Otazky_ke_zkousce

ncip průměrování – celková částka nákladů se podělí počtem středisek apod.
Typový kalkulační vzorec:
Jednicový materiál
+ Jednicové mzdy
+ Ostatní jednicové náklady
+ Výrobní (provozní) režie
= vlastní náklady výroby
+ Správní režie
= vlastní náklady výkonu
+ Odbytová režie
= úplné vlastní náklady výkonu
+ zisk /ztráta/
= výrobní cena
+ obchodní přirážky a srážky
= Prodejní cena (bez DPH)
TKV podává elementární představu o struktuře kalkulačních položek a současně představuje minimalistickou podobu kalkulačního vzorce.
Kalkulační metody
(Základní kalkulační metody rozvrhování nepřímých nákladů; rozdílnosti v závislosti na tzv. sdruženosti výroby; rozvrhová základna a požadavky na ni kladené)
Metodou kalkulace rozumíme postup, jímž se v předběžné kalkulaci stanoví předem výše nákladů, resp. se ve výsledné kalkulaci zjišťuje skutečná výše nákladů na daný podnikový výkon (k. jednici).
Metody se člení podle způsobu přiřazování nákladů kalkulační jednici. K tomu se používá kalkulačního členění nákladů na přímé a nepřímé. Přímé náklady zde budou omezený pouze na náklady jednicové. Veškeré režijní náklady budou považovány za náklady nepřímé.
Přímé náklady – vztah jednicových nákladů k určitému předmětu kalkulace je dán vztahem příčinné souvislosti a jednicové náklady se přiřadí kalkulační jednici přímo. V předběžné kalkulaci se vyjádří hodnotové vyjádření naturálních norem spotřeby ek. zdrojů, při výsledné kalkulaci potom skutečná spotřeba těchto zdrojů.
Nepřímé náklady – zde nelze sledovat vztah příčinné souvislosti s určitou konkrétní jednotkou daného druhu výkonu. Proto můžeme kalkulačním jednicím přičíst režijní náklady jen nepřímo, a to pomocí těchto metod kalkulace:
v nesdružených výrobách
metodou kalkulace dělením
metodou kalkulace dělením s ekvivalentními čísly
metodou přirážkovou
ve sdružených výrobách
metodou odčítací – ve výrobách, kde vzniká jeden hlavní a několik vedlejších výrobků. Postupuje se tak, že od celkových nákladů se odečtou náklady (ceny) vedlejších výrobků a tak se zjistí náklady na hlavní výrobek
metodou rozčítací – ve výrobě, kde lze jako hlavní označit několik výrobků. Kalkulace jednotlivých výrobků se pak vypočtou z celkových nákladů podle zvolených poměrových čísel, jimiž mohou být veličiny, vyznačující určitou, společnou kvalitativní stránku výrobků.
Sdruženost výroby – ve sdružené výrobě vznikají současně v tomtéž výrobním procesu z jedné stejnorodé suroviny dva nebo i více výrobků, přičemž podnik nemá prakticky možnost ovlivnit vzájemný poměr množství druhů výkonů, vyráběných z dané suroviny (chemická nebo potravinářská výroba).
Rozvrhová základna – zvolená částka, pomocí které jsou náklady rozpočítávány na jednotlivé k. jednice. Požaduje se, aby rozvrhová základna vyhovovala některým požadavkům:
měla by to být veličina, k níž mají rozvrhované náklady v maximální míře vztah příčinné souvislosti
měla by být dostatečně velká, aby malé výkyvy v jejím rozsahu nezpůsobily nadměrné výkyvy v rozvrhovaných nákladech na k. jednici.
poměr mezi rozvrhovanou základnou a rozvrhovanými náklady by měl být relativně stálý, takže by mezi nimi existovala proporcionalita.
rozvrhová základna by měla být jednoduchá a snadno zjistitelná a kontrolovatelná.
Kalkulace neúplných nákladů (=variabilních nákladů) – metoda strojních hodin (?)
