Seminárka

ez privilegií. Chudý lid začíná inklinovat ke komunismu, který je charakterizován beztřídní nerovností.
V socialismu jde vlastně o chápání spravedlnosti, který směřuje k materiálně stejné svobodě všech. Základním požadavkem bylo: „ Větší rovnost! Odstranit panství člověka nad člověkem.“
Socialismus můžeme rozdělit do dvou forem.
První formou je leninismus. Lenin zřídil v říjnové revoluci r. 1917 v Rusku diktaturu proletariátu. Ve státě převzala moc komunistická strana, aby nastolila beztřídní společnost. Byla tehdy odstraněna svobodná společenská činnost. Rusko bylo komunistickým státem, kde se prosazovala jen pravda na základě marxismu-leninismu. Postupně docházelo k celkovému zestátnění majetku, které způsobilo to, že vznikalo nesvobodné a neúčinné hospodářství. Výsledkem všeho byl totalitní a despotický režim, který byl vynucen po 2. světové válce i v zemích obsazených Rudou armádou.
Druhou formou byl demokratický socialismus.
I zde je hlavním cílem odstranění nerovností a uskutečnění větší rovnosti.
Liberalismus a socialismus v průběhu novověku ztratil svou původní radikálnosti a protikladnosti a postupně se přibližují ke stavu, který můžeme charakterizovat jako étos lidských práv.Lidská práva jsou práva, která náleží člověku. Lidská práva tedy nejsou práva primárně udělaná státem, ale práva, které má stát zaručovat, protože stát existuje kuli člověku. Důvodem těchto práv je důstojnost člověka.Kořeny lidsko právního myšlení je biblická nauka o tom, že člověk je obrazem Boha. Důležitým stupněm moderního lidsko právního myšlení je klasické přirozené právo, které dosáhlo vrcholu v křesťanské filosofii středověku.
K 1. důstojnému založení lidských práv došlo v moderní teorii smlouvy u J. Locka. Ve své teorii ukázal svobodné a sobě rovné osoby tak, že úkolem státu je právně zaručovat jejich svobodu a přirozená práva. A právě vlivem Locka a Rousseaua se lidsko právní myšlení projevilo v americké a francouzské revoluci.
Po 2. světové válce se OSN snažila zavést étos lidských práv→ všeobecná deklarace lidských práv (1948) a pakty o lidských právech (1966). Dnes je soupis lidských práv součástí moderní ústavy.
Lidská práva můžeme rozdělit do 3 skupin.
1. skupina jsou práva na svobodu.
Jsou to tzv. práva obranná. Zaručují svobodu osob a skupin. Úkolem je chránit společenskou činnost před zásahem státu. Mají právo jednat svobodně v určitých oblastech.
2. skupinou jsou občanská práva. Práva, jenž patří člověku a které jsou základem jeho postavení jako občana státu ( právo účastnit se voleb, zakládat politické organizace, právo demonstrovat).
Mezi třetí a poslední skupinu patří sociální práva. Jsou to práva nároková neboli práva člověka na participaci.
Étos lidských práv se snaží vzájemně zprostředkovávat základní principy liberalismu a socialismu tím způsobem, že klade důsledek i na sociální lidská práva ( = rovnost šancí, minimální životní standard) Autorem této struktury lidských práv je především stát. Ten přijímá roli sociálního státu, který zaručuje sociální lidská práva například na základě politických stran
Jednou z nejvýznamnějších sociálně etických teorií jež se jmenovala „Teorie spravedlnosti“ (1971), kterou se zabýval Američan J. Rawls. Pokoušel se navrhnout syntézu liberálních a sociálních základních opcí. Rawls vychází z toho, že skupinu jedinců by postavil do situace, kdy neví jaké mají ve společnosti postavení, neví zda jsou mužem nebo ženou, zda jsou nemocní či zdraví. V tomto okamžiku se odhaluje čistý lidský rozum. Tehdy se bude každý snažit uspořádat společnost do určitého optima a výhod, které jsou výhodné pro všechny.
Rawlsově teorii však předchází jeden problém. Mezi rozvinutými státy existuje shoda o tom, že sociální spravedlnost by měla být uskutečňována a mnoho států se snaží za pomoci sociálních podmínek spojovat svobodu a práva se sociálními prvky. Sociální spravedlnost se nedá omezit na národní úroveň, nýbrž má globální rozsah. Situace v zemích 3. světa nám může naskytnout pohled, jak jsme dnes velmi vzdáleni od globální realizace sociální spravedlnosti.