Platón sympos.

očasí, se nazývá astronomie. Mimo to i všechny oběti a úkony podřízené věštectví — v tom se zakládá společenství mezi bohy a lidmi — neobsahují nic jiného než ochranu a léčení Erota. Všechna totiž bezbožnost obyčejně vzniká, když někdo neslouží řádnému Erotu, neváží si ho a nedává mu přednost ve všem svém
jednání, nýbrž onomu druhému, a to v poměru k rodičům živým i zemřelým i k bohům; proto jest úkol věšteckého umění, dávati pozor na milovníky a léčiti je a na druhé straně je zase věštecké umění tvůrcem přátelství mezi bohy a lidmi pro svou znalost milostných tužeb lidských, které se vztahují k spravedlnosti a zbožnosti.
Takto má mnohonásobnou a velikou, ano spíše slovem všechnu moc každý Eros vůbec, ale ten, který se projevuje rozumností a spravedlností ve věcech dobrých jak u nás tak také u bohů, ten má největší moc a způsobuje nám všechno štěstí a činí, že můžeme žíti v družnosti a býti milí jak sobě navzájem, tak i vyšším nás bytostem, bohům. Tu snad jsem i já ve své chvalo-řeči na Erota mnoho vynechal, ale ne úmyslně. Ale jestliže jsem něco vynechal, na tobě jest, Aristofane, to doplniti; nebo chceš-li snad nějak jinak mluviti ke cti toho boha, mluv, když také tě už přešla škytavka.
Tu prý přejal řeč Aristofanes a pravil: Ba věru 189 přešla, ale dříve ne, dokud jsem proti ní neužil kýchnutí, takže se divím, že pořádek těla vyžaduje takového hřmotu a dráždění, jako je kýchání; jistě hned přešla, když jsem proti ní užil kýchnutí.
Na to Eryximachos: Dobrý muži, Aristofane, co to děláš? Děláš vtipy, když máš pronésti řeč, a donucuješ mne, abych byl strážcem tvé řeči, budeš-li říkati něco k smíchu; a přece bys mohl mluviti pokojně.
Aristofanes se zasmál a řekl: Máš pravdu, Eryxi-machu, a odvolávám svá slova. Ale nehlídej mne, neboť já se bojím, aby má nynější řeč nevzbudila ne smích — to by bylo dobré a slušelo by to mé Muse — nýbrž posměch.
20
21
Myslíš, Aristofane, že dáš ránu a utečeš? Dej si pozor a mluv, nezapomínaje, že budeš podroben posudku. Možná, že tě propustím, uznám-li za dobré.
Ano, Eryximachu, pravil prý Aristofanes, hodlám opravdu mluviti nějak jinak než jsi mluvil ty a Pau-sanias. Mně se totiž zdá, že lidé vůbec nezpozorovali sílu boha lásky, neboť kdyby ji viděli, největší chrámy by mu byli vystavěli i oltáře i největší oběti by mu přinášeli, ne jako nyní, kdy se nic takového pro něho nedělá, ačkoli se to má dělat spíše než co jiného. Neboť on je z bohů největší přítel lidí, jest jejich pomocníkem a lékařem toho, co musí býti vyléčeno, aby lidské pokolení žilo v dokonalém štěstí. Já se tedy pokusím, vyložiti vám jeho význam, a vy pak budete učiteli ostatních. Nejprve musíte poznati lidskou přirozenost a její osudy. Za dávných dob totiž nebyla naše přirozenost taková, jako jest nyní, nýbrž jinačí. Za prvé bylo trojí pohlaví lidí, ne jako jest nyní dvojí, mužské a ženské, nýbrž ještě k tomu bylo třetí, složené z těchto obou, z něhož nyní zbývá jen jméno, ale ono samo vymizelo; bylo totiž tehdy jedno pohlaví androgynů, co do podoby i jména složené z obého pohlaví, mužského a ženského; ale to je nyní pouhé jméno, kterého se užívá ve smyslu hanlivém. Dále byl tvar každého člověka zcela válcovitý, s oblými zády i boky; měl čtyři ruce a právě 190 tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, ve všem stejné; hlavu pak u těchto obou obličejů, obrácených v opačné strany, jednu a čtyři uši; dále měl dvoje pohlavní ústrojí a obdobně i všechno ostatní. Chodil jednak zpříma jako my, na kteroukoli stranu chtěl, ale když se dal do rychlého běhu, tu jako když komedianti dělají kruhové přemety i s nohama rovně nataženýma, rychle se kutálel odrážeje se osmi končetinami, které
