Základy obecné pedagogiky a diag.

e
3. dosahování cíle je etapovité
4. jednotlivé etapové cíle se liší ve své konkrétnosti
5. cíle mají objektivní povahu – jsou ovlivněny společenskými vztahy, možnostmi a
potřebami
6. cíl je po procesuální stránce aplikací obecného postupu: 1) stanovení cíle, 2) stanovení
výchozích podmínek, 3) stanovení cesty k dosažení cíle (přímost, snadnost,
schůdnost), 4) stanovení metod a prostředků
7. z hlediska výchovného působení může být cíl stanoven explicitně (intencionální
kritérium – pedagog výchovně působí se záměrem naplnit tento cíl) nebo
funkcionálně (jde o nezáměrné výchovné působení prostředím a okolnostmi, které
může i nemusí být v souladu se stanoveným cílem)


1.2.3 FORMY VÝCHOVY

Formy výchovy jsou organizační struktury v nichž se výchova uskutečňuje. Zabýváme se
tu výchovou školní (týká se škol všech stupňů), výchovou mimoškolní (týká se prostředí
společenských organizací, kulturních zařízení, hromadných sdělovacích prostředků,
pracovišť), výchovou rodinnou a sebevýchovou.

1) Škola je tradičním výchovně – vzdělávacím zařízením, které plní nezastupitelnou úlohu
v podobě systematizace a integrace učiva, které předává. Je schopna poskytnout jednotlivci
pevný systém základních, zdůvodněných a uspořádaných informací o přírodě, společnosti a
7

člověku. Formy školní výchovy jsou: 1) vyučování (intencionální, systematická výchovně-
vzdělávací činnost ve speciální instituci za působení profesionálních pedagogů), 2)
mimovyučovací školní aktivity (hromadné formy=exkurze, skupinové formy=specializované
kroužky, individuální formy=podpora studentů v jejich odborné, kulturní a sportovní činnosti,
prezentace jejich výsledků, vedení četby jednotlivců, atd.), 3) vliv školního prostředí:
materiálního – úprava školní budovy, sociálního – kultura mezilidských vztahů ve škole a
životního pracovního režimu. Tyto formy jsou přesně vymezeny.

2) Mimoškolní výchova se realizuje prostřednictvím: a) společenských organizací (kurzy,
semináře, přednášky, diskuse; výchova je zde postavena intencionálně nebo funkcionálně),
b) kulturních zařízení (zařízení odpovědná za tvorbu a zachování kulturních hodnot: muzea,
galerie, knihovny, galerie, divadla, kina, ZOO, botanické zahrady, hvězdárny; objevuje se
v nich specifický způsob prezentace poznatků s ohledem na věk a potřeby návštěvníků),
c) sdělovacích prostředků (tisk, rozhlas, televize, internet, film mají široký rozsah
působnosti, působí funkcionálně).

3) Rodinná výchova má nezastupitelný význam v oblasti estetické, kulturní, tělesné,
sportovní, etické a politické výchovy; uskutečňuje se veřejným míněním, zájmovou orientací
rodiny a rodinnými aktivitami.

4) Sebevýchova se z procesuálního hlediska dá rozčlenit na 1) autodiagnózu (zjištění kladů a
nedostatků ve stávající úrovni), 2) automotivaci (vytvoření koncepce dalšího rozvoje,
stanovení cílů), 3) autodidaxe (zabezpečení vhodných vzdělávacích prostředků – učebnic,
programů, kazet, využití konzultačních a poradenských služeb) a 4) podíl na aktivitách
(uplatnění znalostí v praxi). Sebevýchova (autoedukace) je výborným doplněním
heteroedukace (výchova druhou osobou).


1.2.4 SLOŽKY VÝCHOVY

Složky výchovy vytvářejí obsahový rámec cílů výchovy. V tomto smyslu nacházíme ve
výchově následující složky:
1. světonázorová – filozofická, náboženská (komplexní pohled na svět, ucelený
hodnotový systém)
2. rozumová – jazyková, vědecká, ekologická (rozvoj jazykových znalostí, orientace ve
společenských a přírodních vědách, ekologicky citlivý přístup ke skutečnosti, rozvoj
poznávacích procesů, rozšíření vědomostí, dovedností, schopností, vytvoření postoje
ke světu)
3. pracovní – technická, ekonomická, pracovní (seznámení jedince s vědeckými principy
současné techniky, ekonomiky a výroby, rozvoj technických a pracovních dovedností
a návyků, pěstování pracovní kultury, ekonomického myšlení a jednání)
4. mravní – politická, právní, mravní (rozvoj morálních, politických pojmů, přesvědčení
a představ jedince, seznámení s právy, povinnostmi a normami občana, pravidlům
společenského soužití, výchova k vlastenectví a humanizmu, odpovědnému vztahu
k práci a k hodnotám)
5. estetická – umělecká, kulturní (rozvoj jedince v oblasti umění a krásy – vnímání,
chápání a citové prožívání krásy, hodnocení umění a krásy, seznámení s významnými
uměleckými díly, rozvoj vlastní umělecké a aktivity a tvořivosti jedince, estetizace
jedince)
8