(Rozdíly proti kalkulaci plných nákladů; typy rozhodovacích úloh, pro které jsou její informace určeny; strukturalizace fixních nákladů ve variabilní kalkulaci)
Podle toho, jak jsou do kalkulace promítány přímé a nepřímé náklady, rozlišujeme kalkulaci na:
Absorpční – s úplnými náklady, zahrnuje přímé a nepřímé náklady
Sem patří metody kalkulace prosté dělení, dělení s poměrovými čísly a procento režie (metoda přirážkové kalkulace).
Variabilních nákladů – s neúplnými náklady, předpokládá, že k výrobku lze přiřadit pouze přímé náklady, zbývající část nákladů a zisk tvoří hrubé rozpětí (marži).
Sem patří Metoda variabilních nákladů a ABC kalkulace.
(ZAFIFI) – Metoda variabilních nákladů:
Tato metoda je postavena na jednoduché úvaze - eliminace chyb přiřazení režií lze dosáhnout tím, že se vychází pouze z nákladů přímých.
Další podstatné charakteristiky této metody lze shrnout následujícím způsobem:
podílu, v jakém bude daný výrobek krýt fixní (režijní) náklady rozhoduje v podobě krycího příspěvku kalkulant
vlastní pojetí marginality se může případ od případu lišit
technika metody ( použité výpočtové "vzorce") jsou převzaty z BEP analýzy.
Procesní kalkulace (=Activity Based Costing, ABC kalk.) – metoda dílčích aktivit (?)
(Principy; shodné a odlišné prvky proti tradiční absorpční kalkulaci; přednosti a omezení)
- vychází z toho, že režijní náklady nelze přepočítávat podle měřítek vyjadřujících objem, ale je třeba je alokovat podle dílčích činností (aktivit), základem rozlišení aktivit je určení příčiny vzniku nákladů. Příklad aktivity: přesun materiálu, kontrolní operace, provádění změn (technologie).
ZAFIFI:
Princip: režie se mění na přímé náklady (což klade mimořádné náklady na sledovací a evidenční systém - účetnictví).
Takto nevzniknou žádné nealokované (režijní) náklady – přiřazení zajistí existence cost drivers. Ty musí být známy pro každou z potenciálních režií, a nebo musí být konstruovány tak, že skutečně všechny náklady principielně přiřadí k danému výkonu (výrobku či aktivitě), bez ohledu na jeho povahu (hodnoceno tradičním způsobem nazírání – náklady přímé, náklady nepřímé).
První přístup je ve skutečnosti pouze rozšířením filosofie techniky procenta režie. Vazba režií k danému produktu (aktivitě, projektu, výrobku) je zajištěna Rozvrhovou základnou v podobě aktivity, tj. ku příkladu v podobě normominut (vlastně jde o postup již známý v podobě separabilních režií). De facto jde tedy o variantu techniky procenta režie.
Druhá varianta je podstatně sofistikovanější. Také ovšem představuje proti přístupu prvnímu novou kvalitu. Cost driver v tomto pojetí skutečně funguje jako absolutní přiřazovací kritérium, se schopností definovat v každé situaci míru využívání jednotlivých zdrojů režií jednotlivými aktivitami (zde ve smyslu výrobků, produktů či projektů). Pak je jen logické, že za těchto okolností nevzniknou žádné nealokované (nepřiřazené) náklady, čili režie.
Kalkulační systém
(Vymezení; k řízení kterých nákladů je zejména použitelný; vztah k ostatním složkám systému manažerského účetnictví; předběžné a výsledné kalkulace; základní vazby mezi jednotlivými kalkulacemi)
Kalkulační systém = souhrn všech druhů kalkulací v podniku a vazeb mezi nimi. Hlavním úkolem kalkulačního systému je stanovit úkol zejména v jednicových nákladech, zpřesňovat jej a vyhodnotit následně jeho plnění.
Je ovlivněn těmito faktory:
- velikostí a druhem podniku
- druhem produkce a typem výrobního procesu
- nároky na vypovídací schopnost kalkulací a potřebou jejich využití v různých časových horizntech
Členění kalkulací:
Kalkulace
předběžnévýsledné
normovépropočtové
operativníplánové
předběžné – sestavované před samotným výkonem, se člení na normové – základem jsou operativní nebo plánové normy, a na propočtové, které nemají charakter norem spotřeby ekonomických zdrojů.
výsledné – jediný představitel kalkulací sestavovaných následně, až po dohotovení příslušných výkonů.
