Platon

svůj život dobře a spravedlivě, nabývá lepšího údělu a naopak, ale až po deseti okruzích, po deseti tisíci letech, předtím se duše neopeřuje. Je tu však jedna výjimka, kterou je duše filozofa, ta se opeří již po třech okruzích dobrého a poctivého filozofování.18
Podstata Platonova idealismu tkví v tomto. Člověk, ve kterém je duše, která uviděla některé ze jsoucen, musí poznávat podle eidos, pojmového druhu, jenž vychází z mnoha vjemů a je rozumovým myšlením sbírán v jednotu. Své vjemy porovnává s absolutním ideálem, s idejemi, které viděl na své okružní jízdě a na které nyní vzpomíná. Vidí pozemskou krásu a vzpomíná na tu pravou, nesmrtelnou a neměnnou, přitom nabývá perutí, snaží se vzlétnout. Ostatním lidem se jeví šíleně. Takový člověk, který miluje krásno, se nazývá milovníkem. Ten, pokud uvidí obličej či část těla připomínající viděné ideje, zachvěje se, dívá se na ten výjev jako na boha, zachvátí ho pot a nezvyklé horko. Z té viděné krásy se zahřeje, roztají obaly kolem puků, brky peří nabobtnají a vyrazí z kořenů po celém povrchu duše. Kdykoliv se však poté od své krásy vzdálí, puky peří se zamykají a jsouce takto uzavřeny, dotírají na svůj průchod, takže duše je bodána a rozčílena, cítí bolest, nemůže spát ani ve dne vydržet na místě, ale přesto se raduje ze vzpomínky na krásný zjev. A když svého miláčka zase uvidí, opět se průchody uvolní, přestane cítit bolest a bodání. A nechce se od něj za žádnou cenu odloučit. A tento stav lidé nazývají Erótem, láskou.
Podle toho, se kterým bohem okruh objížděli, si vybírají své miláčky, aby měli také takovou povahu. A když ho získají, svým vlastním napodobováním boha i působením na miláčka udávají směr, vedou ho k činnosti a podobě onoho boha. Přitom to však nedělají s žádnou závistí ani nedůstojnou přízní. Tak se dostává milovanému krásného a šťastného zájmu.
Když vozataj spatří krásný vzhled miláčka, bílý kůň přemáhán studem zdržuje sám sebe, aby skokem milovaného nenapadl. Zato černý beze studu vyskakuje a prudce se k němu žene. Vozataji se jen tak podaří je ukočírovat a dojet klidně k miláčkovi. Když ho uvidí, opět si vzpomene na spatřené ideje, na skutečnost krásy, ulekne se, strhne otěže a odjede dále. Černý kůň však chce neustále zpátky stůj co stůj, vzpírá se a cuká, až ho vozataj musí násilím donutit k poslušnosti a následování rozumnosti. Tím však černý kůň dostává strach, kdykoliv pak vidí milovaného. Od té chvíle se stává, že duše milovníka chodí za miláčkem ve studu a strachu.
A postupem času i miláček zpozoruje zvláštní bolest a bodání vždy, když je milovník pryč. To je proto, že proud touhy, plynoucí k milovníkovi a vnikající do něj, když je milovník již zcela naplněn, odtéká ven a jako ozvěna se nese zase zpět, naplní duši milovaného láskou a povzbudí ji k opečování. A milovaný podobně jako milovník, i když slaběji, touží vidět se a dotýkat se. A na společném lůžku pak milovníkův černý kůň požaduje za všechny ty útrapy malý požitek. Miláčkův kůň nemá, co by řekl, ale zduřen smyslností jde tak daleko, že by neodepřel vyhovět milujícímu v čemkoliv, o co by požádal. Avšak jeho bílý souspřeženec se s vozatajem proti tomu vzpírají studem a rozumem.
Jestliže pak zvítězí ty lepší části duše a povedou k zřízenému životu a filozofii, budou takoví lidé trávit život šťastně, budou mít v moci sami sebe, neboť si podrobili to, čím vznikalo zlo duše a osvobodili to, čím vznikalo dobro. Po skončení tohoto života jim narostou křídla a vyhrají jedno ze tří výše zmíněných kol, na jejichž konci je čeká převtělení do lepšího údělu bližšího věčnému a neměnnému jsoucnu.
Platonův popis duše ve druhé Sokratově řeči je nejen čtenářsky úchvatný, ale zajímavý především svými myšlenkami. Analogie duše s dvojspřežím je velice přiléhavá a oproti podobným analogiím v jiných dílech nezvykle přesně vystihuje objekt zájmu do nejdetailnějších aspektů.
Kolektiv autorů: Kronika lidstva. Praha 1994, Fortuna Print Praha, str. 128.
Kolektiv autorů: Filozofický slovník. Praha 1976, Nakladatelství Svoboda, str. 357.
Kolektiv autorů: Filozofický slovník O až Z. Praha 1985, Nakladatelství Svoboda, str. 237.
Kolektiv autorů: Filozofický slovník. Praha 1976, Nakladatelství Svoboda, str. 434.
Kolektiv autorů: Kronika lidstva. Praha 1994, Fortuna Print Praha, str. 121.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 69.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 71-80.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 11.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 12.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 13.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 18.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 19.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 22.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 24.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 25.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 27.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 35.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 30.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 31.
Stavěl, J.: Antická psychologie. Praha 1970, Státní pedagogické nakladatelství, str. 61.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 31.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 32-33.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 36.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 37.
Platon: Faidros. Praha 1958, Československý spisovatel, str. 38.