6. tělesná – zdravotní, pohybová, aj. (rozvoj zdraví jedince – životospráva, hygiena,
pohyb, upevnění jeho tělesné zdatnosti, rozvoj jeho volních vlastností

1.2.5 VÝCHOVNÉ PROSTŘEDKY

Výchova se realizuje rozmanitými prostředky, které působí intencionálně i funkcionálně
(Lédlová, 2003). Výchovné prostředky tak mohou být povahy materiální (učebny, pomůcky,
aj.) nebo nemateriální (organizační formy výchovy a metody práce). K výchovným
prostředkům řadíme:
1. vyučování
Jedná se o systematickou výchovně-vzdělávací činnost ve speciální instituci spojenou
s působením profesionálních pedagogů. Realizuje se buďto ve formě individuální
nebo hromadné. Individuální forma je ekonomicky nákladnější než forma hromadná,
je však vhodná pro rozvoj sportovních dovedností, jazykových a uměleckých
schopností, tedy v oblastech, kde chceme v krátké době dosáhnout vyšší efektivity.
V případě hromadné výuky se využívá skupinové spolupráce, soutěživosti studentů
mezi sebou navzájem, které posilují jejich motivovanost k výuce. Obecně se využívá
hromadné výuky větší mírou, neboť je mnohonásobně levnější.

2. pedagogicky adaptované prostředí
Prostředí uzpůsobené k naplňování výchovných cílů působí vždy funkcionálně.
Nejvyššího stupně pedagogické adaptace prostředí dosáhneme: 1) materiálním
vybavením instituce (musí splňovat normy z hlediska účelového, estetického a
hygienického), 2) sociální atmosférou instituce (kultura mezilidských vztahů
v instituci) a 3) životním a pracovním režimem (normy a předpisy instituce).

3. hromadné sdělovací prostředky
Mezi hromadné sdělovací prostředky řadíme televizi, rozhlas, internet, film, noviny,
časopisy, ad. V případě televize jde např. o speciální vzdělávací pořady (jazykové
kurzy, přírodovědné dokumenty, aj.), jež působí v rovině intencionální. Obecně je
však funkce hromadných sdělovacích prostředků záležitostí funkcionální, neboť
formuje světonázorové, politické, mravní a estetické postoje jedince.

4. práce
Fyzická i psychická práce naplňuje výchovný záměr samotným pracovním procesem,
hodnotou pracovního prostředí (kulturní úrovní prostředí, jeho uspořádáním) a
výsledným pracovním produktem.

5. hra
Hra má rozhodující význam především v předškolním a školním věku, v nichž mají
nezastupitelnou úlohu hry napodobivé a hry tématické. V případě dospívajících a
dospělých se uplatňují hry sportovní, které pěstují pevnou vůli, smysl pro organizaci,
estetickou citlivost. Stolní hry (např. šachy) rozvíjí schopnost logického,
strategického a taktického myšlení.

6. umění
Umění je prostředkem rozvoje vlastní tvořivosti, formování vkusu, ovlivňuje
světonázorové, politické a mravní postoje jedince.

7. sport
9

Sport přispívá k rozvoji zdraví, zdatnosti, obratnosti a současně formuje volní a
charakterové vlastnosti jedince. Rozvíjí smysl pro kolektivní spolupráci, v níž je na
předním místě především myšlenka fair-play.

8. kolektiv třídy
Veřejné mínění kolektivu třídy usměrňuje názory a chování svých členů. Veřejné
mínění musí být pod kontrolou pedagoga, který je upravuje v souladu s výchovnými
cíly. Pedagog může působit na kolektiv třídy přímo i nepřímo – prostřednictvím
jedinců získaných pro výchovné cíle, kteří potom vytváří tzv. aktiv a ovlivňují
kolektiv zevnitř.


