- Stahuj zápisky z přednášek a ostatní studijní materiály
- Zapisuj si jen kvalitní vyučující (obsáhlá databáze referencí)
- Nastav si své předměty a buď stále v obraze
- Zapoj se svojí aktivitou do soutěže o ceny
- Založ si svůj profil, aby tě tví spolužáci mohli najít
- Najdi své přátele podle místa kde bydlíš nebo školy kterou studuješ
- Diskutuj ve skupinách o tématech, které tě zajímají
Studijní materiály
Zjednodušená ukázka:
Stáhnout celý tento materiálEgon Houstovský– Žhář
Kapitola první
HORSKÉ MĚSTEČKO, které po dva měsíce ohrožoval a děsil neznámý žhář, jmenuje se Zbečnov. Leží mezi kopci s modrošedými a zelenými pruhy nedohledných lesů na samých pruských hranicích. Je to zapomenuté hnízdo, právem přehlížené, neboť se v něm nenarodil žádný slavný muž ani žena, nemá v celém okolí jediného barokového zámku, ani středověkého hradu, ba ani památných rozvalin. A jenom jedenkráte, za šestašedesáté vojny, pospíchaly tudy horempádem neslavné dějiny, zanechavše za sebou kamenné a železné křížky po svazích i rovinách podél klikatých, zanedbaných cest. Ačkoliv v městečku žije asi patnáct set duší, je tak zaostalé, že ještě dodnes chodí jeho uličkami strážník s bubnem, paličkami a zástupm dětí, aby obyvatelům oznamoval usnesení městské rady. Jací lidé zde žijí? Chytráci a chudina, nešikové a bohatci jako všude na světě. Sedláci, chalupníci, řemeslníci, obchodníci, úředníci z pošty, dráhy, spořitelny, učitelé, nádeníci a pak ubožáci, jejichž povolání je proměnlivější než počasí toho kraje.
„Z čeho teď žije starý Maršík?“
„Z lecčeho, hlavně obchoduje.“
„S čím?“
„S čím se dá! S tkaničkami, krémem, zaječí kůží, někdy hlídá sedlákům dobytek na pastvě, a také se o něm říká, že krade.“
Vítr je v těchto končinách bezdomovcem. Věčný, širokodechý vítr, slyšitelný a neposedný i tehdy, když zaspí svou zlost, sám sebe zakolébav ve vánek. Cuchá lesy, rve klukům draky z rukou, škádlí rybník, na chvíli nedá pokoje oblakům, je hádavý a zlomyslný, odnáší spásná slova hned se rtů a vysmívá se. Jak se nevysmívat řečem do větru! Děti si s ním rozumějí. Malí kejklíři hledí blouznivě k obzorům, skáčou vysoko, vysoko nad zem a mávají rukama, chtějíce létat.
„Úúúúúúúúú!“
„Proč řvete, hlupáci!“
„Jsi slepý? Letíme přece – uhúúúúúú!“
Modrý, vábivý, potměšilý vítr!
Lisé z tohohle kouta naší vlasti těžko najdou mimo svůj domov přízeň. Říká se o nich, že jsou nevlídní a že mluví ošklivým jazykem, jenž dráždí citlivé nervy vulgárními výrazy a plebejským přízvukem. Nevím, kolik je na tom pravdy. Ale v našem věku babolónského zmatení jazyků, kdy stále méně a méně rozumí kraj kraji téže země a člověk člověku téhož rodu, bojímse více o dorozumění než o řeč. Proto se také domnívám, že spíše než zkomolená mluva zdejšího lidu a spíše než jeho horská drsnost poškodily pověst zbečnovských občanů mnohé nedoslýchavé uši a leckterá křivá huba.
