Platon

ížit.8
Za nejdůležitější však Lysios ve svém spisu považuje, že milující kvůli své žárlivosti a strachu o své milované je odvracejí od styků s jinými lidmi. Obávají se, že by je v očích jejich miláčka mohl někdo předčít, ať už penězi, vzděláním či jakoukoliv jinou předností. Navádějí milovaného, aby se všem ostatním zprotivil a dělají z něj člověka bez přátel. Naopak nemilující, kteří dosáhli svých přání ne milováním, ale dobrostí, naopak nenávidí ty, kteří se nechtějí s jejich přítelem stýkat. Za důkaz dlouhodobého přátelství Lysios považuje, že přítel, neovládán blouznící láskou, nezačíná velké nepřátelství kvůli maličkostem, ale naopak se hněvá jen málo i kvůli velkým věcem, přičemž neúmyslné věci odpouští a úmyslné se snaží odvracet. Naproti tomu nešťastně milující pokládají za bolestné i to, co běžným lidem nevadí, a šťastně milující vychvalují i věci nehodné zalíbení.
První Sokratova řeč obsahově víceméně kopíruje Lysiův spis, je jen lépe formulována a vystavěna. Sokrates pojal řeč jako promluvu nemilujícího k chlapci, kterého přesvědčuje, že je lépe vyhovovat milujícímu před nemilujícím. Na samém začátku vymezil vlastní pojem láska jako jeden z druhů bujnosti, kterou postavil naproti uměřenosti. Bujnost vychází z žádosti a rozkoše, zatímco uměřenost z rozumu. Láska je tedy žádost, která bez rozumu ovládne mínění jinak směřující ke správnosti.
Podobně jako Lysios, říká Sokrates, že milovník nesnese svého miláčka silnějšího ani sobě rovného, neboť co je mu rovné či lepší, to je mu také protivné. Vždy tedy dělá milovaného slabšího a podřadnějšího, nevědomého, bázlivého a tupého, z čehož se sám těší. Také mu z titulu své žárlivosti brání ve všech stycích s okolím, s cizími lidmi i s filozofií. Avšak po čase, když milovník již přestane milovat, vymění v sobě žádostivou bujnost za rozumovou uměřenost. To však milovaný neví a očekává od milovníka stále stejnou náklonnost a lásku. Ta mu však již nemůže být dána. A tehdy miláček pozná, že nikdy neměl být po vůli člověku milujícímu, ale raději nemilujícímu a majícímu rozum.
Sokrates si ale uvědomil, že svým projevem zajisté urazil boha lásky, Erota. Aby napravil tento hřích, vymyslel druhou řeč, řeč opačnou, po vzoru bájného Stesichorose, který poté, co byl pro urážku krásné Heleny zbaven zraku, pěl na ni chvály a zrak se mu hned navrátil. Podstatou této druhé řeči je skutečnost, že šílení lásky není věc špatná, ale naopak dobrá, pokud je ovšem dávána darem božím. Pro důkaz svých slov použil několik příkladů, například šílenost danou bohy věštkyni v Delfách či básníkovu posedlost získanou od Mús. Za hlavní cíl celé řeči si pak předsevzal dokázat, že blouznění lásky je šílenost daná od bohů k našemu největšímu štěstí.
Nejdříve Platon ústy Sokratovými dokázal, že duše je jsoucno nevzniklé a nesmrtelné. Duše se stále pohybuje, neboť pohyb vychází z ní samotné, nikdy nezanikne a nikdy také nevznikl, tudíž duše je nesmrtelná. A co je nesmrtelným to je podstatou a smyslem duše. A protože touto podstatou a smyslem duše je duše sama, která sama sebou pohybuje, je pak nutně ona sama jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Pro lepší představu duše použil pro ni Platon podoby okřídleného spřežení s vozatajem. Duše bohů má oba koně krásné, z dobrého původu, vzhledem přímé, s tělem pravidelně rozčleněným, s vysokou šíjí, vypouklým nosem, bílou barvou, černýma očima, milovníky cti s uměřeností a studem, přátele pravdivého mínění, nepotřebující ran, řízené jen pobídkou a slovem. Ale u ostatních je jeden kůň křivý, tělnatý, sestavený bez ladu a skladu, má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající stěží biče a bodců. A vozatajovi činí velké problémy takové spřežení uřídit. Duše se na světě vyskytují v různých podobách a v čase své podoby mění. Dokonalé duše mají velká křídla a stoupají do výšin a pobývají ve vesmíru, zatímco ty, které ztrácejí své peruti, padají k zemi, kde se zachytí něčeho pevného, čímž vznikne život smrtelný. Sokrates si klade otázku, proč duše ztrácejí perutě, následkem čehož padají k zemi. Odpověď začíná právě na opačné straně, nahoře, kam stoupají dobré duše.
Síla perutí dobrých duší je vznáší tam, kde sídlí bohové, krásní, moudří a dobří. Těmito vlastnostmi se perutě živí a z nich vyrůstají, zatímco ošklivými a zlými vlastnostmi hynou. Když jedou bohové k hostině a ke kvasu, jedou lehce a snadno, ale ostatní už ne, neboť je zdržuje neposlušný černý kůň, táhne je zpátky k zemi, v duši vzniká zápas. Mezitím nesmrtelné duše dojedou až na hřeben světa a otáčející se nebesa je vezou dokola. A tam spatří jsoucnost jsoucí, platonovské ideje, ke kterým se vztahuje pojem pravdivého vědění. Božské duše se oblaží tímto pohledem a pak se zase vracejí dolů. Ostatní duše bohy následovaly, ale kvůli svým koním neviděly buďto vůbec žádná jsoucna nebo pár nejšťastlivějších jenom některá a krátce. Ostatní se tlačí dole, narážejí do sebe a občas si i zurážejí křídla, ale odcházejí, aniž by spatřily jakákoliv jsoucna, naplněny jen sofistickým míněním.
Proč se vlastně duše snaží uvidět skutečná jsoucna, věčné ideje? Pohled na ideje je totiž nejlepší zdroj pro růst jejich křídel. Jestliže duše vidí některou z pravdivých věcí, poporostou jí křídla a po celý další okruh bude bez starostí. Ale když některá duše zapomene, co viděla, či se naplní špatností, pozbude perutí a spadne dolů k zemi, a jako taková nemá být při prvním zrození vsazena do žádného živého tvora. Sokrates uvádí pořadí bytostí, do kterých má být duše vsazena, od nejlepší, filosofa, až po nejhorší, sofistu a tyrana. Duše, která žije