tehdy měl. Trojí pohlaví takovéhoto způsobu bylo proto, že mužské pocházelo původně od slunce, ženské od země a to, které bylo složeno z obou, od měsíce, poněvadž i měsíc má něco společného s oběma; a kulatí byli ti tvorové sami i jejich chůze se děla v kruzích, poněvadž byli podobni svým rodičům. Byli hrozní svou mohutností a silon a zpupnou mysl měli i odvážili se učiniti útok na bohy; co vypravuje Homeros o Efialtovi a Otovi, to platí o nich, že se pokoušeli vystoupiti na nebesa, aby napadli bohy. Tu se radili Zeus a ostatní bohové, co s nimi učiniti, a byli na rozpacích; neboť ani je nemohli pobíti a jako giganty blesky docela zahladiti jejich pokolení — vždyť to by bylo zničení všech poct a obětí, přinášených jim od lidí — ani je nemohli nechat v takové bujnosti. Konečně Zeus rozmysliv se pravil: »Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali a přece odložili svou nevázanost, a to tak, že by se stali slabšími. Nyní totiž rozetnu každého z nich ve dvé a hned budou jednak slabší, jednak nám užitečnější, protože se zvětší jejich počet; a budou chodit rovně po dvou nohách. A jestliže ještě se budou zdát příliš bujní a nebudou chtít žíti v pokoji, opět je rozetnu ve dvé, takže budou choditi poskakujíce jen o jedné noze.« Po této řeči rozkrajoval lidi ve dvé jako se roz-krajují oskeruše k nakládání nebo jako se krájejí vejce vlasem; a koho rozkrojil, kázal Apollonovi otočiti každému obličej a zbylou polovici šíje na stranu řezu, aby byl člověk skromnější dívaje se na své rozpůlení, i jinak všechno léčiti. A ten každému otáčel obličej a stahuje odevšad kůži na tu část těla, která se nyní jmenuje břicho, jako se dělá se sdrhovacími vaky, svazoval ji v jediný uzel, kterému říkají pupek. Z četných vrásek skoro 191 všecky uhladil a také upravil hruď nějakým takovým
22
23
nástrojem, jakým obuvníci uhlazují na kopytě záhyby koží; jen něco málo jich nechal, ty, které jsou právě na břiše kolem pupku, na památku toho, co se kdysi dávno s člověkem stalo.
Když tedy původní těla byla rozťata na dvé, toužila každá polovice po své polovici, scházely se, objímaly se rukama i splétaly se k sobě vespolek, toužíce spolu srůsti, a při tom umíraly hladem i vůbec od nečinnosti, poněvadž k žádné práci neměly chuti jedna bez druhé. A kdykoli některá z polovic zemřela a druhá zůstala na živu, ta, která zůstala, hledala jinou polovici a k té se přivíjela, ať nalezla polovici původní celé ženy — kterou nyní nazýváme ženou — ať muže; a tak hynuly. Tu Zeus smilovav se nad nimi pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústrojí dopředu — neboť až dotud i to měli vně a semene nevkládali do svých těl vespolek, ani z nich nerodili, nýbrž do země, jako cikády — přeložil tedy jejich pohlavní ústrojí takto do předu a učinil, aby jimi jedni v druhých způsobovali početí, mužové v ženách, za tím účelem, aby při spojení muže s ženou plodili a vznikalo tak potomstvo; pakli by se setkal muž s mužem, aby aspoň nastávalo nasycení z toho styku a uklidnění a aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy již od tak dávné doby lidem vrozená láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učiniti jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdraviti.
