Platón sympos.

o udělati, aby byla obec nebo tábor složena z milovníků a milovaných, nemohli by lépe žíti ve svém společenství nežli tak, že by se zdržovali všeho ošklivého a závodili vespolek o čest, a podobně kdyby takoví pospolu bojovali, zvítězili by 179 i malým počtem takřka nad celým světem. Neboť pro milujícího muže by bylo jistě nepříjemnější, aby byl spatřen od svého miláčka ve chvíli, kdy by buď opustil své stanoviště nebo odhodil zbraně, nežli kdyby ho při tom viděli všichni ostatní, a raději by tisíckrát zemřel než to. Věru opustiti svého miláčka nebo nepomoci mu v nebezpečenství — nikdo není tak zbabělý, koho by sám Eros nenaplnil božským zápalem ke statečnosti,
8
9
tak aby byl podoben muži již přirozenou povahou nejstatečnějšímu; a praví-li Homeros, že sílu vdechl některým z hrdinů bůh, docela tak to dává svým působením Eros milujícím.
Vždyť i smrt za druhého podstoupiti se odhodlávají toliko milující, nejen mužové, ale i ženy. V té věci i Peliova dcera Alkestis podává u Hellenů dostatečné svědectví mých slov, která jediná se odhodlala zemříti za svého muže, ač měl ještě otce i matku; ona je působením lásky o tolik předstihla v oddanosti, že se proti ní zdáli cizími k vlastnímu synovi a jediné podle jména příbuznými; tento její čin se tak velice líbil nejen lidem, nýbrž i bohům, že ačkoli mnoho lidí vykonalo mnoho krásných činů a jen několik málo z nich odměnili propuštěním jejich duše z Hádu, její duši propustili, v zalíbení nad tím činem: tak i bohové si velice váží opravdovosti a statečnosti v lásce. Ale Orfea Oiagrova s nepořízenou odeslali z Hádu; ukázali mu jen přízrak ženy, pro kterou přišel, jí samé však mu nedali, neboť se jim zdálo, že jest příliš změkčilý — bylť kitharodem — a že neměl odvahy pro lásku zemříti jako Alkestis, nýbrž vším způsobem chtěl živ vejíti do Hádu. Proto jej tedy bohové potrestali a způsobili, aby se mu dostalo smrti rukama žen. Proti tomu poctili Achillea, syna Thetidina, a poslali ho na ostrovy blažených, poněvadž, ač věděl od matky, že zemře, usmrtili Hektora, ale neučiní-li to, že se vrátí domů a v pozdním věku život svůj dokoná, měl tu odvahu, že si vy-180 bral pomoci Patroklovi, který jej miloval, pomstíti ho a zemříti nejen za něho, nýbrž i hned za ním; to se bohům velice zalíbilo a proto ho zvláštním způsobem poctili, že mu byl jeho milovník tak drahý. Aischylos mluví hlouposti, když praví, že Achilleus miloval Pa-
trokla; on přece byl krásnější nejen Patrokla, nýbrž zároveň i všech ostatních hrdinů, byl ještě bezvousý a pak byl o mnoho mladší, jak praví Homeros. Než zajisté si bohové nade vše váží této statečnosti v lásce, ale více se obdivují a mají zalíbení i odměňují, když milovaný projevuje lásku k milovníku, nežli když tak činí milovník k miláčku. Vždyť milovník jest něco více božského než miláček, neboť v něm je bůh. Proto také Achillea více poctili než Alkestidu a poslali jej na ostrovy blažených.
Tak tedy pravím, že Eros jest z bohů i nejstarší i nejdůstojnější a nejmocnější dárce statečnosti a štěstí lidem za živa i po smrti.
