Makroekonomie - Helísek

regátní poptávku a agregátní nabídku, veřejný rozpočet a jeho saldo, o veřejný dluh, dále o peněžní zásobu, zahraniční dluh aj.
Vývoj čtyř hlavních makroekonomických veličin je v tab. 1-1 ilustrován na příkladu ekonomiky ČR.
Tab. 1-1 Vývoj vybraných makroekonomických veličin ČR (%)
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
HDP (1)
-1,2
-11,6
-0,5
0,1
2,2
5,9
4,3
-0,8
-1,2
-0,4
2,9
nezaměstnanost (2)
0,7
4,1
2,6
3,5
3,2
2,9
3,5
5,2
7,5
9,4
8,8
inflace (3)
9,7
56,6
11.1
20,8
10,0
9,1
8,8
8,5
10,7
2,1
3,9
běžný účet
(4)
-
-
-
1,3
-1,9
-2,6
-7,4
-6,1
-2,4
-2,9
-4,5
Pozn.: (1) s.c. 1995, roční změna(3) roční průměr, CPI
(2) registrovaná koncem roku(4) saldo běžného účtu platební bilance k HDP
Prameny: Statistické ročenky ČR 1996, 2001
1.4 Stabilizační makroekonomická politika
Makroekonomická stabilita
Stabilitou je v ekonomické teorii (mikroekonomii) obvykle označována jedna z vlastností rovnováhy, tj. stavu klidu nebo setrvačnosti, kdy neexistují tlaky na změnu dané veličiny. Alternativně můžeme podmínku rovnováhy vyjádřit jako naplnění (uskutečnění) plánů ekonomických subjektů. Tato rovnováha může být stabilní (tj. systém se do ní vrací) nebo labilní (systém se od ní vzdaluje).
Pojetí makroekonomické stability není jednotné. Obecně jde zřejmě o problém formulace žádoucího (úspěšného) stavu a vývoje ekonomiky v podobě normativně vymezené a udržované úrovně (nebo dynamiky) makroekonomických veličin.
Zde budeme vycházet z představy, že makroekonomickou stabilitu představuje:
tempo růstu reálného produktu, odpovídající vývoji tzv. potenciálníhoproduktu,
nízká míra nezaměstnanosti na úrovni tzv. přirozené míry nezaměstnanosti,
nízká míra inflace v rámci tzv. mírné inflace,
vnější ekonomická rovnováha jako vyrovnaná platební bilance ve smyslukompenzace přebytků a deficitů jejích jednotlivých součástí.
Jde přitom o normativní vymezení kritérií makroekonomické stability. Existují totiž např. i přístupy, podle kterých by žádoucím byl nulový růst produktu, přirozená míra nezaměstnanosti může být neúnosně vysoká, míra inflace by měla být nulová nebo kriteriem úspěšnosti by měl být maximální přebytek platební bilance a růst měnových rezerv.
Normativně stanovené cíle makroekonomického vývoje mohou být formulovány např. v programech politických stran nebo ve vládních programech a prohlášeních, případně v právních normách upravujících činnost dílčích institucí (v ČR např. Zákon o ČNB). Existují však i široce pojaté právní normy makroekonomického vývoje, jako např. Zákon na podporu stability a hospodářského růstu, přijatý v SRN v r. 1967, ukládající Spolkové republice i jednotlivým zemím „přijímat opatření přispívající - při udržení tržního hospodářství - současně ke stabilitě cenové hladiny, k vysoké zaměstnanosti a zahraničněekonomické rovnováze při stálém a přiměřeném hospodářském růstu".
Fluktuace makroekonomických veličin
Vývoj uvedených makroekonomických veličin se však v realitě velmi často vyznačuje nestabilitou v podobě cyklického kolísání produktu, rostoucí mírou nezaměstnanosti a rostoucí mírou inflace, deficitem nebo přebytkem platební bilance. Tyto makroekonomické nestability (fluktuace makroekonomických veličin) je možno označit též jako poruchy.
Ke kvantitativnímu vyjádření míry nestability je zapotřebí syntetizovat ukazatele vývoje uvedených veličin. Nejjednodušším (spíše propagandistickým než vědeckým) přístupem je součet měr inflace a nezaměstnanosti jako tzv. ukazatel ekonomické mizérie (strádání). Ten bývá zdokonalován zohledněním závažnosti dílčích nestabilit (např. podle průzkumů preferencí voličů v USA je míře nezaměstnanosti v tomto ukazateli přiřazována šestinásobná hodnota). Složitější ukazatele kvantifikují nestabilitu pomocí odchylek skutečných měr inflace a nezaměstnanosti od jejich cílových úrovní.
