- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálSókratés
Přednášky z antické filosofie
Jan Patočka
Státní pedagogické nakladatelství
Úvodní slovo k 1. vydání z roku 1947
Tyto přednášky jsou první obsáhlejší studií o Sokratovi v českém jazyce. Obsahují výklad o jeho životě, kulturních předpokladech jeho činnosti a interpretaci jeho filosofie. Chybí v nich partie o závěru Sokratova života, soud a osvědčení Sokratovo. Soud nad Sokratem trvá dodnes, jak naznačuje naše první kapitola. Závěr by měl odpovídat i na obžalobu — na námitky mužů jako Hegel, Kierkegaard, Nietzsche. Odpověď ta je mlčky obsažena již v kapitolách IV. — VI. Výslovně — spolu s vylíčením Sokratovy pře — ji přinese dodatečná publikace*.
*K sepsání „dodatečné publikace" již nedošlo. Zmíněnou problematikou se autor zabývá ve skriptu o Platónovi z téže doby a v přednášce o Platónovi na filosofické University Karlovy 2 let 1971/72.
V období po roce 1968 byl autor požádán, aby skriptum opět vydal. Provedl v něm tehdy různé úpravy a na některých místech text doplnil. Hodlal také napsat kapitolu VII s titulem „Sokratovský komplex", což pravděpodobně neuskutečnil, protože z vydání sešlo. Předkládáme zde text autorem revidovaný. (Pozn. vyd.)
Jan Patočka
OBSAH
I.Filologický a filosofický problém Sokratův
II.Kulturní předpoklady .........................
III.Co víme o životě Sokratově .............
IV.Sokratovo působení ........................
V.Starost o duši ...................................
VI.Areté a blaženost ...........................
Ediční poznámka .................................
I.
Filologický a filosofický problém Sokratův
Ve velkých dějinných počátcích stávají postavy dějepisem nezachytitel-né. Dějepis jako moc objektivní rekonstrukce nedovede se jich zmocnit. Doba sama byla nehistorická, společnost ještě nesevřena dokumentací, automatickou úřední pamětí svých dějů; a osoby samy byly příliš zabrány svou úlohou v dané chvíli a v daném místě, úlohou, které sloužily napolo pohrouženy do věčnosti, než aby pomýšlely na světové dějiny, na budoucí sled časů. Jejich vlastním místem byl život, z něho nevystupovaly ani na okamžik, aby své úsilí vtělily do samostatného díla, které se od tvůrce odtrhne, zavazuje a svazuje a vůbec vede samostatnou existenci jakožto pouhá věc, která, i když bude v pravém smyslu slova veledílem, nebude s sebou nést samo horké dějství, které mu dalo vznik. Že takoví lidé tedy nepíší, nevytvářejí děl, není ničím nahodilým, nýbrž tkví v jejich podstatě; ne že by při tom nebyli velikými tvůrci slova — bývají těmi největšími, ale slovo je u nich zasazeno do příležitosti, do okolnosti, do sběhu dějství, krátce — neodrodilé situaci. A jelikož se tak veskrze dali životu, je jejich výtvorem život, lidé, osobnosti, které nesou dále jejich působnost, a velcí učitelé naleznou obyčejně veliké žáky, úměrné svému rozměru — žáky, kteří právě svým žákovstvím již nejsou tak svrchovaně volní jako mistři, a kteří mohou pak na sebe vzít i služebnost díla.