Takovou asi řeč promluvil prý Faidros a po Faidro-vi byly proneseny některé jiné, na které se dobře nepamatoval; proto hned vypravoval řeč Pausaniovu. Ten prý mluvil takto:
Myslím, Faidre, že není správně stanovena látka našich řečí, když jest jen tak jednoduše uloženo chváliti Erota. Kdyby byl totiž Eros jeden, bylo by to správné, takto však — vždyť není jeden; a když není jeden, je správnější napřed určiti, kterého jest chváliti. Proto já se pokusím to opraviti a nejprve vyložiti, kterého Erota jest chváliti, potom ho vychváliti, jak ten bůh zasluhuje. Všichni víme, že není bez Erota Afrodite. Tu kdyby byla jedna, jeden by byl Eros; ale poněvadž jsou dvě, nutně i Erotové jsou dva. A jak by nebyly dvě ty bohyně? Jedna je starší a bez matky, dcera Urana, boha nebes, kterou také proto nazýváme Nebeskou, druhá pak mladší, dcera Diova a Dionina, již jmenujeme Obecnou. Z toho tedy vyplývá, že i Eros, který jest pomocníkem této Afrodity, správně by byl jmenován
10
11
Obecný, druhý pak Nebeský. Chváliti je třeba všechny bohy, ale pokusme se vylíčiti vlastnosti a působnost jednoho i druhého. O každém totiž úkonu platí toto: 181 sám o sobě není ani krásný, ani ošklivý. Tak na příklad, co nyní my děláme, pití, zpívání, rozmlouvání, nic z toho není samo o sobě krásné, nýbrž podle toho, jak je onen úkon konán, se takovým stane: když to je konáno krásně a náležitě, stává se krásným, když nenáležitě, ošklivým. Právě tak ani milování ani Eros není každý krásný a hoden velebení, nýbrž jenom ten, který pudí ke krásnému milování.
Obecné Afrodity syn je v pravém smyslu obecný a působí zcela náhodně; a to je ta láska, jíž milují lidé všední. Milují pak takoví lidé za prvé právě tak ženy jako hochy, dále pak se jejich lásky vztahují více k tělům než k duším, mimo to k lidem co nejméně rozumným; při tom hledí jen na ukojení, ale nestarají se, co při tom je krásné a co ne. Z toho pak pochází, že všechno konají náhodně, dobré stejně jako opačné. Vždyť tato láska má původ od bohyně mnohem mladší, než jest ta druhá, a účastné při svém zrození prvku ženského i mužského. Ale druhý Eros jest syn Nebeské bohyně, která za prvé není účastná ženského prvku, nýbrž jen mužského — a to je láska k chlapcům — a pak je starší, prostá bujnosti; proto tedy k mužskému pohlaví se obracejí ti, kdo jsou naplněni duchem této lásky, a milují bytosti přirozeně silnější i rozumnější. A každý by poznal i v samé lásce k hochům ty, kteří jsou čistě puzeni touto láskou; neboť nemilují malých chlapců, nýbrž když už počínají míti rozum — to je přibližně doba prvního pučení vousů. Vždyť kdo v této době počínají milovati, jsou, myslím, hotovi po celý život být pospolu a společně žíti, a ne aby jednoho
oklamali, využili jeho mladistvé nerozumnosti, vysmáli se mu a pryč odběhli k jinému. Měl by být i zákon, který by zakazoval milovat nedospělé chlapce, aby nebylo mnoho horlivosti vynakládáno na nejistou věc; neboť je nejisto, jaký bude konec duševního i tělesného vývoje chlapců, zdali dobrý či špatný. Dobří si ovšem ukládají tento zákon sami dobrovolně, ale bylo by potřebí i těmto obecným milovníkům brániti v takové věci, jako jim bráníme, seč jsme, aby se nemilovali s ženami svobodného rodu. Neboť právě ti způsobili 182 špatnou pověst té věci, takže se někteří lidé osmělují říkati, že je ošklivé, býti po vůli milovníkům; mluví tak hledíce k těmto, když vidí jejich neslušnost a nepoctivost, poněvadž přece slušné a řádné konání kterékoli věci by nemohlo býti spravedlivě stíháno hanou.