Existence uvedených nestabilit je prokazatelným faktem. Jinou otázkou jsou jejich příčiny a z nich plynoucí potřebnost či nepotřebnost jejich regulace ze strany autorit (vlády, centrální banky apod.). Obdobně jako v mikroekonomii, kde
existují nejednotné názory např. o potřebě regulace externalit nebo o kultivaci konkurenčního prostředí vládou, vyznačuje se též makroekonomická teorie v otázce vládní regulace zásadně rozdílnými názory. Rozdělme je do dvou skupin, na názory liberální a názory intervencionistické.
Liberalismus
Postoje liberální vycházejí z předpokladu, že trhy se pružně přizpůsobují změnám v poptávce a nabídce změnou cen. Tržní ekonomika je v makroekonomickém rozměru stabilní v tom smyslu, že automaticky udržuje přirozený stupeň využití výrobních faktorů. Odchylky jsou způsobeny příčinami neekonomickými, zejména nevhodnými zásahy autorit (jde o vládní selhání).
Vláda nemá podle tohoto přístupu nárazově usměrňovat vývoj makroekonomických veličin (korigovat trh). Její úloha v ekonomice má být velmi omezená, a to (maximálně):
vytvářet právní rámec podnikání (např. zabezpečení vlastnických práva smluvních vztahů),
vytvářet podmínky pro stimulaci konkurence (protikartelové zákony aj.),
zabezpečovat produkci některých veřejných statků (obrana apod.),
zabezpečovat stabilní vývoj množství peněz v ekonomice.
Liberálními principy se vyznačují některé proudy ekonomického myšlení, zejména klasická ekonomie (klasický liberalismus), neoklasická ekonomie a na ni navazující monetaristická ekonomie a nová klasická makroekonomie, částečně také ekonomie strany nabídky.1^
Intervencionismus
Opakem jsou názory intervencionistické, které na základě předpokladů zejména o nepružnosti trhů práce dochází k závěru o nemožnosti automatického udržování vysoké úrovně využití výrobních faktorů. V tomto případě jsou makroekonomické poruchy, jako vysoká nezaměstnanost a cyklické kolísání úrovně produktu, tržním selháním. Podle tohoto přístupu by autority měly do ekonomiky systematicky zasahovat s cílem dosáhnout alespoň některých z uvedených stabilit ("viditelná ruka" vlády).
Existuje užší a širší interpretace tržních selhání:
Tržní selhání bývají někdy redukována pouze na selhání trhů při efektivníalokaci zdrojů v důsledku existence nedokonalé konkurence, asymetrieinformací, veřejných statků a externalit (jde tedy o mikroekonomickouzáležitost). Často bývá uváděno i tržní selhání v podobě nerovnosti, tj. vysocenerovnoměrného rozdělení důchodů a bohatství.
V širším smyslu můžeme považovat i výše uvedené makroekonomickénestability za tržní selhání.
Za tržní selhání považují někteří autoři i rozpor mezi tržní alokací zdrojůa obecnějšími (neekonomickými) zájmy dané společnosti. Vláda zde hraje
1) Součástí liberálního ekonomického myšlení je mj. také neoliberalismus, rozvíjený zejména v Německu (nauka freiburské školy, ordoliberalismus) nebo v rámci neorakouské školy (L. E. v. Mises, F. A. v. Hayek).
paternalistickou roli - prosazuje veřejný zájem (např. většina vlád se snaží regulovat výrobu a distribuci drog, prosazovat povinnou základní školní docházku apod.)
Tyto intervencionistické přístupy jsou tvořeny různými proudy keynesiánské ekonomie. Silnou averzi k volné hře tržních sil projevovali i představitelé institucionální a neoinstitucionální ekonomie (ta se však v našem výkladu objeví jen ojediněle).
Stabilizační politika
K udržování makroekonomické stability může být použita řada dílčích politik, rozlišených podle nástrojů:
Prostřednictvím veřejných rozpočtuje uskutečňována fiskální politika. Vládaby měla svou fiskální politikou zejména doplňovat nedostatečnou poptávkusoukromého sektoru.
Další formou stimulace agregátní poptávky je měnová politika centrální banky.Ta spočívá nejčasteji v tom, že centrální banka ovlivňuje množství penězv ekonomice, tím též úrokovou sazbu a tím i podnikatelskou aktivitu.
Vláda též může využívat obchodní politiku k rozšíření domácí výroby podporouexportu nebo omezením importu (cla, kvóty a jiné nástroje).
