Referát

a tři stádia: teologické (bájeslovné), v němž se člověk snaží proniknout k „podstatám“ a „příčinám“ věcí a představuje si je jako nadpřirozené síly a bytosti, metafyzické, v němž jsou nadpřirozené principy nahrazovány abstraktními rozumovými konstrukcemi, a pozitivní, v němž je nahlédnuta planost předchozích způsobů myšlení a zavádí se vědecky přísný popis faktů.
Pozitivismus se snažil proniknout i do duchovních věd. Jenže tady se ukázaly jeho meze. Snaha pozitivismu hledat všude průkazná fakta totiž vede k tomu, že všechny jevy či události musejí mít z principu stejnou váhu. Což je metodický přístup vhodný pro fyziku, méně už například pro historiografii.
Tam přece neplatí, že by každá událost měla mít stejný vliv na průběh dalších událostí. Tady je třeba umět rozlišovat podstatné od nepodstatného, významné od méně významného, je tedy třeba fakta interpretovat a hodnotit, a to i za cenu omylů. Tak se právě stalo, že pozitivistická díla v oboru historiografie představují obrovskou snůšku dat a chronologicky uspořádaných fakt, že však jsou většinou neschopná porozumět jejich významu a rozpoznat míru jejich vlivu.
SOCIOLOGIE
První, kdo zásady pozitivní vědy rozšířil i na oblast společenských jevů a pokusil se je zkoumat, pořádat a třídit, byl sám Comte. Považuje se proto všeobecně za zakladatele sociologie. Protože spoléhal na to, že i fakta ze sociální oblasti bude možno popisovat a třídit pomocí metod, běžných v exaktních vědách (např. pomocí statistiky či jiných kvantifikací), nerozpakoval se nazývat sociologii „sociální fyzikou“. Rozlišujeme přitom „sociální statiku“ (jako výzkum struktur společnosti) a „sociální dynamiku“ jako výzkum jejího vývoje.
Sociologie je dnes samostatná vědní disciplína, zabývající se zákonitostmi vývoje společnosti a její struktury. Vymezit přesné hranice mezi filosofií a sociologií v oblasti, kde se střetávají (problém člověka a společnosti), je velmi nesnadné, často se obě vědní disciplíny velmi úzce překrývají a není divu, že se sociologie odloučila od filosofie poměrně nedávno. Z druhé strany nejsou pak řídké názory, že vlastně sociologie je jedinou skutečnou vědou o společnosti a člověku, a tedy jedinou filosofií, má-li už nějaká být.
Pozitivismus našel ohlas i na britské půdě. Zde byl poněkud dynamičtější. Tak např. Herbert Spencer tvrdil, že části reality se chovají jako jakési agregáty, které se střídavě diferencují a integrují a vyvíjejí od nerovnováhy k rovnováze a posléze k dalšímu rozpadu. Je tu patrný vliv souběžně s pozitivismem se rozvíjejícího přírodovědeckého materialismu a evolucionismu. Jiným představitelem pozitivismu, zaměřeným však spíše na logiku a etiku, byl John Stuart Mill.
Zvláštní formou pozitivismu byl tzv. empiriokriticismus. Snažil se opírat jen o „čistou zkušenost“, v níž by dokonce nebylo možno (ani nutno) rozlišovat mezi fyzickými a duševními jevy. Jeho zakladatelem byl německý filosof RICHARD AVENARIUS.
Seznam použité literatury: Malé dějiny filozofie – Hans Joachim Störig (1992)
Stručný filozofický slovník (nakladatelství Svoboda, 1966)
Auguste Comte – Pozitivismus
Filosofie – Základní problémy – (nakladatelství Olomouc, 1996)
Tereza Skořepová
PEF –PaE kruh 18