Hinduismus, budhismus, konfucionismus

bitvou na Kurském poli (5000 - 2000 př.), která je popsána v Mahábharátě (bharáta= Indové) - bitva Indů mezi sebou. Zapojují se i bohové. Součástí Mahábharáty je dlouhá báseň: Bhagavadgíta (= zpěv vznešeného). Na konci tohoto věku (Kalijuga) přijde Višnu jako Kalkí a zničí svět.Svět se znovu rodí a zaniká. To se opakuje asi 100 000-krát = jedna Mahájuga ( velká juga, 155,52 . 1012 let) a to je doba života boha Brahmy (světa, stvořitele světa ze sebe). Indové jsou špatní dějepisci, protože počítají historii na tak dlouhá období a našim krátkodobým dějinám nepřikládají
V oblasti náboženských a filozofických představ je kritériem příslušnosti k hinduismu uznání autoritativnosti védské tradice- védy, nejstarší literární památky indických Árjů; vznikaly postupně v období asi 1500 – 400 př. n. l. Jejich hlavním námětem je obětní rituál a výklady jeho smyslu. Nejstarší částí véd jsou čtyři sanhity, sbírky veršů a průpovědí doprovázejících obětní rituál nebo magické úkony. Rgvéd je sbírka 1 028 hymnů uspořádaných do 10 knih (mandal), velebících védská božstva; byly recitovány knězem při oběti. Hlavními božstvy, jimž byly přinášeny zápalné oběti (trvající i několik dní), byli Agni (bůh ohně), Sóma (personifikace halucinogenního nápoje konzumovaného obětníky při některých obětech) a Indra (bůh války a bouře). Sámavéd je kniha nápěvů, jimiž kněz doprovázel oběť. Jadžurvéd je sbírka obětních formulí, jimiž obětník provázel vlastní rituální úkony. Čtvrtá sanhita, Atharvavéd, obsahuje asi 730 hymnů a průpovědí sloužících potřebám černé a bílé magie. Na sanhity navazují bráhmany (asi 1000 – 800 př. n. l.), prozaické, často obšírné texty, které vysvětlují a rozvádějí podstatu a smysl obětního rituálu. S nimi úzce souvisí áranjaky, které obsahují spekulace o skrytém významu oběti. Následují upanišady (asi 800 – 400 př. n. l.), které pomocí symbolických a alegorických interpretací překračují rámec védského obětnického ritualismu a kladou základy pozdějšího indického filozofického myšlení. od tradic sepsaných v těchto knihách se však pozdější hinduistické myšlenkové směry často značně odchylují. Tematická šíře a vývoj filozofického myšlení hinduismu se odráží ve vývoji jeho šesti klasických filozofických systémů: mímánsy a védánty, njáji a vaišéšiky, sánkhji a jógy. Nejvýznamnější náboženské směry v rámci hinduismu jsou višnuismus spolu se šivaismem jeden z dominantních směrů v rámci hinduismu, orientující se na uctívání Višnua, obvykle v podobě některého z jeho vtělení (avatárů), jako nejvyššího, popř. jediného boha, udržovatele světa a jeho řádu. Z deseti hlavních vtělení jsou z hlediska kultu nejvýznamnější Kršna a Ráma A šivaismus, jeden z hlavních směrů v rámci hinduismu (s višnuismem). Šivaismus se člení na řadu škol a sekt, jimž je společné uctívání Šivy buď jako nejvyšší božské osoby, nebo jako všepronikajícího božského principu. Počátky šivaismu spadají již do védského období; na přelomu letopočtu je v Mahábháratě doložena existence šivaistické sekty pášupatů a jejího učení o Šivovi jako pánu, k němuž směřují jednotlivé duše usilující o vymanění z osidel světské existence pomocí uctívání, jógy a pravého poznání., zejm. ve východní Indii též šaktismus- v hinduismu uctívání bohyně Šakti jako ženského principu a nejvyšší božské energie v jejím blahodárném i ničivém účinku. Šakti je uctívána buď jako samostatné nejvyšší božstvo, nebo jako manželka boha Šivy. Ve svém mírném aspektu vystupuje jako Umá, Párvatí, ztělesněním destruktivních sil je Durga, Kálí nebo bohyně neštovic Šítala. Proklamovaným cílem hinduismu je konečné duchovní osvobození (mókša) z koloběhu existencí (sansára). Jednotlivé kulty jsou kromě filozoficky formulovaných dogmat (názor) opřeny o bohatou mytologii. Velkými mytologickými kompendii(stručná písemná práce shrnující dosavadní poznatky v daném oboru) jsou zejm. eposy Mahábhárata a Rámájana a purány-skupina anonymních, obvykle značně rozsáhlých děl staroindické hinduistické literatury, zpracovávajících ve verších náboženská a mytologická témata, legendy, popisy posvátných míst, rituálů, obětí ap. 18 tzv. velkých purán, tradičně dělených na šivaistické, višnuistické a brahmovské, vznikalo mezi 4. a 11. stol. Dále existuje 18 tzv. menších purán, zpracovávajících tytéž náměty, a řada purán místních, tematicky zaměřených k určitému nábožensky význačnému místu, chrámu, kultu a podobně. Různorodost filozofických a náboženských směrů a absence jediného standardního dogmatu je vyvážena striktními předpisy regulujícími do značných podrobností život jednotlivce i společenských skupin. Základní sociální jednotkou je kasta-bráhmani – kněží a obětníci, kšatrijové – bojovníci a vládci, vajšjové – kupci, zemědělci a šúdrové – řemeslníci, služebníci) jsou předobrazem a jedním z orientačních vodítek pro klasifikaci v současnosti existujících asi tří tisíc hlavních kast. Mimo vlastní systém kast stojí bezkastovní obyvatelstvo, tzv. nedotýkatelní (párjové), nejnižší a nejvíce diskriminovaná skupina (přes sto mil. lidí). Regulace společenského i individuálního života v jeho jednotlivých stadiích má silně rozvinutou kultovní stránku. Kromě obřadů a ritů specifických pro jednotlivé kasty a náboženské sekty je řada kultovních úkonů a objektů společná většině hinduistů: uctívání některých posvátných zvířat, řek, slavení svátků, poutě k posvátným místům, uctívání božstev převážně formou nekrvané oběti.
hinduismus

Hinduistů je okolo 400 mil. Po celém světě, jedná se o jak monoteistické(Brahmáni) tak polyteistické (běžní hinduisté) náboženství. Hinduismus se vyvíjel přes 3000 let. Vše začalo příchodem indoevropských kmenů na indický subkontinent, kteří si říkali árjové (urození) a jejich kněží brahmáni vytvořili z mytologických představ védský náboženský systém, nebo-li brahmánismus.
Védský panteon byl téměř zcela převážně maskulinní, na rozdíl od nich místní lidé uctívali mnoho bohyň. Splynutím dvou kultur vznikl hinduismus. V rámci tohoto systému vzniklo mnoho kast. Základem hinduismu je kastovní systém, který je dnes oficiálně úřady zakázán, ale mezi obyvatelstvem stále brán vážně. Takto je obyvatelstvo děleno na - brahmány - kněží
- kšátry - válečníci a světští vládci
- vaišji - řemeslníci a obchodníci
- šúdry - příslušníci místních etnik
Mimo tento systém zůstali ti, kteří ho nepřijali nebo jím nebyli přijati - páriové (nedotknutelní). Původní výraz kasta - varna znamenal barva, ale dnešní výraz pro kastu džáti přinesli v 16. Století Portugalci.
Další důležitou částí hinduismu je učení o řádu zákonitosti - dharma, činu a odplatě - karma, neubližování - alinsa a vysvobození - mókša. V mytologii hinduismu má silné postavení řeka Ganga, jako místo rituální koupele - smívají se v nich hříchy.
Formálně je v čele božstev bůh Brahma se svým synem Manu - prvním člověkem. Časem se vytvořilo několik kast.
VIŠNUISMUS - kult založený na 10 Višnuových převtělení:
Ryba - zachránila praotce lidstva
Želva - poskytla oporu bohům při střetu s démony
Kanec - vynesl Zemi z podsvětních vod
Napůl člověk napůl lev - zničil krále démonů
Trpaslík - proměnil se v boha, který udržel vládu bohů nad lidmi a démony
Ráma se sekyrou - hrubý a je reakcí na dobu, kdy Kšátriové chtěli připravit o moc brahmány
Princ Kršna - hrdina Bhagavadhíty, vyprávějící základy višnuismu a prvně uvádějící kult krávy
Král Ráma - čestný a a spravedlivý hrdina eposu Ramajána, na další a dokonalejší převtělení se stále čeká
ŠIVA - původně pán hor, lesů, skal, divé zvěře a divokých kmenů. Dnes falus - symbol mužství, s jeho osobou také spojeny nejstarší představy o józe. Ve své podobě tvoří svět v kosmickém tanci, uvádí do pohybu veškerou hmotu tohoto světa. Je to krutý bůh.
ŠACHTÍ - uctívání bohyně jako symbol ženské tvořivé energie v podobě čarodějnice nebo krásná dívka
Dále mnoho kultů ženských božstev - Šivova manželka ve třech podobách:
- Paravátí - světlá pleť
- Durga - energická a jezdí na tygru a hlásí se k němu mnoho tantrických sekt
- Kálí - černá, děsivá s 10 rukama a s náhrdelníkem z lidských lebek
Literatura - védské sbírky (12. - 9. stol. před Kr.)
- brahmány (8. 7. stol. před Kr)
- áranajaky - lesní texty
- upanišady
- védánga - spisy pomocných védských věd
- eposy Mahabharáta a Ramajána
- purány - stará vyprávění
Dvě cesty života: 1) Stezka touhy - vede k radosti
Stezka odříkání - vede k uvědomění si sebe sama
Čtyři cesty poznání skrz - lásku (bhaktijóga)
- činnost (karmajóga)
- psychotická cvičení (bradžajóga)
- poznání
Člověk je tělo a duše - átmán. Cílem lidského života je osvobození.
BUDHISMUS
Budhovo učení - pravdy které objevil sou 4 - život je boles, utrpení, pomíjejícnost, - toto vše pramení z touhy po štestí a připoutanosti k životu, - odstraní-li se příčina, zruší se její důsledek (odstraní li se touha, nemá bolest své opodstatnění), - aby bylo možné potlacit touhu, je nutné vést čistý a nesobecký životBudhovo učení není náboženství v pravém smyslu, ale je to filisofie směřující k vnitřnímu osvobození.Náboženské svátky se liší podle období, škol, a zemí. Svátek slavený všemi je narození BudhyVálečná umění jsou pro zenový budhismus jinou formou meditace.Budhismus přispěl nejvíce k myšlenkovému rozvoji u asijské civilizace,
Buddhovo učení Buddha zcela jasně a přímo vysvětlil, co je skutečné a co podmíněné. Toto pochopení nám umožňuje prožívat trvalé štěstí. V buddhismu neexistují žádná dogmata a každé tvrzení si je možné (a po