Také regulace měnových kursů je významným nástrojem ovlivňování domácíekonomické aktivity (zaměstnanosti, produktu), cen i vnější ekonomicképozice.
Protiinflačně může působit důchodová politika (regulace cen a mezd).
Podle cílů je možno stabilizační politiku specifikovat např. jako proticyklickou politiku, politiku sledující udržení vysoké zaměstnanosti, protiinflační politiku apod.
Vintervencionistickém pojetí je stabilizační politika použita jako aktivnínástroj k usměrňování ekonomiky, jde tedy o aktivistickou politiku. Později(v kapitolách o fiskální a měnové politice) budeme rozlišovat tuto politiku podlemechanismu jejího fungování na
diskreční politiku, neboli politiku s volným rozhodováním,
politiku s pravidly, která je běžná v rámci fiskální politiky v podobě tzv.vestavěných stabilizátorů; méně běžná je v rámci měnové politiky.
Existenci např. státního rozpočtu nebo regulaci množství peněz v ekonomice nezpochybňuje (obecně vzato) ani liberální přístup k fungování národního hospodářství. Nejde však o nástroje aktivního usměrňování makroekonomického vývoje, nýbrž o stanovení pravidel nereagujících ad hoc na měnící se podmínky v ekonomice (označováno též jako pravidlo pasivní politiky).
Vrealitě se některé ekonomiky vyznačují aplikací spíše liberálních přístupů(jako např. USA nebo Velká Británie), jiná národní hospodářství si naopak udržujíspíše intervencionistický charakter (jako např. evropské severské země, Nizozemínebo SRN). Běžné jsou také účelové kompromisy. Pozorně je třeba přitomodlišovat rétoriku od faktického obsahu makroekonomické regulace.
Strukturální politika
Uvedené stabilizační politiky (resp. jejich nástroje) budeme později zkoumat v souvislosti s jejich vztahem k vývoji makroekonomických veličin. Liberální nebo intervencionistické přístupy se však vztahují také ke strukturálnímu vývoji národního hospodářství. Obdobně tedy můžeme sledovat výrazně rozdílné názory ke strukturální politice autorit, tj. k usměrňování
odvětvové struktury ekonomiky v podobě posilování konkurenceschopnostiurčitých odvětví - jde tedy o kompetitivní politiku (nazýváno nepřesně téžjako průmyslová politika),
struktury výroby z hlediska zapojení do mezinárodní dělby práce (proexportnínebo protiimportní politika),
struktury výroby podle sofistikovanosti výstupu (podpora vědecky, výzkumněa technicky náročné výroby),
struktury podle regionálního rozmístění výroby (podpora rozvoje zaostalýchoblastí),
struktury hospodářství z hlediska velikosti výrobců a navazující tvorbykonkurenčního prostředí (podpora malých a středních firem) a z jinýchhledisek.
Tradiční přístup spočívá ve využívání uvedených politik (tj. fiskální, měnové, obchodní, kursové aj.) jako nástrojů strukturální politiky.1^ Většinou připouští námitky (viz dále), zdůrazňuje však přínosy strukturálních politik nad jejich náklady.
Liberální názory odmítají uplatňování strukturálních politik zejména z těchto důvodů:
nejednoznačnost kritéria nasměrování strukturální politiky, tedy určenípreferencí (vliv lobby, korupce atd.),
neúplnost informací, potřebných k zamýšlené regulaci,
nespolehlivost regulačních mechanismů (časová zpoždění, zneužití subvencíapod.).
Úlohu autorit při utváření hospodářských struktur vidí tento směr v utváření podmínek k působení konkurence (včetně zahraniční).
Prorůstová politika
V rámci makroekonomické vládní regulace je možno se také setkat (vedle stabilizační a strukturální politiky) s prorůstovou politikou, tj. opatřeními explicitně zaměřenými na podporu ekonomického růstu. Jde o politiku
stimulující zapojení výrobních faktorů,
podporující technologický rozvoj včetně investic do lidského kapitálu a investicdo infrastruktury (dopravní, rozvodné a telekomunikační sítě).
1) K těmto problémům se dostaneme pouze okrajově při zkoumání rozvojových strategií a dále principů volného obchodu a protekcionismu.
V kapitole o ekonomickém růstu se seznámíme s přístupem ekonomie strany nabídky k tomuto problému.
1.5 Hlavní proudy makroekonomie
V úvodu k této kapitole jsme se setkali s upozorněním na rozdílnou interpretaci ekonomické reality. Tuto kapitolu proto uzavřeme základním přehledem hlavních proudů v makroekonomické teorii. ' S postupem studia pochopíme, jak na základě rozdílných východisek a předpokladů dochází různé teoretické proudy při sledování stejné reality k rozdílným závěrům.
