- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Hromadně přidat materiály
Filozofický atlas
OV2BP_DF2 - Dějiny filozofie 2
Hodnocení materiálu:
Vyučující: PhDr. Erika Vonková
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálFILOZOFICKÝ ATLAS
pro vnitřní potřebu studentů CMTF zpracoval Michal Altrichter, Th.D.
Filozofický atlas
2
OBSAH:
Úvod
Disciplíny filozofie
Východní filozofie
Přehled
Indie/I: Upanišady, ortodoxní systémy
Indie/II: Ortodoxní systémy
Indie/III: Jainizmus, buddhizmus
Čína/I: Konfucianizmus, škola Yin-Yang
Čína/II: Taoizmus, mohizmus
Starý Orient
Antika
Přehled
Předsókratovské období/I
Předsókratovské období/II
Sofistika
Sókrates
Platón/I: Nauka o ideách
Platón/II: Teorie poznání, dialektika
Platón/III: Antropologie, etika
Platón/IV: Učení o státu
Aristotelés/I: Logika
Aristotelés/II: Metafyzika
Aristotelés/III: Psychologie, etika
Aristotelés/IV: Politika, poetika
Stoa/I: Logika, fyzika
Stoa/II: Etika
Epikur
Skepticizmus, eklekticizmus
Novoplatónizmus
Středověk
Přehled
Patristika
Augustinus/I
Augustinus/II
Raná scholastika/I: Jan Scotus Eriugena; Anselm z Canterbury
Raná scholastika/II:
Otázka univerzálií - Petr Abaelard
Arabská filozofie
Vrcholná scholastika/I: Roger Bacon; Bonaventura; Raymond Lullus
Vrcholná scholastika/II: Albert Magnus; Tomáš Akvinský/I
Vrcholná scholastika/III: Tomáš Akvinský/II
Vrcholná scholastika/IV: Tomáš Akvinský/III
Vrcholná scholastika/V: Duns Scotus; Mistr Eckhart
Pozdní scholastika: Vilém Ockham
Mikuláš Kusánský
Filozofický atlas
3
Renezance
Přehled
Přírodní věda: Francis Bacon
Giordano Bruno, humanizmus
Obraz člověka
Teorie státu a práva: reformace
Osvícenství
Přehled
Racionalizmus/I: Descartes/I
Racionalizmus/II: Descartes/II
Racionalizmus/III: Spinoza/I
Racionalizmus/IV: Spinoza/II
Racionalizmus/V: Leibnitz/I
Racionalizmus/VI: Leibnitz/II; Wolff
Empirizmus/I: Hobbes
Empirizmus/II: Locke/I
Empirizmus/III: Locke/ II
Empirizmus/IV: Berkeley
Empirizmus/V: Hume/I
Empirizmus/VI: Hume/II; Adam Smith
Francouzské osvícenství/I: Pascal; Voltaire
Francouzské osvícenství/II: Montesquieu; Vico
Francouzské osvícenství/III: Rousseau
Německý idealizmus
Přehled
Kant/I: Kritika čistého rozumu
Kant/II: Kritika čistého rozumu
Kant/III: Kritika čistého rozumu
Kant/IV: Kritika praktického rozumu
Kant/V: Kritika soudnosti
Fichte/I
Fichte/II; Schleiermacher
Schelling
Hegel/I
Hegel/II
Hegel/III
19. století
Přehled
Schopenhauer
Kierkegaard
Pozitivizmus
Levý hegelianizmus
Marx/I; Engels
Marx/II
Pragmatizmus
Novokantizmus: Induktivní metafyzika
Nietzsche/I
Nietzsche/II
Dilthey
Filozofický atlas
4
20. století
Přehled
Přírodní vědy/I: Fyzika
Přírodní vědy/II: Biologie/I
Přírodní vědy/III: Biologie/II
Filozofie života
Fenomenologie/I: Husserl/I
Fenomenologie/II: Husserl/II; Merleau-Ponty
Fenomenologie/III: Scheler
Existenciální filozofie/I: Jaspers
Existenciální filozofie/II: Sartre
Existenciální filozofie/III: Camus; Marcel
Heidegger/I
Heidegger/II
Moderní logika/I
Moderní logika/II
Wittgenstein/I
Wittgenstein/II
Analytická filozofie/I
Analytická filozofie/II
Analytická filozofie/III
Nicolai Hartmann ; Whitegead
Marxismus
Kritická teorie
Kritický racionalizmus
Antropologie; Strukturalizmus
O této knize
Otázka po smyslu bytí, po podstatě všech věcí, po postavení člověka ve světě, je základem našeho
myšlení. Proto filozofie, “láska k moudrosti”, je považována za “matku” všech věd. Odpovědi, které
filozofie dávala od antiky až po současnost, se měnily s poměry, - a přece ve své podstatě zůstaly
stejné. Proto zabývání se filozofií je také vždy pozorováním jejích dějin.
