Makroekonomie - Helísek

s).
Mikroekonomie a makroekonomie
Standardní ekonomie bývá zpravidla členěna na mikroekonomii a makroekonomii.
Mikroekonomie se zabývá chováním individuálních ekonomických subjektů (spotřebitele nebo podniku) za různých okolností nebo situací na dílčím trhu, jako je trh určitého statku nebo trh určitého výrobního faktoru. Předmětem zájmu mikroekonomie je tedy určitý dílčí (parciální) segment ekonomiky, jako je spotřebitel, podnik, trh, ať jsou zkoumány samostatně (teorie dílčí rovnováhy), nebo ve vazbě na jiné spotřebitele, podniky a trhy (teorie všeobecné rovnováhy). To naznačuje řecké slovo mikros (malý) v jejím názvu.
Řecké slovo makros (velký) napovídá, že makroekonomie se zabývá souhrnnými (neboli agregátními) ekonomickými jevy. Zkoumá faktory, které determinují úroveň agregátních veličin, a také vzájemné vztahy ve vývoji těchto veličin. Zkoumá např. spotřební nebo investiční výdaje subjektů (např. domácností nebo podniků) agregovaných v rámci celého národního hospodářství. Zabývá se souhrnnými ekonomickými veličinami, např. národním produktem (nikoliv výstupem individuálního podniku) nebo všeobecnou cenovou hladinou (nikoliv cenou individuálního statku). Zkoumá faktory, které determinují úroveň agregátních veličin, a také vzájemné vztahy ve vývoji těchto veličin.
Obě disciplíny se zabývají také regulačními zásahy vlády do působení tržních sil: mikroekonomie regulací dílčích subjektů a trhů, makroekonomie usměrňováním agregátních veličin. Ekonomie (mikroekonomie a makroekonomie) představuje zároveň východisko řady specializovaných ekonomických disciplin.
Vztah mikro- a makroekonomie
V rámci výuky a studia vystupují obě disciplíny, mikroekonomie a makroekonomie, jako relativně samostatné. ' Ve skutečnosti však jejich důsledné oddělení není možné. Jejich vzájemný vztah bývá nejčastěji interpretován jako:
-mikroekonomická fundace (základy) makroekonomie, tzn. že v pozadí úvaho vývoji makroekonomických veličin stojí, více či méně důsledně, představyo určitém chování mikroekonomických subjektů. To se projevuje též v prolínánímikro- a makroekonomických problémů v celém následujícím textu. Přitom je
1) Explicitní rozlišení a zavedení termínu makroekonomie provedl R. Frisch r. 1933.
někdy možné se v rámci výkladu makroekonomie odvolat na příslušnou kapitolu z mikroekonomie, případně je možné tyto poznatky stručně shrnout (např. mikroekonomické základy poptávky podniků po investičních statcích nebo pro chování agregátní nabídky, dále mikroekonomické aspekty trhu práce aj.). Jindy jsou mikroekonomická východiska součástí výkladu makroekonomie (např. nepružnost cen služeb výrobních faktorů a cen statků, trh peněz, měnový trh aj.).
-makroekonomický rámec fungováni mikroekonomických procesů, cožznamená, že rozhodování mikroekonomických subjektů je ovlivněnomakroekonomickými okolnostmi (např. individuální poptávka roste pod vlivemoptimistických očekávání budoucího hospodářského vývoje).
Pozitivní a normativní funkce makroekonomie
Makroekonomie, s jejímž studiem právě začínáme, dochází ke svému praktickému uplatnění zejména ve vládních opatřeních směřujících k ovlivňování makroekonomických veličin. Makroekonomická teorie tak plní svou funkci praktickou:
jednak svými pozitivními sděleními, tj. teoretickou analýzou a interpretacískutečnosti,
jednak svými normativními soudy, tj. stanovením určitého pravidla, normy,směru praktického jednání (např. udržení nízké nezaměstnanosti nebo nízkémíry inflace, udržení vyrovnaného rozpočtu apod.), vyjádřeného např. jakopolitický závazek vlády nebo jako zákonem zakotvené pravidlo.
