Manželky československých presidentů

Manželky československých prezidentů

2008/2009
Obsah
Úvod………………………………………………………………………………………… 1
Charlotte Garrigue Masaryková………………………………………………………….…. 2
Hana Benešová…………………………………………………………………………….... 3
Marta Gottwaldová………………………………………………………………………….. 4
Božena Novotná……………………………………………………………………….....….. 6
Olga Havlová………………………………………………………………………….……... 8
Přílohy………………………………………………………………………….……………. 10
Závěr………………………………………………………….…………………….……….. 11
Seznam použité literatury…………………………………………………………………….12
Úvod
Již přes devadesát let hrají první dámy velice významnou roli v politickém a kulturním světě. Od vzniku Československa se role první dámy ujalo dvanáct žen. Ať už úspěšné či ne, v naší historii určitě zanechaly hluboké stopy. Ženy mají ve společnosti velice důležitou funkci, a o to více první dámy jako představitelky jemného pohlaví hlavně na poli politiky a mezinárodních vztahů. Samozřejmě také reprezentují své manželé jakožto i národ, jenž je zvolil. Dámy musí jednat s národními představiteli, diktátory i prezidenty zemí po celém světě. Všichni si při vyslovení pojmu hlava státu představí mužského představitele, avšak k němu patří neodmyslitelně první dáma, ať už jako dlouholetá manželka, či jen dcera prezidenta. Může podpořit, ale i poničit jeho obraz, bývá jeho nitru blíž než sebedokonalejší poradci, často je jediná, kdo mu může říct i tvrdou pravdu.
První dámy i jejich muže ovšem provázelo i několik skandálů a krizí, které bych uvedla ve své seminární práci. Například když prezident Klaus řekl deníku Právo (30. 3. 2002), že "první dáma by měla dál žít svým profesním, občanským i rodinným životem, a ne si zničehonic hrát na hlavní postavu dobročinné sféry". Ačkoliv Klaus vskutku pravděpodobně nenápadně ironizuje Havlovy manželky, nikoho nejmenuje.
V mé seminární práci jsem představila podrobněji asi nejznámější první dámy a doufám, že má seminární práce bude pro vás také přínosem.
-1-
„Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol.“(TGM)
Charlotta Garrigue-Masaryková
(20. 11. 1850 – 13. 5. 1923)
„Američanka, která milovala Prahu“
Charlotta byla historicky první dámou Československa. Narodila se v Brooklynu, jako nejstarší z 11 dětí. Pocházela z americké protestantské rodiny. Dětství a mládí prožila v USA. Koncem 60. let 19. století studovala hudbu na konzervatoři v Lipsku, byla velice talentovaná pianistka. Při svém druhém pobytu v Lipsku, roku 1877, se seznámila s Tomášem Garriguem Masarykem a 15. 3. 1878 se za něho v New Yorku provdala. S manželem žila nejdříve ve Vídni, od 1882 v Praze. Naučila se česky a aktivně se zajímala o české dějiny, kulturu a psala články o českém životě do amerických listů. Studovala a propagovala dílo Bedřicha Smetany, o němž publikovala pozoruhodnou studii a několik statí v Naší době (1894). Významně podporovala vědeckou i politickou aktivitu svého muže, sama pak byla před 1. světovou válkou politicky činná v české sociální demokracii. S Masarykem měla šest dětí, ale jen čtyři se dožily dospělosti. Ve Vídni, v květnu 1879 porodila Charlotte dceru Alici, rok poté syna Herberta, roku 1886 druhého syna Jana, který se jako jediný z dětí narodil v Praze. V roce 1890 druhou dceru Eleanoru, která zemřela ve čtyřech měsících, v roce 1891 třetí dceru Olgu, poslední z dětí, čtvrtá dcera Hana zemřela brzy po narození. Po manželově odchodu do zahraničí 1914 byla vystavena tlaku rakouské policejní perzekuce, v důsledku čehož u ní propukla nervová choroba, jež posléze omezila i její angažovanost v postavení manželky prezidenta republiky. Její dcera Alice byla zatčena roku 1915 za uchovávání písemných materiálu T. G. Masaryka a zůstala osm měsíců uvězněna ve Vídni, Charlotte byla díky chorobě ušetřena (z této doby pocházejí jejich později vydané slavné dopisy). Ke konci války Charlotte trpěla srdeční slabostí a depresemi, byla hospitalizována v sanatoriu ve Veleslavíně, v květnu 1918 byla také zbavena svéprávnosti. V době její nemoci a po její smrti plnila reprezentační povinnost „první dámy republiky“ její dcera Alice Masaryková, až do roku 1935.
Zasloužila se o to, aby v první ústavě Československa z roku 1920 byla žena ve všech oblastech rovnoprávná s muži. V obci Hutisko-Solanec se nachází jediný pomník Charlotty Garrigue-Masarykové, pomník postavil v roce 1926 řídící učitel C. Mach se svými žáky.
Zemřela v Lánech 13. května 1923 ve dvaasedmdesáti letech. Ještě předtím jí vzdal hold Tomáš Garrigue Masaryk: "Charlie, děkuji za vše, co jsi pro mě udělala! Vím a říkám ti to, že bych nemohl dosáhnout toho, čeho jsem dosáhl, že bych se byl nevyvíjel, jak jsem se vyvinul."
-2-
Hana Benešová
(16. 7. 1885 – 2. 12. 1974)
„Skutečná dáma, kterou zbožňovali“