Atlas k filozofii jsou dějiny filozofického učení, vylíčené podle filozofů a jejich důležitých tvrzení a
pojmů, a jako zvláštnost jsou znázorněné na barevných obrázkových stranách. K jedné stránce obrázků
přísluší vždy protilehlá strana (nebo více stran) textu.
Předmluva
Tento svazek představuje dějiny filozofického myšlení podle jejich nejvýznačnějších zástupců. Přitom
se čtenář důvěrně seznamuje se základními problémy filozofie s jejím způsobem odpovědí, s jejími
metodami a pojmy.
Přehled před každou kapitolou ukazuje na dějinné pozadí, na němž je vidět myšlenkové úsilí filozofů.
Osnova systému atlasu umožňuje velkou přehlednost, ale také jednoznačný výběr a periodičnost.
Filozofický atlas
5
V tomto krátkém podání nemohou přijít ke slovu všichni filozofové a také ne do podrobností. Místo
toho je kladen důraz na výstižné vylíčení podstatných myšlenek a pojmů filozofie, filozofa, příp.
filozofické školy.
Pokusem znázornit filozofické myšlenky ve formě obrazů a grafů jsme vstoupili na doposud neznámou
půdu v zpřístupňování filozofie. Obrazové strany mají názorně vysvětlovat text, doplňovat jej a
shrnovat. Jejich cílem je podporovat porozumění a podněcovat vlastní tázání.
autor
ÚVOD
Pojem “filozofie”, který pochází z řečtiny, znamená něco jako láska k moudrosti, podobně pojem
filozof je přítel moudrosti (philos = přítel, sophia = moudrost), tedy ten, kdo usiluje o jakoukoliv
formu poznání.
Už PLATÓN a ARISTOTELÉS hledají podnět, který se v člověku stane počátkem filozofie, a našli ho
v údivu.
“Na počátku, stejně jako dnes, přiměl lidi k filozofování údiv. Avšak, kdo se ptá a žasne, má pocit
nevědomosti... Aby tedy unikl z nevědomosti, začal filozofovat...” (ARISTOTELÉS) Člověk nepřijímá
zkušenostní svět takový, jaký je, nýbrž se diví a ptá po důvodech :”Proč vůbec něco je? Co působí za
vnějšími jevy? Proč žijeme?”
Jestliže tyto otázky uvedou v pochybnost otázky všeobecné a samozřejmé, ukáže se, že smysl celku, i
při všem hromadění odpovědí, je stále nejasný.
Další silou, která vede k filozofování a udržuje je v chodu, je také pochybnost. Její kritice jsou
podřízeny zdroje našeho poznání, stejně jako platnost tradovaných hodnot a společenských norem.
I vědomí své smrti vede člověka k filozofování. Život, postavený před svůj stále hrozící konec, je
nucen o sobě přemýšlet a rozhodovat se, čeho se má chopit jako podstatného.
Utrpení a smrt jsou mezní zkušenosti, které když se objeví v popředí, dávají vznik otázce po naplnění
smyslu života.
