Judikaty

,
podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Uplatněný dovolací
důvod uvedený v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřuje v tom, že po subjektivní
stránce nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr.
zák. Názor soudu I. stupně, podle něhož obviněná není fakticky způsobilá a tedy oprávněná
vodit psa, protože jí je známo, že s ohledem na své fyzické a věkové schopnosti neudrží
vlčáka tak, aby nenapadl jiného psa nebo osobu, považuje za neudržitelný, což odůvodňuje
tím, že žádný zákon nestanoví selekci občanů ve vztahu k možnosti chovat malé či velké psy
a ani žádný zákon neukládá občanům povinnost vodit jen takové psy či zvířata, která
nenapadnou jiné psy či osoby. Proto podle ní nelze přisvědčit názoru, že by trestný čin byl
spáchán z nedbalosti [ § 5 písm. a), b) tr. zák. ]. Rovněž závěr okresního soudu o
povinnostech vyplývajících z postavení obviněné a o jejím zaviněném jednání ve vztahu k
trestnému činu lze podle názoru obviněné hodnotit jako nesprávný. Neztotožňuje se ani s
argumentací odvolacího soudu, pokud porušení důležité povinnosti uložené podle zákona
dovodil z ustanovení § 415 občanského zákoníku . V tomto ohledu považuje rozšiřování
trestní odpovědnosti s použitím civilněprávního ustanovení o odpovědnosti za škodu v
trestním právu za nepřípustné.

V petitu dovolání obviněná navrhuje, aby dovolací soud podle 265b odst. 1 písm. g) ,
§ 265k odst. 1 , a § 265m tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudu druhého i prvého stupně, věc
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, event. aby ji obžaloby zprostil
z důvodů citovaných v ustanovení § 226 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce, ačkoliv mu byl ve smyslu ustanovení 265h odst. 2 tr. ř. opis
dovolání obviněné doručen dne 24. 6. 2002, se do dne konání neveřejného zasedání k
dovolání obviněné nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací zjistil, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. , neboť napadá rozhodnutí, jímž
byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku okresního soudu a bylo podáno ve lhůtě
stanovené zákonem oprávněnou osobou.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že tento dovolací důvod spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněné je vzhledem k namítanému
dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněné.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud tedy musí v případě dovolání podaného z důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vycházet ze skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů a
teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku.
Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména
tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí, se skutkem, jak
je ve výroku rozhodnutí popsán.

V daném případě obviněná dovolací důvod uvedený v ustanovení 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. opírá o nesprávné právní posouzení skutku s tím, že nedošlo k naplnění subjektivní
stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. , je tedy zřejmé, že se jedná o
otázku právního posouzení skutku. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku se
může týkat okolností, které mají význam z hlediska hmotného práva. Vzhledem k
uplatněnému dovolacímu důvodu a dalším vzneseným dovolacím námitkám lze tedy za
otázku jiného hmotně právního posouzení nepochybně považovat i otázku, zda v
posuzovaném případě se jedná o pachatele se zvláštním postavením a taktéž otázku, zda soud
správně aplikoval určitou normu jiného právního odvětví.

Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje skutková podstata trestného činu ublížení na
zdraví podle § 223 tr. zák. zavinění z nedbalosti [ § 3 odst. 3 , § 5 písm. a), b) tr. zák. ]. Z
právní argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že k závěru o
vině obviněné dospěly soudy na základě úplně a řádně zjištěného skutkového stavu věci. Za
této situace je zřejmé, že pokud obžalovaná již v minulosti musela mít pochybnosti o svých
schopnostech psa zvládnout, v době, kdy venčila psa, neměla jej na vodítku a pes neměl
navlečený náhubek, spáchala uvedený trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 5
písm. a) tr. zák. , neboť právě s ohledem na negativní zkušenost z minulosti měla vědět, že
není v jejích silách psa zvládnout, že může dojít ke konfliktu či k napadení jiného psa event.
osoby, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že k tomu nedojde. Nejvyšší soud je toho
názoru, že se soudy obou stupňů vypořádaly s námitkami obviněné, které v průběhu hlavních
líčení a u odvolacího soudu uplatnila. Správnou byla shledána také argumentace krajského
soudu ohledně nemožnosti posoudit jednání obviněné podle přísnějšího ustanovení trestního
zákona ( § 224 odst. 1, 2 ) vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno pouze obviněnou.
Oproti krajskému soudu je však Nejvyšší soud toho názoru, že bylo možno právní větu
upravit ve smyslu té alternativy, kterou trestní zákon v § 223 připouští , aniž by tím došlo ke
zhoršení postavení obviněné, neboť všechny v tomto ustanovení zákona uvedené alternativy
jsou spojeny se stejným trestem, byl by však přesvědčivěji vyjádřen závěr, ke kterému krajský
soud dospěl, že obviněná porušila povinnost stanovenou 415 občanského zákoníku .
Vzhledem k již zmíněnému zákazu reformace in peius by nebylo možno posoudit jednání
obviněné jako těžkou újmu na zdraví způsobenou z nedbalosti ve smyslu 224 odst. 1, 2 tr.
zák. tím, že porušila povinnost plynoucí ze zákona, což bylo krajským soudem náležitě
zdůvodněno.

S ohledem na znění § 415 obč. zák. nemohou obstát námitky uplatněné obviněnou v
podaném dovolání, neboť podle tohoto ustanovení je každý povinen počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Obviněná
věděla, že se psem, kterého měla na procházce byly již v minulosti problémy, přesto neučinila
nic, aby ke škodě na zdraví či majetku nedošlo (nechala psa bez náhubku, nepřipoutaného
vodítkem). V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na to, že poranění u poškozené mělo
povahu poruchy zdraví ve smyslu trestního zákona, obviněná psa znala, znala jeho
nebezpečnost a neučinila nic proto, aby k poruše zdraví nedošlo (viz též R 34/1954 Sb. rozh.
trest.).

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněné F. B. jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. července 2002

Ublížení na zdraví - (sražení chodce v dopravě)

TZ : § 224
4 Tz 295/2000

Usnesení
Nejvyšší soud České republiky

projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2001 stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněné Z. Z., proti
pravomocnému usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Vyškov ze
dne 18. 5. 2000, sp. zn. ČVS: OVVY-177/00 Neh., a rozhodl t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:

Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Vyškov ze dne 18.
5. 2000, sp. zn. ČVS: OVVY-177/00 Neh., bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno
trestní stíhání obviněné Z. Z. pro skutek spočívající v tom, že dne 7. 3. 2000 v 17.20 hodin
jako řidička osobního automobilu FORD SCORPIO při jízdě po dálnici D-1 ve směru od V.
na B. v km 213 na rovném úseku pravou přední částí vozidla srazila zde přebíhajícího
nezletilého M. Č., který v důsledku tohoto střetu utrpěl celkové polytrauma organizmu,
kterému na místě podlehl. V uvedeném skutku byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Citované usnesení nabylo právní moci dne 6. 6. 2000.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě uvedené v
§ 272 stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné Z. Z. Vytkl v ní porušení zákona v
ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal mimo jiné na to, že z
napadeného usnesení je patrno, že hlavní důraz byl kladen na znalecký posudek z oboru
silniční dopravy a nebyly řádně zhodnoceny ostatní provedené důkazy s cílem ověřit j