Řecká filosofie je plná takových zjevů. Možná, že prvním z nich může být nazván Pythagoras, je-li správné, že dílo, které již Hérakleitos znal pod jeho jménem, bylo pouhou snůškou mytologémat. V řecké filosofii vězí vůbec jistě nesmírně mnoho anonymní myšlenkové práce a anonymního filosofického života. Záhadnou osobou je Pyrrhon, otec všeho skepticismu, muž, který nezanechal litery a jehož myšlenky přesto mluvily k věkům. Na počátku novoplatonismu stojí podobně Ammónios Sakkas. I Ammónios promluvil k světu skrze své žáky, hlavně Plótina, a žádný z nich nechápal vlastní dílo jinak než jako rozvíjení základu, který byl Am-
móniem položen. Když jednoho dne k Plótinovi vkročí do školy Origenés, žák téhož učitele, Plótinos se zardí a ustane ve výkladu — neboť prý není chuti k výkladu, když mluví před lidmi, kteří vědí, co poví, a dokládá tím, že nejde o nauku osobní. Ale největší příklad takové filosofie osobní, historicky skryté, a přesto s živelnou silou působící do dějinných dálek, poskytuje Sokrates. V tomto úvodním výkladu nechceme nic jiného než ukázat tento zvláštní problém: Sokrates jako postava ustavičně unikající a Sokrates jako nárok a výzva stále se obnovující; Sokrates, kterého stále nedokonale konstruujeme, a Sokrates, s nímž nebo proti kterému se bojuje, který tedy přes všecky obtíže ryze objektivního pojetí je nějak zde.
Když s plným procitnutím moderního historického povědomí filologie si ujasnila, že je v podstatě disciplínou dějepisnou, že patří do souvislosti naší metodické rekonstrukce minulosti na podkladě přísné objektivní kritiky souhrnné dokumentace, vznikl problém objektivního obrazu duchovních dějin a v tom rámci dějin řecké filosofie: s ním se rodí i problém objektivního Sokrata. Vzniká tedy průběhem 18. století, formuluje se nejprve v Bruckerově opozici proti Platónovi a zdůraznění Xenofónta;1 metodicky přesně se vyjadřuje až ve Schleiermacherove pojednání O hodnotě Sokrata jako filosofa z roku 1815.2 Problém této objektivní postavy je dán trojím hlavním pramenem našich znalostí o Sokratovi: Xenofóntem, Platónem, Aristotelem. Tito tři autoři nám zachovali buď širokodeché vylíčení scén života sokratovského, nebo sbírky výroků, rozhovorů a anekdot, nebo konečně důležité soudy o významu Sokratovy filosofie. Dokumentace je tedy značná. Ale duch každého z pramenů je jiný, je zásadně odlišný. V Xenofóntově podání je Sokrates chytrý rozumář, veskrze na blízkou životní praxi zaměřený, bez transcendentní hloubky, beze vší propastnosti, bez jiskry božství, a mluví-li v něm daimonion, je to v podstatě proto, aby nevypadl z tradičního rámce víry ve věštbu, a tudíž z běžné náboženské představy. Tento Xenofóntův Sokrates se zvlášť zamlouval racionalistům, podezřívavým k Platónovi; u Platóna je až příliš zřejmé, jak Sokrata stylizuje, jak mu vkládá do úst svá hlavní, nejhlubší a nejintimnější přesvědčení, jak je tedy na hony vzdálen úlohy zachytit Sokrata tak, „jakým skutečně byl"; Platónův idealismus, jeho idealizování se v ničem nejeví tak zásadně jako v poměru k tomuto svému pravzoru. Na druhé straně nemá-li Platónovo líčení samo historický úmysl, je naopak přece působnost Sokratova na Platóna historický fakt nezměrného významu. Takovou sílu a vroucnost upoutání mohla vzbudit jen osobnost v hloubce spřízněná, a nikoli odporující; při vší idealizaci muselo zde být jádro, na něž idealiza-ce jedině může navazovat, kolem něhož může jedině snovat své postupné
pokusy pochopit a prohloubit, co na pohled se zdálo bezvýznamné a co se otevřelo teprve vytrvalé a hluboké meditaci. Konečně Aristoteles, který sice Sokrata osobně znát nemohl, ale zastihl v Akademii ještě živou tradici sokratovskou, pohlíží naň ze svého odborného a učeneckého hlediska a razí několik výroků, jež mají Sokratovi zajistit místo v dějinách myšlení, jak on je pojímá, v dějinách vědy. — Co počít s tak různotvárnou, různobar-vou tradicí? Schleiermacher formuloval otázku takto: Čím mohl být Sokrates ještě vedle toho, co o něm praví Xenofón, aniž by odporoval charakterovým rysům a životním pravidlům, která Xenofón s určitostí stanoví jako sokratovská, a čím musel být, aby dal Platónovi podnět a právo, aby jej ve svých dialozích předvedl tak, jak tomu v nich je ? Filologické bádání o Sokratovi hledělo různým způsobem odpovědět na tuto otázku, může se říci, že vyčerpalo snad všecky možné kombinace pramenů a všecky prostředky kritického důvtipu, a přece výsledky neuspokojují všeobecně. V posledních publikacích sokratovských ozývá se při všem uznání jednotlivým výkonům stálý osten skepse. Rozhlédněme se poněkud po těchto pokusech
o objektivní řešení sokratovské otázky.
