Mechanické zkoušení kovů

křehkého materiálu nastává rozdrcení (lom) bez plastické deformace.
Pevnost v ohybu
(mez pevnosti v ohybu) σPo je napětí, při němž se tyč přelomí. Průhyb při lomu yp je absolutní prohnutí při lomu zkušební
Obr. 5. Zkouška ohybem
tyče namáhané na ohyb, měřené uprostřed podpěr ve směru působící síly. Z výsledků zkoušky určíme i poměrný průhyb φ v procentech
.
   
   Zkouška střihem
Obvykle se zkouší v přípravcích vkládaných do univerzálních zkušebních strojů. Zkušební válcová tyč (obr. 6) se zasune do otvorů ve spodní i horní části přípravku a na horní část se působí postupně zvyšovanou tlakovou silou F. Ze zatížení, při kterém se zkušební tyč poruší, a z původní plochy stříhaných průřezů vypočítáme mez pevnosti ve střihu. Pevnost ve střihu (mez pevnosti ve střihu) τPs je největší smykové napětí potřebné k přestřižení zkušební tyče. Tato zkouška je obvyklá u slídy, dřeva, lepenky apod. Jinak není běžná.
Obr. 6. Zkouška střihem
      U kovů lze τPs odhadnout s přesností na 10 až 20 % podle vztahu τPs=4/5 σPt. Znalost pevnosti ve střihu je velmi důležitá při výpočtu síly potřebné k prostřihování plechů.
Zkoušky tvrdosti      Tvrdost je definována jako odpor materiálu proti deformaci cizím tělesem. Podle hodnoty tvrdosti lze usuzovat na další mechanické vlastnosti materiálu, například pevnost v tahu či mez kluzu. Je třeba si uvědomit, že výsledek měření tvrdosti je ovlivněn celou řadou podmínek provedení zkoušky. Při zkoušce tvrdosti dochází k plastické deformaci materiálu v místě vtisku. Jednoduché vyjádření poměrů při zkoušce tvrdosti je obtížné a tvrdost nelze proto vyjádřit jednoduchou fyzikální veličinou. Všeobecně je tvrdost funkcí řady činitelů jako jsou:
pružné vlastnosti zkoušeného materiálu
plastické vlastnosti zkoušeného materiálu
rozměry zkoušeného tělesa
použité zatížení při zkoušce
tvar vnikacího tělesa a rychlost vnikání
mechanické vlastnosti vnikacího tělesa
     Podle způsobu zjišťování tvrdosti se metody dělí na:
statické
dynamické
zvláštní
nepřímé
Zkoušky makrotvrdosti (zatěžující síla nad 30N)Do této skupiny zkoušek patří v metalurgii nejběžněji používané metody:
Brinellova
Vickersova a
Rockwellova
Metoda BrinellovaPrincip metody spočívá ve vtlačování ocelové kuličky průměru D do zkušebního tělesa působením síly F, směřující kolmo k povrchu tělesa po stanovenou dobu a změření průměru vtisku d po odlehčení zatížení. Tvrdost podle Brinella HB je definována jako poměr působícího zatížení F k ploše povrchu kulového vtisku A dle vztahu
Metoda VickersovaPrincip metody spočívá ve vtlačování diamantového, pravidelného čtyřbokého jehlanu s vrcholovým úhlem mezi protilehlými stěnami 136°, do zkušebního tělesa silou F, působící kolmo k povrchu tělesa po stanovenou dobu a změření úhlopříček vtisku po odlehčení.Tvrdost podle Vickerse HV je definována jako poměr působícího zatížení F k ploše vtisku (pravidelný čtyřboký jehlan se čtvercovou základnou a úhlopříčkami d). 
(2)
Zkoušky tvrdosti malým zatížením (2 – 30 N)Využívají se jednak k měření tvrdosti velmi drobných součástek (například hodinářské výrobky), drátů, plechů, kalených nebo nitridovaných vrstev nebo materiálů křehkých, které se při větším zatížení tříští.Metoda VickersovaČasto se pro měření tvrdostí malým zatížením používá metoda Vickersova, která již byla popsána. V této souvislosti je potřeba upozornit na to, že tvrdost podle Vickerse není závislá na zatížení přibližně pouze do 5 N. Z toho vyplývá, že nelze srovnávat hodnoty naměřené při zatížení větším než 5 N s hodnotami naměřenými při zatížení menším než 5 N.