Biologicky se člověk vyznačuje redukcí svých přirozených instinktů (pudů). Takto vzniklý tlak - totiž
vrozený způsob chování nahrazovaný rozumovým učením - má na druhé straně možnost svobody a
sebeurčení. Takto určená bytost neustále pociťuje potřebu reflexe základů svého bytí a jednání.
“Člověk je bytost, která stále více chce, než může, a více může, než má.” (W. WICKLER)
Filozofické otázky se týkají každého člověka. Filozofování je základní činnost, která patří k
odpovědnosti za své lidství. Proto každá filozofie je objasňování, osvícenství ve smyslu slavné
KANTOVY definice:
“Osvícenství je východ člověka ze své zaviněné nedospělosti. Nedospělost je neschopnost používat
svého rozumu bez vedení někoho druhého.”
Nelze jednoznačným pojmem říci, co je to filozofie. Ona sama sebe definuje tím, jak pracuje. Proto zde
nabízíme několik popisných definic: “Na začátku filozofie stojí člověk, který se chce dobře orientovat
v hádankách svého vnitřního i vnějšího světa..., který se snaží z kaleidoskopu zvláštností vytáhnout
základní linie společného a obecného.”(A. LÄPPLE)
“Filozofie se dá definovat jako metodický a vytrvalý pokus, jak vnést rozum do světa.”(M.
HORKHEIMER)
“Pod pojmem filozofie se rozumí užití řeči přírodních věd na pojednání o obecných otázkách poznání
světa a životních názorů.” (W. WINDELBAND)
“Být filozofem není žádné speciální povolání; filozof také není žádný ideál, podle něhož by se měl
člověk formovat. Bytí filozofa je chtít být sám sebou, vytvoření prostoru pro filozofování, možnosti
vyjádření.” (K. JASPERS)
Jako základní otázky filozofie jmenuje PLATÓN
pravdivé - dobré - krásné.
V nich se odráží stav veškerého jsoucna. V novověku formuloval KANT tyto otázky znovu:
• Co mohu vědět? (metafyzika)
• Jak mám jednat? (morálka)
• V co mohu doufat? (náboženství)
• Co je člověk? (psychologie)
Poslední otázka v sobě zahrnuje všechny předchozí.
Filozofický atlas
6
Filozofie se na rozdíl od jednotlivých věd nevztahuje jen na jeden omezený úsek skutečnosti (biologie -
živá hmota, chemie - složení hmoty) ale na celek toho, co existuje, aby odhalila podstatu a souvislost
jsoucna a zprostředkovala člověku smysl a hodnoty. Jednotlivé vědy, vycházející z konkrétních
předpokladů, se nemohou vrátit za tyto předpoklady, zatímco filozofie se snaží o co možná největší
nepředpojatost. Ani metoda, ani předmět zkoumání nejsou předem dány, nýbrž vždy znovu určovány.
Proces filozofie, v němž si člověk zjednává jasno o sobě samém a o svém světě, se nedá uzavřít a
ukončit, ale stává se v každé době znovu prvotním úkolem.
DISCIPLÍNY FILOZOFIE
Vlastní obory (disciplíny) filozofie se rozlišují podle stanovení otázky a oblasti předmětu.
Antropologie - Úsilí o poznání přirozenosti člověka náleží k základním problémům filozofie. Pokus
určit obecně lidské slouží k sebeuvědomění člověka, k vyjasnění jeho vlastního postavení ve světě
(snad ve srovnání s ostatní živou přírodou), a získává svůj vztah k činnosti jak ve smyslu
sebeuskutečnění, tak i ve smyslu vytváření lidsky důstojné společnosti.
Etika - Základní otázky etiky se týkají dobra, které má určovat postoje a jednání člověka. Cílem etiky
je ukazovat na metodicky zjištěné základy pro spravedlivé, rozumné a smysluplné jednání a život (i
společenský). Principy a zdůvodnění etiky je třeba vidět bez odvolání na vnější autority a dohody jako
všeobecně platné a rozumné odvolávání se. Proto etika zaujímá vůči platné morálce nadřazené, kritické
stanovisko.