Schleiermacherův program je dán základní důvěrou v podstatnou harmonii sokratovských textů a přitom dále ještě neotřesenou vírou ve spolehlivost Xenofónta jako historického pramene. Schleiermacher sám hleděl o tuto harmonii s xenofóntovským základem opřít své pojetí Sokrata jako východiska pro ideu vědění: v něm prý tato idea procitá teoreticky
i prakticky, směřujíc k rozvoji ve vědecký systém na jedné, v umění rozho
voru s mravním cílem na druhé straně. Podobnou harmonii v hodnocení
pramenů hleděli zachovat četní autoři minulého věku, v první řadě Zel-
ler3; i pro něj je Sokrates hlavně objevitelem definice na induktivním pod
kladě (podle Aristotela), bod, o němž mezi prameny je potud shoda, že
v Xenofóntovi a Platónovi lze pro to spatřovat příklady a doklady. Průbě
hem století však tato důvěra v harmonii pramenů postupně mizí a vznikají
teze jednostrannější, zároveň bojovnější a Sokrata méně banalizující. Har
monie pramenů je pak veskrze podmíněna důvěrou v Xenofónta jako his
torický základ, a právě tato důvěra průběhem 19. věku silně klesá.
Začalo se kritikou pravosti určitých částí Memorabilií4, pokračovalo Wi-lamowitzovým tvrzením, že Xenofóntovy sokratovské řeči nejsou o nic méně fiktivní než Platónovy (1879),5 a vrcholilo názorem, že jsou čerpány z literárních předloh, hlavně Platóna a Antisthena. Xenofóntově autoritě uškodila dále zřejmá neucelenost díla a nepopiratelný fakt, že náležel jen přechodně a docela povrchně k okruhu Sokratovu a že psal své domnělé vzpomínky*pozdě (snad po r. 370) a po bouřlivých životních událostech.
Tj. vše krom tzv. obranného spisu, Xenofón, Memorabilia, I, 1-3.