Zásadní nazírání na lásku ve všech obcích jest snadno pochopiti, neboť je jednoduše vymezeno, ale u nás a v Lakedaimonu je složité. V Elidě totiž a u Boitů i vůbec tam, kde neznají řečnického umění, platí jednoduchá zásada, že je krásné býti po vůli milovníkům, a nikdo, ani mladý ani starý, by neřekl, že to je ošklivé — z toho důvodu, myslím, aby nemusili dělat pracné pokusy a přemlouvat mladé lidi řečí, když řečnění jest jejich slabá stránka. Ale v Ionii i jinde na mnohých místech je to pokládáno za ošklivé — všude tam, kde jsou obyvatelé pod vládou barbarů. Neboť u barbarů pro jejich samovládné zřízení je tato věc pokládána za něco ošklivého, stejně jako filosofie a záliba v gymnastice; není totiž vhod, tuším, vládcům, aby se v poddaných rodily velké myšlenky nebo silné svazky přátelské a společenské, co obyčejně způsobuje kromě všech jiných věcí nejvíce právě láska. Poznali to ze své zkušenosti i zdejší samovládci, neboť Aristogeitonova láska a Har-
12
13
modiova osvědčená oddanost učinila konec jejich vládě. A tak kde bylo stanoveno za ošklivé býti po vůli milovníkům, vyplývá ta zásada ze špatnosti svých původců, totiž ze zištnosti vládců a ze zbabělosti poddaných; kde pak se ujal jednoduchý zákon, pokládati to za krásné, stalo se to duševní leností zákonodárců. Ale u nás jest zásada mnohem krásnější nežli u těchto, a jak jsem řekl, není snadné ji vystihnout. Uvažme: prohlašuje se za krásnější milovati veřejně než podtají .a milovati právě nejlepší jinochy z nejlepších rodin, i kdyby byli ošklivější než jiní; mimo to se milujícímu dostává ode všech neobyčejné pobídky, vyplývající z přesvědčení, že nekoná nic ošklivého; dosáhne-li úspěchu, pokládá se to za čest, nedosáhne-li, za hanbu, a když se snaží o tento úspěch, dává mu veřejné mínění volnost dělati nejpodivnější věci a přece jest chválen, kdežto kdyby se někdo odvažoval to dělat za jiným účelem, ve snaze, 183 dosíci něčeho jiného než právě tohoto spřátelení, utržil by si svrchovanou hanbu. Na příklad kdyby chtěl nabýti od někoho peněz nebo se domoci úřadu nebo nějakého jiného důležitého místa a proto byl hotov dělat takové věci, jaké dělají před miláčky jejich milovníci, kteří se jich snažně a poníženě doprošují, přísahy přísahají, u jejich dveří lehají a jsou hotovi sloužit jim v takovém otroctví, v jakém by nechtěl ani žádný otrok, bránili by mu v tom počínání i přátelé i nepřátelé, tito hanlivým vyčítáním jeho lísání a poníženosti, oni tím, že by ho napomínali a styděli se za něj. Ale u milujícího všechny takové věci mají půvab a veřejným míněním mu je dovoleno konati je bez hanby, jako by dělal cosi velmi krásného; nejpodivnější při tom jest, že, jak se aspoň obecně říká, jemu jedinému odpouštějí bozi i křivou přísahu — neboť prý
přísaha v lásce učiněná neplatí. Takto i bozi i lidé dali milujícímu veškeru volnost, jak praví zdejší zásada, a z těchto důvodů bylo by lze souditi, že zde v naší obci je pokládáno za zcela krásné i milovati i býti oddán milovníku. Ale na druhé straně otcové ustanovují nad milovanými dozorce a nedovolují jim, aby mluvili se svými milenci — to jest úkol paidagogův — vrstevníci pak a druhové pomlouvají, vidí-li něco takového, a starší zase pomlouvače nezadržují ani jich nekárají, že nemluví správně; vzhledem k tomu bylo by zase naopak možno si mysliti, že taková věc jest zde pokládána za velmi ošklivou. Má se to podle mého mínění takto: ta věc není jednoduchá, a jak bylo řečeno již na začátku, není sama o sobě ani krásná ani ošklivá, nýbrž když je konána krásně, je krásná, když ošklivě, ošklivá. Ošklivě pak znamená býti po vůli špatnému člověku a špatným způsobem, krásně