Poznámky filosofie

člověku vymezeném, čase duše vystupuje z těla a očekává příležitost k dalšímu vtělení / není již nutné vtělení do člověka, v úvahu přichází i těla zvířecí/. Meziobdobí je vyplněno existencí buď v jakémsi ráji či v převýchovném místě, a to dle toho, jakým životem ta která duše v předešlém těle žila - zda upřednostňovala slávu a bohatství, nespravedlnost, nenávist či žila spravedlivě, ctnostně a pěstovala hodnoty duchovní. Některé z těch duší, které se vtělily do těla filosofa, již nemusí trpět dalšími vtěleními a navracejí se zpět mezi bohy a zde v procesu nepřetržitého poznávání světa idejí slastně tráví svou věčnost. Zajisté zde pobývá i duše Platónova.
     Platónova vize o vtělování a převtělování duší zároveň představuje i Platónovu teorii poznání. Lidská duše k poznání využívá lidské smysly, ty ji však vedou pouze k poznání světa smyslového - tedy toho, který již byl již identifikován jako svět stínů, nedokonalých odrazů na zadní stěně jeskyně. Tohoto poznání, které člověk následně využívá v pozemském světě, si Platón pramálo cení. Pravým poznáním je mu pouze poznání racionální, které je rozvzpomínáním se duše na svět idejí, v jehož blízkosti duše trávila svůj čas před prvním vtělením. Je zřejmé, že ne každá duše je schopna onoho rozvzpomínání. Pouze ta, jejíž dominantní složkou je rozum, tedy ta, která uzřela ze světa idejí poměrně velkou část, je předurčena k odhalení té jediné pravdy. Je to duše nám již známá, duše, která opouští klid a jistotu jeskyně, překoná bolest a popatří svým rozumem svět idejí. Uvedená duše tak i během pozemského života pomyslně opouští svět svého těla a navrací se ke kořenům - pravdě o dvou světech i o sobě samé. Je to duše filosofova, duše Platónova, která se snaží i čtenáře tohoto textu vyvést z jeskyně jeho každodenního života bez znepokojivých otázek, zpochybňujících to, co považuje za nezpochybnitelné  a neotřesitelné.
 Jako helénismus lze označit to historické období antického světa, které začíná rozpadem tradičních státních celků - městských států a nastoluje epochu vzniku a rozvoje velkých území. / Konkrétně  po bitvě u Chairóneie r.338 př.n.l., kde makedonský král Filip II. porazil Athény/. Ty vznikly zprvu spojením antických městských států, později připojením dalších získaných a dobytých území, které nelze vůbec označit za součást světa antického. Nová připojená území postupně vstřebávala původní antickou kulturu, ale též antická kultura byla nucena vyrovnat se s někdy naprosto cizími kulturními fenomény. A tak se na první místo filosofického tázání dostává doposud nezvyklá otázka, která trápí antického, v uvedeném slova smyslu helénského člověka. Tuto otázku lze s jistým zjednodušením formulovat následovně:Jak žít v novém historickém klimatu ?     Na uvedenou situaci velmi brzy zareagovala helénská filosofie. Ta odsouvá do pozadí tázání po podstatě světa a po jeho poznatelnosti a preferuje tu svou část, kterou nazýváme etikou. Kontinuita antické filosofie je ovšem zachována - jednak dalším působením platónské Akademie a Aristotelových následovníků, jednak pěstováním ontologie a gnoseologie jako prostředků naprosto nutných pro odpověď na uvedenou otázku etickou. Následující řádky však pro úspornost textu zohlední pouze část etickou. Na základní otázku své doby v podstatě otevřeně odpovídaly tři v určitém slova smyslu  filosofické školy, jejichž historie splývá jednak s kulturou antického Řecka, jednak antického Říma. Každá z nich na uvedenou otázku reagovala jinak a každá ji jiným způsobem zodpovídala. Měly však ledacos společného. Za snad nejpodstatnější lze označit jejich „praktičnost“ - obrovský vliv na společnost jako celek i jednotlivce, kterým pomohly k řešení životně důležitých otázek a někdy naprosto konkrétních životních situací. Názvy uvedených filosofických škol jsou ve svých aplikacích všeobecně známy : stoicismus, epikureismus, antický skepticismus.
