné či slasti intenzivní a
poživačné, protože po těchto slastech přichází nevyhnutelně strast. Šťastný, slastný život je
životem, ve kterém nedáváme místo strasti. Slast - a tedy štěstí - je nepřítomností bolesti. A tu
nám zaručuje jednak střídnost (nikoli však askeze) a dále ataraxie, tzn. vnitřní nepohnutelnost,
lhostejnost ke světu i nám samým.
Přihlédneme-li k době, ve které Epikurós žil a k jeho celoživotní, velmi bolestivé nemoci,
nemůžeme jeho filosofii označit za nesmyslnou. Navíc - a zde se již dostáváme za hranici
etiky - Epikuros uskutečnil jeden z nejvýznamnějších filosofických objevů helénismu - objev
spontálního se odchýlení atomu od své dráhy, tzv. parenklize. Atomy totiž podle Epikura
nemohou kauzálně sledovat svoji dráhu, protože by v tom případě nemohla exitovat svoboda
lidského jednání - a tu měl Epikuros v úctě. Proto se musí tu a tam ze své dráhy naprosto
spontálně a proti přírodním zákonům odchýlit. Tím se z determinismu a principiální lidské
nesvobody dělá fikce.

Stoikové

Poslední a v jistém smyslu nejvýznamnější filosofickou školou helénismu je stoa. Stoa se jako
jediná škola helénistického období vyvíjela a patří k ní také nejvíce zaznamenání hodných
filosofů - počínaje Zenonem z Kitia a konče Markem Aureliem. Přesto se ani žádný ze stoiků
nemůže co do filosofické velikosti měřit s Aristotelem či Plotínem. I stoa patří ke školám
úpadku antické filosofie.

Stoickou školu (stoa znamená sloupořadí podle první stoické školy na Kypru) založil Zenón
z Kitia (nar. 340), který jak už je tradicí řeckých zakladatelů filosofických škol sám nic
nenapsal. Jeho učení upevnili a v dialogu se skeptiky i epikurejci vytříbili Kleanthés a
Chrýsippos. V průběhu dvou generací se stoa stala velmi známou - a také váženou -
filosofickou školou. Pak přichází doba tzv. střední stoi, k jejímž hlavním představitelům patří
Panaitios a Poseidónios. V té době se začíná stoa iracionalizovat a mystičtět a stále více se
přiklání k etickým problémům. Pozdní stoa již je takřka čistou etikou a k nejvýznamnějším
autorům patří Epiktétos, Seneka a Markus Aurelius. Jen propuštěný otrok Epiktétos se však
- alespoň podle dochovaných zpráv - choval tak, jak doporučoval ve svých knihách. Seneka a
Markus Aurelius jsou typickými představitely sociálně degenerované „vyšší“ římské
společnosti. Jak kdesi poznamenal Komenský - a zde parafrázuji - topíce se v zlatě a násilí o
chudobě a mírnosti píší.

Základem stoického učení je rozdělení filosofie na tři oblasti: fyziku (maso), logiku (kosti a
šlachy) a etiku (duši). Etika je samozřejmě nejdůležitější, ale i fyzika a logika hraje ve
stoickém systému podstatnou roli.
Logika je věda, která nás učí správně uvažovat a poznávat. Stoikové objevují tzv. výrokovou
logiku, která je sice jednodušší než Aristotelem objevená logika predikátová, ale i tento objev
znamená v dějinách logiky velký krok vpřed. Příznačné pro dobu je, že ani stoikové
výrokovou logiku ve svých fyzických (dnes bychom řekli metafyzických) úvahách často
nepoužívají.
Fyzika je věda zabývající se podstatou světa. Ta je podle stoiků velmi prostá - vše tvoří jemné
částice, které jsou ale na rozdíl od atomistů či epikurejců oduševnělé a mezi nimiž hrají
zásadní roli tzv. aktivní (menší a teplejší) částečky, které stoikové nazývají pneuma. Všechny
částice však podléhají kauzalitě a celý svět tedy podléhá zákonu nutnosti (foedera fati).
Lidská svoboda - stejně jako svoboda obecně - je jen mýtus.
Etika založená na jejich přesvědčení o neexistenci svobody je myslím zřejmá: je to etika
ctnosti a povinnosti, etika, která učí přijímat osud takový jaký je a vždy a za každých
okolností - byť i za cenu života - dostát svým povinnostem. Je to etika smutná a křečovitá, a
snad proto měla ve své - smutné a křečovité - době takový úspěch. Až teprve křesťanství
dokázalo zlomit moc stoické filosofie ve vyšších kruzích římské společnosti.