však dobrému a krásným způsobem. Špatný jest onen obecný milovník, který miluje více tělo než duši; také není ani stálý, poněvadž miluje věc nestálou. Neboť když vadne květ těla, které miloval, odlétá pryč, zahanbiv tolik svých řečí a slibů; ale ten, kdo je zamilován do dobré povahy, setrvává po celý život, poněvadž srostl s tím, co je trvalé. Tyto pak chce náš zákon zjistiti dobrou a krásnou zkouškou a jedněm 184 z milovníků býti po vůli, druhým ubíhati. Proto tedy jako v závodě jedny vybízí honiti, druhým utíkati, zkoušeje tím způsobem, ke kterému z obou druhů náleží milovník a ke kterému milovaný. A tak z této příčiny na prvním místě je zásadně pokládáno za ošklivé, brzy se dáti chytit, aby uplynul delší čas, který jest pokládán za dobrý zkušební kámen pro mnoho věcí; dále je ošklivé dáti se chytiti penězi a mocným postavením v obci, buď že se někdo poddá útiskům a neodolá, anebo
14
15
že neodmítne přijímati výhody buď hmotné nebo ve veřejných činnostech; neboť žádná z těchto pohnutek nezdá se býti ani stálá ani trvalá, nehledíme-li ani k tomu, že z nich nemůže vyrůsti ušlechtilé přátelství. Jediná tedy zbývá podle našeho zákona cesta, má-li býti oddání miláčkovo milovníku krásné. Máme totiž zásadu, že jako u milovníků není, jak jsme viděli, jakékoli dobrovolné otročení milovaným hochům pokládáno za lísání a hanbu, tak zbývá ještě jedno jediné dobrovolné otročení prosté hanby: to je to, které směřuje k dokonalosti.
U nás je totiž zákon, že je-li někdo odhodlán někomu sloužit v naději, že se jeho pomocí zdokonalí buď v některém oboru vědění nebo v kterémkoli jiném druhu duševní dokonalosti, že také toto dobrovolné otročení není nečestné ani to není lísání. Tyto dvě zásady, jednak o milování hochů, jednak o lásce k moudrosti a o ostatních druzích dokonalosti, je nutno svésti v jedno, má-li dojíti k tomu, že by se oddání milovaného milovníku stalo krásným. Neboť kdykoli se sejdou milenec a milovaný, každý se svou zásadou, jeden, že podle práva smí v čemkoli sloužiti oddanému miláčku, druhý, že podle práva smí v čemkoli povolovati milenci, který jej činí moudrým, a dobrým, jeden, který může přispívat k zdokonalení rozumu i k ostatní dokonalosti, druhý, který chce něco získati pro své vzdělání i pro ostatní moudrost: tu při setkání těchto zásad jediné zde jest krásné, aby milovaný byl po vůli milovníku, jinde však nikde. V tomto případě ani dáti se oklamat není nečestné; ale ve všech ostatních případech to přináší hanbu, i když 185 je klamán, i když není. Neboť jestliže někdo se oddá milenci, kterého pokládá za bohatého, pro bohatství a pak jest oklamán a nedostane peněz, neboť se ukáže,
16
že milenec je chud, je to stejně nečestné; takový totiž, jak vidět, se své strany ukázal, že by za peníze všechno každému dělal, ale to není čestné. A právě tak jestliže se někdo oddá milenci pokládaje ho za dobrého a domnívaje se, že se i sám stane lepším skrze přátelství s milovníkem, a pak jest oklamán, neboť se ukáže, že to je špatný člověk a nemá v sobě dokonalosti, přece jest to zklamání čestné, neboť tu zase i tento, jak vidět, se své strany dal najevo, že by pro ctnost a pro své zdokonalení všechno každému ochotně učinil, a to zase jest ze všeho nejkrásnější. Takto je každé vyhovování, děje-li se za účelem zdokonalení, vším způsobem krásné. Takový jest Eros, který se zrodil z nebeské bohyně, nebeský, velmi cenný pro obec i pro jednotlivce, a ten nutí milovníka i milovaného velice pečovati o své zdokonalení; všechny ostatní lásky pocházejí od oné druhé, obecné. Toto jsem promluvil, pokud bylo bez přípravy možno, jako svůj příspěvek pro tebe, Faidre, o Erotovi.
