Jaroslav Vrchlický, díla, ukázky

Jaroslav VrchlickýJaroslav Vrchlický (1853 - 1912) - vlastním jménem Emil Frída, se narodil 17. února 1853 v Lounech v kupecké rodině. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Slaného. Od čtyř let pobýval většinou u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína, a u babičky z matčiny strany. Zde žil chlapec téměř do deseti let. Strýc byl vzdělaný člověk se širokým kulturním rozhledem, probouzel ve svém synovci první literární podněty a do značné míry usměrňoval jeho výchovu a jeho studijní zájmy. Studoval na gymnáziu nejprve ve ve Slaném, po roce přešel do Prahy, kde však měl potíže s matematikou, takže jednu třídu musel opakovat. Když se pak rodina přestěhovala do Domažlic, studia dokončil v Klatovech. Odtud po maturitě odešel do Prahy do kněžského semináře, ale po půl roce oznámil strýci i rodičům, že jej kněžský stav neláká, a přešel na filozofickou fakultu (1873 - 1875), kde studoval dějiny a romanistiku. Studia ale nedokončil. Na podzim r. 1873 se seznámil Vrchlický v Umělecké besedě se Sofií Podlipskou, mladší sestrou Karoliny Světlé, o dvacet let starší než on. Tento vztah hluboce zasáhl do básníkova života. Podlipská nekritickým přeceňováním každé básně, kterou v té době Vrchlický napsal, dala podnět i k básníkově nedůtklivosti vůči jakékoli kritice. Po třech letech na filozofii odjel na rok a půl do severní Itálie, kde působil v rodině hraběte Montecuccoli-Laderchi jako vychovatel. Po svém návratu z Itálie krátce učil dějepis na pražském učitelském ústavu a v roce 1877 se stal tajemníkem českého učení technického. Také se často stýkal s rodinou Podlipských. V roce 1879 Podlipská v podstatě zorganizovala jeho sňatek se svou dcerou Ludmilou. První léta manželství byla šťastná a odraz toho je patrný i v jeho tehdejší poezii. Vrchlický byl již v necelých třiceti letech uznávaným básníkem a zaujal přední místo v našem literárním dění. Existenčně zajištěn, uznáván veřejností, obklopen řadou epigonů, stával se reprezentativním představitelem měšťanské kultury, chloubou národní společnosti. Na vrcholu spisovatelské činnosti získal za literární zásluhy čestný doktorát Karlovy univerzity a v roce 1893 titul profesora srovnávacích dějin literatury. Od roku 1901 byl poslancem panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Období jeho slávy skončilo v devadesátých letech, kdy prožíval tvůrčí krizi, k níž se přidaly neshody v manželství. Jeho manželka se vášnivě zamilovala do herce Národního divadla J. Seiferta, což se stalo příčinou těžkého životního utrpení Jaroslava Vrchlického. Vrchlický se v této době také dostává do rozporů s mladou generací autorů a záhy je i vystaven jejich ostré, byť v mnoha směrech oprávněné kritice. V r. 1908 postihla Vrchlického mozková mrtvice. Vrchlický ztratil schopnost psát a číst, mluvil jen s obtížemi a byl trýzněn nesnesitelnými bolestmi hlavy. Občas nemoc přechodně ustoupila, takže mohl i tvořit, ale brzy se přihlásila znovu. Léčil se i u moře, avšak bezúspěšně. V roce 1911 se přestěhoval do Domažlic. Domažlická obec dala nemocnému básníkovi kromě bytu na náměstí k dispozici i kočár s párem koní, v němž mohl podnikat kratší výlety do okolí. Dvakrát se vypravil až do Prahy, aby vykonal návštěvu u své matky, sestry a bratra. Za manželkou se už nikdy nepodíval. V dubnu 1912 ho stihla další mozková mrtvice. Po ní nastalo ochrnutí pravé poloviny těla. Manželka Ludmila sice za Vrchlickým několikrát do Domažlic přijela, Vrchlický ale požádal v dopise svého bratra, aby tyto návštěvy zakázal. Dne 9. září 1912 zemřel. Jeho tělo bylo převezeno z Domažlic do Prahy a byl pochován na vyšehradském Slavíně.První básně psal v době gymnazijních studií v Klatovech koncem 60. let, prvně uveřejňuje svoje básně v roce 1869. V této době také vzniká jeho básnické jméno Vrchlický, a to v Klatovech. Tehdy na radu svého přítele Thomayera si zvolil jméno Vrchlický, podle potoku Vrchlice u Kutné Hory. Za pětatřicet let tvůrčí práce vydal dvě stě šedesát knih. V jeho tvorbě dominuje poezie (napsal na osmdesát původních básnických sbírek), menší část pak tvoří dramata a překlady. Próza tvoří jen nepatrný zlomek, té se věnoval jen výjimečně, a to i bez větších úspěchů. Tato rozsáhlost Vrchlického tvorby je dána jeho odlišným přístupem k námětům, než měla většina předchozích autorů. Zatímco například Neruda vyjadřuje ve své poezii osobní prožitky, dojmy, svůj vztah k okolnímu světu (vlast, příroda, lásky apod.), tedy jeho básně jsou výpovědí o jeho vlastním životě, Vrchlický často zachycuje bezprostřední podnět, inspirací jsou mu motivy z děl jiných autorů, doby dávno uplynulé, tedy skutečnosti, které nejsou přímo spjaty s hlubokým osobním prožitkem, byť i takové básně jsou v jeho tvorbě obsaženy. Tím bychom mohli také vysvětlit, proč valná část jeho tvorby upadla v zapomnění. Popularita Vrchlického u části mladších čtenářů začala poměrně brzy klesat. Stále více vadila přemíra básnických licencí a neologismů, které se v pozdějších dílech Vrchlického stala téměř neodmyslitelným znakem.První Vrchlického vydanou knížkou byly v roce 1894 překlady veršů Viktora Huga. První básnická sbírka vyšla v roce 1875. Byla to sbírka Z hlubin. Básně jsou pesimistického ladění, je zde patrný vliv Nerudovy sbírky Hřbitovní kvítí a také vzdálený vliv Máchovy poezie. V následujících sbírkách se skeptické nahlížení na svět vytrácí a je nahrazeno vírou v uskutečnitelnost lidských ideálů a naplnění základních hodnot života. Sem patří sbírky Sny o štěstí (1876), Symfonie (1878) nebo Rok na jihu (1878), psaná na základě vzpomínek na pobyt v Itálii. Autor zde vyjadřuje své nadšení z uměleckých památek, z krásy italské přírody a z krásy moře. V raném období Vrchlického tvorby převažuje milostná lyrika, např. ve sbírkách Dojmy a rozmary (1880), Poutí k Eldorádu (1882), Dni a noci (1889). V devadesátých letech se ale do milostné tématiky promítá krize jeho manželství a poezie nabývá výrazné pesimistické ladění - Okna v bouři (1894).Za trochu lásky šel bych světa krajZa trochu lásky šel bych světa kraj,šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,šel v ledu – ale v duši věčný máj,šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,šel pouští – a měl v srdci perly rosy.Za trochu lásky šel bych světa kraj,jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.(Okna v bouři, 1894)Milostná lyrika je součástí sbírek, ve kterých Vrchlický užívá různé strofické útvary a v nichž jinak převažuje lyrika přírodní. Lyrickou tvorbu završují sbírky Strom života (1909) a Meč Damoklův (posmrtně 1913).Velkou část Vrchlického díla zaujímá veršovaná epika, shromážděná především v cyklu Zlomky epopeje, v němž se Vrchl