Norma spotřeby ek. zdrojů, tj. jednicového materiálu = technicky zdůvodněná veličina, stanovená podrobně pro každou součást, operaci a podobně vymezenou dílčí část výkonu. Jde o běžnou, operativní normu.
Standard - má širší význam než norma, vztahuje se i k dalším veličinám, jako je objem produkce a prodeje atd. Základem standardu také může být veličina operativní, plánová nebo propočtová.
Propočtová kalkulace – patří mezi předběžné kalkulace, sestavuje se u nových výrobků v době, kdy ještě není výrobek zcela technicky vyjasněn a kdy tedy není zpracována podrobná konstrukční a technologická dokumentace. Podkladem pro stanovení se proto stávají náčrtky, kalkulace, vzorky, ceny, hmotnosti, parametry,… stejných či podobných našich i zahraničních výrobků.
Operativní kalkulace – předběžná, běžná, výrobní, představuje úkol pro výrobní útvary
Plánová kalkulace – předběžná, sestavuje se na základě operativních norem platných k začátku období, pro něž se plánová kalkulace stanoví. Vznikne jako vážený aritmetický průměr z norem spotřeby, kde váhy představují předpokládané objemy produkce během plánovaného období.
Výsledná kalkulace – nejstarší druh kalkulace, lze ji sestavit až po dohotovení příslušného výkonu, má kontrolní charakter.
Vazby mezi kalkulacemi:
propočtová kalkulace má podat předběžnou představu o budoucích nákladech. Operativní k. tím, že se opírá o v daném okamžiku platnou normativní základnu, představuje zpřesnění propočtové kalkulace.
operativní kalkulace postupně během roku zpřesňuje plánovou kalkulaci, protože se neustále přizpůsobuje aktuálním normám spotřeby a v každém okamžiku ukazuje, kolik zbývá do splnění nákladového úkolu.
srovnání výsledné a operativní kalkulace ukazuje, zda skutečné náklady představují překročení nebo úsporu nákladů vůči úkolu, stanovenému právě operativní kalkulací.
Systém operativních plánů a rozpočtů jako nástroj kvantifikace žádoucího stavu
(Struktura subsystému plánů a rozpočtů; celopodnikové rozpočty a způsob jejich sestavení; střediskové rozpočty a účel jejich sestavování; vzájemné vztahy a vztah k hlavním subsystémům manažerského účetnictví)
Rozpočet x Plán
Podniková praxe často tyto dva pojmy ztotožňuje (např. ve smyslu hlavního podnikového rozpočtu se mluví o „finančním plánu“ apod.). V našem výkladu jsou tyto pojmy odlišeny. Plán znamená vyjádření v naturálních jednotkách, rozpočet v peněžních jednotkách. Jinak řečeno, plány představují zastřešující kategorii, přičemž určitý segment množiny plánů tvoří rozpočty jakožto plány vyjádřené v peněžních jednotkách.
Rozpočet = Kvantitativní výkaz na stanované časové období, který zahrnuje plánované výnosy, náklady, aktiva, závazky a peněžní toky. Rozpočet podporuje organizační proces, napomáhá při koordinaci činností a je nástrojem řízení.
Účelem rozpočtů je omezení budoucí neurčitosti a tím zefektivnění rozhodovacího procesu prostřednictvím:
identifikace možných budoucích komplikací
sestavením variant řešení takových komplikací
volby optimálního celopodnikového řešení a jeho koordinovaného převodu na dílčí úkoly
- zajištění údajů pro průběžnou kontrolu, zda se podnik ubírá vytýčeným směrem
Rozpočty lze klasifikovat několika způsoby, pro nás nejvhodnější je rozlišení na:
Střediskové rozpočty – rozpočtování se omezuje na sestavení úkolu pro středisko a na kontrolu plnění tohoto úkolu (rozpočty režijních nákladů).