Nuže, nemohu dosvědčit, že bych byl objevil v minulosti Zbečnova případy neobvyklé a mimořádné. Nic takového! Za posledních čtyřicet let pouze pět demonstrací proti židům celého okresu, pravidelné hospodské rvačky po volbách starosty, jedna dokonaná vražda ze žárlivosti, jedna nedokonaná ze msty, čtyři sebevraždy, několik loupeží, hodně drobných krádeží a na sklonku války tři hladové bouře proti sedlákům. Pozastavil jsem se jen nad podivným koncem stařičkého evangelického faráře, kterého zahubily vlastní ovečky,a to dokonce v modlitebněq při kázání. Celou historii spískal paličatý krejčí z náměstí. Měl totiž ještě více umíněných rozumů než dluhů (a těchbylo nad hlavu). A když tak dřepěl nad účty, upomínkami a platebními rozkazy, zatínal pěsti a vrčel: „Farář jistojistě vykládá falešně slovo boží!“
Jak by ne, když on, krejčí bohabojný, nikdy neslyší z jeho úst odpověď na otázku všech otázek: Jak se zbavit dluhů? Boží pravda je jen jedna, ale lidských pravdiček mnoho. Krejčí našel záhy ještě jiné chyby na starém faráři a slušný počet stoupenců svého mínění. Krátce a dobře, jedné neděle se část věřících vzbouřila. Nespokojenci ztropili při kázání hluk, vystoupili z lavic a podstrčili ohromenému starci list, na němž stálo: Jste příliš stár! Nechceme vás! Když kněz pochopil, zvedl ruce nad hlavu, jako by hledal, koho udeřit, zachroptěl a skácel se k zemi. Byl okamžitě mrtec, usmrcen pravdičkou zadluženého krejčího.
Bylo z toho mnoho hluku, lítostí a pozdního pokání i mnoho zlé krve. Aféra se dostala do novin, kdekdo se o ní dověděl a svět byl poprvé upozorněn na Zbečnov.
Již si však při nejlepší vůli nevzpomenu na žádnou další pozoruhodnou událost, jež by nasvědčovala tomu, že si Bůh vybral právě nejhříšnější cíp země, aby jej ztrestal pohromouv v podobně neviditelného žháře. Ne, v minulosti Zbečnova těžko bychom našli stopyk tajmnému paličovi. Nutno je spíše hledat ve velikých událostech naší doby a spokojit se zatím domněnkou, že celý bizarní případ je jedním z jejich groteskních odrazů. Žhář se objevil na scéně ve chvíli, kdy se k nám opět vrátila věrná bída, jež už má tolik jmen, kolik nenasytných tlam. A veliký, důstojný svět se ani o vlásek neliší od směšně titěrného Zbečnova v tom, jak se snaží odhalit bídu a zlo v jejich pravé podobně, v příčinách a následcích.
Příhody, o nichž budu vyprávěti, mají své ústřední dějiště. Je jím hospoda Josefa Simona. Hospoda U stříbrného holuba. Stojí na prudce skoloněném Malém náměstí naproti škole, uprostřed dlouhé řady mladých, učesaných lip. Staré protáhlé jednoposchoďové stavení s oprýskanými zdmi, malými okny, úzkými dveřmi, křížovým klenutím, točitými schody, hlubokým sklepem a zahnízděnou sešlostí, kamkoliv padne zrak. Jen zlatý nápis nad vchodem není stár. V přízemí je lokál, výčep a kuchyně, v prvním poschodí sedm pokojů, z nichž ve třech obývá rodina Josefa Simona a ostatní jsou připraveny pro cizince. Z oken lokálu hledíš přes náměstí, přes střechy nízkých domků, lučinatý sráz a úzké údolí na pruské kopce s bílými čarami spletitých cest.
Tam kdesi v plujících šedavých parách končí se naše země. Odtamtud přichází meluzína, deště a vánice. Několik roztroušených hrbatých chalup, proužky temného kouře a lesy, lesy. Za večera vyskočí z bezedné tmy světlélka. Tak maličká, tak neskutečná, že člověka až závrať jímá nad přeludy dálek. Všichni nachmelení zasmušilci, všechny sklíčené duše,jež v noci přijdou k Stříbrnému holubu, zadívají se tím směrem. Světélka hasnou a znovu se objeví. Zde je domov, za nimi svět.
„Jednou, až vyrosteš, půjdeš tam, vidíš?… tam, do světa!“
Hledí-li za dne lidé k hranicím, k zelenému šeru a k mlhavému obzoru, zaclánějí si zrak dlaní a nedůvěřivě potřásají hlavou. Od hranic nikdy nic dobrého nepřijde! Čarodějnice na košťatech pro strach nezbedníků, vojáci z manévrů na zlost sedlákům, postrašené pověsti o chystané válce, jkaé dosud nebylo. Kdo by nedbal hranic? Snad jen ptáci, oblaka a vítr.