Tedy každý z nás jest symbolon, půlka člověka, poněvadž vznikl jeho rozříznutím, podobně jako ryby platýsi, z jednoho se stali dva; a tu každý stále hledá svou polovici. A tu všichni mužové, vzniklí roztětím onoho celku, který se tehdy nazýval androgyn, jsou milovníci žen a většina záletníků pochází z tohoto druhu
a také všechny ženy milovné mužů a záletné vznikly z tohoto druhu. Ale ženy, které jsou částí původní celé ženy, ty si nevšímají valně mužů, nýbrž spíše jsou obráceny k ženám a z tohoto druhu vznikají milovnice žen. Kdo jsou však částí původního muže, touží po mužském pohlaví, a pokud jsou malými chlapci, milují muže, poněvadž jsou úseky mužské bytosti, a rádi vedle mužů lehají a s nimi se objímají; to jsou nejlepší 192 z chlapců i jinochů, poněvadž jsou svou přirozeností nejmužnější. Někteří ovšem o nich říkají, že jsou ne-stoudní, ale to není pravda; neboť to nečiní z nestoud-nosti, nýbrž puzení svou silou, statečností a svým mužstvím, milujíce to, co jim jest podobno. Velikým důkazem té věci jest toto: když dorostou, jediné takoví se stávají muži, platnými pro veřejný život. A když dospějí mužného věku, milují chlapce, kdežto o sňatky s ženami a o plození dětí se z přirozeného pudu nestarají a musí k tomu býti nuceni zákonem; ale stačí jim pospolu tráviti život bez ženění. Vůbec tedy se takový muž stává milovníkem hochů a láskou milovníků, oblibuje si po každé bytost příbuznou. A tu kdykoli milovník hochů nebo kdokoli jiný nalezne právě onu svou polovici, tehdy jsou úžasně uchváceni přátelstvím, příbuzností i láskou a nechtějí se takřka ani na okamžik od sebe odloučiti. To jsou ti, kteří zůstávají pospolu po celý život, při čemž by ani nedovedli říci, čeho chtějí od sebe navzájem dosáhnouti. Neboť nikdo by si nepomyslil, že to je smyslné milování a že se pro toto druh s druhem rád stýká s takovou horlivostí; ale je patrno, že duše jednoho i druhého chce něco jiného, co nemůže říci, ale tuší, co chce, a skrytě naznačuje. A když tak spolu leží na jednom místě, kdyby k nim přistoupil Hefaistos se svými nástroji a otázal se: »Čeho
24
25
chcete, lidé, dosáhnouti jeden od druhého?« — a kdyby byli na rozpacích a on se opět otázal: ^Toužíte snad po tom, abyste byli co nejvíce spolu, že byste se ani v noci ani ve dne druh od druha neodlučovali? Jestliže po tom toužíte, chci vás dva stavit a skovat v jeden celek, že se dva stanete jedním a po celý život budete jako jedna bytost žít společně, a až zemřete, i tam v Hádu budete po společné smrti jeden místo dvou; nuže, vizte, zdali si tohoto přejete a zdali budete spokojeni, jestliže toho dosáhnete« — jistě by po těchto slovech ani jeden neřekl, že ne, a neprojevil by jiného přání, nýbrž by se domníval, že slyší právě to, po čem už dávno toužil, aby se spojil a splynul s tím, koho miluje, a ze dvou bytostí aby se stala jedna. Příčinou toho jest to, že taková byla naše dávná přirozenost a byli jsme celí: tedy touha a snaha po celku se jmenuje 193 láska. Dříve, jak už jsem řekl, byli jsme jeden celek, ale nyní jsme byli rozděleni od boha pro svou nespravedlivost, jako Arkádové od Lakedaimoňanů; tu jest obava, nebudeme-li se náležitě chovati k bohům, abychom nebyli ještě