STOICISMUS
 Zakladatelem tohoto nesmírně vlivného filosofického směru byl Zenón z Kitia /4.stol.př.n.l./, který se po ztrátě veškerého majetku v potopené lodi plně oddal filosofii. On sám formuloval základní heslo platné pro stoicismus po mnoho století : Žij ve shodě s přírodou, čili žij ve shodě se světovým řádem, který ovládá tento svět. Žij též ve shodě s vlastním rozumem, který  - pokud správně myslí - určí tvé místo v tomto světě. Příčit se světovému řádu či výsledku činnosti vlastního rozumu je nesmyslné. Svému osudu, který je člověk schopen poznat, nelze utéci. Ve vztahu k osudu má člověk pouze dvě možnosti : buď je osudem veden / po jeho poznání dobrovolně kráčí vytýčenou cestou / nebo je osudem vláčen / stejným směrem, ovšem proti své vůli /. Zenón vedl své žáky k tomu, aby pěstovali filosofii - moudrost. Jedině skrze ni lze poznat svět a jeho řád, jedině skrze ni lze poznat své místo v tomto světě. Filosof, mudrc, odráží ve svém nitru řád kosmu, žije ve shodě s ním, spokojen s tím, že je nezávislý na okolním světě, na jeho slávě, bohatství, přepychu. Cítí  se ve své pozici neotřesitelný a svobodný, nezávisle na tom, jaká je jeho společenská pozice. A tak stoickým způsobem  filosofovali a žili jak císaři / Marcus Aurelius/, vychovatel Nerona - Seneca, ale i mnozí vzdělaní otroci. Cílem jejich života byla ctnost a z ní vyplývající a nutně následující blaženost. Lidi, kteří nebyli chopni poznat řád kosmu nebo ho odmítají, stoikové nazývají blázny. Ti ovšem nemohou ctnosti a blaženosti nikdy dosáhnout. Jak bláhové je jejich počínání v tomto světě!
EPIKUREISMUS
     Epikureismus, filosofickou školu a zároveň jistý způsob života založil, koncem 4. stol. př.n.l. Epikúros ze Samu ve své krásné zahradě obehnané vysokou zdí, která měla filosofa, jeho žáky a jejich rodiny izolovat od okolního světa zmítaného strachem, nenávistí bolestí a závistí. Pěstování filosofie vedlo Epikúra a jeho žáky ke slasti, právě ta byla cílem, ke kterému směřovali ve svém životě. Slast, kterou definovali jako neexistenci bolesti duševní i fyzické, byla přirozeným a jakoby výchozím stavem, z něhož je člověk násilně vytržen strachem. Největší strach -čili to, co působí nevětší strast - je strach z bohů a ze smrti. Epikúros se domníval, že odstraněním právě těchto strachů otevře člověku cestu ke slastnému životu. A tak Epikúros přesvědčuje, že strach z bohů je zbytečný. Bohové jsou nesmrtelné bytosti, které nebudou narušovat svou přirozenou slast vnikáním do světa lidského, stejně jako i angažováním se v něm. Svět lidí a svět bohů je oddělen, proto strach z bohů či jejich trestů je zbytečný, stejně jako je zbytečná strast z něho plynoucí. Epikúros se snaží o vytěsnění strachu ze smrti jako dalšího zdroje strasti v lidském životě. Tvrdí, že se člověk nemá bát smrti, protože  „Když jsem tu já, není tu smrt a když je tu smrt, nejsem tu já. Tedy ani živých ani mrtvých se smrt netýká.“ Epikurós se domnívá, že strast působí očekávání smrti, ne její příchod. Přítomnost smrti je zároveň koncem všech utrpení a tělesných bolestí, právě ty a jenom ty činí člověku utrpení. Zde je však nutno poznamenat, že slavný filosof slasti nepřipustil možnost bolesti a strasti ze smrti někoho blízkého. Tak vlastně sestrojil vysokou zeď kolem každého jedince, stejně jakou se obrnil proti působení světa vnějšího. Výše bylo uvedeno, že cílem života člověka dle učení epikurejců je slast - neexistence bolesti duševní ani tělesné. Epikúros však realisticky uvažuje o tom, že naplnění některých slastí může za určitou dobu přivodit bolest. Proto vytvořil jakousi hierarchii slastí a podle ní doporučuje volit takovou slast, která nepřivodí silnější a dlouhodobější strast. Proto otevřeně preferuje slasti duševní, z nichž nejvýše staví slast plynoucí ze schopnosti racionální činnosti člověka, lidského myšlení. Člověk pěstující filosofii dosáhne nejvyšší možné slasti, a tím následně i klidu a vyrovnanosti.