I Josef Simon se jich bojí. Ačkoliv nevěří tlachům ani proroctvím. Ačkoliv by pokládal za smrtelný hřích, kdyby se mu jednou zachtělo porozumět politice a napodobit nad rozloženými novinami směšná gesta svých hostů, bušících ohnivě do stolu. V životě nenabyl vzdělání, ale zato hodně zkušeností – a ví, že pro čáry, ploty, mezníky, ohraničující větší nebo menší pruh půdy, padne více ran než pro zhrzené lásky a semele se více krvavých řeží než pro ohroženou čest a svobodu.
Ach, ano, byl až příliš zkušený! Narodil se v tomhle stavení, do něhož nepřetržitě zapadala ozvěna živých dějin celého kraje. Zde se lidé zpovídali, kleli, hašteřili, pomlouvali, přeli, vyhlašovali válku, sesazovali císaře, slavili mír, sem vstupovala bída, nenávist, neštěstí a opět věčný úsměv kolem úst. Zastav slunce, zhasni hvězdy, rozumíš-li koloběhu světa a držíš-li pravdu za pačesy!
„Na čí jsi straně, Simone?“
„To nemohu hned rozhodnout. Nechte mi trochu času, tak pět, deset let!“
„Hrom do toho chlapa! Je studený jako psí čumák a tak hloupý, že ani neví, proč je na světě!“
„A víš snad ty sám o sobě, proč?“
„Ech, dej pokoj, zase uhýbáš! Neumíš si s ničím poradit, ale také dost možná, že jsi pokrytec. Starostou tě nezvolíme!“
pro některé vlastnosti se mu podivovali. Každý čtvrtek večer chodili k němu z široka daleka žebráci. Dostávali polévku, brambory, rýži, někdy dokonce i maso. Seděli na prahu, na schodech, ve výčepu, div jsi o ně nezakopl.
„Pěkná ozdoba!“ stěžovali si hosté.
Běda, přišel-li vška k Stříbrnému holubu ževrák v jinýá den či v jinou hodinu! Byl Simonem vyhozen dříve, než mohl otevříti ústa. A jak vyhozen! S nepříčetnou zuřivostí, hrozbami a nadávkami, z jakých nasakovala husí kůže. Svědci takových bouří zkoprněli úžasem, neboť Simon býval jinak chladný a klidný, dokonce i tehdy, když hájil pěstmi pořádek svého domu, zřídkakdy se to přihodilo, ale byl-lli přece jen nucen popadnout židli a rozpřáhnout se s ní, zkrotl okamžitě i nejtroufalejší výtržník. Měl obrovskou sílu, kterou by nikdo nehledal v tom nevelkém, poněkud sehnutém chlapíkovi a které si snad ani sám nebyl dobře vědom. Rváči znali Simona: jednomu dupl na nohu a rozšlápl mu kost i prsty jako sirky, rovnou nešťasníka odvezli do nemocnice; druhému zlomil ruku, když ho poněkud neopatrně vyváděl z lokálu, a třetímu, urostlému růžolícím krasavci s temným, divokým ztrakem, vyrazil tři zuby, jak se trochu ukvapeným gestem pokoušel uchlácholit mladíkův opojený temperament.
Dám o tom nikdy nohovořil, a kdo ho neznal dobře a dlouho, byl by ho mohl snadno pokládat za zbabělce.
V jeho hospodě se nesměla objevit muzika s tanečníky, nenáviděl mumraje a nestál o mimořádný zisk. Hosty obsluhoval sám, na výpomoc si nikdy nepřibral číšníka a jenom ve vzácných případech ho v lokále zastupovala žena.
Nebylo mu skutečně dáno to, čemu se říká světový názor. Nesměl – a ni také nedokázal – překlenout rozpory všech úvah, jež mu od dětství bzčely kolem uší. Byl ideálním hospodským: nevěřil nikomu a přikyvoval všem. Stranil jen jedinému právu, právu pohostinsví; měl je v krvi. A za ně se dovedl postavit třeba proti celému Zbečnovu.
