Úvod

on je vymezen na základě sledování jedné či více charakteristik (typy půd, náboženské vyznání). Funkční region je „složen“ z takových oblastí, které jsou mezi sebou provázány různými funkcemi a vztahy silněji, než s oblastmi jinými (vně regionu). Na rozdíl od regionu homogenního není tedy vymezen na základě hodnoty nějakých charakteristik, ale je vymezen intenzitou interakcí.
Speciálním typem funkčního regionu je tzv. nodální region – v tomto případě vybraná charakteristika dominuje v nódu (jádro, uzel) a její význam směrem od centra klesá. Region je vázán ke svému jádru funkčními, ekonomickými a komunikačními vztahy (typickým příkladem nodálního regionu je město a jeho zázemí).
Měřítko
Volbou měřítka ovlivňujeme velikost studovaného území a s tím související míru rozlišení, resp. míru podrobnosti s jakou budeme zkoumat daný jev či proces. V lokálním měřítku (při studiu malých prostorových jednotek) geografové zkoumají především jedinečné jevy, důraz je kladen na studium
vertikálních vlastností. Naopak v globálním měřítku se do popředí dostávají horizontální vazby, jsou zkoumány situace a prostorové vzorce. V současné humánní geografii je obvyklé používání různých měřítek při studiu jevu nebo procesu, což umožňuje jejich komplexnější vysvětlení.
Každý z procesů má jiné geografické měřítko, tj. jiný rozsah působnosti. Ve většině případů však i procesy odehrávající se na globální úrovni často hluboce ovlivňují úroveň lokální a jsou zároveň z této úrovně ovlivnitelné (mysli globálně, jednej lokálně).
Vztahy a interakce
Základním předpokladem pro vytvoření interakce mezi dvěma místy nebo regiony je jejich komplementarita ( = doplňkovost). Komplementarita vyjadřuje rozdíl (ekonomický, kulturní, přírodní) mezi místy/regiony, na základě kterého se vytváří nějaký požadavek vyvolávající interakci (např. dojížďka za vysokoškolským vzděláním z regionů, kde vysoká škola není).
Vyvolaná interakce je ovlivňována dosažitelností, tj. výskytem bariér mezi dvěma komplementárními regiony, které vzájemnou interakci omezují.
S uvedenými principy komplementarity a dosažitelnosti lze pracovat nejen při modelování dopravních, ale i ekonomických či sociálních interakcí (např. v ekonomickém prostoru je interakce vyvolaná poměrem nabídky a poptávky a bariérou mohou být např. celní opatření).
V souvislosti se zrychlováním dopravy, širším dosahem médií, technologickými změnami se relativní vzdálenost mezi místy na zemském povrchu zkracuje. Jde o tzv. časoprostorovou konvergenci, kterou lze vyjadřovat nejen zkrácením cestovní doby mezi dvěma místy, ale třeba snižováním přepravních nákladů či zvyšováním objemu informací. Konvergence se netýká všech míst na zemském povrchu stejnou měrou – platí zde určitá hierarchie, přičemž více se sobě navzájem přibližují významná centra.
HUMÁNNÍ GEOGRAFIE
role místa a prostoru v geografii
Kantova koncepce geografie a prostoru
Znalost může být klasifikována 2 způsoby – logicky nebo fyzicky. Logická klasifikace zařazuje jednotlivé věci, jevy a události do tříd na základě vzájemné morfologické podobnosti, bez ohledu na jakém místě se nacházejí. Fyzická klasifikace naproti tomu sdružuje věci a události podle jejich příslušnosti k danému časovému okamžiku či k danému prostoru, místu.
V této souvislosti se historie odlišuje od geografie pouze svým uvažováním času a prostoru. Historie zachycuje jevy, které následují jeden za druhým v čase. Geografie zachycuje jevy existující vedle sebe v prostoru. Historie je v Kantově pojetí narativní (klade důraz na vyprávění), geografie popisná.
Historikové organizují materiál chronologicky a základní otázka zní: KDY A PROČ?
Geografové organizují materiál prostorově a ptají se: KDE A PROČ?
Jedna z interpretací Kantovy filosofie:
Znalosti o prostorové poloze objektů a jevů jsou odlišné od znalostí jejich přirozené podstaty a od znalosti zákonů, kterými se řídí. Tento druhý typ znalostí (podstaty jevů) jsou znalosti univerzálně platné a „vědecké“, zatímco znalosti prostorových a časových koordinát jsou vedlejšími vlastnostmi jevů a objektů a prostorové či časové uspořádání jevů a objektů není vědeckou záležitostí.
Globalizace
Globalizace je pojmem zastřešujícím řadu ekonomických a společenských procesů, které působí globálně, tj. mají celosvětový dopad. Příkladem může být ekonomická globalizace, daná uvolněním pohybu kapitálu, produktů a technologií a provázená vznikem nadnárodních korporací či globalizace kulturní související se šířením stejných kulturních hodnot. Dopady na místní (lokální) úrovni se mohou velmi lišit. Zatímco ekonomická globalizace vede obecně k větší specializaci na místní úrovni, kulturní globalizace je procesem stírajícím rozdíly mezi místy.
Z uvedeného vyplývá, že pro úplné pochopení procesu globalizace je nutné použití více měřítek – na globální úrovní zkoumat mechanismy vzniku globalizačních procesů a na lokální úrovni studovat jejich specifické dopady.