Klasická a neoklasická ekonomie
První významnější pohled na makroekonomické problémy je obsažen v klasické ekonomii (A. Smith, D. Ricardo aj.), která se vyznačuje představou volně fungujících trhů a tudíž v makroekonomickém rozměru (řečeno moderní terminologií) automaticky udržované tzv. plné zaměstnanosti. Obrazně vyjadřuje samoregulující tržní systém jako působení „neviditelné ruky" trhu (vyjádření A. Smitha z roku 1776). To spočívá ve skutečnosti, že jednotlivci sledují pouze svůj vlastní prospěch, přitom však, díky působení trhu (nikoliv centrálním řízením), výrobci uspokojují potřeby kupujících, dochází přitom k potřebné dělbě práce a k efektivnímu využití zdrojů. Tímto fungováním trhu dochází zároveň ke všeobecné harmonii zájmů jednotlivce a společnosti. Postoj jednotlivců vůči vládě je charakterizován heslem „laissez - faire" (nechtě nás konat).
Od poslední třetiny 19. stol. začínají v ekonomii převládat neoklasické proudy, postupně prohlubující makroekonomickou analýzu s liberální orientací (kromě základů standardní ekonomické analýzy vytvoření řady dílčích makroekonomických koncepcí - A. Marshall, později A. C. Pigou, I. Fisher aj.).
Nová konzervativní ekonomie
Jako pokračovatel neoklasické ekonomie vykrystalizovala v 60. a 70. letech 20. stol. tzv. nová konzervativní ekonomie (neboli neokonzervatismus) v podobě zejména monetaristické teorie (s vůdčím představitelem M. Friedmanem, dále zejména A. H. Meltzer, K. Brunner, P. D. Cagan aj.). Ústřední role v makroekonomických procesech je připisována penězům a měnové politice, úloha vlády v jiných směrech má být minimální.
Novějším směrem v nové konzervativní ekonomii je nová klasická makroekonomie (R. Lucas, T. Sargent, R. Barro, N. Wallace aj.). Ta inovuje klasickou ekonomii zavedením hypotézy racionálních očekávání, což znamená (zjednodušeně řečeno), že racionálně se chovající subjekty předvídají na základě
1) Podrobnější výklad specifických přístupů, jednotlivých teoretických škol je předmětem speciálních kursů. Doporučenou literaturu nalezne čtenář na konci učebnice.
všech relevantních informací budoucí hospodářský vývoj, přičemž neopakují své chyby (což nevylučuje možnost navzájem se kompenzujících náhodných chyb). Za těchto okolností dochází nová klasická ekonomie opět k závěru o automatické tzv. plné zaměstnanosti a neúčinnosti stabilizační politiky.
Dílčími specificky zaměřenými směry, odvozenými od neoklasického proudu ekonomie, jsou dále ekonomie strany nabídky (A. Laffer, P. C. Roberts aj.), nověji pak teorie reálného hospodářského cyklu (Ch. Plosser, J. Long, E. Prescott aj.), která bývá někdy přiřazována k nové klasické makroekonomii.
Keynesiánská ekonomie
Keynesiánská ekonomie, jejíž východiska vytvořil ve 30. letech J. M. Keynes, reagovala na existenci vysoké nezaměstnanosti a ničivých recesí. Poukazuje na nedokonalosti trhů (tržní selhání) a zkoumá možnosti vládní regulace, zejména fiskální politiky. Zdůrazňuje poptávkové omezení výroby, což znamená, že celkové výdaje (zejména investiční) jsou nedostatečné pro dosažení tzv. plné zaměstnanosti. Keynesovo učení bylo rozvinuto, zejména ve směru dynamizace rozpracováním růstových teorií, v postkeynesiánském směru (N. Kaldor, J. Robinsonova aj.).
Původní keynesiánství bylo modifikováno zavedením prvků neoklasické ekonomie neokeynesiánskými autory, jako byli a jsou J. R. Hicks, F. Modigliani, J. Tobin, P. A. Samuelson, R. G. Lipsey aj. K tradičně poptávkové orientaci keynesiánství byla připojena nabídková strana ekonomiky (trh práce), větší pozornost začala být též věnována monetární politice, původní orientace na zkoumání krátkého období byla doplněna dlouhodobými aspekty.