17
Když Pausanias dokončil, měl mluvit, jak vypravoval Aristodemos, Aristofanes; ale tu prý naň přišla škytavka — buď od přeplnění žaludku nebo proč — a on nemohl mluvit a proto řekl lékaři Eryximachovi, který ležel vedle něho: »Eryximachu, musíš mě buď zbavit škytavky nebo mluvit za mne, dokud sama ne-přestane«. — A Eryximachos prý odpověděl: » Učiním oboje; budu mluvit na tvém místě a ty, až se utišíš, na mém. Zatím co budu mluvit, snad tě přejde škytavka, když na delší chvíli zadržíš dech; pakli ne, vykloktej si vodou. A jestliže je velmi silná, vezmi něco, čím bys podráždil nos, a kýchni; když to jednou nebo dvakrát uděláš, přestane, i kdyby byla velmi silná.« —- Načež Aristofanes: »Tak můžeš začít a já to udělám«.
Platon, Symposion 2
Tu tedy prý promluvil Eryximachos takto: Pausa-nias krásně začal svou řeč, ale ne dosti dobře ji skončil; proto myslím, že se musím pokusiti přidat k ní náležitý konec. Neboť že jest Eros dvojí, to, myslím, dobře rozlišil; ale že nesídlí toliko v lidských duších a netýká se jen krasavců, nýbrž i mnohých jiných věcí a jest i všude jinde, i v tělech všech živočichů i v rostlinách a zkrátka v celé přírodě, to jsem, myslím, vypozoroval z vědy lékařské, našeho to umění, jak veliký a podivuhodný jest ten bůh a všechno svým působením zasahuje mezi lidmi i bohy. Začnu svou řeč od lékařství, abychom tak vzdali poctu i tomuto umění.
Již přirozená povaha těla chová v sobě tohoto dvojího Erota; neboť zdravý stav těla a nemocný jsou nesporně vespolek různé a nepodobné, ale nepodobné dychtí a touží po věcech nepodobných. Jiná tedy jest touha a láska v tom, co je zdrávo, jiná v nemocném. A jako Pausanias právě řekl, že krásné jest býti po vůli lidem dobrým, ale ošklivé lidem nezřízeným, tak také i při tělech samých jest krásné a nutné vyhovovati dobrým a zdravým úkazům každého těla — a to jest, čemu se říká lékařství — ale špatným a nezdravým hověti je ošklivé, a kdo chce být odborníkem v tom umění, musí jim odpírati. Jest totiž věda lékařská, abych se stručně vyjádřil, věda o erotických poměrech těla co se týče naplňování a vyprazdňování, a kdo umí mezi nimi rozpoznávati krásnou a ošklivou touhu, ten je nejzpůsobilejší k lékařství, a kdo umí způsobiti změnu, že na místo jedné touhy v těle nastoupí jiná a tam, kde není touha, ale měla by býti, dovede ji vzbudit a když tam je, ji odstranit, to by byl dobrý odborník. Neboť musí býti s to, aby zcela nepřátelským živlům v těle způsoboval přátelství a vzájemnou touhu. Nepřátelské jsou živly navzájem protiv-
né, studené teplému, hořké sladkému, suché vlhkému a tak i všechny ostatní; náš praotec Asklepios tím, že uměl mezi těmito živly zjednati lásku a svornost, jak říkají naši básníci a jak já věřím, založil naše umění. Veškeré tedy lékařství je podle mé řeči řízeno skrze tohoto boha a právě tak i umění gymnastické a zemědělské; že s hudbou jest tomu právě tak, jest patrno každému na první pohled, jak snad chce říci i Hera-kleitos, ač se dobře nevyjadřuje. Praví totiž, že jedno, obsahujíc v sobě různost, je samo se sebou ve shodě, jako harmonie luku nebo lyry. Ale jest velmi nelogické říkati,