1.2 Makroekonomické subjekty, makroekonomický koloběh
Vývoj ekonomiky je podmíněn rozhodnutími, přijímanými ekonomickými subjekty. V mikroekonomii jde o podniky a spotřebitele, vystupující na daném dílčím trhu. Makroekonomie zkoumá rozhodování subjektů, agregovaných na úrovni celého národního hospodářství. Tyto subjekty mohou být klasifikovány např. z hlediska jejich zapojení do makroekonomického koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů jako čtyři sektory: domácnosti, podniky, vláda a zahraničí.
Sektor domácnosti
Domácnosti jsou vlastníky výrobních faktorů, tj. půdy, práce a kapitálových statků (od jiných vlastníků výrobních faktorů budeme abstrahovat). Tyto výrobní faktory jsou využívány v podnicích k výrobě statků. Z vlastnictví výrobních faktorů plynou domácnostem z podniků příslušné důchody (mzdy, renty, zisky, dividendy, nájemné atd.). Na základě přerozdělování důchodů získávají domácnosti též transferové důchody, zejména od vlády (od jiných transferových důchodů
domácností budeme abstrahovat) v podobě různých sociálních dávek, podpor a příspěvků.
Důchody domácností jsou využity
na zaplacení daní,
jako spotřební výdaje domácností (C) - domácnosti nakupují od podnikůspotřební statky v podobě výrobků a služeb (nepřihlížíme k přímým nákupůmdomácností v zahraničí),
k tvorbě osobních úspor (PS).
Do sektoru domácnosti jsou zahrnovány zejména domácnosti osob (v ČR okolo 3,2 mil.), kromě nich existují i tzv. ústavní domácnosti, jako domovy důchodců, kláštery, sirotčince apod.
Z této charakteristiky vyplývá, že domácnosti považujeme (kromě dalších vazeb uvedených v koloběhu) za výlučně spotřební jednotky, oddělujeme od nich případnou výrobní aktivitu drobných podnikatelů (ta je součástí sektoru podniky). Sektor domácnosti se tím blíží analogickým subjektům v mikroekonomii, tj. spotřebitelům. Chování spotřebitelů však vychází pouze z individuálních preferencí jednotlivců (osob), nezahrnuje jiné možnosti, jako jsou ústavní domácnosti. Další odlišnosti vyplývají z rozdílných podmínek chování (viz výklad křivky agregátní poptávky).
Sektor podniky
Podniky bývají označovány (bez nároku na srovnatelnost s právnickou nebo jinou odbornou terminologií) též jako firmy nebo výrobci. Podniky využívají služby výrobních faktorů k výrobě statků (výrobků a služeb). Tyto statky poskytují (zpravidla prodávají) všem zbývajícím sektorům, část statků koluje v rámci podnikového sektoru (tzv. meziprodukty).
Podniky získávají své důchody na základě výdajů ostatních sektorů na nákup produkce podniků. Výdaje na investiční statky, a to výdaje soukromé (/) a vládní (G7), jsou financovány úsporami všech sektorů. Kromě těchto důchodů získávají podniky též transferové důchody (zejména v podobě subvencí z vládního rozpočtu).
Důchody podniků jsou využity:
na úhradu nákladů za výrobní faktory (mzdy, renty, úroky, vyplacení dividenda podobných podílů na zisku) včetně nákladů na suroviny, energii apod. (tzv.meziprodukty),
zaplacení daní,
v podnicích zůstávají tzv. hrubé úspory podniků (GBS). Ty mají podobujednak důchodů ve výši opotřebení fixního kapitálu, jednak zadržených(nevyplacených) zisků - tzv. čistých úspor podniků (NBS).