Celopodnikové rozpočty – rozpočty sestavované za podnik jako celek a tedy stanovující úkoly podniku jako celku. Jako příklad – tři nejdůležitější součásti hlavního podnikového rozpočtu – rozpočtová rozvaha, rozpočtová výsledovka a rozpočtový výkaz peněžních toků.
Další kritérium dělení – dle charakteru rozpočtovaných veličin:
Rozpočty nákladů a výnosů – představují objem penězi vyjádřené spotřeby ekonomických zdrojů v daném středisku či podniku za určité rozpočtované období
Rozpočty stavů (stavových veličin) – rozpočty, v nichž se zobrazuje předpokládaný stav jednotlivých položek majetku a závazků k určitému okamžiku
Rozpočty příjmů a výdajů (peněžních toků) – obsahují údaje o objemech přijatých a vydaných peněžních prostředků a jejich ekvivalentů.
Další kritérium – času a strategie (operace):
Strategické rozpočty (dlouhodobé) – peněžní kvantifikace strategických plánů podniku, 3 – 10tileté, nemají moc položek, modelují plánovaný obraz podniku a očekávané výsledky.
Operativní rozpočty (krátkodobé) – navazují na strategické, dopodrobna se zde konkretizují údaje prvního roku strategického rozpočtu a rozdělují se na jednotlivé měsíce.
Metody sestavení rozpočtů režijních nákladů
(Dvě hlavní metody sestavení rozpočtu rež. nákladů; speciální metody sestavení rozpočtů režijních nákladů; pojmy normativ, variátor, limit a jejich souvislost se sestavením pevného a pružného rozpočtu)
V nejobecnější rovině existují dva krajní postupy (metody), jak sestavit rozpočet režijních nákladů střediska.
Indexní metoda – pomocí indexů očekávaného nárůstu, či poklesu rozpočtových položek se při ní upravují údaje o minulosti, které poskytne nákladové účetnictví. Výhodou je rychlost a levnost, nevýhodou zakonzervování všech dřívějších nehospodárností a v podstatě také příčiny vzniku režijních nákladů.
Metoda rozpočtování od nulového základu (Zero Base Budget) – alternativní postup, údaje z minulosti nejsou brány v úvahu. Výhodou je vyšší informační přínos a propojení rozpočetnictví s naturální stránkou procesu. Vedle toho nevýhodou je značná pracnost při tvorbě.
Vedle těchto postupů existuje také řada speciálních metod stanovení rozpočtu:
stanovení limitů fixních režijních nákladů
stanovení normativů pro variabilní režijní náklady
matematicko-statistické metody pro rozlišení fixní a variabilní složky u položek rozpočtu, které obsahují smíšené režijní náklady
věcná analýza – alternativní postup k často formálním matematicko-statistickým metodám
určení variátorů – které vyjadřují, jaká část smíšeného režijního nákladu dané položky rozpočtu má variabilní charakter vzhledem k úrovni aktivity střediska
odborný odhad
Normativ = sazba Kč na jednotku výkonu střediska, jehož výkony lze měřit
Variátor = podíl variabilní složky nákladů ze smíšených nákladů, udává, o kolik procent se změní celkové režijní náklady, změní-li se objem výkonů o procento.
Limit = nepřekročitelná částka fixních nákladů střediska. Stanovuje se pro ty položky rozpočtu, jejichž výše nelze jakkoliv spojovat s úrovní aktivity střediska. Často se v praxi stanovují limity pro většinu položek rozpočtů středisek administrativního charakteru, jako jsou náklady na kancelářské potřeby, telekomunikační poplatky, na dary a pohoštění apod.
Pevný rozpočet = používá se v případě těch položek režijních nákladů, které nejsou závislé na objemu výkonů střediska. Rozpočet představuje nepřekročitelnou absolutní částku, stanovující celkové režijní náklady střediska. Nejčastěji používáno v úsecích podnikového ředitelství (ekonomický obor, právní obor, vývoj, …)
Pružný rozpočet = variantní, flexibilní rozpočet – respektuje závislost vývoje režijních nákladů na objemu výkonu střediska tím, že ve svých položkách odděluje náklady fixní od nákladů variabilních vůči objemu výkonů střediska. Jako měřítko se používá např. počet dokončených výrobků, objem hodin, fyzikální jednotky apod.

