Judikaty

ejich
úplnost a dostatečnost pro posouzení zavinění předmětné dopravní nehody. O správnosti
závěrů znalce z oboru silniční dopravy, který zvažoval způsob jízdy obviněné i přebíhání
dálnice nezletilým poškozeným, nejsou pochybnosti. Napadeným usnesením vyšetřovatele
však byla přeceněna závažnost porušení pravidel silničního provozu nezletilým poškozeným a
nebyla věnována náležitá pozornost jednání obviněné z hlediska ustanovení § 5 odst. 1 písm.
c) vyhlášky č. 99/89 Sb. , o pravidlech silničního provozu. Podle toho ustanovení je řidič
povinen dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám, uvedeným v § 3 odst. 2 cit. vyhlášky , zejména
vůči dětem a osobám, které užívají bílé hole. Z výpovědi svědka K. D. a dále z údajů dalších
dvou chlapců je patrno, že se děti v dělícím pruhu dálnice nalézaly dostatečně dlouho, aby je
mohl přijíždějící řidič zaregistrovat bez ohledu na nutnost soustředění se na provoz vozidel.
Dále z výpovědí vyplývá, že děti nepřebíhaly všechny společně, ale nejprve jeden z chlapců,
pak zbývající dva. Vyšetřovatel však uvedené výpovědi náležitě nevyhodnotil z hlediska výše
uvedené povinnosti řidiče vůči dětem a navíc nedoplnil výslech svědka K. D. tak, aby pohyb
dětí byl upřesněn, zejména pokud jde o jím uvedené obrácení nejmenšího z přebíhajících
chlapců, což neodpovídá zjištěnému mechanismu zranění, které nezletilý poškozený M. Č.
utrpěl a které potvrzuje, že v okamžiku střetu byl k vozidlu obviněné natočen pravou stranou
těla. Neúplnost vyšetřování pokud jde o výslech svědka K. D. spočívá v tom, že svědek ku
zjištění skutečnosti, zda v okamžiku havárie byl volný levý jízdní pruh, do kterého mohla
obviněná přejet, aby se mohla údajně vracejícímu se chlapci vyhnout, nebyl vyslechnut. Totéž
se týká i neúplnosti výpovědi druha obviněné svědka J. K. v tomto směru. Tato výpověď ze
dne 27. 3. 2000 je nezákonná tím, že postrádá výslovné vyjádření svědka ve smyslu § 100
odst. 1, 2 tr. ř. , zda se svého práva odepřít výpověď vzdává. Z toho důvodu je nutno jeho
výpověď provést znovu. Další neúplnost spočívá v tom, že nebyl proveden výslech dcery
obviněné V. Z., která jako spolucestující jela v autě řízeném obviněnou na zadním sedadle.

Podle názoru ministra spravedlnosti ze skutečnosti konstatované protokolem o nehodě
v silničním provozu ze 7. 3. 2000, že nebyly nalezeny žádné brzdné stopy auta řízeného
obviněnou, lze vyvodit, že obviněná nedostatečně důrazně brzdila ve snaze autohavárii
předejít. Tato skutečnost nebyla znalcem hodnocena jako negativum a byla pouze
zdůrazňována vina samotného poškozeného nezletilce na autohavárii. V tomto směru bude
třeba znalce k podanému znaleckému posudku vyslechnout, případně přibrat nového znalce za
tím účelem, aby objektivně zhodnotil všechny zjištěné skutečnosti, i případně okolnost, že
obviněná měla možnost vyhnout se chlapci přejetím do levého jízdního pruhu. Vyšetřovatel a
konečně i znalec z oboru silniční dopravy vycházeli pouze z tvrzení obviněné o přiměřenosti
rychlosti její jízdy, aniž by přihlédli k jejímu zdravotnímu stavu a schopnosti vozidlo ovládat
v důsledku její zmenšené pohyblivosti po poliomyelitidě a osteomyelitidě pravé stehenní
kosti. V tomto směru nebylo vyžádáno vyjádření lékařské posudkové komise o pravdivosti
tvrzení obviněné, že je schopná řídit motorové vozidlo vybavené ručním ovládáním spojky
nebo vozidlo s automatickou převodovkou.

V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením a v řízení mu předcházejícím
byl ve výše uvedeném směru porušen zákon, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení
zrušil a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona ve
lhůtě uvedené v § 272 tr. ř. v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání
přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i
řízení, které mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Předně Nejvyšší soud přezkoumal správnost postupu řízení předcházejícího
napadenému usnesení a nezjistil žádné takové pochybení, které by mohlo mít vliv na
zákonnost napadeného usnesení. Také právo obviněné na obhajobu bylo plně zachováno.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový
stav věci, o němž nejsou žádné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují pečlivě okolnosti, svědčící ve prospěch i v neprospěch
obviněného. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení o povinnosti
přezkoumat všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého
vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v
jejich souhrnu. Podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyšetřovatel zastaví trestní stíhání, není-li
skutek, pro který se trestní stíhání vede, trestným činem a není důvod k postoupení věci.