1.2.6 VÝCHOVNÉ METODY

Metoda je cestou k dosažení určitého cíle. Pedagogika zde rozlišuje metody výchovné
(pěstování postojů, potřeb a zájmů), metody vyučovací (rozvoj vědomostí, dovedností a
návyků, viz kapitola didaktické metody) a metody výzkumné (obohacování vědy o nové
poznatky, viz kapitola výzkum).

K výchovným metodám řadíme:
ƒ metody přesvědčování - působí na intelektuální stránku jedince, jejich cílem
je, aby žák získal správné vědomosti v dané oblasti chování, jasné představy,
názory a přesvědčení. Tyto výchovné metody používají jako základní
prostředky výklad, rozhovor, vlastní příklad a působení uměleckými díly.
ƒ metody cvičení dovedností a návyků chování – formují volní vlastnosti
jedince, který by se měl naučit jednat v souladu se svým přesvědčením. Bází
těchto metod je vhodné, pedagogicky adaptované prostředí, ujednocené vlivy
výchovných subjektů, stálost požadavků a kontrola jejich plnění. Nátlak nebo
přílišný dohled narušují proces tvorby vlastní odpovědnosti.
ƒ metody hodnocení – využívají pochvaly a trestu, které působí na stránku
mravní a citovou. Povzbuzení vyvolává stenické, povzbuzující pocity
zadostiučinění, podporuje snahu a ochotu žáka ke spolupráci, naopak trest má
být použit jen v případě úmyslného porušení kázně a tam, kde se jiné metody
míjejí účinkem. Po trestu musí vždy následovat poučení o správném řešení, o
možnosti nápravy, atd.


1.3 VYUŽITÍ PEDAGOGIKY

Pedagogika předpokládá své využití v následujících oblastech:

1. oblast školství (školní instituce),
2. oblast mimoškolního vzdělávání (podniková školení, kulturní zařízení, zájmové
kluby, aj.)
3. oblast ekonomického rozhodování (vzdělávání představuje vysoký podíl ve
veřejných rozpočtech, současně je však základem rozvoje lidských zdrojů,
ekonomické rozhodování zde musí přihlížet také k pedagogickým aspektům – např.
stanovení žádoucího poměru mezi počtem učitelů a žáků na školách, atd.)
10

4. oblast sociální politiky (orgány, které regulují a vymezují legislativně veřejné
sociální služby ve státě vycházejí z poznatků o vzdělávání; např. úvahy o tom, které
skupiny populace podle úrovně dosaženého vzdělání získávají lepší uplatnění na trhu
práce, které zůstávají nezaměstnané, atd.)
5. oblast pomáhajících profesí (zde se uplatňují poznatky z oblasti sociální
pedagogiky, týkají se institucí jako jsou např. nemocnice, ústavy pro seniory, domovy
mládeže, ústavy nápravné výchovy, ad.)
6. oblast samotné vědy (pedagogika přispívá svými poznatky k celkovému vědeckému
objasňování současného života společnosti, její minulosti a budoucnosti)


1.4 VÝZNAMNÁ TÉMATA PEDAGOGIKY

K důležitým tématům disciplíny patří 1) teorie odborného vzdělávání, profesní přípravy a
kvalifikace učitelů, 2) teorie kvality a efektivnosti vzdělávání, 3) teorie alternativních a
inovativních škol a alternativního vzdělávání, 4) teorie kurikula a obsahu vzdělávání, 5) teorie
školní učebnice, 6) teorie učení z textu a z vizuální prezentace informací, 7) teorie učení
zprostředkovaného počítačem a elektronickými médii, 8) teorie distančního vzdělávání, 9)
teorie funkční gramotnosti, 10) teorie rizikových skupin mládeže a jejich vzdělávání, 11)
teorie multikulturní výchovy, vzdělávání minorit, 12) teorie vztahů a kooperace školy, rodiny
a obce, 13) teorie informačních a dokumentačních služeb v oblasti vzdělávání.
Za obzvláště aktuální jsou považována témata funkční gramotnosti/ negramotnosti
obyvatelstva, multikulturní výchovy, komunikace rodiny se školou a dlouhodobě
diskutované téma alternativního a inovativního školství (Průcha, 2000).