Novoplatonismus

Poslední školou, která patří (i nepatří) k helénistické filosofii je novoplatonismus.
Novoplatonismus je směrem, který patří k pozdní antické filosofii jazykem i zvoleným
tématem, úroveň helénistické filosofie však vysoko překonává. Zatímco jeden z největších
helénistických filosofů Epikurós zůstává hluboko pod Platónem či Aristotelem, Plotínos (204
po K.) (hlavní představitel novoplatonismu) patří níže jen o stupínek. (Dodejme ještě
zajímavost: učitelem Plotína - největšího představitele pozdně antické filosofie a Origena -
největšího učitele ranného křesťanství byl přístavní nosič koberců Ammonios Sakka).
V tomto smyslu můžeme novoplatonismus považovat za poslední vzepjetí řeckého ducha. A
jaký je tedy Plotínův systém?
První příčinou a tím nejdokonalejším je Bůh, který o světě nic neví a ze kterého vše vzniká
nevědomě vyzařováním, přetékáním, emanací jeho dokonalé bytosti. Z něho pak vzniká duch
- vlastní to stvořitel našeho světa a z něj světová duše, jednotlivé duše a jako poslední článek
řetězu samotná hmota. Hmota sama je hraniční čarou bytí a nebytí - je posledním stupněm,
okrajem jsoucího. Proto je také náš hmotný, tělesný svět plný utrpení a strasti. Naštěstí je
možné rozumem pochopit strukturu světa a dokonce oproštěním se od tělesných žádostí a těla
vůbec dosáhnout nahlédnutí samé První příčiny - Boha. A to má být i náš cíl. (Podle jeho
vlastních slov se toto nahlédnutí Boha jemu samotnému díky vytrvalé askezi podařilo
čtyřikrát.) Hlavním Plotínovým dílem jsou Eneady.

Křesťanská filosofie pozdní antiky a středověku



I. Křesťanská filosofie pozdní antiky

Obecná charakteristika

Filosofie konce 20. století už definitivně překonala období primitivního pozitivizmu (který
náboženský postoj odsuzoval apriory) i slepého dogmatismu (který zase náboženský postoj
chápal jako jediný možný), a proto můžeme hodnotit dlouhých 1500 let, po které v evropské
filosofii hrálo určující roli křesťanství ne snad objektivně, ale v každém případě s kritickým
odstupem a analyticky. Pokud tak učiníme zjistíme, že žádný z křesťanských filosofů nebyl
zjevitelem “Božích pravd”, ale že mnoho z nich bez nejmenších pochybností patří mezi
filosofickou “extratřídu”. A v této souvislosti je neméně zajímavé, že ty největší myslitele
vydalo křesťanství hned na počátku své dloholeté historie. Sv. Augustín, Origénés, Pseudo-
Dionýsios – to jsou jen nejvýznamnější ze stovek a tisíců originálních pozdně antických,
křesťanských myslitelů. Jak tedy vypadala ranně křesťanská a zároveň pozdně antická
filosofie?

A. Byla – což je samozřejmé – křesťanskou, tzn. vycházela z Nového Zákona (v té době ještě
stále nekodifikovaného a existujícího ve více verzích). Křesťanským filosofům tedy nešlo o
vytvoření nějakého originálního, nového myšlenkového systému, ale o prostou obhajobu
Kristova poselství. Ale právě díky vlivu židovství a zejména a snad také díky tomu, že
nechtěli být originální za každou cenu, ranně křesťanští filosofové originální byli. Právě oni
skoncují s tisíciletou představou omezeného světa, jehož součástí jsou i všichni bohové a
evropskému myšlení představí myšlenku nekonečna fundovaného Bohem a existujícím
v Bohu. Právě oni zásadním způsobem změní