Jednou před mnoha a mnoha lety vytloukli mu všechna okna, protože skrýval u Stříbrného holuba žida, o němž šla krajem jedna řeč, ze zabil pannu a její křesťanskou krví zadělal prokleté macesy. Jak jsem řekl, Simon nevěřil tlachům a pověstem, neměl sice také důvodu, proč věřit židovi, ale na smrt vyděšený člověk býval jeho přespolním hostem. A to rozhodlo. Postavil se před rpáh, široce se rozkročil, povytáhl ruce z rukávů a zasyčel: „Je to můj host! Máte-li zálusk, pojďte si pro něho!“
Za takové situace zálusk ztratili a spokojili se jen rozbitými okny a měsíčním bojkotem Stříbrného holuba. Simon zvedl s podlahy tři nejtěžší kameny, ukryl je do kufru a ještě po letech se tajně na ně chodil dívat.
Oženil se pozdě, když mu bylo třiačtyřicet let. Krátce po smrti svého otce, jenž by byl málem přivedl hospodu na mizinu, protože příliš mnoho naléval na křídu. Vzal si nejstarší z tří dcer zámožného sedláka z blízké vsi a spokojil se věnem šesti tisíc zlatých. Sňatek zprostředkovali jeho příbuzní. Žena přišla k němu rovnou z kláštera. Čtyři roky si v něm pobyla a naučila se tam lecčemu, před čím měl Simon chladný respekt. I cizím řečem. Byla o celých dvaadvacet roků mladší, slaboučká, pobledlá a často plakala. Její slzy ho dojímaly, leč nepátral po příčině. Bál se, že by ji tak jako tak nemohl odvrátit. Byl k ní laskavý, pozorný, peněz jí dával, co mohl nejvíce, a sám ji posílal k švadleně.
Asi po roce manželství našel náhodou její deník. Se zájmem si jej prohlížel, podivuje se, jakými hloupostmi se mohou ženy zaměstnávat. Pojednou se zarazil, přečetla dvakrát jednu větu a pak prohlížel se vzrůstajícím vzrušením stránku po stránce.
Dověděl se o své ženě, že je nešťastna, a o sobě, že je obhroublý, omezený dobrák, za něhož se provdala na nátlak rodičů. A ještě se dočetl, že tam naproti v zahraničních horách zanechala svou první a poslední lásku, jakéhosi plavovasého, modrookého učitele, jenž dokázal i do kláštera vpašovat milostná psaníčka a jenž se po jejím s’natku navždy od ní odvrátil.
Několik týdnů chodil zamyšleně po stavení a vyhýbal se všem pohledům. Bezmocná lítost, jaké už dávno odvykl, úžila jeho dech. Slovem se jí o ničem nezmínil. Čekla. Až zatři měsíce znovu si vzal její deník a četl, co v něm přibylo. Bylo to již méně zajímavé než minule. Poznámky se obíraly více přítomností než minulostí, mizelo z nich zoufalé zanícení a nastupovala šedivá střílizovst. Po dalším půlroce deník se definitivně končil. Jako většina deníků: běžnými všenostmi. Bolest přebolela, minulost odemuřela. Když se mu po několika letech zdálo, že se žena už nepamatuje na své zápisky, vyhrabal deník zespoda její truhly a uložil jej do kufru k oněm třem památným kamenům.
Nikdy ji nepodváděl, zřídka mezi nimi došlo k rozporům, mělji rád, jako by býval měl rád kteroukoli jinou ženu, jen trochu snesitelnou. Uvykla mu, snad k němu později i trochu přilnula. Pod jejich střechou se scházelo městečko. Simon se dovídal o jeho osudech a usmíval se. Byl nad nimi, ať se to dotýkalo nebo ne. Měl mladou ženu, vyhrál ji, vydobyl si ji, protože vsadil na svou vítěznou kartu času. A měl dvě děti. Elišku a Kamila. Eliška jednou dostane slušné věno (nebude ji však nutit k žádnému sňatku, jako nutili její matku) a Kamil bude studovat (myslil na zdejšího lékaře a advokáta). Měl své žebrácké čtvrtky, byl soucitný a shovívavý, nikdo nic špatného o něm nevěděl. Smířil se dokonce s vědomím, že hospoda U stříbrného holuba přijde jednou do cizích rukou, nikomu to nevyčítal, nebyl nešťasten, ale ani šťasten. Ostatně, co chtít od života víc, nevěří-li člověk lidem ani v lidi?