1.5 VZTAH PEDAGOGIKY K OSTATNÍM VĚDÁM

Komplexnost výchovné problematiky spojuje pedagogiku s ostatními vědeckými
disciplínami - přírodními, společenskými i technickými. Filozofické pojetí světa a člověka
modifikuje cíl, obsah, metody, formy a principy vzdělávání a výchovy. Významné filozofické
systémy zahrnují i koncepční otázky pedagogické. Historie umožňuje vysvětlovat
pedagogické jevy v hlubších souvislostech s ekonomickým, sociálně-politickým a kulturním
vývojem společnosti. Biologie a medicína poskytují podklady pro formulaci hygienických a
zdravotních norem v rámci výchovně – vzdělávacího systému. Psychologie přispívá k popisu
a vysvětlení psychických zákonitostí ovlivňujících výchovně-vzdělávací proces jedince.
Sociologie objasňuje zvláštnosti a zákonitosti různých sociálních prostředí, působících na
vychovávaného jedince. Logika je nápomocna zejména v oblasti didaktiky, neboť navrhuje
správnou organizaci edukačního procesu, správné uspořádání učiva apod. Matematika a
kybernetika poskytuje pedagogice teorii algoritmů, statistickou analýzu dat a vyspělou
výpočetní techniku, vše k využití v pedagogickém výzkumu. Spolu s těmito obory existuje
ještě velká řada disciplín, ze kterých dílčím způsobem pedagogika čerpá, např. architektura,
ekonomika, ergonometrie, antropologie atd.





11

1.6 DISCIPLÍNY PEDAGOGIKY

ƒ Obecná pedagogika (primární disciplína pedagogiky, zabývá se problémy spjatými
s pojetími pedagogiky jako vědy – co je předmětem pedagogiky, jaký vztah má
pedagogika k jiným vědám, jakou úlohu a poslání má pedagogika ve společnosti; její
součástí jsou i otázky spadající do všeobecné teorie výchovy – co jsou cíle výchovy,
jaké funkce má výchova při rozvoji jedince, kteří činitelé fungují ve výchově, jakými
principy je řízena výchova, jak je výchova organizována ve společnosti a kterých
forem užívá)
ƒ Dějiny pedagogiky a dějiny školství (zkoumají vývoj výchovy jako společenského
jevu, vývoj pedagogických idejí a koncepcí, formulovaných čelními pedagogy a
filozofy, taktéž vývoj výchovně-vzdělávacích zařízení, jejich pojetí, organizace a
řízení)
ƒ Srovnávací pedagogika (se zaměřuje na popis, analýzu a vysvětlování vzdělávacích
systémů a problémů spjatých s jejich fungováním, a to ve dvou nebo více
srovnávaných zemích nebo regionech, je to interdisciplinární oblast výzkumu, která
posuzuje vzdělávací systémy v kontextu historických, ekonomických, kulturních,
náboženských a jiných faktorů)
ƒ Filozofie výchovy (se zabývá povahou, cíli a prostředky výchovy, filozofové výchovy
přistupují k těmto problémům z nejrůznějších hledisek subdisciplín filozofie, jsou
navrhovány filozofické koncepce a argumenty považované pro výchovu za prioritní)
ƒ Teorie výchovy (vyplývá z filozofie výchovy, někteří autoři zpochybňují její
svébytnost)
ƒ Sociologie výchovy (se zabývá sociálními aspekty výchovy a její úlohou v procesech
společenské reprodukce, pojednává o místě a funkci výchovy ve společnosti, v dané
kultuře, o vztazích mezi výchovou a sociální strukturou a sociální mobilitou, o
vztazích objektů a subjektů výchovy, o struktuře a funkci výchovných institucí, o
podmínkách a sociálních důsledcích jejich činnosti)
ƒ Pedagogická antropologie (objasňuje otázky typu, kdy a proč se vyvinula výchova
v lidském společenství)
ƒ Ekonomie vzdělávání (se zabývá tématy: financování školství, efektivností
prostředků vynakládaných na vzdělávání v rámci vzdělávacích systémů a škol, vztahy
mezi vzděláním lidí a jejich uplatněním na trhu práce)
ƒ Pedagogická psychologie (se zabývá aplikací psychologických poznatků ve
vyučování a výchově dětí, mládeže a dospělých, zkoumá změny v osobnosti jedince
podmíněné a navozené výchovně – vzdělávacím procesem)
ƒ Speciální pedagogika (se zabývá teorií a praxí rozvoje, výchovy a vzdělávání jedinců
postižených různými nedostatky tělesnými, smyslovými, duševními nebo poruchami
chování, její subdisciplíny jsou: etopedie, psychopedie, somatopedie, logopedie,
surdopedie, tyflopedie)
ƒ Sociální pedagogika (aplikované odvětví pedagogiky, zabývající se výchovným
působením na rizikové a sociálně znevýhodněné skupiny mládeže a dospělých, je
zaměřena na výchovu a pomoc rodinám s problémovými dětmi, na skupiny mládeže
ohrožené drogami, na jedince propuštěné z vazby)
ƒ Pedagogika volného času (se zabývá obsahem, formami a prostředky edukačních
aktivit pro kultivaci individuálně a společensky prospěšného trávení volného času u
dětí a mládeže, dále činností školských a jiných zařízení, která zabezpečují edukaci ve
volném čase a teorií a výzkumem toho, jak současná mládež tráví volný čas
v podmínkách soudobého stavu společnosti)
12