Podniky mohou být rozčleněny podle různých kritérií. Pro potřeby systému národního účetnictví jsou rozlišovány přibližně následující skupiny (koncem roku 2000):
nefinanční podniky a korporace, kterých je v ČR 279 tisíc,
finanční instituce a společnosti, včetně centrální banky a pojišťovacíchinstitucí (přes 2 tisíce),
vládní sektor ústřední a místní (okolo 15 tisíc jednotek), zjednodušeně řečenojde o veřejnou správu a obranu, veřejné i některé soukromé školy, zdravotnickázařízení apod. (nezaměňujme tyto výrobce - „vládu" - s vládou jakopřerozdělujícím makroekonomickým subjektem v koloběhu statků, služebvýrobních faktorů, důchodů a výdajů),
samostatní rolníci, živnostníci a podobní samostatní podnikatelé-okolo 1664tis. (v terminologii národních účtů jde o tzv. „domácnosti" - nezaměňovats domácnostmi jako výlučně spotřebními jednotkami v makroekonomickémkoloběhu). Z tohoto celkového počtu ekonomických subjektů zapsaných dostatistických registrů však vyvíjela podnikatelskou činnost jako hlavní povolánínecelá polovina.
občanská sdružení, spolky a nadace, politické strany apod. (okolo 90 tis.).
Vsektoru podniky jsou zahrnuti výrobci jak z materiální výrobní sféry, tak i zesféry služeb, podniky ve veřejném i soukromém vlastnictví, ve sféře tržní i netržní(podniky v netržní sféře nehospodaří se ziskovým motivem, často jsou alespoňčástečně financovány vládou prostřednictvím vládních nákupů statků nebopomocí transferů).
Mezi podniky (výrobce) patří dále podle kritérií ekonomické teorie i jednotlivci, kteří jsou soukromými vlastníky budov, bytů a jiných nemovitostí, které buď pronajímají nebo užívají pro vlastní potřebu, i když přitom nejsou statisticky vykazováni jako podniky. Také pomocí těchto výrobních faktorů jsou poskytovány služby, které jsou (jak uvidíme v kap. 2) zahrnuty do makroekonomického produktu resp. důchodu.
Sektor vláda
Pojem vládaje často používán v různých souvislostech. Je-li např. řeč o vládni regulaci, potom jde zpravidla o regulaci ze strany centrálních i místních správních a zákonodárných institucí a též (v širším smyslu) centrální banky. Tato regulace se uskutečňuje pomocí rozpočtových příjmů a výdajů, ovlivňováním úvěrových možností komerčních bank, regulací cen a mezd, usměrňováním dovozů a vývozů a dalšími opatřeními. V anglicky psané literatuře se často v této souvislosti používá místo výrazu vláda pojem autority (authorities).
Jindy, např. při tvrzení, že vládaje největším zaměstnavatelem, jde o vládu ve smyslu veřejného (státního a místního) sektoru, tedy o všechny podniky ve veřejném vlastnictví (nejčastěji jde o podniky ve zdravotnictví, školství, veřejné správě a obraně, v energetice, spojích, dopravě, těžbě, bankovnictví a jinde). '
Vnásledujícím výkladu bude vláda jako makroekonomický subjekt (sektor),zapojený do koloběhu statků, služeb výrobních faktorů, důchodů a výdajů,představována soustavou veřejných rozpočtů. Tato soustava je tvořena např.rozpočty ústředních a místních vlád (státní rozpočty, místní rozpočty), rozpočtyfondů hospodařících s povinnými odvody (státní fondy, fondy zdravotníhopojištění aj.) a dalšími.
1) Nezaměňujme pojmy veřejný sektor s výrobci, produkujícími veřejné statky nebo s výrobci, produkujícími veřejně poskytované statky (viz kapitolu Rozpočet a fiskální politika).