jednou rozštípnuti a abychom pak nechodili jako postavy, vypodobněné na reliéfech v profilu, rozpolcení po délce nosu. Ale právě proto má každý muž vybízeti každého ke zbožnosti, abychom se tohoto uvarovali a dosáhli onoho, k čemu nás vede náš náčelník a velitel Eros. Tomu ať se nikdo neprotiví — protiví se, kdo koná věci bohům nelibé — neboť získáme-li si lásku a milost tohoto boha, nalezneme své miláčky a setkáme se S nimi, což se nyní stává jen málo lidem. A ať mne nepřeruší Eryximachos, obraceje má slova v žert, že totiž myslím Pausaniu a Agathona — snad i tito náleží mezi takové a vskutku jsou oba mužské přirozenosti — já však to pravím obecně
o všech mužích i ženách, že tak by se stalo naše pokolení blaženým, kdybychom došli cíle lásky a každý nalezl svého miláčka, navrátě se ke své bývalé přirozenosti. Jestliže je toto nejlepší vůbec, je za nynějšího stavu nutně nejlepší to, co se tomuto nejvíce blíží, to jest nalézti si miláčka, který by byl podle naší mysli. Jako původce toho bychom právem velebili Erota; ten i v přítomné době nám nejvíce prospívá veda nás k tomu, co jest nám vlastní, i pro budoucnost nám podává největší naděje, že budeme-li prokazovati úctu bohům, uvede nás v naši dávnou přirozenost, vyléčí nás a tak nás učiní blaženými a šťastnými.
To jest, Eryximachu, má řeč o Erotovi, jiná než tvá. Nuže, jak jsem tě prosil, neobracej jí v žert, abychom si poslechli i zbývající, co každý z nich řekne, nebo spíše oba ostatní, neboť zbývá již jen Agathon a Sokrates.
Poslechnu tebe, pravil prý Eryximachos, neboť se mi tvá řeč velmi líbila. A kdybych nevěděl, že Sokrates a Agathon jsou tak silní v erotickém oboru, velmi bych se bál, že jim bude těžko mluviti, když bylo proneseno tolik řečí a tak rozmanitých; takto však přece nemám strachu.
Tu řekl Sokrates: Tobě samému se to dobře zápasilo, 194 Eryximachu; ale kdyby ses octl v tom stavu, v jakém jsem nyní já a v jakém budu snad ještě více, až i Agathon promluví dobrou řeč, jistě by ses bál a byl bys v koncích právě tak jako nyní já.
Učarovati mi chceš, Sokrate, řekl prý Agathon, abych byl rozčilen myšlenkou, že všichni posluchači mají veliké očekávání, že pronesu něco krásného.
26
27
Špatnou pamět bych měl, Agathone, odpověděl prý Sokrates, kdybych myslil, že budeš rozčilen v této chvíli k vůli několika nám lidem, když přece jsem viděl tvou odvahu a srdnatost, s jakou jsi vystupoval na řečniště spolu s herci a podíval ses tváří v tvář tak četnému obecenstvu, před kterým jsi měl přednést svou řeč, a ani dost málo ses nezalekl.
Jak to myslíš, Sokrate? pravil Agathon, mám snad tak plnou hlavu obecenstva, abych nevěděl, že soudný člověk se musí více bát několika málo lidí rozumných než mnoha nerozumných?
Zajisté bych nečinil dobře, Agathone, kdybych se o tobě domýšlel něčeho nejapného; naopak dobře vím, že kdyby ses setkal s několika lidmi, které bys pokládal za moudré, že bys jich dbal více nežli ostatního množství. Ale my asi bohužel nenáležíme mezi takové — vždyť jsme byli také tam a byli jsme částí toho množství — ale kdyby ses setkal s jinými, moudrými, jistě by ses jich ostýchal, kdyby sis snad myslil, že děláš něco ošklivého; co tomu říkáš?«
Máš pravdu.