ƒ Andragogika (je věda o výchově dospělých, vzdělávání dospělých a péči o dospělé,
respektující všestranné zvláštnosti dospělé populace a zabývající se kultivací osobnosti
člověka, socializací a enkulturací)
ƒ Obecná didaktika (je teorií vzdělávání a vyučování, zabývá se procesy a jevy,
týkající se záměrné myšlenkové a motorické kultivace člověka ve všech jeho stadiích
vývoje)
ƒ Oborové a předmětové didaktiky (předmětové didaktiky jsou teorie vzdělávání
v jednotlivých předmětech – např. didaktika fyziky, českého jazyka, aj.; oborové
didaktiky jsou teorie o vzdělávání týkajících se skupiny předmětů určitých širších
oblastí – např. didaktika přírodovědných předmětů, didaktika cizích jazyků; didaktiky
druhů a stupňů škol jsou teorie o vzdělávání v jednotlivých úrovních vzdělávacího
systému – např. didaktika předškolní výchovy, didaktika středoškolského odborného
vzdělávání)
ƒ Technologie vzdělávání (zahrnuje teorie o racionalizované a efektivní organizaci
učení a vyučování, která je založena na psychodidaktických a ergonomických
poznatcích o učení se zapojením technických prostředků ve výuce)
ƒ Pedagogická evaluace (se zabývá hodnocením jevů edukační reality různorodé
povahy, řadí se k ní hodnocení výsledků vzdělávání, ale také samotná teorie evaluace,
metodologie evaluace a edukometrie, jejímž jádrem je měření výkonů učících se žáků
a studentů)
ƒ Pedagogická diagnostika (se zabývá teorií a metodologií diagnostikování
v edukačním prostředí; diagnostikování je zjišťování, identifikování, charakterizování
a hodnocení úrovně rozvoje žáka jako výsledku výchovného a vzdělávacího působení)
ƒ Pedeutologie - teorie učitelské profese (v původní smyslu normativní požadavky
kladené na práci učitele, k významným tématům disciplíny patří příprava učitelů pro
různé druhy a stupně škol, profesní dráha učitelů, typologie učitelů, komparace učitelů
různých zemí, historický vývoj učitelstva aj.)
ƒ Teorie řízení školství (jinak také „školský management“, zabývá se objasňováním
aktivit vztahujících se k plánování, organizování a kontrole činnosti institucí tvořících
vzdělávací systém)
ƒ Vzdělávací politika (je disciplína představující principy, priority a metody
rozhodování o vzdělávacích institucích; rozhodování představuje strategické cíle
rozvoje vzdělávání, legislativní rámec vzdělávacích institucí, způsob financování
vzdělávání, stanovení cílů a obsahu vzdělávání, ovlivňování podmínek činnosti
vzdělávacích zařízení a způsob kontroly vzdělávacích zařízení)
ƒ Pedagogická prognostika (vědecká teorie o vytváření modelů budoucího vývoje
vzdělávání)

K rozdělení pedagogických disciplín můžeme přistupovat i z hlediska:
ƒ filozofického (zde rozlišujeme pedagogiku klasickou normativní (Herbartovskou
pedagogikou hodnot), duchovědnou (založenou na porozumění člověku), empirickou,
kritickou a postmoderní konstruktivistickou)
ƒ věkových stadií (pedagogika předškolní, pedagogika základních škol, středoškolská
pedagogika, vysokoškolská pedagogika, andragogika a gerontopedagogika)
ƒ zařazení jedince do typu výchovného zařízení (pedagogika: předškolní, školní,
mimoškolní - mediální, volného času, rodinná, dětských organizací)




13

1.7 PEDAGOGICKÝ VÝZKUM A JEHO METODY

Výzkumem v pedagogice se zabývají speciální ústavy a organizace:
• ČAPV – Česká asociace pedagog