Seminárka

hopnost soudu v něm není nekonečná.
Vzhledem k přirozenosti Boha jež je nezměrná, neuchopitelná a nekonečná s přirozenosti lidské jež je velmi omezená by člověku mělo být jasné, že od Boha může pocházet i to, čehož důvod člověk není s to pochopit. Ačkoliv člověk něco nechápe, není to důvodem k popírání boží existence. Při posuzování božího díle nesmí člověk hledět na jednotlivosti, ale pouze na celek, souhrn věcí. To, co se samostatně může člověku zdát nedokonalé..“.je s výměrem části světa naprosto dokonalé..“ ( 53 )
Chyby, jež jsou jedinou známkou nedokonalosti v člověku jsou způsobeny dvěma příčinami – závisí na schopnosti poznávat, rozumět čili rozumu a svobodném rozhodování tedy vůli. Každou schopnost v sobě člověk chápe jako omezenou a konečnou, vždy si jí dokáže představit větší. Nekonečná schopnost patří pouze k přirozenosti Boha. Jako neomezenou v sobě člověk chápe pouze vůli. Ačkoliv je vůle Boha co do potence, poznání a i ve vztahu k předmětu nesrovnatelně větší, precizně vzato větší být nemůže, neboť vůle ve své podstatě..“spočívá v tom, že něco můžeme učinit nebo neučinit..“ ( 55 ). Příčina omylů tedy spočívá v tom, že vůle jako nekonečná sahá dále než rozum a tak se dotýká i toho, co stojí za hranicemi chápavosti. Tento střet nekonečnosti vůle a konečnosti rozumu vede člověka k omylu, k odchýlení se od pravdivého a dobrého a páchání hříchů.
Zdrží li se člověk soudu o tom, co nevnímá jasně a rozlišeně, nemůže se mýlit. Základ chyby spočívá ve špatném používání svobody, tedy v spuzení toho, co nechápeme jasně a rozlišeně. Pokud bude vůle vynášet soudy pouze o tom, co je rozumem bráno jasně a rozlišeně, není možno dopustit se chyby. ..“jasné a rozlišené vnímání je bezpochyby něčím a tudíž nemůže být od ničeho, nýbrž má za původce Boha, totiž Boha nanejvýš dokonalého, jemuž odporuje aby klamal, takže je toto vnímání nepochybně pravdivé“..( 58 )
V. Meditace
O esenci materiálních věcí: a opět o tom, že Bůh existuje
V páté meditaci chce Descart zjistit, zdali u materiálních věcí lze dospět k něčemu jistému, chce tedy zkoumat existenci věcí vně člověka samotného. Aby tohoto ale byl schopen, nejdříve zkoumá esenci věcí, jejich ideje ve své mysli.
Rozlišeně si lze představit velikost věci – její rozlehlost do délky, šířky a hloubky. Tato rozlehlost je členěna na části a dále na tvary a pohyby s určitým trváním. Člověk však u sebe v mysli nachází ideje věcí, které vně něj neexistují a přesto o nic h nelze říci, že jsou nic, neboť obsahují neměnné a pravdivé přirozenosti. Autor uvádí jako příklad trojúhelník. Takováto jsoucna jako trojúhelník mají pravdivou a neměnnou přirozenost, formu, esenci na mysli nezávislou. Lze u nich totiž dokázat určité vlastnosti, kterých si člověk nemusí všimnout hned, lze u nich dokázat takové věci, které předtím v mysli nebyly a nemohou být tedy vymyšlené.
Vše co člověk poznává jasně a rozlišeně je pravdivé a jest nutně něco a nikdy nemůže být pouhé nic Je tedy zřejmé, že co vnímáme jasně a rozlišeně jako ideji náležející jí skutečně náleží ( 61 ) K esenci věcí patří to, že jsou stále zde, ačkoliv si to nemusí člověk stále uvědomovat. Bůh je stále zde. I kdyby se jeho idea v něčí mysli neobjevila, byl by Bůh stále zde, je zde totiž stál šance, že si Boha daná mysl povšimne. Jakmile si jej povšimne, nelze ho vnímat jinak nežli nanejvýš dokonale jsoucno. Člověk je zvyklý rozlišovat u věcí existenci a esenci. Toto u Boha není možné. Nelze myslet Boha bez existence, tedy jako neexistujícího stejně jako nelze myslet ideu hory bez ideje svahu. Bohu jako nanejvýš dokonalému jsoucnu nemůže chybět existence, nebo´t by mu chyběla určitá dokonalost. Na druhé straně se ale nedá říci, že to, že když musíme myslet horu se svahem, tak to znamená, že existuje. Důkaz Boha tedy spočívá v tom, že stejně jako nemůže člověk myslet horu bez svahu, stejně tak nemůže myslet Boha jinak než existujícího., existence je od něj neodmyslitelná a Bůh tak nutně jest. Lidské myšlení neukládá věcem žádnou nutnost ale spíše na opak. Boží existence lidské myšlení určuje – člověk nemá svobodu myslet nejvyšší dokonalé jsoucno bez nejvyšší dokonalosti.