Úkolem metaetiky je ještě znovu prozkoumat jazykové formy a také funkci etických výpovědí.
Estetika - pojednává o obecném určení krásného a jeho zjevných forem v umění a přírodě, jakož i o
účinku krásna na příjemce. Podle své orientace si přitom počíná vždy funkcionálně tím, že postupuje
popisně nebo normativně. Vedle teorie umění se projednávají otázky estetického úsudku a forem
estetického vnímání či prožívání. V novější estetice se nacházejí informačně teoretické a jazykově
analytické náběhy.
Metafyzika a ontologie - počínaje Aristotelem je chápána jako “první filozofie”, poněvadž se táže po
prvních příčinách a původu jsoucna jako jsoucna. Oblastí jejich témat je: samo o sobě jsoucno
(ontologie), božské jsoucno (filozofická teologie), duše (psychologie), a souvislost celku všeho
jsoucího (kosmologie).
Logika - učení o důsledném a uspořádaném myšlení. Formální, klasická, se dělí na elementární nauku
(pojem, úsudek, závěr) a nauku o metodách (proces, postup zkoumání a dokazování). Moderní
logistika se snaží o co největší formalizaci a matematizaci. Pracuje s logickými výpočty, které se
chápou jako systém znaků (symbolů) s pracovními pravidly k tomu náležejícími. Nadto zná i
vícehodnotové systémy, u nichž výpovědi mohou přijmout více než hodnoty “pravdivý, falešný”.
Teorie poznání a vědy - nauka o podmínkách, podstatě a hranicích poznání. Tematizován je přitom
vztah poznání k subjektu, objektu a obsahu.
Teorie vědy se zabývá předpoklady a základy poznání v jednotlivých vědách. Přitom jsou
vysvětlovány jejich metody, principy, pojmy a cíle a jsou podrobeny kritickému zkoumání.
Filozofie řeči - si všímá vzniku, vývoje, významu a funkce řeči. Dělí se v návaznosti na dnes
převládající WITTGENSTEINOVU analýzu řeči na dva směry. Ideálně jazykový se pokouší pomocí
kritiky řeči a jejího formalizování vytvořit řeč vysoké logické přesnosti, který odpovídá požadavkům
exaktních věd. Naproti tomu ve “filozofii normální řeči” je řeč rozebírána vzhledem ke svému
původnímu všednímu používání a významu.
Dále je tu řada disciplín spojovacích oborů.
Filozofie dějin - se pokouší zachytit podstatu, smysl a průběh dějin a vysvětlit je, a také pochopit
člověka v jeho dějinnosti.
Filozofie náboženství - se táže po jevu náboženství a vysvětluje jej, případně podrobuje kritice v jeho
funkci pro lidi a společnost.
Výklad a vysvětlování přírody v celku je tématem přírodní filozofie, pod kterou spadá její historické a
přírodovědecké zkoumání.
Filozofie práva - se zabývá otázkou po zdůvodnění práva, především zda existuje nějaká nadřazená
norma, z které může být odvozeno pozitivní právo (např. přirozené právo).
Sociální filozofie a politická filozofie - si všímají vybudování, funkce a smyslu státu a společnosti.
Člověk je chápán jako bytost společenská, jejíž seberealizace se uskutečňuje ve společenství. Zvláště v
současné době to zahrnuje i kritiku životních podmínek moderní průmyslové společnosti.
Filozofický atlas
7
VÝCHODNÍ FILOZOFIE
PŘEHLED
Počátky filozofie v Indii jsou tradovány ve Védách (vědění). Přesné datum vzniku je nejisté; nejstarší
části vznikly asi kolem roku 1500 před Kristem. V těchto rozsáhlých spisech je shrnuto mytologické a
náboženské vědění nejstarší doby; je určeno ke kultovním účelům kněží.