že harmonie chová v sobě různost nebo že se skládá
z věcí ještě se různících. Snad chtěl říci to, že vznikla ze zvuků dříve se různících, vysokých a hlubokých, které však později byly uvedeny v souhlas působením hudebního umění. Vždyť přece by nemohla býti harmonie z prvků dosud ještě se různících, vysokého a hlubokého, neboť harmonie jest souzvuk, souzvuk pak jest jakási shoda — aby však shoda byla mezi věcmi se různícími, dokud se různí, je nemožno; co se však zase různí a neshoduje, nemůže projeviti harmonii. Tak také i rytmus vznikl z prvku rychlého a pomalého, jež se dříve různily, později však se uvedly v soulad. A jako tam lékařství, tak zde hudební umění vkládá do všech těchto prvků souhlas tím, že u nich způsobilo lásku a svornost: a tak i hudební umění je věda o erotických vztazích, týkajících se harmonie a rytmu. A v složení harmonie a rytmu samém o sobě není těžko rozpoznávati erotické poměry a není tam ještě onoho dvojího Erota; ale když jde o skutečné užívání rytmu a harmonie pro lidi, buď v tvůrčí činnosti, což nazývají skládáním, nebo při náležitém používání vytvořených melodií a meter, co bylo nazváno musickou výchovou, tu
18
19
je věru věc nesnadná a vyžaduje dobrého odborníka. Neboť tu se opět vrací tatáž myšlenka, že řádným lidem a aby se stávali řádnějšími, kteří ještě takoví nejsou, je vyhovovat a dávat pozor na jejich lásku; a to jest onen krásný, nebeský Eros, syn Nebeské musy, Uranie. Ale obecný* Eros jest syn musy Polymnie; kdo se chce spojiti s jinými touto láskou, musí být opatrný, aby užil její rozkoše, ale nezpůsobil žádné nezřízenosti, jako v našem umění je velmi důležité, dobře zacházeti s žádostmi, které se týkají kuchařského umění, aby bylo užito rozkoše bez nemoci. Tedy i v musickém umění i v lékařství i ve všech ostatních věcech lidských i božských je třeba, pokud možno, dávat pozor na obojího 188 Erota; neboť oba všude tam jsou. Vždyť i roční počasí ve svém složení jsou plna těchto obou Erotů, a kdykoli věci, o kterých jsem právě mluvil, teplo, sucho, studeno, vlhko, dosáhnou ve svém vzájemném poměru řádné lásky a dostane se jim harmonie a náležitého smíšení, přinášejí pohodu a zdraví lidem i ostatním živočichům a rostlinám, a nic jim neuškodí; ale když onen nezřízený Eros nabude nadvlády nad ročními časy, nadělá mnoho zhouby a škody. Neboť z takových příčin obyčejně vznikají mory a mnoho jiných různých nemocí, jak mezi živými tvory, tak mezi rostlinami; tak i jinovatka a krupobití a obilní rez vzniká z rozpínavosti a nezřízenosti takovýchto živlů ve vzájemném poměru jejich lásky, jehož znalost, týkající se oběhu hvězd a ročních p