Přesto našel a nachází Xenofón stále ještě obhájce; nikoli bezvýznamné (patříť mezi ně i É. Boutroux),6 ale též ne bezvýhradné. Tak Döring,7 aby jeho autoritu historickou zachránil, podceňuje jeho inteligenci filosofickou; nerozumí prý Sokratovi dobře, ale referuje spolehlivě; je to speditér, kterému není přesně známa cena dopravovaného zboží, ale který expeduje přesně. Smysl sókratiky je sociální blaho, společenská eudaimonie, společenský pokrok a blaho všech na podkladě pravé zdatnosti dobře vychovaných a připravených vládnoucích. Döringovi lze vytknout nejen to, že ignoruje intelektuální stránku sókratiky a že přeceňuje historický smysl Xenofóntův, nýbrž též, že ideály a měřítka moderní doby přenáší s jistou samozřejmostí do Athén 5. věku, neboť i když politicko-společenské úmysly Sokratovy jsou mimo pochybnost, jisté se zdá, že myslel především na svou obec, své společenské okolí v jejich konkrétní situaci historické. Z Döringových hypotéz zůstalo do dneška málo; postava Xenofóntova sama byla podrobena zevrubné a pertinentní kritice, jejíž hlavní výsledky lze najít přehledně shrnuty v pojednání L. Robina o Xenofóntových Memorabiliích z r. 1910.8 Xenofóntovy malé duševní rozměry, neschopnost rozehřát se a pochopit myšlenky, přesahující zdravý a sobecký utilitarismus, jeho sebepřecenováni a snaha hřát se na výsluní velkých osobností jsou tu postaveny do ostrého osvětlení. Rozumí se, že kritická tendence byla někdy přehnána; E. Richter, který viděl předlohy k mnoha místům Memorabilií v Platónových dialozích, šel tak daleko, že podle něho Xenofón Sokrata nikdy ani neviděl.9 V každém případě doklady o vlivu Platóna a Antist-hena v Xenofóntovi se časem rozmnožily; jenže nejsou samy ještě doklady bezcennosti jeho podání — což nebylo Xenofóntovo dílo historicky právě tam cenné, kde se opíralo o poznámky Thúkydidovy? Z takových a podobných důvodů se snaží dovodit poslední dobou H. Gomperz,10 že závislost Xenofóntova na Antisthenovi, kynickém žáku mistrově, není žádným důvodem zavrhovat pravost nauky — bylť prý Antisthenés pro Sokrata žákem nejvěrnějším, takřka kopií jeho skutečného zjevu. A Gomperz využívá na podporu svého názoru obrazu, který o Sokratovi nakreslili současní komičtí básníci, u nichž je náš myslitel terčem velmi oblíbeným. Ukazuje jemně, že Sokrates těchto prudkých útočníků má mnohé rysy kynické, v ústroji, v hlavních etických zásadách otužilosti a nezkrotné, nezměnitelné síly vůle, v prostém způsobu života, spočívajícím v tom, že jen nejjednodušší potřeby se uspokojují (za to však poskytují silný a zdravý požitek), v politické orientaci, která není-li spartofilská, aspoň není zásadně proti-spartská, že tento Sokrates — učenec, který si osvojuje vědění své doby, a smělý mravní reformátor, který přírodu si bere za vzor proti konvenci
a počíná si při tom nezkrotně racionalisticky, je shodně líčen Xenofóntem i komiky Ameipsiou, Aristofanem, Eupolidem. Je pravda, že Gomperz přiznává že o Antisthenovi nadmíru málo víme; pravda též, že takto líčený Sokrates není jednotná osobnost, poněvadž jí chybí právě filosofický svorník Jiní proto došli k názoru, že Sokrates se mohl z původního, kynismu blízkého, vyvíjet, že mohl se obrátit jiným směrem, např. tím, kterému je bližší Platón.
Z konstatované souvislosti s Antisthenem, kterou hleděl určitěji definovat již Dümmler,11 vyvodil totiž již v 1. svazku svého spisu K. Joël12 důsledek, že Sokrates xenofóntovský není pravý, nýbrž obráží Antisthena. Joöl ovšem nepochybuje o tom, že Antisthenés, tak, jak se naň obvykle nahlíží, nemá se Sokratem společné základny, poněvadž jeho etika není intelektua-listická. Myšlenka, která přes určité možné výhrady (Sokrates mohl se vyvíjet) obsahuje, domníváme se, docela pravé jádro. Učinit ze Sokratovy nauky o zdatnosti tvrzení, že tato zdatnost se získává cvikem a otužováním, znamená připravit sókratiku o její nerv, který je intelektuální povahy. Joë-lovo kolosální dílo čerpalo potvrzení názoru o sokratovském základním in-telektualismu z Aristotela. Ale Sokrates tímto sítem proceděný je opět naprosto ryzí intelekt a krom toho výsledek příliš extrémní, idealizující stylizace. Ve skutečnosti nelze na základě žádného z pramenů doložit výlučnost Sokratova intelektualismu. A nade všecko je nesmírně učená a pracná trojdílná kniha Joëlova dokladem toho, že zásadním odmítnutím Xenofónta mizí naděje, že by mohl být historický Sokrates skutečně bezpečně zachycen.
Aristoteles, o něhož se Joël opírá, není totiž pramenem zvlášť originálním; již Zeller13 soudil o jeho sokratovských výrocích, že jejich předlohou nemuselo být nic jiného než dialogy Platónovy (a spisy Xenofóntovy, ačkoli toho Aristoteles ani jednou neuvádí). Zbývá tedy v podstatě jen Platón, a tu se úloha klade asi v těchto termínech: najít reální jádro platónské idea-lizace, realizovat opět platónského Sokrata. Tato úloha mohla být řešena dvojím způsobem — jednak výběrem ze sokratovských dialogů, jednak přijetím za základ hlavních sokratovských rozmluv všech. Prvního úkolu se podjal H. Maier ve svém známém díle o Sokratovi z r. 1913.14 Mladý Platón, otřesený smrtí Sokratovou, podává v Apologii a Kritónu napřed to, co Maier nazývá osobní sókratika, tj. manifesty, vysvětlivky a obrany směru mladších členů Sokratovy družiny. Nejsou to tedy sice v pravém slova smyslu historická díla, ale mají k dění samému tak úzký vztah a tak blízko, že nabývají ceny dokumentů: první jako vyhlášený program pokračování v Sokratově díle společenské a mravní kritiky, druhý jako odpověď na výt-
11
ky, že žáci a přátelé nedovedli zachránit tak drahého učitele. K nim se pak druží celá řada rozhovorů, v nichž Platón chce vzkřísit Sokratovu mravní osobnost, nechat ji znovu promlouvat k těm, kdo se domýšleli, že jej umlčeli navždy: sice tedy nikoli úmysl přímo historický, ale proto přec ještě ne sokratovská fikce, fikce vědomá a úmyslná: naopak zde měl být Sokrates postaven před oči, jak vskutku byl; Platón, dalek toho, aby mu podkládal nějaké myšlenky vlastní, cele žije zahloubán do učitele a oddán jeho bytosti. Omezením, které této době Platónova spisovatelství dává hranici, je jednak dialog Gorgias, prý odpověď na útok proti Sokratovi od sofisty Po-lykrata, kde prvně proniká opozice vědy proti sofistice, jednak kritika původní sókratiky v Symposiunu z hlediska nové metafyzické nauky o idejích; tam tedy končí úsilí Platónovo zachytit Sokrata výslovně takovým, jaký reálně byl, a nastupuje pokus nahradit jej novým, prohloubenějším smyslem filosofickým. Přitom rekonstrukce Maierova nespočívá přece jen úplně na Platónovi, nýbrž přihlíží ustavičně k opozici Platón — Antisthe-nés, ba v Antisthenovi spatřuje Sokratova pokračovatele sice jednostranného, ale ve věci hlavní, v silném zdůraznění mravní autonomie, energičtějšího a věcnějšího než Platón sám. To, co Döring podnikal s Memorabiliemi, podniká Maier s platónskými ranými rozmluvami: interpretuje, prokládá tím, co považuje na základě svého celkového pojetí za vlastní smysl Sokratova díla. A i když toto celkové pojetí je hypotéza velmi uvážená a na faktech založená, zůstává dvojí hlavní nevolnost, kterou před tímto vskutku smělým a jednolitým pokusem, který skončil asi provždy s fantasmagorií sókratiky jakožto "filosofie pojmu a definice", pociťujeme. Je to jednak podezření, že mravní problém je tu viděn příliš moderními pojmovými prostředky — sám pojem mravní autonomie sice bezpochyby něco sokratovského vystihuje, ale zda dost hluboce a dost řecky? A krom toho otázka, zdali platónské dialogy lze vskutku rozdělit v takové dva od sebe příkře rozdílné tábory, z nichž od jednoho není k druhému vlastně žádná souvislost. Jeden z novějších autorů*se ptá, zda je možno např. Ióna s jeho naukou o básnickém vytržení oddělit od Symposia a jeho božského šílenství. Je tedy posléze přirozené, že znovu na přetřes přišla i teze, dosud všemi autory považovaná za prototyp vší nehistoričnosti, teze, podle níž pravý Sokrates je prostě a beze zbytku Sokrates platónských dialogů. Tento odvážný pokus zahájil A. E. Taylor v knize Varia Socratica z r. 1911,15 pokračoval v něm J. Burnet ve svém úvodu k vydání Platónova Faidóna
*H. Kuhn, Sokrates. Ein Versuch uber den Ursprung der Metaphysik. München 1959 (1. vyd. Berlin 1934).
12
a v Greek Philosophy (1. vyd. 1914)16 a podobně i novější autoři jako A. Kenyon Rogers 193317. Z moderních filologů a historiků jsou tito autoři prvními, kdo se odvážili konstruovat Sokrata na podkladě ryze platónském, neboť že Platónův Sokrates je ideální postava, se stalo čímsi jako všeobecným míněním v moderním filologickém táboře. A úloha sama je plna obtíží, které autoři teze sami nijak nepřehlížejí. Poslyšme vlastní slova Burnetova. Vychází z názoru, že rozlišovat, co je v Xenofóntovi historické a co nikoli, je podnik marný. Lépe by prý bylo říci, že nemůžeme o Sokratovi vědět pranic a že pro nás musí zůstat pouhým X. Ale nicméně Sokrates Platónův je dosti aktuální, živý a jediný Sokrates, o němž můžeme doufat, že jej poznáme dobře. Je-li to postava fiktivní, je nicméně důležitější než většina lidí z masa a krve. Proto je jedině zdravá metoda v tom, popsat jeho život a názory nejprve na základě tohoto výlučného pramene. Teprve odtud lze prý potom též učinit pokus pochopit — jaksi per dege-nerationem — Xenofónta a doplnit oba úvahou o Aristofanovi. Ve středu koncepce Burnetovy stojí dialog Faidón, který Burnet považuje za jakousi kvintesenci sokratovské filosofie v platónské verzi. Zde je vyložena sokratovská doktrína o idejích, jejímž původcem nikterak tedy není Platón a která je podle Burneta vůbec původu pythagorejského: v pozdním Filola-ově pythagoreismu jsou věci „nápodobou" čísel, čísla "vzorem" věcí. Só-kratés nabývá rysů příbuznosti orficko-pythagorejské: věří pevně v nesmrtelnost duše, možná i v stěhování a v každém případě v posmrtný soud; je nejen intelektualista, racionalistický ironik s úžasným duševním i tělesným zdravím, nýbrž je — zcela výslovně a výrazně — mystik, jak to dosvědčuje nejen daimonion, na které se tak často odvolává, nýbrž především ony zvláštní stavy strnulosti, kdy duševně zabrán —- Burnet myslí na kontem-placi — vydrží po dlouhé hodiny vytrvat bez hnutí na jediném místě, jak to Platón vypravuje v příhodě u Poteidaie. Je pravda, že „ideje" či lépe formy, jak Burnet je u Sokrata vidí, nejsou jako u Platóna odděleny od věcí, nýbrž v nich; pojmou-li se takto, domnívá se Burnet, lze se vyhnout i rozporu se svědectvím Aristotelovým. Co se Aristofana a jeho útoku na Sokrata v Oblacích týče, tu Burnetův postup obsahuje analogie s tím, co Gomperz učinil pro Xenofónta. Je
Vloženo: 12.06.2010
Velikost: 668,00 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Mohlo by tě zajímat:
Skupina předmětu KSV/0850 - Antická filosofie
Reference vyučujících předmětu KSV/0850 - Antická filosofie
Podobné materiály
Copyright 2024 unium.cz