Seminárka

by se vždy musel ptát, komu a kolika lidem je jeho jednání užitečné nebo škodlivé a „utilitarista podle pravidel“ by se pak musel ptát, co by bylo, kdyby všichni jednali tak , jak chce nyní jednat on.
Sokrates věřil, že dobro je poznatelné o sobě, a vyjdeme-li z tohoto poznatku, musí být člověku možno jednat morálně. Dobro je poznatelné a o sobě požadovatelné, ať už to má jakékoliv důsledky. Teorie, které vycházejí z toho, že se morální dobro má požadovat nikoliv kvůli cíli, jako je štěstí nebo obecné blaho, nýbrž o sobě, jen kvůli němu samému bez ohledu na následky, které takové jednání může přinést, se souhrnně označují jako deontologická zdůvodnění morálky. Řecky „to deon“ znamená něco jako žádoucí nebo povinnost. Vynikající koncepci deontologické etiky vypracoval Immanuel Kant. Význam morálního jednání spočívá podle Kanta pouze v dobré vůli, která tvoří jeho základ.
Dobro a zlo v morální jednání
Čistý rozum se může stát sám ze sebe rozumem praktickým. Je dostačujícím určujícím důvodem vůle. Je však pouze dostačujícím určujícím důvodem vůle, nikoliv dostačujícím a nutným.
Vůle může být určována nejen určujícími důvody rozumu, ale i jinými určujícími důvody. Rozlišujeme dvě kategorie určujících důvodů, motivů chtění:
• Rozumové motivy - mají povahu imperativů, nazýváme je povinnostmi;
• Motivy libosti a nelibosti - jsou zásadně empirické, nazýváme je sklony.
Povinnosti jsou kategorické rozumové zákony. To, že jsou povinnostmi, vyplývá z rozumové formy jako takové. Povinnost je to, co poznáváme jako rozumné nezávisle na motivech libosti a nelibosti. Kant nazývá jednání morálně dobrým jedině tehdy, když se uskutečňuje z povinnosti.V morálně dobrém jednání je tedy pružinou jednání povinnost jako taková, jako rozumový motiv, jako kategorický imperativ. Kdo jedná morálně dobře, z povinnosti, nesleduje žádnou výhodu, žádný sklon, ale jedná v souladu s kategorickým charakterem rozumového poznání.
Kant vidí původ povinnosti v osobnosti člověka, v jeho svobodě a nezávislosti na mechanismu celé přírody. Protože původ povinnosti je v člověku a povinnost je jako kategorický imperativ svatá, platí, že ačkoli je člověk dosti nesvatý, lidství v jeho osobě mu musí být svaté. Můžeme používat všechno na světě, nad čím máme nějakou moc, pouze ale jako prostředek. Jen člověk a s ním každý rozumný tvor je účelem sám o sobě. Protože člověk se může určovat ve svobodě a je zdrojem povinnosti, stojí nad přírodou a její příčinností. Člověk jako jediný má důstojnost a zaslouží si úctu.
Sklony jsou motivy smyslové snaživosti, smyslového snahového napětí, které směřuje k získání libosti a k odvrácení nelibosti. Sklony jsou také dostačujícím určujícím důvodem vůle. To znamená, že vůle se může nechat jimi určovat a může je sledovat. Pak v jistém smyslu žije v nich a propůjčuje jim typicky lidské vědomí a proniká je duchem, bez čehož by neexistovala lidská žádost, cítění, nenávist, potěšení, utrpení, doufání, zoufalství nebo hněv. Řídit se sklony, nechávat se jimi určovat, není ani morální, ani nemorální. Kant zná stejně jako Aristoteles přirozenou tendenci člověka řídit se vlastními sklony.
Nemorálně nebo morálně špatně jedná člověk pouze tehdy, když se nechá určovat sklony, které odporují povinnosti. V takovém případě koná to, co by neměl. Povinnost kategoricky žádá jednat podle povinnosti, a stejně kategoricky zakazuje jednat ve smyslu sklonů, které povinnosti odporují. Morálně špatným jednáním se člověk dostává do rozporu s tím, co vytváří naší důstojnost. Morální zákon v nás nás pozvedá nad veškerou přírodní příčinnost do prostoru sebeurčování na základě svobody. Právě na tom záleží důstojnost člověka. Morálně špatné jednání popírá na osobě jednajícího právě tuto důstojnost, protože ve špatném jednání se podrobujeme přírodní příčinnosti, ve které neexistuje žádná důstojnost špatným jednáním se stává špatným samotný člověk. Tato špatnost obsahuje rozpor se sebou samotným. Na jedné straně má člověk jako morální bytost důstojnost, tu ale na druhé straně ve špatném jednání zraňuje. Rozum, jehož imperativu člověk neuposlechl, ho „hryže“. Jde o hryzení, výčitky svědomí.
Povinnost a sklon však mohou být i ve shodě. V takovém případě konáme dobro rádi. Kant se přiklání k názoru, že když se povinnost a sklon shodují, jednání ztrácí na morální hodnotě, že morálnost dosahuje svého vlastního smyslu teprve v neshodě se sklonem. Naproti tomu Aristoteles tvrdil, že „není opravdu ctnostný ten, kdo nemá z mravně dobrého jednání žádnou radost“.
Aristoteles zastával názor, že vůle může sklony vychovávat podle rozumu a že je k tomu morálně zavázána. Naše smyslové činnosti (např. pozornost) jsou totiž na rozdíl od našich činností vegetativních (např. růst) podřízeny vůli. A tak v morálnosti jde nejen o to, abychom v případě rozporu povinnosti, ale i o to, abychom záměrně své sklony vychovávali a ovlivňovali tak, aby k žádnému rozporu mezi povinností a sklonem nedocházelo. Opravdu dobrým člověkem je tedy podle Aristotela ten, u koho jsou povinnosti a sklon v harmonii; ten, kdo koná dobro vždy rád. V tom je základ ctnosti. Ctnost je získaná, mravním úsilím dosažená, schopnost konat dobro rád v harmonii povinnosti a sklonu. Opakem ctnosti je neřest.
Použitá literatura a jiné zdroje:
Kolektiv autorů: Filozofický slovník, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1985
Konrad Liessmann, Gerhard Zenaty: O myšlení - Úvod do filosofie, Votobia, Olomouc, 1994, ISBN 80-85619-94-6
Arno Anzenbacher: Úvod do filozofie, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1991, ISBN 80-04-26038-1