Příjmy vlády jsou tvořeny zejména daněmi a povinnými platbami na sociální a zdravotní zabezpečení, resp. pojištění. Celkové výdaje vlády můžeme pro účely makroekonomické teorie rozdělit na vládní nákupy výrobků a služeb (G) a na vládní transferové platby (TR).
V případě vládních nákupů výrobků a služeb jde o výdaje veřejných rozpočtů, za které vláda získává odpovídající ekvivalent. Vláda nakupuje zejména produkci podniků, jejichž hospodaření je napojeno na rozpočet a které jsou zpravidla ve veřejném vlastnictví. Příkladem jsou podniky ve zdravotnictví, školství, veřejné správě, obraně apod. Vláda financuje výdaje těchto podniků (zejména běžné provozní náklady, jako mzdy, energie apod.) a jejich produkci tím nakupuje a následně poskytuje domácnostem (zdánlivě bezplatně, ve skutečnosti za část jejich důchodů v podobě daní), případně podnikům. Mezi vládní nákupy patří dále nákupy investičních statků, financované z rozpočtu (např. školy nakupují počítače). Z uvedeného vyplývá, že tyto vládní nákupy se skládají z vládní spotřeby a z vládních investic (Gc + Gj).
Zbývající vládní výdaje mají podobu transferů, tj. plateb, za které není získána odpovídající protihodnota (ekvivalent). Nejdůležitějšími vládními transfery jsou transfery domácnostem v podobě různých sociálních dávek, příspěvků a podpor. Část vládních transferů připadá v podobě subvencí též podnikům, ať už ve veřejném nebo soukromém sektoru. Typické jsou subvence zemědělským výrobcům, železniční dopravě, exportérům v podobě úrokových podpor aj. Mezi vládní transfery patří i úroky z vládního dluhu.
Rozdíl mezi příjmy a výdaji vlády vytváří rozpočtové saldo, a to buď kladné (rozpočtový přebytek), nebo záporné (rozpočtový deficit).
Rozdíl mezi příjmy vlády na straně jedné a transferovými platbami a spotřebními nákupy vlády na straně druhé tvoří čisté vládní úspory (NGS).
Sektor zahraničí
Předchozí sektory zahrnují domácí subjekty, označované též jako rezidenti (tuzemci). Jde o subjekty, které mají sídlo v dané zemi (leží zde jejich centrum zájmu). Rozhodující je tedy místo působení podniku nebo bydliště osob, bez ohledu např. na to, kdo je vlastníkem podniku (může to být např. zahraniční subjekt) nebo na státní příslušnost osob. Zahraniční subjekty, tj. domácnosti, podniky a vlády - nerezidenty (cizozemce) označíme souhrnně jako sektor zahraničí.
Zahraničí bývá důležitým odběratelem domácích výrobků a služeb, zároveň domácí podniky dovážejí výrobky a služby ze zahraničí. V makroekonomii budeme sledovat většinou saldo tohoto obchodu, tj. export mínus import (tzv. čistý export NX). Kromě tohoto exportu a importu statků se později při zkoumání toků důchodů setkáme s rozlišením důchodů z výrobních faktorů ve vlastnictví domácích subjektů (rezidentů), fungujících v zahraničí, a důchodů z výrobních faktorů ve vlastnictví nerezidentů, fungujících doma.
Sektor zahraničí též může svými úsporami doplňovat národní úspory, a to v případě převýšení importu nad exportem (nakupujeme na dluh případně čerpáme devizové rezervy). V opačném případě (export je větší než import) je část národních úspor poskytována do zahraničí.
Makroekonomický koloběh
Vztahy mezi subjekty uvedených čtyř sektorů v podobě toků
statků,
služeb výrobních faktorů,
důchodů,
výdajů,
jsou v hrubých rysech znázorněny v následujícím schématu makroekonomického koloběhu (koloběhem se zabývali zejména F. Quesnay, K. Marx, v podobě input - output analýzy W. Leontief). Princip koloběhu spočívá v jeho uzavřenosti, tzn. že souhrn vcházejících toků do každého pólu koloběhu (sektoru nebo skupiny sektorů) musí odpovídat souhrnu vycházejících toků.
