Seminárka

yž musí směřovat k nebytí?
3.„Pln sebedůvěry tvrdím, že vím, že by nebyla žádná minulost, kdyby neplynul čas, a žádná budoucnost,kdyby se nic neblížilo, a žádná přítomnost, kdyby nic nebylo přítomné.“
6.Proč jsme se tedy učili v mládí, že je čas minulý,přítomný a budoucí?Kdo bude tvrdit,že je jen čas přítomný?Vynořuje se snad čas z nějakého úkrytu ,stává-li se z budoucího přítomným a opět mizí v nějakém úkrytu, stává-li se z přítomného minulý?Kde však viděli proroci budoucnost,když ji dosud není?Toto jsou vše Augustinovi otázky na které můžeme odpovědět tak ,že nikdo nemůže vidět to co není a kdo vypravuje o minulosti,vypravuje podle pravdy a své mysli.Touto úvahou Augustinu potvrzuje, že musí být čas minulý i budoucí.Vlastně by se nemělo říkat,že je trojí čas,minulý,přítomný a budoucí, nýbrž přítomná paměť minulého,přítomné setkání s přítomným a přítomné očekávání budoucího.
7.Jak měříme čas.To jest otázka na kterou odpověděl Augustinu takto:
4.„Řekl jsem, že časy měříme a umíme říci, že ten je dvakrát delší než onen.Kde je měříme, když přítomný nemá rozměr a ty druhé nejsou?Odkud, kudy a kam vlastně čas míjí?Z toho, co ještě není,skrze to, co nemá rozměr, do toho, co už není?A přece měříme rozměr.To je záhada.Jeden učený muž mu řekl ,že sám pohyb Slunce,Měsíce a hvězd jsou časy.Nesouhlasil:A odvětil proč už ne pohyby všech těles?Kdyby nebeská světla zhasla a točil se jen hrnčířův kruh,přestal by tím čas?Další Augustinova otázka na kterou odvětil. „Vím, že dřevěný kruh nedělá den,ale ať nikdo neříká ,že by bez slunce nebyl čas.“
Představme si tělesný hlas, který začne a zní, a ještě zní, a přestane.Teď už je ticho a hlas je minulý.Než zazněl , byl budoucí a nedal se měřit.Teď už není.Ale dokud byl, nepostál,nýbrž míjel.Jak míjel, směřoval do nějakého rozměru času,kde se dá měřit,protože přítomnost žádný rozměr nemá.Dokud ještě zní,nedá se změřit.A přece měříme čas.
Na tento názor Augustina bych chtěl reagovat výkladem
8.Edmunda Husserla(1859-1938), který tvrdí, že čas je něčím,co naši bezprostřední zkušenost přesahuje.Tak jako se může člověk podívat na kousek křídy,zavřít na chvíli oči a podívat se na ni znovu: uvidí podruhé tutéž křídu,která objektivně trvá,i když její vnímání je přerušeno. 8.Husserl se vrátil ke klasickému příkladu Augustinovu: jak slyšíme melodii?Když druhý tón vystřídal první,ten první už neslyšíme.A přece slyším,tj. vnímám melodii,a ne jednotlivé tóny.Při každé z nich ještě vím,že ještě není konec, a očekávám pokračování,které ještě není.Ani přítomný tón nevnímám totiž celý,nýbrž jen jeho část,fázi- a z větší části jakýmsi dozníváním už nepřítomného,případně očekáváním ještě nepřítomného.Tyto dva momenty přítomného vědomí nazývá Husserl retencí,čili podržení ,a protencí,předjímáním.
9.Vraťme se přímo k otázce co je to čas?Augustin tvrdil ,že času v každodenním životě rozumíme,zacházíme s ním a dokonce ho dovedeme měřit,takže rozhodně je.Otázkou zůstává jak,případně kde.Dalším Augustinovým náhledem je, že časovost už předpokládá schopnost rozšířit či „rozepnout“ pole pozornosti tak, že se tu vedle bezprostředně přítomného a vnímaného objeví i minulé a poněkud odlišným způsobem i očekávané,budoucí.
Zdá se mi, že čas není nic jiného než jakési rozpětí,které věci však nevím: ne-li duše samé?
Nyní se budu snažit o svůj vlastní názor.Musím souhlasit s Augustinem v jeho citátu, ve kterém mluví o tom,že pokud se mě nikdo neptá vím,ale k