Kontrola plnění rozpočtu režijních nákladů
(Zadání úkolu v režijních nákladech a jeho kontrola – pevný, lineárně přepočtený pevný a pružný rozpočet; rozlišení spotřební a objemové odchylky.)
Neměřitelná aktivita
pevný rozpočet - nepřekročitelný limit nákladů
Měřitelná aktivita střediska
pružný rozpočet - vedoucí nemá pravomoc ovlivnit výši využití kapacity, hodnocen jen za spotřební odchylku
lin. přepočtený pevný rozpočet - vedoucí má možnost ovlivnit výši využití kapacity a tím i roznesení fixních nákladů mezi co největší objem výkonů střediska
Objemová odchylka = rozdíl mezi lineárně přepočteným a pružným rozpočtem
Spotřební odchylka = rozdíl mezi pružným rozpočtem a skutečností
Nákladové účetnictví
(Vazba na ostatní subsystémy manažerského účetnictví; formy organizace nákladového účetnictví; odpovědnostní vs. kalkulačně-výkonové účetnictví)
Předmětem nákladového účetnictví je zobrazení podnikového výrobního procesu v peněžních jednotkách. Existuje celá řada celá řada takovýchto zobrazení, protože stejně jako ostatní subsystémy MU není ani tento téměř vůbec předmětem státní regulace.
Hlavními cíli NU jsou:
Zpodrobnit údaje finančního účetnictví - za tím účelem se utváří ekonomická struktura středisek
za ně samostatně sledovány ekonomicky (hodnotově, peněžně,finančně) vyjádřené veličiny
minimálně nákladová střediska (řízena předem stanoveným objemem nákladů = PSN)
Poskytnout průběžné informace o splnění ekonomicky vyjádřeného úkolu - za tím účelem snaha přímo do účetnictví vtáhnout PSN, příp. jiné ekonomické veličiny
účtování o PSN a skutečných nákladech
úhrnné metody evidence - odděleně
rozdílové metody evidence – skut. náklady v rozdělení na PSN a odchylku
Formy organizace nákladového účetnictví
V nejobecnější rovině lze rozlišit tři hlavní principy, které mohou dominovat při rozhodování na otázku, jak uspořádat nákladové účetnictví:
Odpovědnostní princip – klade si za cíl uspořádat NU tak, aby účetní informace co nejvíce vyhovovaly potřebě vrcholového managementu zadávat vedoucím podřízených útvarů ekonomicky (peněžně, hodnotově) vyjádřené úkoly a kontrolovat jejich splnění. Je třeba dodržovat zásadu, že budou na účtech každého vnitropodnikového útvaru zobrazeny pouze takové veličiny, které má tento útvar pravomoc ovlivnit (může za něj nést zodpovědnost).
Výkonový princip – podle něho je NU uspořádáno tak, aby přímo z účetního systému bylo možno sestavit výslednou kalkulaci výkonu, tedy zjistit skutečné náklady jednice odbytového výkonu. Primárním cílem se tak stává sledování místa vzniku nákladů.
Procesní princip - usiluje o to, aby účty v NU byly uspořádány podle jednotlivých procesů, které v podniku probíhají a jejichž kombinacemi vzniká výsledný odbytový výkon podniku.
Z charakteristik vyplývá, že se principy vzájemně vylučují. Po ujasnění si otázky, který princip bude zvolen, můžeme přejít k uvedení forem vedení nákladového účetnictví:
Jednookruhová forma – nákladové a finanční účetnictví se vedou společně v jediném okruhu. To znamená, že všechny detailní informace potřebné v NU musí konceptor účetního systému zajistit pomocí soustavy analytických účtů. Nepostačují-li účty FU, užijí se souvztažné zápisy na účtech 599 – Vnitropodnikové náklady a 699 – Vnitropodnikové výnosy.
Dvo