SLUŽBY VÝROBNÍCH FAKTORŮ
DŮCHODY Z V.F., DANĚ ZE ZISKU, NEPŘÍMÉ DANě (- SUBVENCE)
ÚSPORY GBS
DANě
PODNIKY (MEZIPRODUKTY)
ZAHRANIČÍ
VLÁDA
DOMÁCNOSV
ÚSPORY
TRANSFERY
VÝDAJE I + G,
ÚSPORY PS, NGS, - NX
VÝDAJE C + GC+(X-M)
FINÁLNÍ STATKY (SPOTŘEBNÍ, INVESTIČNÍ, EXPORT • IMPORT)
Makroekonomický koloběh znázorňuje tok služeb výrobních faktorů mezi domácnostmi a podniky. Na něj navazuje v dolní části tok statků (výrobků a služeb) mezi podniky (výrobci) na straně jedné a zbývajícími sektory na straně druhé. V sektoru podniky je znázorněn též tok statků uvnitř tohoto sektoru - později uvidíme, že jde o tzv. meziprodukty.
V koloběhu je dále znázorněn i tok důchodů: domácnosti získávají důchody z prodeje služeb výrobních faktorů podnikům (část těchto důchodů jednak ve výši opotřebení fixního kapitálu, jednak v podobě nevyplacených zisků však vytváří hrubé úspory podniků). Na něj navazuje ve spodní části tok výdajů na nákupy statků.
Výdaje na investiční statky pocházejí z kvazisektoru úspory (je nutný kvůli uzavřenosti koloběhu). Úspory jsou sice tvořeny všemi sektory (při vysoké abstrakci by bylo možno je přičlenit pouze domácnostem), investiční statky však navenek - na rozdíl od schématu koloběhu - neopouštějí sektor podniky. Je proto lépe hovořit o investičních výdajích podniků než o investičních výdajích domácností.
V koloběhu je dále zobrazen pohyb čistých daní (daně mínus transfery) mezi domácnostmi a vládou a mezi podniky a vládou.
Ilustrace makroekonomického koloběhu je znázorněna na obr. 1. 2.
DŮCHODY Z V.F. = 1000, DANĚ ZE ZISKU = 70, NEPŘÍMÉ DANĚ = 210, SUBVENCE = 40
NBS = 40
AMORTIZACE = 270
DANĚ
ÚSPORY 550
PODNIKY
ZAHRANIČÍ
VLÁDA
DOMÁCNOSTI
HDP = 1550
TRANSFERY
PS = 70, NGS = 60, -NX=100 (+10)
I = 450, G. = 100
C = 800, Gc = 300, NX = -100
Obr. 1-2 Ilustrace makroekonomického koloběhu
Prameny: Statistické ročenky ČR 1997 - 99
Východiskem této ilustrace jsou národní účty ČR za r. 1996, údaje jsou v mld. Kč. Vzhledem k nutnému zjednodušení a k dílčím odchylkám v přístupu národních účtů na rozdíl od přístupu ekonomické teorie jde pouze o orientační údaje, jako např. u vládních investičních nákupů (vztahují se zejména na rozpočtové a příspěvkové organizace). V úsporách vlády je zohledněno hospodaření rozpočtů státního a místních, státních fondů a zdravotních pojišťoven, relevantní ke koloběhu. Neziskové instituce jsou přičleněny k domácnostem. Daně ze zisků podniků jsou ztotožněny s daněmi z příjmů právnických osob, daně z příjmů fyzických osob vcházejí celé do osobních daní.
Výše daní (a vládou přijatých úroků) činí 620 (z toho zdravotní a sociální pojištění 170), výše vládou vyplacených transferů 260. Export dosáhl 830, import 930. Deficit běžného účtu platební bilance vznikl deficitem A/X (- 100) a ostatními položkami (-10).
