referát 2

to celé mohla být lež nebo se spíš přikláníte k druhé možnosti a preferujete pravý opak? Já osobně se na to dívám takhle. Během života, to znamená v průběhu 24 let se mé úvahy o smrti a možnostech posmrtného života značně změnily.
Když mi bylo asi pět možná šest let a zemřela má babička, nevěděla jsem, jak si slovo smrt správně vysvětlit. Bylo mi divné, že už nikdy neuvidím člověka, který je mi tak blízký. Nakonec jsem se však smířila s následující skutečností. Dobří lidé se po smrti dostanou do nebe a vidí, co se děje na zemi. Stávají se z nich strážní andělé, kteří se nás snaží chránit a jsou symbolem dobra. Co samozřejmě nemohou opominout jsou křídla, typická pro tato stvoření. Na straně druhé, zákonitě stojí opak čili protiklad dobra a tím je v našem případě peklo. Symbol zla a špatnosti.
Tahle pohádka je známá mezi dětmi snad po celém světě. Jenže, co když to není pohádka, ale skutečný příběh? Napadlo Vás to vůbec někdy? Mě rozhodně ano. Asi nemusím zdůrazňovat, že pátý prosinec každého roku je dnem ANDĚLA, ČERTA A MIKULÁŠE. Hlavní úlohu zde samozřejmě nemůže mít nikdo jiný než děti. Já zde ale připomenu i jejich rodiče. Vidím mezi nimi totiž zásadní rozdíl a to takový, že děti věří a rodiče nikoliv. A to mi právě připadá zvláštní. Tam kde bych já nalezla určitou spojitost mezi mou pohádkou a skutečností narážím na potíže. Neumím si totiž dost dobře vysvětlit, proč přesvědčujeme děti, aby věřily něčemu, co my sami nechceme a ani nedokážeme přijmout za skutečné. Napadá mě jediné. Možná jde opravdu o holý fakt, který však pro nás, obyčejné smrtelníky, zůstává zatím s velkým otazníkem. Kde je tedy problém?
Myslím si, že právě strach je hlavní příčinou. Lidé se bojí hovořit o smrti, protože mají pocit, že by mohli přivolat svou vlastní (v tomto případě hovořím hlavně za sebe). Zároveň si nechtějí připustit něco, co se vymyká z normálu a pravdou je, že posmrtný život je toho vzácným příkladem. Ať už je to ale jakkoliv, jedno je jisté. Všichni bez rozdílu jednou zjistíme, kde si pravda skutečně stojí.
Dříve než se dostanu k samotnému závěru, ráda bych ještě zmínila toto. Ke slovu smrt neodmyslitelně patří dvě věci a to jednoznačně černá barva a také smutek, pláč a slzy. Ale víte, mě právě tady napadá, zda by tomu nemělo být jinak? Přesně naopak? Co když přece jen život smrtí nekončí? Co když nějakým způsobem, i když pro nás třeba nepochopitelným, pokračuje? I taková je zde přece možnost? Nebylo by pak lepší slzy smutku vyměnit za slzy štěstí a barvu černou za barvu veselejší? V nejednom snáři je smrt přirovnávána k barvě bílé a někdy dokonce i svatbě. Ale proč, když jde o tak smutnou událost? Není to divné? Ale ano, je. Sny přece dokážou říci mnoho a někdy bývají tak živé, že ani my sami nevíme, cože je vlastně pravda a co byl sen. A z toho všeho mi vyplývá jasný závěr.

Pokud znal někdy někdo odpověď na otázku posmrtného života, pak to určitě byli lidé před mnoha a mnoha lety. Byli totiž více nábožensky založení a víra pro ně nebyla společenským problémem, ale samozřejmostí.
Ale co na to všechno říkám já? Ano, věřím tomu. Věřím, že po smrti určitě něco následuje. Nevím přesně co, to popsat nemohu, protože jsem nic takového zatím nezažila a nebo si na to nikterak nevzpomínám. Jsem ale přesvědčena, že právě na tomto konci, něco nového začíná.