Vliv slunečního záření na organismy

jí navíc schopnost tzv. chromatické adaptace. To znamená, že mohou regulovat tvorbu a složení svých chloroplastových pigmentů v závislosti na kvalitě osvětlení prostředí.
4.2.2. Prvoci
Prvoci reagují na světlo většinou změnou pohybové aktivity. Tou může být např. fototaxe (pozitivní - vyhledávání světla, negativní - vyhýbání se světlu), fotokineze (zvýšení rychlosti pohybu při ozáření měňavky Amoeba proteus, které asi po 10 minutách opět opadne v důsledku adaptace) nebo světelný šok (shromažďování jedinců nálevníka Paramecium bursaria v osvětleném místě zpomalením nebo úplným zastavením).
5. Vliv slunečního záření na rostliny
Zdrojem pro fotosyntézu u rostlin je záření o vlnových délkách v rozmezí 400 - 700 nm. Toto rozmezí se nazývá fotosynteticky aktivní radiace (FAR). Rostliny ale nevyužívají zdaleka všechno dopadající světlo, jejich potřebám postačí cca 0,17% z celkové energie záření dopadajícího na zemský povrch. Část záření se od listů odrazí (reflexe), část je jimi propuštěna (transmise) a část pohlcena (absorpce). Aby nedošlo k poškození rostlin (konkrétně jejich chloroplastových pigmentů) nadměrným ozářením, vyvinuly se u nich různé adaptace, díky kterým se tomuto poškození (fotooxidaci) mohou vyhnout.
5.1. Krátkodobé adaptace
V případě krátkodobých adaptací se jedná o taková ochranná opatření rostliny, která může ovlivňovat podle měnících se světelných podmínek na stanovišti během dne. Patří sem např. již výše zmíněné fototaxe, kdy rostlina natáčí části svého rostlinného těla (nejčastěji listy) ke světlu tak, aby podle situace buď zachytila co nejvíce záření nebo se mu v rámci možností vyhnula. Ve snaze zabránit fotooxidaci rostliny často natáčí listy rovnoběžně se směrem dopadajících paprsků. To je typické např. pro australské eukalypty. Některé rostliny však nemusí nutně hýbat celými listy, postačí jim natáčet pouze jednotlivé chloroplasty v buňkách listů - opticky se pak zdá, že takové listy blednou.
5.2. Dlouhodobé adaptace
Tyto adaptace jsou na rostlině patrné trvale a souvisí s intenzitou ozáření stanoviště, které je pro danou rostlinu typické. Mezi takové adaptace lze zařadit třeba morfologii rostlin, konkrétně povrchu rostlinného těla. Některé rostliny jako ochranu před nežádoucím zářením vytvářejí povrchy buď s vysokým odrazem ("chlupy") nebo takové, které propouštějí jen minimum záření (korek). Takto se rostliny chrání také před škodlivým UV zářením, které brzdí růst rostlin a spolu s teplotou je příčinou trpasličích forem vysokohorských rostlin i pestrého zbarvení květů.
Rostlinám, stejně jako jiným organismům, škodí nejen nadbytek, ale i nedostatek světla. Následkem tohoto nedostatku je tzv. etiolizace, což je jev, kdy dochází k nadměrnému dlouživému růstu, který rostlinu vyčerpává, rostlinné tělo je křehké a protože se nevytváří chlorofyl, má žlutavou až bílou barvu. Tohoto jevu se do určité míry využívá v zelinářství, např. při pěstování póru.
5.3. Rozdělení rostlin podle intenzity ozáření stanoviště
Podle toho, jak rostliny dlouhodobě snášejí ozáření, se dělí na 3 skupiny:
Heliofyty (světlobytné) - vyskytují se na nezastíněných stanovištích, snášejí vysokou intenzitu záření vč. UV záření. Využívají svých fyziologických adaptací, např. fotorespirace (buněčné dýchání probíhající pouze na světle, které se průběhem zcela liší od normální respirace) a pak ostatních krátkodobých a dlouhodobých adaptací, které jsou uvedeny výše. K zástupcům patří již zmíněný eukalyptus.
Sciofyty (stínobytné) - rostou na zastíněných stanovištích, přímé světlo je pro ně škodlivé. Jejich listy se často nepřekrývají nebo se rozšiřují, aby pochytily co nejvíce světla. Někteří zástupci vytvářejí velké množství chlorofylu a proto mají jejich listy tmavě zelenou barvu. Lesní byliny kvetou brzy na jaře, dokud mají dostatek světla, než je stihnou zastínit listy stromů. Jako zástupce lze zmínit např. hrachory.
Heliosciofyty - dobře snášejí jak ozáření, tak zastínění (břečťan)
5.4. Rozdělení rostlin z hlediska fotoperiodismu
Pojmy fotoperioda a fotoperiodismus byly vysvětleny v kapitole Periodicita. Podle toho, jakou fotoperiodu rostliny potřebují ke kvetení a tedy k reprodukci, se dělí na několik skupin:
rostliny dlouhodenní - vykvetou nejrychleji za dlouhého letního dne nebo za stálého osvětlení (např. špenát, salát, mrkev, cibule)
rostliny krátkodenní - kvetou spíše za krátkého jarního nebo podzimního dne (např. jiřinka, chryzantéma, topinambur)
rostliny dlouho-krátkodenní nebo krátko-dlouhodenní