Seminárka

co k člověku již bez pochyby patří, tedy to, čím je - mysl. Aby Descart tento paradox mohl vyřešit opouští na chvíli skeptický postoj a předpokládá, že smyslově uchopitelné věci, tělesa, konkrétně jedno a to vosk existuje. Tento vosk jako těleso má určité kvality. Má vůni, chuť, barvu, tvrdost, při poklepání vydává zvuk, je tedy takový, aby mohl být smyslově co nejrozlišeněji poznán. Pokud se ale vosk přiblíží k ohni, vše toto ztrácí, na druhé straně je ale zřejmé, že je stále týž voskem. Z toho je tedy zřejmé, že na vosku tak rozlišeně neuchopuji nic, čeho se dotýkám smysly. Určitou identitu vosku tedy člověk myslí. Pokud je vyřazeno vše, co k vosku nepatří, zdá se vosk jako to, co je rozlehlé, poddajné a proměnlivé. Poddajnost a rozlehlost vosku je jeho schopnost bezpočtu tvarových změn. Uchopení vosku jako poddajného a rozlehlého tedy nemůže pocházet z představivosti, neboť představivost není s to představy něčeho bez počtu. Stejně se to má s rozlehlostí. Možnosti změny rozlehlosti nikdy nemůže postihnout představivost. To, co tento vosk tedy je, není uchopováno představivostí, ale myslí. Vnímání vosku jako vosku se tedy neděje smyslovým vnímáním ani představivostí ale výhradně ..“ prohlížením si myslí..„Věc se stává věcí až tehdy, když jí člověk myslí.
Představovaní a smyslové vnímání jsou jak již je zřejmé součástí lidské mysli, tělesa se ale vnímají chápavostí tedy rozumem a tak je jasné že..“nic nemohu vnímat snáze či zřejměji nežli svou mysl..“, čím je vyřešen výše zmíněný paradox a je jasné, že lidská mysl je známější než li tělo.

III. Meditace
O Bohu : o tom . že existuje
Zjištění, že je člověk věc myslící, je nutně pravdivé. Ve třetí meditaci dospívá autor k výměru, že vše, co je pravdivé vnímá člověk jasně a rozlišeně. To, že veškeré věci osvojené smysly jsou pochybné stále platí, ale to, co je na nich vnímáno jasně, tedy to, že se jejich ideje nacházejí v mysli, je pravdivé. Určitá možnost omylu vychází z domněnky že ..“ jsou vně mě jakési věci, od nichž ony ideje pocházejí a jimž jsou naprosto podobné..“ ( 36 ).
Ideje, jež jsou nepochybně jednou z částí obsahů mysli jsou představy věcí, které k ní již ni dalšího nepřidávají a jsou tak nutně různé od chtění, stavů a soudů, tedy myšlenek, které postihují více nežli pouhou podobu věci. Ideje vzaté samotné o sobě, k ničemu dalšímu nevztažené, nemohou být nepravdivé. Pravdivost ideje jako představy nezáleží na pravdivosti představovaného předmětu. Stejně se to má s vůlí a stavy. Pokud si člověk přeje něco co není a být třeba ani nemůže, je stále pravdou, že si to přeje. Nepravda, tedy možnost mýlení se je možná pouze u soudů. Omyl spočívá v tom, že ideje nepovažuje člověk za pouhé mody myšlení, ale soudí, že jsou shodné či dokonce totožné s věcmi vně mysli.
Dále Descart rozlišuje původ idejí. Ideje dělí na vrozené, získané a vytvořené člověkem samým. Nejprve je důležité zkoumat ideje získané z věcí vně lidskou mysl a důvod, proč je člověk považuje za podobné těmto věcem. Že jsou považovány za stejné vnějších předmětů se člověk naučil přirozeně, je k tomu nucen přirozeným popudem ( ne ale přirozeným světlem ) a ten, jak se již ukázalo, může vést k mylnému úsudku. Není ani jisté, pokud tyto ideje opravdu pocházejí od vnějších věcí, že jsou těmto věcem podobné. K tomuto problému uvádí Descartes příklad dvou sluncí ( 39 ). Tedy to, že existují vnější věci, jejichž ideje mám v mysli, není stále zřejmé.