Příběhy kolem zbečnovského žháře se zčínají v době, kdy Elišce bylo sedmnáct let a Kamilovi patnáct. Kolikrát se do té chvíle proměnil svět a Zbečnov a hospoda U stříbrného holuba v očích chlapce, jenž dychtivě hledal dobrodružství života, přehlížená jeho otcem! Kdykoliv se po delším čase ohlédl za sebe, spatřil minulost k nepoznání změněnou. Ne bohatší, ne delší, jen jinou než naposledy: rozpadala se, jak ji měsíce a roky ohlodávaly, rozpadala se v duhové barvy zapomínání.
Nejdříve viděl jen světlo a stín pohádek bez hrdinů. Úzkost, strach, radost, hlad, sytost, nezemské světlo, neskutečné zášeří byly jejich dějem. Později se toho zmocňuje první proměna; jistě vám je známá, nebo alespoň povědomá! Otec byl nezranitelným rytířem, matka dobrou kouzelnicí, sestra zlým skřítkem, čtvrteční žebráci bandou zlotřilců. Sedával se služkami v kuchyni na dlouhé lavici u kamen.
„Tam, vidíš, tam hned k tomu stolu přisedl. Venku se čerti ženili, vítr div střechu neodnesl, hrom burácel, blesk honil blesk a na zem padaly kroupy větší než tvé pěstičky. Měl červené vousy až na zem a divé oči. A co myslíš, holnku, že položil před sebe? Pokřižuj se – než to řeknu! Rakev! Černou rakev – jako že stojím před tebou!
Nová proměna: Chodí s matkou po dlouhých procházkách, lesem, po kopcích za stády koz, kolem rybníka, jeho rákosových zákoutích, větrné stezky odkrývá a poslouchá podivínské řeči, jaké se dětem nevyprávějí:
„Tenkrát ještě k nám dojížděli moji rodiče, sestry a bratr. Tvůj dědeček, babička, strýc, pamatuješ se na něho? Curkoví ti vozil – nevzpomínáš si? Na saních přijížděl, na saních s běloušem, jako vítr se přihnal, rolničky zvonily, bič svištěl, rpásk, prásk, sněhuláka na dvoře postavil… dědeček byl takhle maličký, krátkou dýmku nosil, plival kolem sebe jako cikán, houpajícího koně jsi od něho dostla…“
zapadající slunce svítí jinak než dosud, jasněji, vítr si brouká cosi veselého do letu, žáby dnes tišejí kuňkají žalm u rybníka, mech je posázen zlatými šištičkami, ach, je to krásná, nová, zvláštní pohádka, co říká matka.
„Jednoho dne jim však tatínek řekl: - Nechci, abyste sem dojížděli tak často, mám málo peněz, nejste moji příbuzní, nemám vás rád! No, rozhněvali se na něho, jak by ne, odjeli a už se sem nikdy nevrátí. Nechali mě tu samotnou… Jdi, hlupáčku, proč bys plakal? Na mne a na tebe se nezlobí, jednou se za nimi spolu rozjdeme!
A zase proměna: Škola! Kamarádi, bitvy, rozbité čelo, rozedrané kalhoty. Stříbrný holub bude tvrzí, až kolem potáhnou vojska. Deset strojních pušek rachotí z oken nad zlatým nápisem. Matka ustupuje do pozadí, nač si jen o ní vzpomenout? Opouští na týden domov, vrací se v černých šatech, dlouho stůně, lékař chodí do stavení. V lokále se toho času strhne bitka, služky ustrašeně spínají ruce, vzlykají: „Hospodář je zabije!“ Okna se sipou, slyšíš, jak tam vedle stoly převracejí? Otec vstupuje, usmívá se jako vždy. „Už je po všem!“ Otírá o sebe dlaně, protahuje se. „Hodně jich bude dnes mít špatnou noc! Jdeěte to tam uklidit! Snad se ještě nebojíte?“
Otcova sláva je větší než všech králů světa.
