referát 2

rací se pro mě samozřejmě stala stejnojmenná kniha „Život po životě“ od amerického lékaře a filosofa Raymonda Avery Moodyho. Tento autor vystudoval medicínu a filosofii a oba obory zakončil doktorátem. Ještě v době studií začal s výzkumnou prací v oblasti nevysvětlitelných jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. Později rozvinul rozsáhlou přednáškovou činnost mezi lékaři a zdravotnickým personálem o otázkách zkoumajících jevy a příčiny smrti. Jeho kniha „Život po životě“, ze které právě nyní čerpám informace o samotném autorovi, se stala průkopnickým dílem, které vyvolalo velkou pozornost po celém světě. Raymond Moody zde shrnuje „vzpomínky“ lidí, kteří přežili svou klinickou smrt, a dochází k pozoruhodnému zjištění. Prožitky umírání jsou u všech tázaných osob takřka totožné a naznačují možnost jakési posmrtné existence.
Přečtením těchto pár řádků jsem byla ohromena natolik, že jsem se okamžitě rozhodla pro zakoupení výše jmenované knihy a každému bez výjimky jí doporučuji. Její obsah zde popisovat nebudu, protože to ani není mým úkolem, ale nemohu si odpustit následující ukázku.
Raymond Avery Moody napsal: Podoba mezi jednotlivými prožitky je opravdu tak velká, že z nich lze vybrat asi 15 samostatných znaků, které se opakují ve všech případech, s nimiž jsem se setkal. Na základě těchto společných znaků předložím teď krátký teoretický vzorec úplného prožitku, který obsahuje všechny běžné prvky v tom pořadí, jaké je pro jejich výskyt typické:
Člověk umírá a v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak jeho lékař prohlašuje, že zemřel. Slyší nepříjemný zvuk, hlasité zvonění nebo bzučení a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak se ocitá náhle mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti, a vidí své tělo z povzdálí jako divák. Pozoruje oživovací pokusy z tohoto vyhlídkového budu a je ve stavu emocionálního vzrušení. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Poznává, že má stále ještě nějaké tělo, i když značně odlišné a nadané jinými schopnostmi, než mělo tělo, které opustil. Pak se začnou dít další věci. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi milující a laskavý duch – něco, co dosud nepoznal – jakási bytost ze světla. Tato bytost mu beze slov položí otázku, která ho přiměje k ohodnocení vlastního života a pomůže mu při tom panoramatickou projekcí důležitých událostí jeho života. V určité chvíli má „zemřelý“ pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, dělící zřejmě život pozemský od života budoucího, ale shledává, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. V tomto okamžiku váhá, protože je už tak zaujat svými novými zážitky, že se vrátit nechce. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale pak se přece jen nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál. Později se snaží mluvit o tom s jinými lidmi, ale naráží na potíže. Jednak nemůže najít slova, která by dokázala vystihnout jeho nepozemské prožitky, nebo se setkává s nepochopením, a tak už se dál nepokouší svou zkušenost někomu sdělit. Přesto však to, co zažil, hluboce ovlivní jeho další život, především jeho názor na smrt a její vztah k životu.
Tak co tomu říkáte? Věříte snad, že by