Zřejmé ale je, že jako mody myšlení jsou všechny ideje ode méně tímž způsobem. Různí se ale v tom, nakolik která reprezentuje danou věc. Ideje ukazující substance se více podílejí na realitě ( mají více předmětné reality ) nežli ideje reprezentující mody a akcidenty. Idea Boha má v sobě předmětné reality nejvíce, pochopitelně více nežli ty ukazující konečné substance. Pokud je tomu tak, podle principu kauzality platí, že v celkové příčině musí být tolik reality kolik je v účinku, neboť účinek bere realitu z příčiny. Z tohoto pak plyne, že z méně dokonalého nemůže vzniknout něco dokonalejšího, něco co obsahuje více předmětné reality a také to, že z ničeho nemůže vzniknout něco, protože příčina musí být reálná.
Descart rozlišuje dvojí realitu věcí. Realitu formální tedy realitu která je skutečným bytí věcí a realitu objektivní, předmětnou, která je zástupnou realitou v lidské mysli. Formální realita patří k příčinám věcí, v idejích samotných je realita vždy předmětná. Příčinou ideje může být jiná idea. V tom případě má idea předmětný modu bytí. Formální modus bytí však náleží příčinám prvotních a hlavních idejí.
Vzhledem k principu kauzality a myšlence dvojí reality dospívá Descart k důkazu Boha. Má li v sobě člověk ideu s tak velkou předmětnou realitou. Ideu zcela nekonečné a nejvíce mocné substance, která stvořila svět i člověka tak i cokoliv jiného, tedy ideu, které člověk jako konečný a nedokonalý nemůže být zdrojem, je jasné, že Bůh existuje. V nekonečné substanci je více reality než v konečné, to znamená, že vnímání nekonečna je prvotnější nežli konečna a tedy Boha vnímá člověk dříve nežli sebe sama. Toto je zřejmé i z faktu, že bych nemohl toužit, chápat že jsem nedokonalý pokud bych neměl ideu s ní ž bych svojí nedokonalosti srovnával. V druhém důkazu se Descart zabývá tím, zda li člověk může být od sebe, tj. být původcem svého zrodu a své existence. Pokud by člověk byl od sebe, nepochyboval by, dal by si všechny dokonalosti jejichž ideje jsou v něm, jednoduše, stvořil by se dokonalým a dále : z toho, že byl člověk před chvílí, nevyplývá že musí být nyní, neboť k uchování jsoucna v jeho trvání je potřeba stále stejná síla která byla potřeba k samotnému stvoření. Člověk jako věc myslící by si byl vědom této síly, síly která způsobuje že trvá a pokud si je vědom,že v něm žádná taková není, je zřejmé, že není od sebe, ale je závislý na jsoucnu od sebe různém. Tor jsoucno jako příčina v sobě musí mít tolik jako účinek ( Já ), musí tedy být věcí myslící která má ideu všech dokonalostí připisovaných Bohu. Tato příčina může být buď ze sebe, v tomto případě by byla Bohem nebo může být účinkem. Tato řada však pochopitelně nemůže být nekonečná.
Člověku je idea Boha vrozená ( je jakousi umělcovou značkou díla ) a člověk je obrazem Božím neboť účinek je podobný příčině. Bůh jehož idea je v člověku je ten, jež má všechny dokonalosti a jež nepodléhá nedostatkům, čímž je vysvětlené, zda li může klamat, či ne. ( jasné je, že nemůže, neboť všechen úskok a podvod závisí na nějakém nedostatku.)
IV. Meditace
O pravdivém a nepravdivém
Dokonalý Bůh člověk neklame, neboť předpokladem klamání je slabost, nedokonalost a klam tak k němu nepatří. Bůh člověku nadělil schopnost úsudku a ačkoliv člověka nemýlí, i když člověk používá rozum správně, často se dopouští omylu. Jak je toto možné? Při hledání příčin možného omylu a chyby totiž člověk nazírá pozitivní ideu Boha ( nejvíce dokonalého jsoucna ) a negativní ideu ničeho, tedy toho, co je nejvíce vzdáleno dokonalosti. Zároveň s tím nazírá ideu sebe, jako čehosi prostředního mezi Bohem a ničím, čehosi co jako stvoření Bohem neobsahuje nic co by mohlo vést k omylu, ale zároveň jako čehosi co se podílí se na nejsoucím a tedy nedokonalým a tak mýlícím se. ( 52 ). Chyba nezávisí na Bohu, je pouze nedostatkem, k chybě tedy člověk nepotřebuje žádnou schopnost od Boha. Člověk se tedy mýlí proto, že sc