„Víš ty, Vašku, kolik raubířů zamáčkl tatínek jako červy, když se k nám vvčera v noci vloupali?“
Co jen tehdy dělala sestra? Na ni má vůbec nejméně vzpomínek. Zdá se… ano, ano, utekla z domu. Celý den ji sháněli. Na sáňkách ji potom přivezli polozmrzlou. Veliký pokřik se strhl, na dvoře tak příšerně štěkal pes a kdosi nad chlapcovým ložem řekl, že už je blízko k půlnoci. Dobrotivý Bože, co se tovlastně stalo Elišce?
Proměna stíhá proměnu. Svět je pln hrdinů. Nádherných hrdinů. V uniformách, s kapitánskými čapkami na hlavách, s kulovnicemi na ramenou, s dalekohledem na očích, s nestvůrnými přístroji v rukou, se zbojnickými pery za klobouky. V té chvíli Robinson ustrnul v úžasu, vida stopu bosé nohy v pobřežním písku, d´Artagnan se octl po čertech v pěkný bryndě se svými soudruhy a Alan Breck srazil svým mečem více whigamorských hlav, než měla celá posádka pirátské lodi prstů u nohou.
Není života mimo veliké činy, je třeba být rovněž hrdinou! Námořním důstojníkem, vynálezcem, konstrukteréem vzducholodí. A abys jimi jednou mohl být, musíš studovat. Denně vstává ráno o šesté hodině, pospíchá k nádraží, odjíždí lokálkou do okresního města do gymnasia a vrací se až večer. Ví už mnohem více než jeho rodiče, čte latinské věty, mluví o vzdálenostech mezi sluncem a hvězdami, zná nejvyšší hory světa a nosí dlouhé kalhoty. Země se zdá stále širší a širší, spád dnů stále prudší…
Ale zastavme se již ve svém vysokém, divokém letu, při němž rychleji než jiskry hasnou okamžiky a jejich tajemství. Zastavme se již, neboť Kamilu Simonovi je patnáct let a ocitá se na prahu událostí, jaké věru stojí za vyslechnutí.
„Co slyšíš?“ ptají se dychtivě děti malého zvědavce jenž s rozechvěním přikládá ucho k telegrafnímu sloupu, aby zachytil ozvěnu neviditelných dějů a hovor světa.
„Nic, jen hukot! Počkejte… tiše, pst, pst, teď přece něco!“
už delší dobu chce být sám. Je roztržitý, nevrlý, straní se přátel, bloudí se svěšenou hlavou známými místy rodného kraje, chvílemi se zastavuje, zvedá oči od země a plaše se rozhlíží po obzorech, větru a oblacích. Obzory, vítr, oblaka! S nimi se bratříčkuje jen ten, dko je opuštěn, zklamán nebo neschopen. Kamilovi se zdá, že ho stihla všechna tato neštěstí. Nerozumí dobře svým smutkům, ví bezepčně jen tolik, že si zvolil falešnou cestu k výpravě za odvážnými představami. Co s nimi má společného studená, šedivá a tíživá škola, každým dnem protivnější? Vždyť už dávno není dobrým žákem, div teď nepropadá a učitelé mu neustále vyhrožují ztroskotáním v budoucím životě. Časem slevil téměř vše ze svých bývalých plánů. Chtěl mít jen pooj, klid, chtěl by se zbavit strachu před zkouškami a chtl by nabýt aspoň špetky dřívější víry ve své vlastnosti příštího hrdiny. Doma závidí služkám, žebrákům, říká si, že by s nimi hned měnil, a jejich svět se mu zdá pojednou krásný i bez krkolomných dobrodružství.
Nikdo netuší, co mu táhne hlavou, a ani on sám neví si rady se zmatenými myšlenkami. Mluví o škole, vysmívá se učitelům, někdy přivádí kamarády k Stříbrnému holubu, s pitvornými úšklebky si šeptají o děvčatech. Není to však to, co má na srdci. Jen jendou mimovolně řekl Rudolfu Hamzovi, svému spolužáku, synu zbečnovského lékaře, nejchytřejšímu chlapci z celé třídy, že přijde doba, kdy se o Kamilu Simon
Vloženo: 12.03.2011
Velikost: 510,50 kB
Komentáře
Tento materiál neobsahuje žádné komentáře.
Copyright 2024 unium.cz