A obyčejných lidí by ses neostýchal, kdyby sis myslil, že děláš něco ošklivého?
Tu prý vskočil do řeči Faidros a pravil: Milý Agathone, budeš-li odpovídat Sokratovi, bude mu jedno, co a jak se zde děje, jen když bude mít někoho, s kým by rozmlouval, zvláště bude-li ten někdo krásný. Já sice rád poslouchám Sokratovy rozmluvy, ale musím se starat o oslavu Erota a dostat od jednoho každého z vás po řeči; až tedy oba dáte bohu, co mu náleží, pak si rozmlouvejte.
Dobře máš, Faidre, pravil Agathon, a nic mi nepře-
káží mluviti; vždyť rozmlouvat se Sokratem budu mít i jindy často příležitost.
Já tedy chci nejprve povědět, jakým způsobem musím mluvit, a potom mluvit. Neboť se mi zdá, že všichni řečníci přede mnou neslavili boha, nýbrž velebili lidi pro ta dobra, která jim ten bůh způsobuje; ale jaký jest sám dárce, nikdo neřekl. Jediný je správný způsob 195 každé chvalořeči o každém, vyložiti, jaký jest a jaké věci způsobuje ten, jehož se řeč týká. Takto tedy i my při Erotovi musíme vychváliti nejprve jeho samého, jaký jest, potom jeho dary. Nuže, já pravím, že Eros jest ze všech blažených bohů — smí-li se to říci bez hříchu a bez pohoršení — nejblaženější, poněvadž jest nejkrásnější a nejlepší. Nejkrásnější je, protože je takovýto. Za prvé je nejmladší z bohů, Faidre. Veliký důkaz toho podává on sám, když kvapem utíká před stářím, které jest, jak patrno, rychlé; aspoň nás dostihuje rychleji než je žádoucí. Před tím má Eros již svou přirozeností odpor a ani zdaleka se k němu nepřibližuje. Ale s mladými lidmi stále se stýká a jest; neboť dobře praví staré přísloví, že rovný rovného si hledá. Ačkoli tedy já s Faidrem v mnohých jiných věcech souhlasím, v tomto s ním nesouhlasím, že by byl Eros starší než Kronos a Iapetos, nýbrž tvrdím, že je nejmladší z bohů a věčně mlád, a ty staré příběhy, které vypravují o bozích Hesiodos a Parmenides, že se staly působením Nutnosti a ne Erota, ač jestliže je pravda, co ti básníci vypravují; neboť nebylo by se dělo mezi nimi navzájem vyklešťování a spoutávání a mnoho jiných násilností, kdyby byl mezi nimi Eros, nýbrž přátelství a mír, jako je nyní, od té doby, co Eros kraluje nad bohy. Jest tedy mlád a mimo to hebký; bylo by však
28
29
potřebí básníka jako byl Homeros, aby vylíčil jeho hebkost. Neboť Homeros praví o Até, že jest bohyně a hebká — aspoň nohy její že jsou hebké — slovy
její nohy jsou hebké, neb po zemi nikdy ona nestoupá v chůzi, však po hlavách mužů jen kráčí. Myslím, že dobrým důkazem tu vysvětluje její hebkost, že totiž nechodí po tvrdém, nýbrž po měkkém. Nuže, tohoto důkazu užijeme i my o Erotovi, že jest hebký. Neboť nechodí po zemi ani po hlavách, které nejsou právě měkké, nýbrž chodí a sídlí v tom, co je na světě nejměkčí. Vždyť si zakládá své sídlo v srdcích a duších bohů i lidí, a to zase ne napořád ve všech duších, nýbrž u které nalezne tvrdé srdce, od té odchází, u které měkké, tam se usazuje. A co se stále dotýká nohama i vším jen nejměkčího z nejměkčích věcí, nutně jest 196 nejhebčí. Je tedy nejmladší a mimo to pružné podoby. Neboť by se nemohl všude přivinovati ani nepozorovaně vcházeti v každou duši a odcházeti, kdyby byl tuhý. O úměrné a pružné jeho podobě dobře svědčí jeho způsobnost, kterou podle obecného mínění Eros vyniká nad všechny bohy; neboť mezi nezpůsobností a Ero-tem jest ustavičně vzájemný boj. Krásu jeho pleti ukazuje to, že žije stále mezi květy, neboť co nemá květů a co odkvetlo, ať je to tělo nebo duše nebo cokoli jiného, na tom se neusazuje Eros, ale kde je místo kvetoucí a vonné, tam se usazuje i bydlí.