Védy se skládají ze čtyř oddílů:
Rigvéd (hymny chval)
Samavéd (zpěvy)
Jadžurvéd (obětní formule)
Atharvavéd (čarodějné formule)
K nim jsou dále přičleněny vysvětlující texty:
Bráhmany mají vysvětlovat smysl a účel obětí a správné používání formulí.
Upanišady, filozoficky nejdůležitější, obsahují základní temata indické filozofie, později ještě přesněji
propracována. Jsou to učení o karmách, o znovuzrození a sjednocující myšlenka o rovnosti Atmana a
Brahmana.
Přibližně 500 let před Kristem začíná období klasických filozofických systémů. Na rozdíl od poměrně
uzavřeného myšlenkového světa doby Véd vystupují nyní různé školy i jednotlivé osobnosti.
Přesto i zde je vidět hlavní tendence indického myšlení, že totiž osoba ustupuje do pozadí a ani na
dějinná data se neklade příliš veliký důraz.
Filozofie začíná vystupovat z ohraničeného kruhu brahmanů (kněží) a proniká do širších vrstev
obyvatelstva. Obecně rozlišujeme mezi ortodoxními systémy, které uznávají autoritu Véd jako zjevení
a neortodoxními systémy, které je odmítají jako jedinou autoritu.
Klasických ortodoxních systémů je šest:
Sánkhja a Jóga,
Njája a Vaišéšika,
Védánta a Mímánsa.
K neortodoxním systémům se počítají: buddhizmus, jainizmus a další.
Doba, která začíná asi 1000 po Kr., se nazývá postklasická epocha indické filozofie. Od počátku 19.
století lze mluvit o moderní periodě, která se vyznačuje setkáním se západním myšlením.
Klasické období čínské filozofie je určováno především dvěma školami, konfucianizmem a taoizmem.
Kromě toho se objevují další četné proudy, mezi jinými zvláště mohizmus, legalizmus, sofizmus a
učení Yin-Yang.
Konfucianizmus, který se odvozuje od působení KONFUCIA (551 - 479 př. Kr.), je zjevný až z tradic
pozdnějších podání. Obsahem jeho učení je konzervativní morální filozofie a filozofie státu.
Jeho nejvýznamějším následovníkem je MENCIUS (371 - 289 př. Kr.); teoreticky rozvíjí základy
konfucianizmu. Za směrodatný kánon slouží pozdější “Čtyři knihy”:
“Lun Yü” ( Řeči Konfucia), “ Mencius”, “Učení o střední míře” a “ Velké učení”.
Zatímco konfucianizmus je zpočátku ve sporu s taoizmem a buddhizmem (ten později zakotvil v Číně),
stane se vlastní státní filozofií Číny neokonfucianizmus. Klasická morálně filozofická témata jsou nyní
rozšířena kosmologií, pocházející ze školy Yin-Yang.
Taoizmus, jehož zakladatelem je Tao-te-ťing (LAO-C’, na přelomu 4. a 5. st. př. Kr.), obsahuje
“učení o správné cestě a ctnosti”. Lidský život zapadá do kosmického putování přírody. Základní
myšlenkou je učení o působení skrze “nedělání”. Druhý významný zástupce taoizmu je ZHUANG ZI
(kolem 4. stol. př. Kr.).
Mohizmus, který se připisuje MUO TI (Mo-c’, 5/4 stol. př. Kr.) zastává utilitaristické stanovisko,
zaměřené na blaho národa.
Vedlejší proud klasické filozofie představuje škola JIN - JANG, která je ve spojení s knihou “I Ging”.
Tato škola učí , že všechno kosmické dění pochází ze střídavé hry praprincipů Jin (ženský, měkký,
tmavý) a Jang (mužský, pevný, světlý). Toto kosmické uspořádání stojí ve vztahu k lidskému životu,
morálce a společnosti.