Než člověk pozná Boha, nemůže o žádné věci vědět dokonale, ale jak mile začne vnímat, že Bůh je, pochopí, že vše co vnímá na něm závisí a vzhledem k tomu že Bůh neklame je vše co vnímá jasně a rozlišeně nutně pravdivé.“ Jistota a pravda všeho vědění závisí výhradně na poznání pravého Boha..“( 65 )
VI. Meditace
O existenci materiálních věcí a o reálné odlišnosti mysli od těla
Poté, co autor rozebral v minulé meditaci esenci materiálních věcí, dostává se konečně k k úvaze, zda opravdu tyto materiální věci existují.Zřejmé již je, že jako předměty matematiky existovat mohou, nebo´t je člověk vnímá jasně a rozlišeně. Navíc, pokud se člověk zabývá materiálními věcmi, představuje si je, z čehož vyplývá, že existují. ( 65 )
Představování je různé od chápání. Na příklad trojúhelník chápe člověk jako vytyčený třemi přímkami a dokáže si ho představit, tisíciúhelník chápe taktéž, ale představit si ho nedokáže. Představování potřebuj jakési zaostření ducha což chápání nepotřebuje.
Síla představování nepatří k esenci mysli, i bez ní by člověk byl tím čím je .Závisí tedy na od člověka odlišné věci, nejspíše tělu. Ale i rozlišení tělesné přirozenosti, kterou má člověk při představování ještě nutně neplyne, že nějaké tělo existuje. To co má člověk v představivosti do ní přešlo z paměti a tam, jako se zdá, ze smyslových vjemů. Smyslové vnímání bylo již dříve zpochybněno jako argument pro existenci smyslových věcí, pokud ale již člověk zná lépe sebe sama a hlavně původce svého počátku, není nutné vše ze smyslů zpochybňovat. Vyvstávání idejí v lidské mysli není závislé na vůli, pochází tedy od člověka odlišné substanci a to substanci v níž tkví veškerá realita. Bohem byl dán člověku sklon věřit, že ony ideje jsou vysílány tělesnými věcmi ( nedal možnost poznat, že tomu tak není ) a vzhledem k tomu, že jej nutně chápeme jako neklamajícího, tělesné věci existují a existuje na nich minimálně to, co chápeme jasně a rozlišeně, jedná se tedy především o matematické pravdy.
Člověk jako věc myslící je pevně spojen a propleten a se svým tělem ( které již teď nutně existuje ). Přirozenost skrze smyslové vjemy vnímá hlad, bolest a jiné. Pokud by tomu tak nebylo, nepříklad poškození těla by člověk bolest nevnímal smyslově, ale čirou chápavostí. Hlad, žízeň, bolest jsou vjemy a stejně jako ostatní vjem jsou smíšené mody myšlení vyrůstající z jednoty mysli a těla.
Mysl a tělo jsou od sebe ale rozdílné, jsou to dvě odlišné substance. Velký rozdíl vidí Descart v to, že mysl je nedělitelná a tělo dělitelné. Přirozenost člověk která je složeninou mysli a těla i přes boží dobrotu nemůže být neomylná.Vědomí omylnosti lidské přirozenosti je dobré k tomu, že se člověk chybám snadněji vyhne či bude schopen napravit ty z minulosti. V této fázi meditace Descart vystupuje ze skeptického postoje, to co denně ukazují smysly není nutně nepravdivé, naopak se jako naprosto nepravdivá ukazuje možnost nemožnosti odlišní snu od bdění.. „ Sny paměť nikdy nespojuje s ostatními životními činnostmi“ ( 79 ). Naopak ty věci, u nichž člověk rozlišeně pozoruje odkud, kdy a kde k němu přicházejí a k jejichž poznání použije chápavost, smysly a paměť a ani jedno z toho není v rozporu s ostatním si může být jist pravdivostí těchto věcí a nemůže o ní pochybovat.