Marie Majerová

em vydávání. V roce 1947 se stala národní umělkyní.Marie Majerová od mládí hodně cestovala: z delších pobytů v cizině, které se odrazily v jejím beletristickém nebo publicistickém díle, je třeba zmínit před 1. světovou válkou mimo Vídeň a Paříž Tunis (1912), později Washington (1919, sjezd ochrany práce a mezinárodní sjezd pracujících žen), Moskvu (1924), Paříž (1926) a severní Afriku (1931), po roce 1945 vícekrát SSSR a Čínu (1954).Literární počátky Marie Majerové předznamenal její blízký vztah k proletářskému prostředí, které poznala v letech dospívání na Kladně, po literární stránce pak souvislost se slovesnou produkcí sociálnědemokratických časopisů a vzdělávacích publikací. Její první povídky, které byly psány zprvu pro dělnické kalendáře, měly podobu epizod z těžkých životních osudů průmyslových dělníků, obrázků bídy městské chudiny a sociálního útisku služek (knižně publikovány zejména v souborech Povídky z pekla a jiné, Nepřítel v domě). Na rozdíl od pokleslého naturalizujícího nebo sentimentálního klišé, konvenční fabulace a naivně vyslovované tendence, které převládaly v dobové sociální literatuře tohoto typu, se už v raných pokusech Majerové projevila snaha toto schéma překonat a uvést téma sociálního útisku proletáře do kontextu české předválečné prózy; Majerové se to dařilo zejména v drobných prózách, s bezprostředností a často i s humorem a s osobitým lyrismem zachycujících situace všedního dne dělnických žen a dětí. V počátcích literární dráhy na Majerovou zapůsobily i styky s prostředím tehdejších anarchistických literátů kolem S. K. Neumanna (F. Gellner), které se odrazily v některých jejích verších z této doby. Tématem osudů služebného děvčete ve velkoměstě se do raného období Majerové začleňuje i první pokus o rozsáhlou prózu Panenství, související však i s druhou linií jejího díla, která se zformulovala před 1. světovou válkou a kterou ztělesňovaly povídky o citových osudech žen (Plané milování, Dcery země, později Mučenky). Tematickým jádrem většiny těchto próz je rozpor mezi realitou a uměle udržovanou iluzí a někdy až tragicky vyhrocené procitání z iluzorních představ. Fabulačně rozvedená situace krutého, opakovaného, krok za krokem postupujícího zklamávání se stala epickou osou rozsáhlého románu Náměstí republiky. Majerová ji zde originálně využila pro ztvárnění široké společenské problematiky: tragický příběh ruského emigranta v Paříži, mladého snílka neustále zklamávaného ve snech o změně světa, je zároveň obrazem krize revolučního hnutí reprezentovaného jak anarchistickými komunami, tak změšťáčtělou sociální demokracií. Na počátku 20. let – po lyrických přírodních črtách se symbolizujícím vlasteneckým podtextem, které psala za války (Z luhů a hor) – se Marie Majerová vrátila jak k tématu citového a myšlenkového zrání jedince, tak jeho touhy po sebeurčení; obojí nyní – v souvislosti s vlnou proletářské literatury – včlenila v románu Nejkrásnější svět do výrazné socialistické perspektivy jako splynutí individua s revolučním kolektivem. V následujícím r