Kulturní centra Starého Orientu jsou:
• Egypt: Je charakterizován představou života po smrti. V jeho bohatém světě bohů jsou obsaženy
jak jednobožství, tak mnohobožství.
Filozofický atlas
8
• Mezopotamie: Mezi Eufratem a Tigridem vznikají velké říše Sumerů, Akkaďanů, Asyřanů a
Babyloňanů, odkud pocházejí velké eposy o stvoření světa.
• Írán: ZARATHUSTRA (kolem 560 př. Kr.) zakládá monoteistické náboženství se silným
dualismem.
• Blízký východ: dal vznik třem světovým náboženstvím: Židovství, křesťanství a islámu. V nich se
uctívá všemocný Bůh Tvůrce, který se zjevil skrze proroky a posvátná písma.
INDIE/I: UPANIŠADY, ORTODOXNÍ SYSTÉMY
Raná svědectví o tom, že otázka po původu jsoucna jako základní ve filozofickém myšlení je vlastní i
indické filozofii, se nachází v proslulém hymnu o stvoření Rigvéd. Základem světa je Jedno, které
dokonce předchází i rozdělení na bytí a nebytí a zjevení bohů.
“Tehdy nebylo nebytí ani bytí a nad tím žádný vzdušný prostor, žádné nebe. - Kdo držel v ochraně
svět, kdo jej zamykal? - Kde byla hluboká propast, kde moře?
Tehdy nebyla ani smrt, ani nesmrtelnost. Nebyla noc, nebyl jasný den. - V původnosti bez vánku
dýchalo To Jedno, mimo něž nebylo nic jiného.” (přeložil P. DEÜSSEN)
Upanišady (kol. 800 - 500 př. Kr.) neobsahují žádné souhrnné filozofické učení, pouze množství
názorů. Nejznámější z nich je jednotné učení Brahma a Átman.
Brahma je chápán jako v sobě odpočívající prapůvod všeho bytí, jako všepronikající podstata světa.
Átman znamená “to samo” (duši) jednotlivce, ve smyslu svého vlastního bytí (podstaty). Átman je tedy
odlišný od toho, co přísluší člověku jen vnějškově a nevlastně.
Rozhodující poznání, k němuž musí člověk dojít, spočívá v tom, že Átman a Brahma jsou vlastně
jedno. Je jen jeden, všeovládající světový princip, do něhož je duše zastlána jako všechno jsoucno. Ve
svém vlastním, nejhlubším nitru může člověk postihnout nepomíjející jádro bytí.
“Skutečně Brahma je celý tento svět...
On je můj Átman v nitru srdce.”
Další významná je myšlenka karmy a znovuzrození:
Člověk se v důsledku svých činů nuceně rodí stále v nových podobách.
Řetěz nových zrození je nekonečný, protože všechno konání drží v chodu stěhování duší.
Pojem samsara (běh vracející se zpět k východu) označuje zapletení člověka do běhu tohoto světa.
Základem je mravní řád světa, neboť dobré či zlé činy vedou k odpovídající vyšší nebo nižší formě
života v budoucím převtělení.
V pozadí stojí myšlenka věčného zákona světa (dharma), který pořádá od základů všechno dění a pro
člověka se ukazuje jako měřítko jeho jednání.
Každý jednotlivec je povinen žít v souladu se svou dharmou tím, že plní povinnosti, které mu přísluší
přiměřeně k jeho společenskému postavení.
V čase Upanišady se nyní uskutečňuje pesimistické přehodnocení lidské existence:
Je viděna ve svém utrpení a pomíjivosti. - Vzniká stále nové utrpení ve věčném střídání smrti a zrození.
- Vnější statky života se jeví bezcennými ve srovnání s nepomíjejícím Brahma.
Tak vzniká touha po vysvobození (mokša) z věčného koloběhu nových zrození. Poněvadž činy jsou
příčinou a pojítkem znovuzrození, nemohou ani sebelepší skutky vést k osvoboze
Vloženo: 18.06.2009
Velikost: 1,08 MB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz