Mobilita

ích a modernizačních efektů apod.
Imigrační oblasti naopak obyvatelstvo získávají, a to ještě převážně v reprodukčním a produktivním věku. Díky tomu se imigrační oblasti zpravidla vyznačují určitou vyšší dynamikou přirozeného pohybu obyvatelstva.
V ekonomické sféře odpadají náklady na výchovu obyvatelstva do období dospělosti, imigranti jsou schopni se zapojit do ekonomického procesu a vytvářet značné ekonomické zdroje.
Na druhé straně mohou s rozsáhlou imigrací souviset problémy společenské, ekonomické a kulturní adaptace tohoto obyvatelstva na nové podmínky. Souvisí s tím specifické požadavky na zajištění jazykové přípravy, rekvalifikace apod. S imigrantskými skupinami často souvisí také rozšíření určitých negativních společenských jevů, jako je např. alkoholismus, drogy, kriminalita apod.
Z globálního hlediska je důsledkem zámořské emigrace (expanze) obyvatelstva (především evropského) velká změna v celosvětovém rozmístění obyvatelstva - vznikly nové hustě zalidněné oblasti, došlo k osídlení Ameriky, Austrálie, Sibiře, … Tohoto pohybu se zúčastnilo rámcově 95 mil. osob, z čehož:
více než dvě třetiny tvořili Evropané, kteří se přesouvali převážně do oblastí mírných zeměpisných šířek (zvláště do USA);
20 % tvořili Afričané, kteří byli násilím vystěhováni ze svých domovů a přesunuti především do tropických a subtropických částí obou Amerik;
zbývajících 10 % tvořili Asiaté, jejich prostorová difúze se vyznačovala větším rozptylem (části Afriky, Karibik, části Pacifiku).
Modifikace současných migračních trendů
Uvedené skutečnosti se v současné době modifikují, změny lze charakterizovat následujícím způsobem:
Význam migrace v populačních trendech jednotlivých zemí roste. Tato skutečnost má dva důvody:
jednak je to v důsledku snížení míry přirozeného přírůstku v MDRs, díky čemuž migrační výměna dosahuje většího podílu na celkové míře populačního růstu, než tomu bývalo dříve a zvětšující se měrou rozhoduje o tom, zda jejich populace roste nebo klesá;
Mezi lety 1995 a 2000 byl očekáván čistý „přínos“ téměř 10 mil. lidí z LDRs do MDRs. Pro MDRs to z důvodu nízké míry přirozeného přírůstku znamená plné tři pětiny celkového populačního růstu:
v Severní Americe a Austrálii činí podíl migrací asi dvě pětiny,
v Evropě je však imigrace zcela zodpovědná za celkový zaznamenaný růst, neboť je objemově větší než vliv přirozeného úbytku.
druhým důvodem je skutečnost, že dochází ke změně objemu a podstaty migrace. Vývoj mezinárodních migrací v současnosti podle některých autorů vykazuje čtyři základní tendence:
migrace se stává více globální v tom smyslu, že více a více zemí je jí ovlivňováno současně a také narůstá rozmanitost „ztrátových“ oblastí;
objem migrace roste, v současnosti roste celkový objem pohybů ve všech velkých regionech;
migrace se postupně rozrůzňuje, migračním tokům v jednotlivých zemích nedominuje žádný typ pohybů, namísto toho se jí účastní směs stálých usedlíků, uprchlíků, kvalifikovaných dělníků, ekonomických migrantů, studentů, důchodců, falešných nevěst atd.;
migrace se více feminizuje, ženy už pouze nenásledují při stěhování muže, ale hrají nyní aktivnější roli, samy se účastní pracovní migrace a často také dominují v proudech uprchlíků.
Uvedené trendy výrazně mění důsledky mezinárodní migrace. Rostoucí míra procesu a zvyšující se zapojení žen a rodin vyvolává nové výzvy ohledně zajištění péče o imigranty a obecně vyvolává i nárůst nepřátelství v hostitelských zemích. Současně pokračující globalizace a zvyšující se různorodost migrantů ztěžuje vládám zavedení efektivní politiky omezující migraci nebo ovlivňující její podstatu.
Rychle rostoucí skupinu účastníků mezinárodních migrací tvoří také kvalifikovaná pracovní síla zahrnující odborníky, manažery a technický personál. Zahrnuje zaměstnance převáděné mezi posty v nadnárodních korporacích (zvláště ve výrobě a finančních službách), kteří jsou získáváni pro práci v MDRs nebo nově industrializovaných zemích s nedostatkem lidí s lékařskými, stavebními a dalšími kvalifikacemi.
Další skupina zahrnuje relativně nekvalifikované pracovníky, kteří v MDRs pracují v oborech s nízkými mzdami (např. zemědělství, výroba, hotely a zásobování - catering), často na přechodnou dobu nebo „na černo“. Tento proces je výhodný nejen pro zaměstnavatele, ale také pro národní ekonomiky, v nichž demografické zpomalení nebo silná angažovanost odborů může zvyšovat pracovní náklady a oslabovat konkurenceschopnost.
Kromě těchto třech hlavních typů mezinárodních pohybů (kromě kvalifikované a nekvalifikované pracovní síly tvoří třetí skupinu azylanti a uprchlíci) můžeme vymezit ještě další skupinu zahrnující studenty, důchodce a některé jiné skupiny.
Důsledky neuprchlické vlny migrací na rozložení obyvatelstva:
v některých případech mohou být poměrně malé – tato situace může nastat tehdy, když se spíše než o stálou migraci jedná o dočasné přesuny (např. v případě migrací kvalifikované pracovní síly), nebo tehdy, když mezi zeměmi existují obousměrné pohyby;
naopak v zemích, kde je buď objem migračních zisků značný (např. USA), nebo kde je naopak míra přirozeného přírůstku velmi malá (většina států Evropy), se mohou důsledky mezinárodní migrace za určitý čas stát velmi výrazné.
Problém spočívá v tom, že určité vrstvy původní společnosti (např. méně kvalifikovaná pracovní síla, předcházející vlny imigrantů) se mohou novými imigranty cítit ohroženi. Kromě toho se v souvislosti s tím zvyšují i veřejné výdaje na sociální péči a vzdělávací programy.
Ohrožení soudržnosti místních komunit a někdy i integrity existujících národních států je pociťováno jako zvlášť významné, jsou-li příchozími osoby odlišných jazyků, náboženství a zvláště barvy kůže.
Přehled významných mezikontinentální, mezinárodních a vnitrostátních migrací
Velké migrační pohyby obyvatelstva hrály významnou úlohu v celém historickém vývoji lidstva. Známé jsou rozsáhlé prostorové pohyby obyvatelstva v Indii, Číně a Egyptě.
Také v Evropě byly v 5. a 6. století našeho letopočtu zaznamenány rozsáhlé pohyby obyvatelstva označované dnes jako tzv. stěhování národů. V tomto období se na naše území dostávají první vlny Slovanů. Součástí tohoto procesu byl mimo jiné také vpád turkotatarských kočovných kmenů (Avarů) do Evropy (příchod dnešních Maďarů, Estonců, Finů a Laponců).
V pozdější době byl populační vývoj Evropy ovlivněn např.:
arabskou expanzí v 7. století,
normanskými výpady od 8. století,
dále vpády Tatarů, Mongolů a Turků a dalších národů, které se v určitých vlnách projevovaly až do pozdního středověku.
Velký vliv na současné rozmístění světové populace mají novodobé migrace obyvatelstva, jejichž nástup do značné míry souvisí se změnou společenských poměrů, které jsou spojeny s rozvojem hospodářství díky nástupu kapitalismu. Charakteristickými rysy tohoto procesu jsou:
rozmach průmyslu ve velkých regionech,
rozšíření dopravních a informačních sítí,
vytváření zdrojů volných pracovních sil díky uvolnění feudální vazby obyvatelstva k půdě apod.
V souvislosti s tím došlo také k urychlení nástupu demografického přechodu, v jehož průběhu došlo k obrovskému nárůstu počtu obyvatel řady oblastí tehdy rozvinutého světa.
V důsledku uvedených skutečností se především v 19. a začátkem 20. století daly do pohybu početné skupiny obyvatelstva, které překračovaly hranice vlastních států a často směřovaly i do zámoří. V prostorovém aspektu se velkou dynamikou vyznačovala zejména Evropa, z níž vycházely velké emigrační vlny. Naproti tomu velké prostorové koncentrace obyvatelstva v Asii (čínská, indická a japonská populace) zůstaly relativně stabilní, zahraniční migrací byly postiženy daleko méně.

Mezi rozsahem i významem největší migrace patří emigrace evropského obyvatelstva do zámoří.
Prostorový charakter expanze evropského obyvatelstva
Okrajové (pobřežní) osídlení
Jde o první fázi evropské zámořské expanze, trvala od doby velkých objevů v 15. století (objev cesty do Indie, Ameriky – Kolumbus, Vasco de Gama, …) až do počátku 19. století, v jejím důsledku vznikala pouze okrajové (pobřežní) osídlení.
V rámci tohoto procesu dominovaly postupně různé evropské národy:
nejdříve Španělé a Portugalci,
později Francouzi, Angličané a Holanďané.
Sídla zakládaná na pobřeží obou Amerik, Afriky a jižní Asie lze rozdělit do tří základních typů:
obchodní stanice
Tento typ sídel byl rozmístěn zejména na pobřeží Indie a jižní Číny – přístavy jako Madras, Kanton apod. sloužily jako místa výměny zboží, přes něž na evropské trhy putovaly indické a čínské výrobky. Předmětem obchodu bylo především luxusní zboží jako např. koření, čaj, hedvábí apod.
Počet evropských osadníků v sídlech tohoto typu byl vždy ve srovnání s původními asijskými populacemi poměrně malý. Pouze v Indii získali Britové reálnou politickou kontrolu nad širším vnitrozemským zázemím jednotlivých přístavů.
Obchodní stanice byly v menší míře zřizovány také na pobřeží Malajsie, Indonésie a ve východní a západní Africe.
tropické a subtropické plantáže
Plantáže byly původně zakládány k pěstování koření a cukru (asi cukrové třtiny), avšak spektrum plodin se později významně rozšířilo (káva, kakao, banány, atd.).
Osídlení plantážního typu bylo zakládáno nejdříve na ostrovech (např. Madeira, Zanzibar) a při pobřeží (např. v okolí Rio de Janeira v Brazílii), expanze do vnitrozemí přišla až v 19. století.
Plantáže vyžadovaly intenzivní práci, Evropané přitom zpočátku zajišťovali jen organizační roli, vlastní práci vykonávalo neevropské obyvatelstvo – po vyčerpání místních obyvatel to vedlo ke vzniku obchodu s otroky (černoši z Afriky), po zrušení otroctví byla najímána smluvní pracovní síla (dále viz např. Indové pracovali na britských koloniích v Karibiku, v Natalu, na Fiji, …).
Současný populační mix v tropické Americe, východní Africe a zčásti též v Malajsii a v Australasii je z velké části dědictvím tohoto typu osídlení.
farmářská sídla středních zeměpisných šířek
Tento typ sídel zahrnuje sídla anglo- a frankofonních skupin na severovýchodním pobřeží Severní Ameriky a také později vzniklá sídla v Austrálii a na Novém Zélandu.
Základní rozdíl oproti předchozímu typu plantážních sídel spočíval v závislosti těchto sídel na přílivu evropského obyvatelstva. Dále jejich zemědělské produkty byly určeny spíše pro místní trhy než pro export do Evropy.
Národní skupiny z různých částí Evropy (Švédové, Němci, Irové, …) přenesly do těchto sídel charakteristické znaky sídel ze svých oblastí – rozvržení farem, vesnic a měst, typy plodin a používané zemědělské technologie vycházely z tradic a praxe původních domácích oblastí. Některé tyto znaky zůstaly v některých oblastech zachovány dodnes.
Průnik do vnitrozemí kontinentů
Průnik do vnitrozemí kontinentů představuje druhou fázi evropské zámořské expanze. Tato fáze začala brzy na počátku 19. století a trvala zhruba do I. světové války. Fáze byla urychlena rychlou industrializací Evropy, nástupem inovativních dopravních technologií (železnice), růstem objemů zámořské emigrace z Evropy a rychlým růstem využívání zdrojů v mimoevropském území.
K hlavním důsledkům této fáze, pokud jde o prostorové rozložení obyvatelstva, patří vznik průmyslových měst ve středních zeměpisných šířkách a posun hranic zemědělsky využívaných pozemků do vnitrozemí.
Typy osídlení:
osídlení stepí ve středních zeměpisných šířkách
19. století se stalo svědkem „bělošského“ osídlení prérií a pamp v obou Amerikách, v Africe a plání v Austrálii. Podobný proces probíhal také v Rusku, kde se posouvala východní hranice osídlení stepí. Model a načasování osídlení byl významně ovlivněn nástupem takových technických inovací, jako je:
železnice – zlevnění přesunu zemědělských produktů do přístavů,
technologie chlazení – možnost uchovávat maso při dlouhých lodních převozech,
ostnatý drát – možnost oplocení pozemků v otevřené krajině.
Osídlování vnitrozemí probíhalo postupně také v tropech a subtropech v důsledku růstu poptávky po produktech plantážního zemědělství. V důsledku toho zde pokračoval růst politické kontroly těchto území ze strany západních zemí (smluvní i vojenskou cestou).
sídla v místě nálezů nerostných surovin (zlata, …)
K rychlému růstu počtu obyvatel v 2. polovině 19. století docházelo prostřednictvím imigrace také v oblastech, kde bylo objeveno zlato. V oblastech, kde existovaly vhodné podmínky pro zemědělství, imigrace pokračovala a vzniklo tam trvalé osídlení – příklady:
Kalifornie – po nálezu zlata v roce 1848 zhruba v 20 letech se počet obyvatel Kalifornie zvýšil ze zhruba 26 na 400 tisíc;
Austrálie (Viktorie) – roku 1851 nalezeno zlato, v průběhu 5 let se přistěhovalo 250 tisíc prospektorů, v roce 1855 měla Viktorie více obyvatel než celá Austrálie před objevy zlata;
V periferních oblastech (jako jsou např. subarktické zóny) nemuselo obyvatelstvo po ukončení těžby vydržet – osídlení ztratilo kontinuitu - např.:
Kanada (Yukon) - v roce 1898 dorazilo po nálezu zlata asi 30 tisíc prospektorů, dnes činí počet obyvatel celého teritoria jen asi polovinu této hodnoty.
V pozdějším období (v prvních desetiletích 20. století) hrála podobnou úlohu jako zlato na Středním východě ropa – důraz zde však byl už posunut spíše směrem k pohybu kapitálu a investic.
Zásadní problém spočívá v tom, že prostorová expanze se ani v Americe, ani v Africe ani v Austrálii neodehrávala v prázdné zemi. Všechny kontinenty byly obydleny původním domorodým obyvatelstvem, které však bylo v důsledku technologické a organizační převahy Evropanů odsunuto a přemístěno do vyhrazených rezervací.
Doplnit je potřeba ještě zmínku, že mnoho domorodců zemřelo na následky nových pro ně neznámých chorob, proti nimž neměli vyvinuté protilátky – šlo např. o epidemie spalniček, neštovic, tuberkulózy, chřipky apod. Negativně působily také další společenské vymoženosti jako např. alkohol apod.
Ústup kolonizačních mocností
Třetí fázi zámořské expanze můžeme označit jako politický ústup kolonizačních mocností, který probíhal v několika etapách, jeho začátky (pomineme-li zisk nezávislosti USA) lze položit zhruba do 19. století (ústup Španělů a Portugalců z Latinské Ameriky).
Postupně také začalo docházet k významné geopolitické změně, politická a ekonomická moc se od první světové války začala pomalu přesouvat z Evropy do USA a do SSSR.
Hlavní vlna politického ústupu evropských mocností nastala v druhé polovině 20. století, kdy došlo téměř k jejich kompletnímu ústupu (Velká Británie, Francie, Holandsko, …) z afrických a asijských kolonií.
Tento ústup byl v mnoha případech následován sérií politických, válečných a dalších problémů a konfliktů, jež v těchto oblastech vedou ke vzniku uprchlického problému.
Obr. 2:Hlavní migrační pohyby lidstva v moderní historii
Časový průběh expanze evropského obyvatelstva
začala v určité omezené míře už v 16. století, přičemž zpočátku se omezovala pouze na migraci Španělů a Portugalců do jejich středo- a jihoamerických kolonií;
od 17. století postupně začíná emigrace do Severní Ameriky, zpočátku však jde jen o poměrně nevýznamné proudy lidí;
hlavní fáze evropské emigrace začíná až v 1. polovině 19. století, v období let 1835-1935 se z Evropy do zámořských území vystěhovalo snad až 75 mil. osob. Největší část z těchto emigrantů směřovala do oblastí Nového světa, z toho:
do Severní Ameriky cca 2/3 (45 mil. osob),
do Jižní Ameriky cca Ľ (18 mil. osob),
do Austrálie, na Nový Zéland, do Střední Ameriky a jižní Afriky dohromady cca 1/10 (7 mil. osob).
Za počátek zámořské emigrace Evropanů bývá považováno desetiletí 1840-50 - za bezprostřední impuls emigrační vlny bývá někdy považován exodus irského obyvatelstva, který začal roku 1846 v důsledku neúrody brambor (silné deště způsobily bramborovou hnilobu) a následného hladu.
V roce 1845 mělo Irsko 9,1 mil. obyvatel, do roku 1851 se vystěhovalo cca 2,5 mil. osob a počet obyvatel se tak snížil na 6,5 mil. Tato situace se považuje za extrémní příklad ztráty obyvatelstva (20% obyvatel za pět roků!!!), v žádném jiném evropském státě k něčemu podobnému nedošlo.
Navzdory uvedeným migračním ztrátám obyvatelstvo Evropy v průběhu let 1800-1900 vzrostlo ze 187 na 401 mil. (vliv demografického přechodu). Jinými slovy lze konstatovat, že v žádném desetiletí emigrace nepřekročila 40% hodnoty přirozeného přírůstku.
vysoké počty vystěhovalců jsou registrovány také v následujících rocích a obdobích:
1870,
1885-90,
1905-13 = absolutní maximum počtu vystěhovalců, jen v roce 1913 opustilo Evropu 1,53 mil. obyvatel.
evropský emigrační proud pokračuje i v meziválečném období, byť jeho intenzita se s uvedenými vrcholnými roky nedá srovnat; pokles byl způsoben:
zejména přísnějšími imigračními zákony, které byly od počátku 20. století přijímány v USA, Kanadě a Austrálii;
významný vliv měla také hospodářská krize v letech 1930-34.
hlavní proud evropských emigrantů směřoval do USA. USA také zaznamenaly absolutně největší migrační přírůstek obyvatelstva - v letech 1820-1959 do USA imigrovalo 41,5 mil. obyvatel, z toho podstatná část z Evropy (34,5 mil.). Takový rozsah imigrace znamenal pro USA ohromný přínos, příliv obyvatel do USA bývá považován za jeden z hlavních zdrojů jejich ekonomického a společenského rozvoje.
struktura evropských podle národnosti a státní příslušnosti je velmi pestrá a časově proměnlivá:
první migrační vlnu v 1. polovině 19. století tvořili téměř výlučně obyvatelé států severozápadní Evropy (Britské ostrovy, skandinávské státy, Holandsko, Belgie), kteří mají zároveň největší podíl na celkové evropské emigraci do zámoří,
v polovině 19. století se k tomuto proudu přidávají obyvatelé Německa,
od 80. let 19. století se k tomuto proudu přidávají obyvatelé Itálie,
začátkem 20. století vzrostl podíl emigrantů z východo- a jihoevropských států,
ve 20. a 30. letech 20. století znovu zesílil proud vystěhovalectví z jižní Evropy a z Velké Británie a Irska,
po druhé světové válce lze za hlavní emigrační oblasti označit Velkou Británii a Německo,
od počátku 20. století začal významně růst také počet přistěhovalců z Latinské Ameriky.
Na základě uvedeného lze v emigraci do USA vymezit dva hlavní proudy, které se výrazně časově, národnostně a společensky liší:
stará emigrace (old emigration) – tento proud reprezentují emigranti přibližně do roku 1883. Zúčastnili se ho zejména Angličané, Irové, Walesané, Belgičané, Švédi, Dáni, Noři, Francouzi, Němci, Holanďané a Švýcaři. Většinou se jako farmáři podíleli na osidlování západních oblastí; byli mobilnější, společensky a jazykově přizpůsobivější, snáze se asimilovali; přicházeli do USA s úmyslem trvalého usazení a později se považovali za původní obyvatele Ameriky, kterým vděčí za kulturní, hospodářský a sociální rozvoj;
nová emigrace (new emigration) – k této pozdější přistěhovalecké vlně patří Rusi, Poláci, Italové, Češi, Slováci, Maďaři, Rumuni, příslušníci balkánských národů atd. Tyto skupiny přicházeli většinou individuálně (tj. bez rodiny), jejich cílem byl většinou zisk finančních prostředků a návrat do vlasti. Pracovali většinou jako nekvalifikovaná pracovní síla v těžkých podmínkách, žili izolovaně v národnostních koloniích, což ztěžovalo proces asimilace.
o něco později ve srovnání s USA začíná emigrace do Kanady, větší rozměry tato vystěhovalecká vlna dosáhla až od počátku 20. století. Celkem do Kanady imigrovalo v období let 1851-1957 asi 8,4 mil. obyvatel (z toho 4,6 mil. přišlo v období 1901-31).
také vlna vystěhovalectví do Latinské Ameriky začíná v důsledku neuspořádaných ekonomických a politických poměrů ve větší míře až počátkem 20. století. Nejlepší podmínky z klimatického hledis