Nové keynesiánství
Od 80. let zaznamenala keynesiánská ekonomie pokračování v podobě tzv. nového keynesiánství (G. N. Mankiw, D. Romer, J. Stiglitz, O. Blanchard, G. Akerlof, J. Yellenová aj.). Tento proud se snaží doplnit obecné rysy keynesiánské ekonomie (nevyužité zdroje, vládní intervence) mikroekonomickými základy. Vysvětluje zejména proč mzdy a ceny reagují pomalu na výkyvy v poptávce a proč vysoká nezaměstnanost může být i dlouhodobým jevem.
Hlavní problémy
ekonomie
tok služeb výrobních faktorů a statků
mikroekonomie
tok důchodů a tok výdajů
makroekonomie
osobní úspory
mikroekonomické základy makroekonomie
hrubé úspory podniků
makroekonomický rámec mikroekonomie
čisté úspory vlády
pozitivní funkce makroekonomie
stabilizační politika:
normativní funkce makroekonomie
- liberalismus
makroekonomické subjekty:
- intervencionismus
- domácnosti
strukturální politika
- podniky
hlavní proudy makroekonomie
- vláda
- zahraničí
Shrnutí
Ekonomie zkoumá alternativní možnosti využití vzácných zdrojů.Mikroekonomie se zabývá dílčími segmenty ekonomiky, makroekonomiezkoumá agregátní veličiny. Mikroekonomie vytváří částečně východiskamakroekonomii, makroekonomie vytváří rámec pro rozhodovánímikroekonomických subjektů.
Ekonomická teorie formuluje své závěry jako pozitivní sdělení nebo jakonormativní soudy.
Makroekonomickými subjekty jsou domácnosti (vlastníci výrobníchfaktorů, spotřebitelé), podniky (výrobci), vláda (přerozdělující soustavarozpočtů) a zahraničí.
Makroekonomický koloběh vyjadřuje postavení čtyř makroekonomickýchsubjektů v tocích služeb výrobních faktorů a statků a v tocích důchodůa výdajů. Kvazisektorem je sektor úspor, který umožňuje uzavřenostkoloběhu.
Základními makroekonomickými veličinami jsou produkt (jako např. HDP),zaměstnanost (a s ní související míra nezaměstnanosti), cenová hladina(rostoucí tempem míry inflace), a vnější ekonomická pozice dané země(vyjádřená stavem platební bilance).
Makroekonomická stabilita je představována normativně vymezenouúrovní (nebo dynamikou) vybraných makroekonomických veličin.Nejednotně jsou interpretovány příčiny faktických fluktuací těchto veličina postojů autorit k jejich regulaci.
Liberální makroekonomové (jako např. monetaristé) jsou přesvědčenio schopnostech ekonomiky samočinně udržovat vysokou zaměstnanostnebo mírnou inflaci. Vlády a centrální banky by měly pouze vytvářet obecnápravidla fungování ekonomiky (právní rámec podnikání, vývoj množstvípeněz apod.).
Intervencionistické názory (zejména keynesiánci) poukazují na tržníselhání, v makroekonomickém rozměru zejména na vysokounezaměstnanost. Požadují intenzivní zásahy autorit zejména pomocífiskální a měnové politiky.
Mezi hlavní proudy makroekonomie patří zejména klasická a neoklasickáekonomie, monetarismus a nová klasická makroekonomie, původníkeynesiánská a postkeynesiánská ekonomie, neokeynesiánství a novékeynesiánství.
Cvičení
1.Který z uvedených problémů zařadíte k předmětu zájmu mikroekonomie a kterýk makroekonomii:
regulace nájemného destimuluje od výstavby nových bytů,
v důsledku znehodnocení kursu domácí měny došlo ke zdražení dováženýchvstupů,
vláda by měla prostřednictvím své fiskální politiky udržovat nízkou mírunezaměstnanosti,
vysoké zisky monopolních výrobců by měly být maximálně zdaněny.
Které z uvedených tvrzení v předchozí otázce má charakter pozitivní a které jenormativního charakteru?
Doplňte vybrané charakteristiky makroekonomických subjektů:
investiční výdaje jsou financovány jednak z podnikových zdrojů (/), jednakz ,
hrubé úspory podniků jsou tvořeny jednak nevyplacenými zisky, jednak
vládní výdaje se skládají jednak z nákupů (G), jednak z,
vládní nákupy se skládají jednak z vládní spotřeby (Gc), jednakz,
čisté úspory vlády zjistíme, odečteme-li od příjmů vlády spotřební nákupy vládya
4.Do vládních výdajů na nákupy výrobků a služeb patří:
podpory v nezaměstnanosti,
penze válečných veteránů,
platy vládních úředníků,
všechny nabídky a - c,
žá