O kráse našeho boha toto postačí, ač ještě mnoho zbývá, ale dále jest mluviti o ctnostech Erotových, hlavně že Eros neubližuje ani bohu, ani člověku a také jemu není ubližováno ani od boha, ani od člověka. Neboť ani když sám něco trpí, netrpí to násilím — vždyť násilí se nedotýká Erota — ani když sám je činný,
neužívá násilí — neboť Erotovi se každý ve všem podřizuje dobrovolně; to pak, v čem člověk dobrovolně vyhoví vůli jiného, nazývají zákony, králové obce, spravedlivým. Vedle spravedlnosti je dále pln svrchované uměřenosti. Podle obecného souhlasu je totiž uměřenost ovládání rozkoší a chtíčů, ale žádná rozkoš není silnější nad Erota; jestliže tedy ostatní jsou slabší, jsou patrně ovládány od Erota a on jim vládne, a když tedy Eros vládne rozkoším a chtíčům, jest jistě nad jiné uměřený. A také statečností Erotovi ani Ares se nevyrovná. Neboť nedrží v moci Erota Ares, nýbrž Eros Area — láskou k Afro-ditě, jak se vypravuje — silnější pak jest ten, kdo drží v moci, než kdo je držen; kdo tedy vládne nad nejstatečnějším z ostatních, jest patrně ze všech nejstatečnější.
O spravedlnosti a uměřenosti i statečnosti našeho boha jsme tedy promluvili a zbývá ještě promluviti o moudrosti; nuže, pokusme se i zde splniti svůj úkol, pokud je možno. A za prvé — abych i já poctil naše umění jako Eryximachos své — básníkem jest ten bůh tak velice moudrým, že i jiného jím učiní; aspoň každý se stává básníkem, byl cizí dřív byl všemu umění, kohokoli se dotkne Eros. Této věci můžeme vhodně užíti za důkaz pro to, že Eros je dobrý umělec vůbec ve všem tvoření musickém; neboť co kdo buď nemá nebo neumí, nemůže druhému dáti ani jiného naučiti. A co se týče tvoření všech živoků, kdo bude popírat, že to není projev 197 moudrosti Erotovy, kterou vznikají a se rodí všichni živí tvorové? Nebo v odborných uměních, což nevíme, že slávy a věhlasu nabude ten, kdo dostane tohoto boha za učitele, koho se však Eros nedotkne, že zůstává neznám? Umění střelecké i lékařské i věštecké vynalezl Apolloa za vedení touhy a lásky, takže i on je patrně žákem Erotovým, i Musy v uměních musických a Hefaisíos
30
31
v kovářství, Athena v předení a tkaní a Zeus v umění vlásti nad bohy i nad lidmi. Proto také nastal řád mezi bohy, když mezi ně přišel Eros, láska, rozumí se ke kráse — neboť ošklivost nevzbuzuje lásky — ale před tím, jak jsem na počátku řekl, se děly podle vypravování mnohé hrozné věci mezi bohy, protože kralovala Nutnost; ale když se narodil tento bůh, z lásky ke krásnu vzešlo všeliké dobro bohům i lidem.
Takto je podle mého mínění, Faidre, Eros za prvé sám nejkrásnější a nejlepší a pak i pro jiné je původcem podobných vlastností. Napadá mě i ve verších říci, že tento jest, který působí
lidem na zemi mír a na moři hladinu tichou, na lože ukládá větry a spáne