biodiverzita

í mezi 20-40° zeměpisné šířky; tučňáci a tuleni jsou druhově nejrozmanitější v polárních oblastech, zatímco jehličnaté stromy a lumkovití parazitoidi dosahují vrcholu druhového bohatství v temperátní oblasti.
Z hlediska biodiverzity jsou velmi důležité tropické lesy, ve kterých se vyskytuje asi polovina všech druhů organismů; přitom se jedná pouze o 6 - 7 % plochy souše Země. Žije zde kolem 80 % všech druhů hmyzu, 30 % druhů ptáků, dvě třetiny všech známých vyšších rostlin a 90% všech primátů.
V tropickém pralese roste na jednom hektaru 40 - 100 druhů stromů, až 300 (Peru) nebo dokonce až 570 druhů (Malajsie). Na 1 hektaru lesa ve východní části Severní Ameriky najdeme pouze 10-30 druhů stromů.
Pralesy v Panamě: 31 druhů letounů (Chiroptera), Aljaška: 1
Počet druhů dírkonošců (Foraminifera), čeledě kmene kořenonožci (Rhizopoda): na pólech 2, rovník: 16
Kanada: 1 100 druhů ryb, Filipíny: 2 200 mořských a sladkovodních druhů ryb (UNEP 1995).
Hypotézy vysvětlující rovnoběžkový gradient:
Jedním z pravděpodobných vysvětlení se zdá tvrzení, že díky vysokým vstupům sluneční energie je produkce v tropech nejvyšší. Proto se zde vyskytuje vyšší počet druhů - specialistů (pravděpodobně i díky dlouhodobě stálému klimatu) a setkáme se zde i s vyšší rychlostí vzniku druhů (speciace).
2.5.2.2. Nadmořská výška / hloubka
S nadmořskou výškou obecně klesá druhové bohatství.
Ve vodním prostředí se druhové bohatství mění s hloubkou podobně jako v oblastech suchozemských s nadmořskou výškou. Ve větších jezerech, v chladných, tmavých na kyslík chudých propastných hloubkách se vyskytuje méně druhů než v mělkých povrchových vodách. Podobně je tomu i v mořích, kde je výskyt rostlin omezen na eufotickou zónu, která jen výjimečně sahá hlouběji než 30 m.
Jinak je tomu u druhového bohatství bentických bezobratlých: zde se maximum druhového bohatství nachází zpravidla okolo 2000 m hloubky. Naopak u korálů je maximální bohatství mezi 15-30 m.
2.5.2.3. Místa s velkou koncentrací druhů ("hot-spots")
Některé oblasti na Zemi mají neobvykle velkou biologickou diverzitu, a to přes srovnatelnou zeměpisnou šířku.
Př.:
Tropická Afrika je na druhy méně bohatá než tropy v Americe nebo Asii.
V Severní Americe žije kolem 750 druhů sladkovodních ryb, zatímco podobnou oblast severní Evropy obývá pouze kolem 280 druhů.
MYERS (1988, 1990) určil celkem 18 oblastí s velkou biodiverzitou, v kterých dohromady, na ploše 0,5 % souše, roste asi 50 000 endemických rostlin (asi 20 % všech vyšších rostlin).
Př.: V pralesní rezervaci La Selva v Kostarice, na území o rozloze pouhých 14 km2, se vyskytuje 388 druhů ptáků, 63 druhů letounů, 42 druhů ryb, 122 druhů plazů a 1 500 druhů cévnatých rostlin. Počtem druhů převyšuje rezervace celou Velkou Británii .
60 - 70 % všech známých druhů vyskytuje pouze ve 12 zemích - státy s megadiverzitou: Brazílie, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Mexiko, Zair, Madagaskar, Austrálie, Čína, Indie, Indonésie a Malajsie.