1.3 Základní makroekonomické veličiny
Produkt
Makroekonomický koloběh vyjadřuje pohyb výchozí makroekonomické veličiny - produktu (a jemu odpovídajícího důchodu). Prozatím se spokojíme se silně zjednodušenou představou o produktu jako souhrnu všech vytvořených statků za rok - jde tedy o veličinu rozměru "tok". V běžných informacích o produktu bývá nejčastěji uváděna míra jeho růstu, která vyjadřuje procentuální přírůstek množství vytvořených statků. Nepřesně se též hovoří o ekonomickém růstu: může dosahovat např. + 3 % , ale i - 10 % ročně. Přesněji vzato jde v uvedeném příkladě o cyklické výkyvy produktu, zatímco ekonomický růst vyjadřuje dlouhodobý trend vývoje produktu (případně dlouhodobý trend vývoje produktu na 1 obyvatele).
Zaměstnanost
K vytvoření makroekonomického produktu je zapotřebí určitého množství výrobních faktorů, z nichž zvláštní pozornost bývá věnována práci. Znamená to, že s určitým objemem produktu (a jeho změnou) je spojena určitá úroveň zaměstnanosti (resp. její změna). Důvodem zaměření pozornosti právě na práci jsou zejména důsledky nezaměstnanosti části pracovní síly, a to důsledky nejen ekonomické, ale i sociální, případně politické. Nezaměstnanost je možno vyjádřit v absolutní výši, častěji však postačí pouze míra nezaměstnanosti, která vyjadřuje podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle (tj. zaměstnaných plus nezaměstnaných osobách) dané země. Jak později uvidíme, není jednoduché jednoznačně vymezit pojem nezaměstnaný. Prozatím budeme mít na mysli člověka, hledajícího práci.
Cenová hladina
Součásti vytvořeného produktu, tj. jednotlivé výrobky a služby, mají svou peněžní hodnotu, vyjádřenou cenami. Tyto ceny se neustále mění, zpravidla rostou, výjimečně též klesají, přitom však každá z nich povětšinou rozdílným tempem. Pro potřeby zhodnocení celkového cenového vývoje např. za kalendářní rok není účelné a ani prakticky proveditelné vyjadřovat vývoj všech těchto jednotlivých cen. Namísto toho vystupuje další makroekonomická veličina, a to všeobecná cenová hladina v podobě různých cenových indexů (pro veřejnost je nejznámější index spotřebitelských cen). Ty vyjadřují prostřednictvím speciálních statistických metod všeobecný vývoj cen statků. Jestliže cenová hladina vzrostla o 10 % (hovoříme o 10% míře inflace), znamená to, že došlo k převažujícímu růstu cen zhruba v tomto rozsahu, přičemž ceny některých statků vzrostly více, jiné méně, některé dokonce poklesly.
Vnější ekonomická pozice
Vzhledem k roztříštěnosti výroby do ohraničených státních národohospodářských celků věnují makroekonomové dále pozornost pozici dané národní ekonomiky vůči zbytku světa (tzv. vnější ekonomická pozice). Ta bývá vyjadřována rozmanitě, obecně však souvisí s vývojem platební bilance dané země, která vyjadřuje (zjednodušeně vzato) mezinárodní obchod s výrobky a službami a mezinárodní pohyb kapitálu (pohledávek a závazků). Přebytky nebo schodky této platební bilance (nebo jejich částí) mají závažné dopady do vnitřní ekonomické situace.
Uvedené čtyři makroekonomické veličiny (produkt, zaměstnanost, cenová hladina, pozice vůči zahraničí) můžeme považovat za základní. Kromě nich je možno vymezit řadu dalších důležitých veličin, jejichž formování, případně regulování, je spíše odvozeno od výše uvedených hlavních veličin. Jde např. o ag