Je třeba konstatovat, že napadeným usnesením ani jemu předcházejícím postupem
vyšetřovatele nebyla ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. porušena. V
odůvodnění napadeného usnesení vyšetřovatel správně poukázal na závěry znaleckého
posudku z oboru silniční dopravy, podle kterých obviněná Z. Z. nemohla zabránit střetu s
přebíhajícím chlapcem i při včasné a správné reakci, reakce obviněné na kritickou dopravní
situaci nebyla opožděná. Příčinou dopravní nehody podle názoru vyšetřovatele byla nekázeň
nezletilého M. Č. (hra na dálnici, přebíhání dálnice - nesprávná reakce na přijíždějící vozidlo).

K námitkám zmiňovaným ve stížnosti pro porušení zákona považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést následující. Pokud svědek K. D. v rozporu s výpovědí obviněné Z. Z.
vypověděl, že již z dálky viděl tři malé postavy vlevo ve středovém dělícím pásu dálnice, po
přeběhnutí dálnice jedné z postav přebíhaly další dvě postavy, přičemž jedna se vrátila zpět,
lze tuto skutečnost vysvětlit tím, že svědek jel se svým vozidlem za vozidlem obviněné, takže
měl možnost delší dobu sledovat pohyb chlapců - malých postav, přičemž obviněná se
především věnovala prvnímu přebíhajícímu chlapci a následně pak druhému. Dále je nutné
zdůraznit, že i svědek K. D. jednoznačně vypověděl, že podle jeho názoru chlapec skočil
řidičce pod kola a ta neměla možnost střetu zabránit. Tento jeho názor plně koresponduje s
výše zmíněnými závěry znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Ani výslech dcery
obviněné V. Z., druha obviněné J. K. (jeho výslech byl skutečně proveden v rozporu se
zákonem - § 100 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ) či doplnění výpovědi svědka K. D. nemůže podle
názoru Nejvyššího soudu nic změnit na závěru, že příčinou předmětné dopravní nehody bylo
přebíhání dálnice nezl. M. Č. a jeho nesprávná reakce na přijíždějící vozidlo. Podle § 7 odst. 2
zák. č. 12/1997 Sb. , ve znění platném do 31. 12. 2000, se nezletilý M. Č. mohl účastnit
silničního provozu vzhledem ke svému nízkému věku pouze tehdy, bylo-li vhodným
způsobem postaráno o to, aby k ohrožení silničního provozu nedošlo. Tak tomu v daném
případě nebylo. Obviněná Z. Z. nemohla jako řidička zabránit střetu s přebíhajícím chlapcem.
Tento jednoznačný závěr učinil znalec z oboru silniční dopravy, který se ve znaleckém
posudku vypořádal i s tím, že nebyly nalezeny žádné brzdné stopy auta řízeného obviněnou,
znalec bral v úvahu při zpracování znaleckého posudku i výpovědi svědků - K. D., nezl. J. M.
a nezl. O. K. a obviněné, která uvedla, že v levém jízdním pruhu přijížděla vozidla, ovšem
nehovořila o tom, že tato vozidla by jí před střetem bránila vyhýbat se chlapci vlevo, neboť
tak učinila - strhla volant doleva. Automobil řízený obviněnou byl vybaven automatickou
převodovkou, jak vyplývá z fotodokumentace dopravní nehody (č. l. 71 spisu), přičemž podle
lékařské zprávy MUDr. I. P. (č. l. 72 spisu) je zřejmé, že závěr lékařského vyšetření a
rozhodnutí příslušné posudkové komise z 2. 12. 1999 byl takový, že u Z. Z. jde o těžké
pohybové postižení s nárokem na motorové vozidlo se zvláštní úpravou - automatickou
převodovkou.

Se zřetelem na výše uvedené lze uzavřít, že v dané trestné věci byl v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. náležitě zjištěn skutkový stav při důsledném hodnocení důkazů
podle § 2 odst. 6 tr. ř. a v souladu s § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání
obviněné Z. Z., neboť skutek, pro který bylo vedeno trestní stíhání, není trestným činem a
nebyl důvod k postoupení věci. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než podle § 268 odst. 1 tr. ř.
stížnost pro porušení zákona zamítnout, neboť zákon porušen nebyl.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. ledna 2001