Narodila se v Teplicích, rozená Anna Vlčková, byla manželkou prezidenta Edvarda Beneše, v dobách jeho funkce první dámou. Hana Benešová se narodila v chudé rodině. Ve čtrnácti letech ji potkalo štěstí zásluhou tety, která zdědila značné jmění a vzala si ji na vychování. Rozhodla se toto jmění věnovat na dívčino vzdělání. Jak se později ukázalo, bylo to správné rozhodnutí. S Edvardem Benešem se Anna potkala v roce 1905 v Paříži. Mladý student Sorbony se jí líbil, byl už tehdy dobrým řečníkem a ona uměla naslouchat. Jenže tento vztah nezapadal do Benešových představ. Byl chudý, ctižádostivý a měl velké plány. Cítil, že by se mu mohlo vše vymknout z rukou, a rozhodl se k ukončení vztahu. Místo toho jeho projev vyzněl jako nabídka na společný život. V roce 1906 se v Paříži zasnoubili, Beneš však Annu požádal, aby si změnila své jméno na Hanu (osobní důvody), on sám se z Eduarda stal Edvardem. Svatbu měli v Praze u svaté Ludmily na Vinohradech 10. 12. 1909. V té době měl již Beneš doktorát z filozofie. Beneš připravoval manželku, že budou chudí, ale jejich situace se měnila k lepšímu a to díky jeho postupu na pražské univerzitě a velké pracovitosti. Hana mu pomáhala opravovat studentské kompozice, opisovala texty přednášek, dbala o jeho zevnějšek, někdy se jí podařilo přimět ho ke společnému sportování. Potom ale zasáhla 1. světová válka. Beneš se zprvu zapojil do odboje, ale v září roku 1915 odešel do ciziny. Pro Hanu Benešovou to znamenalo zatčení a vězení. V březnu ji kvůli špatnému zdravotnímu stavu propustili na svobodu, ale zůstávala pod policejním dozorem. Později se opět dostala do vazby, amnestie císaře Karla I. jí dala svobodu. Manželé Benešovi byli odloučeni více než tři roky. Konec války a vznik Československa jim přinesl velké změny. Po návratu z exilu se stal Beneš ministrem zahraničí, krátce i premiérem. Jeho žena se s těmito změnami velice těžce vyrovnávala. Její vnímání politického dění bylo zpočátku značně naivní. Svým laickým přístupem však byla někdy svému muži ku prospěchu. Beneš si mnohdy neuvědomoval, že je nutné občas do jednání vnést chvilku uvolnění a pohody. V roce 1935 zvolilo Národní shromáždění Edvarda Beneše prezidentem republiky. Jeho kariéra skončila záhy mnichovským diktátem a odchodem do exilu. Benešovi žili zprvu v USA jako obyčejní lidé a sblížilo je to. Z Hany vyzařoval jako vždy klid. Když vypukla válka, vrátili se do Anglie. Nastal nový zápas o Československo. Hana Benešová se stala předsedkyní Čs. kříže a patronkou československé exulantské obce. Návrat domů byl sice triumfální, ale pro prezidenta Beneše byly následující roky 1945 - 48 velmi těžké. Hana Benešová se chovala diskrétně, neposkytovala rozhovory novinářům, ale přesto se její fotografie objevovaly na titulních stránkách tisku. Prezidenta, který nebyl zcela zdráv, všude doprovázela a lidé ji zbožňovali. Po smrti Edvarda Beneše lidé na jeho ženu nezapomněli, dál za ní jezdili do Sezimova Ústí. Často se stávalo, že když nastoupila v Praze do tramvaje, lidé demonstrativně povstali. Jen Státní bezpečnost jí občas otravovala život. Odmítala novináře, nikdy se nevyjadřovala k politickému dění, po okupaci v roce 1968 se ještě více stáhla do sebe.
2. prosince 1974 Hana Benešová ve svém bytě v Praze na Loretánském náměstí zemřela.
Ještě 26 let žila sama bez svého milovaného muže. Její pohřeb se stal manifestací proti normalizačnímu režimu. Promluvil legionář generál Mikuláš Číla, zazněla i státní hymna, kterou spolu s Eduardem Hakenem a Danou Medřickou zpívali všichni přítomní.
TGM o ní řekl: " Pravá žena diplomata. Umí moudře mlčet."
-3-
Marta Gottwaldová
(17. 9. 1899 - 28. 10. 1953)
„Nechávala