Seminárka

bré je považováno to, co vyžaduje sebepřekonávání, tvoření směřující nad sebe. Ve svém díle „Tak pravil Zarathustra“ popisuje Nietzsche namáhavou cestu, kterou musí urazit jedinec k eticky nejvyššímu stupni sebeuskutečňování. Nejdříve si člověk připadá jako velbloud. Stejně jako velbloud musí nosit břemena, která mu jiní naloží, tak přebírá člověk jako dítě a mladistvý nuceně morální zákoník svého prostředí jako platný systém norem. Podřizuje se autoritě tradice, která mu určuje, co je dobré a co zlé.
Nietzsche pak nechává velblouda jít pouští, kde prodělává přeměnu ve lva. Ten představuje popírání neboli negaci. Všechna břemena odhazuje. Nemá žádnou morálku, jeho cílem je destrukce starých hodnot.
Dalším stupněm je proměna v dítě. V nevinnosti dítěte vidí Nietzsche schopnost k novému začátku. Jako v dětské hře se stává člověk svobodný sám ze sebe, jako tvůrce určuje své vlastní normy a hodnoty, stejně tak jako dítě, které současně při hře vytváří její pravidla. Nietzsche zastává názor, že jen ten člověk, který vládne tak mocnou vůlí, že sám může určovat, co je dobro a co zlo, je skutečně svobodný. Dobro a zlo už nejsou věčné hodnoty, protože sebepřekonávání je neustále nutno obnovovat, tvůrčí silou musí vždy znovu vydávat, co má mít platnost a smysl.
Etika odpovědnosti a etika smýšlení
Filozofické etice šlo vždy především o to, zdůvodnit nebo ospravedlnit, proč určitá jednání nebo cíle jednání jsou o sobě dobré, to znamená, že jsou vždy žádoucí nebo mají být dokonce vyžadovány. Pro takové zdůvodnění se nabízí více možností a východisek.
Německý sociolog Max Weber rozlišoval dvě východiska, která označil pojmy etika odpovědnosti a etika smýšlení. Tyto pojmy ukazují, o jaké základní rozdíly v hodnocení morálních způsobů jednání jde. U etiky odpovědnosti se jedná o morální kvalitu jednání podle skutečného efektu, podle důsledků. Jsou to ty důsledky, které se při plánování jednání berou v úvahu a nakonec musí být zodpovězeny. Otázka dobra se tedy koncentruje na otázku, zda skutečně dosažený efekt nějakého jednání může být dobrý, přičemž jeho morální kvality mohou být posouzeny, až když je možné vidět důsledky. Při etice smýšlení jde naproti tomu o to, posuzovat morální kvality podle toho, v jakém smýšlení, v jakém záměru, z jakých motivů došlo k jednání. Pro posuzování je přitom nepodstatné, zda jednání mohlo být realizováno tak, jak bylo intendováno, zamýšleno. Neposuzují se výsledky jednání, nýbrž situace vědomí nositele jednání, tedy to, co vlastně chtěl.
Teleologické a deontologické teorie
V morální filozofii vykrystalizovala během doby dvě východiska: teleologické a deontologické teorie. Pojem „teleologický“ je odvozen od řeckého slova „telos“, které znamená cíl nebo účel. Jestliže vyjdeme z tohoto „telos“ je hodnota jednání dána tehdy, jestliže žádaný a dosažený cíl, zamýšlený a realizovaný účel jsou dobré. Argumentace se pak musí soustředit na otázku, zda existují obecně akceptovatelné cíle lidského jednání, které jsou dobré a o které se má usilovat.
Byly činěny pokusy zodpovědět tuto otázku poukázáním na lidskou přirozenost. To, co je člověku podle jeho přirozenosti úměrné, je jistě i dobré. Tak spatřovali již řečtí sofisté podstatný přirozený účel lidského jednání v získání rozkoše, hédoné. Všechno lidské jednání je zaměřeno na maximalizaci rozkoše a vše, co slouží tomuto stupňování rozkoše, je dobré. Proto se také toto pojetí nazývalo hedonismus. Jeden z prvních velkých teleologicky orientovaných systematických návrhů etiky pochází od Aristotela. Aristoteles vyšel z hierarchie cílů jednání, které se vzájemně podmiňují. Na vrcholu cílové pyramidy stojí podle Aristotela nějaký cíl, jemuž jsou všechny ostatní cíle podřízeny a o nějž usilujeme kvůli němu samému, už nikoliv, abychom tím ještě dosáhli něčeho jiného, tím cílem je štěstí. Štěstí, eudaimonie, to je nejvyšší dobro, k němuž směřuje veškeré snažení. Tato koncepce se proto nazývá eudaimonická etika. Aristoteles se pokouší odpovědět i na to, co dělá nyní člověka šťastným, když už dosáhl všeho, po čem toužil. Je to rozjímavý život ve společenství, při čemž se mohou rozvíjet všechny duševní schopnosti. Ale ještě lepší je podle něj život, který je věnován teorii, čirému filozofickému pozorování a nazírání světa. V novověku byla formulována podobná teorie dobra, která se stala známou a úspěšnou pod názvem utilitarismus. Tento pojem byl odvozen z latinského slova „utilis“, což znamená „užitečný“. Tato koncepce vychází v podstatě od anglických myslitelů Jeremiase Benthama a Johna Stuarta Milla. Právě Bentham razil často citovanou větu podle níž cílem lidského jednání je „co možná největší štěstí co možná největšího počtu“. To, co je lidem nejvíce k užitku, a to pokud možno všem lidem, má být tedy dobrem. Žádoucí jsou jednání, která podporují individuální a obecný užitek, nebo mu alespoň nebrání. Užitečné je opět to, co prospívá lidskému životu v radosti, spokojenosti a štěstí. Přitom ovšem hodnotil Mill duchovní potřeby mnohem výše než fyzické, ale může být užitečným a činit šťastným i to když se vzdáme uspokojení některých potřeb vůbec. Existují dva proudy: radikální utilitarismus zaměřený na jednání a tak zvaný utilitarismus podle pravidel. Pro utilitarismus zaměřený na jednání je jednání mravně dobré, jestliže skutečné důsledky tohoto jednání přispívají k obecnému i individuálnímu blahu. Pro utilitaristy podle pravidel je naproti tomu jedině morálně dobré, jestliže všeobecná pravidla, podle nichž jednotlivec jedná, jsou obecně užitečná. „Jednající utilitarista“