Jako „hot spots“ bývají označována většinou místa, která se vyznačují:
- vysokým druhovým bohatstvím a zároveň
- vysokým počtem endemitů
Činitelé, které by mohly vysvětlit rozdíly v druhové bohatosti (počtu druhů) v různých oblastech:
(1) Stáří prostředí - evoluční čas. Speciace - dlouhodobý proces, trvající řádově tisíce až statisíce generací. Temperátní a boreální oblasti byly zaledněny během pleistocénu nebo silně tímto zaledněním ovlivněny.
Ale: současné výzkumy: ani tropické oblasti nebyly v minulosti nijak stabilní - dle pylových analýz se v místech dnešních vlhkých tropických lesů se v období pleistocénu rozprostíraly suché lesy a stepi (Afrika), v Jižní Americe byly patrně v době glaciálů mnohem nižší srážky, což preferuje přítomnost opadavého lesa a savan. Právě toto ovlivnění území dnešních tropů během glaciálů vedoucí k fragmentaci a isolovanosti stanovišť mohlo ale naopak druhovou rozmanitost zvyšovat. Je obtížné dokázat, že by posun mírného pásma směrem k rovníku, tj. do odlišných zeměpisných šířek měl za následek vyhubení mnohem většího množství druhů než stažení tropických oblastí do menších území téže zeměpisné šířky.
(2) Prostorová rozrůzněnost
ovlivňuje druhovou bohatost nepřímo, prostřednictvím počtu stanovišť, dostupných na určitou jednotku plochy.
(3) Kompetice
je obvykle větší v příznivějším prostředí s dostatkem zdrojů (tropy). Organismy se tak mohou lépe specializovat na určité prostředí a vytvářejí užší ekologické niky.
(4) Predace
predátor za určitých podmínek a určitou dobu snižuje početnost kořisti a omezuje tak kompetici
(5) Podnebí a jeho proměnlivost
druhová rozmanitost suchozemských rostlinných a živočišných společenstev těsně souvisí s činiteli podnebí
(6) Produktivita
stanoviště s větší produktivitou mohou poskytnout prostředí většímu počtu jedinců
(Všechny uvedené faktory mohou působit na biodiverzitu současně a jejich vliv se může vzájemně nejen rušit, ale i sčítat a násobit).
Př. Evropa - centra diverzity cévnatých rostlin
Z hlediska historického vývoje diverzity rostlin v Evropě měly zásadní význam 2 události:
opakování zalednění v pleistocénu, které vedly k rozsáhlým migracím a tím i k extinkcím a k vzniku disjunktivních areálů (Dryas octopetala)
okolo 10 000 let trvající zemědělská činnost a 2000 letý vliv dominantní křesťanské a islámské civilizace, který vedl k vymizení řady přirozených společenstev na jedné straně a k zavlečení řady nepůvodních druhů.
Evropa není globálním centrem diverzity.
Květena Evropy obsahuje kolem 12 500 druhů (11, 5 tisíc uvádí Flora Europaea - neobsahuje řadu dnes uznávaných samostatných druhů) v 1340 rodech a 169 čeledích
Většina druhů roste v jižní části Evropy - 2000-3000 druhů / 10 000km2.
(jih Iberského poloostrova, jz. Alpy, Balkánský poloostrov, Kavkaz).
Ve střední Evropě je průměr 500-1000 druhů / 10 000 km2.
Přibližně 75 rodů a 3500 druhů je endemických pro Evropu, většina z nich roste v horách jižní Evropy. V Evropě nejsou žádné endemické čeledi cévnatých rostlin.
Centra diverzity a endemismu: jih Španělska (Sierra Nevada), Pyreneje, Alpy, Balkán, hory v jižním Řecku (Peloponés), Kréta, Krym, Karpaty, Itálie, Sicílie, Sardinie, Korsika.
Druhová bohatost z pohledu států:
státy zasahující do Mediteránu (Itálie 5600 !, Španělsko, Řecko, Francie) mají nejbohatší flóry v Evropě - okolo 5 000 druhů
středoevropské státy mají okolo 3 000 druhů (ČR 2760)
severoevropské státy mají pod 2 000 druhů (Finsko 1 102, Švédsko 1 750, Norsko 1 750, Dánsko 1 450, Island 337 (floristicky nejchudší Země Evropy))