 
ANTICKÝ SKEPTICISMUS
     Třetí návod, jak žít v nové společenské situaci, přinesl člověku helénské epochy skepticismus, který sám sebe charakterizuje jako trest za hříchy dogmatismu. Jak již ze sebedefinice vyplývá, skeptikové se staví proti jakýmkoliv jednoznačným odpovědím na jakékoliv otázky, zejména otázky po řešení lidských problémů. Aby tuto pozici zakotvili v co možná nejzákladnější vrstvě, zpochybnili možnost lidského poznání, jeho důvěryhodnost, jakékoliv jeho výsledky. Tak se v dějinách antického myšlení objevuje poprvé filosofický směr, který netrpí komplexem „ děda vševěda .“ K důkazu své filosofické pozice vyslovili první skeptikové tři základní filosofické otázky a ihned na ně jediným možným způsobem odpověděli :Jaké jsou věci ?                                      Nevím a nemohu vědět.Jak se k těmto věcem mám chovat ?     Zachovávat zdrženlivost v úsudku o nich.Co tím / zdrženlivostí / získám ?           Klid.
Správný skeptik , pokud by tvrdě žil dle své filosofie, nikdy by nic nejedl, nepil... Proto se v každodenním životě řídil příkladem většiny, jedl chléb a pil vodu. Svou skepsi v posledním období skepticismu zaměřil k tzv. velkým pravdám - co je podstatou světa, popř. odpovědi na obecnější problémy etické.
      Vraťme se na závěr k základní otázce helénského člověka : Jak žít v novém historickém klimatu po zrušení hranic městských států, po ztrátě jisté intimity a jistoty? Všechny tři možné odpovědi i návody na způsob života se liší, nicméně všechny ve svém finále vyslovují ideu klidu, kterého člověk dosáhne pěstováním  právě té konkrétní filosofie. Filosofie je tedy tou terapií, která jistým způsobem řeší problémy lidského světa, jedině jejím pěstováním se člověk oprostí od negativit nové společnosti, jejích zmatků a snad / v dnešním slova smyslu / i neuróz. 
4. Vybrané kapitoly z novověké filosofie
      V úvodní části malé exkurse v dějinách lidského myšlení bylo uvedeno, že budeme pátrat po těch zdrojích, které viditelně ovlivnily způsob pohledu dnešního člověka na sebe sama, ostatní příslušníky lidského rodu, společnost, včetně jejích produktů, ale i na přírodu. Z uvedeného důvodu bude další kapitola věnována filosofii novověké. Právě ta nás nejvíce ovlivnila v našem myšlení a zajisté i jednání. V této době vstupuje do dějin věda v dnešním slova smyslu, fenomén, který byl považován za univerzální lék všech neduhů lidstva, vrcholný výplod lidské racionality, který ve své technické aplikaci přinesl v dobách příštích komfort i negativa civilizace euroamerického typu. Příchod vědy je nerozlučně spojen s filosofií, kterou nazýváme novověkou.
     Filosofickým novověkem označujeme to období dějin filosofie, které spadá do hranic 17. až poloviny 19. století. Hledáme - li společné rysy intelektuální produkce této doby, lze je s jistým zjednodušením nalézt ve dvou bodech :
- emancipace filosofie od náboženství / filosofové ani jejich filosofie nejsou přímo         spojeni s církví /,
- těsné spojení filosofie a nového typu vědy / filosofie zdůvodňuje vědu jako nejvyšší potenci člověka, záruku vznešenosti člověka a fenomén, který je zdrojem a nástrojem moci člověka nad přírodou /.
Na tomto místě je však nutno uvést, že filosofie nebyla „ služkou přírodní vědy “. Přírodní věda nutně potřebovala filosofické zázemí, protože právě filosofie odpovídala na otázky, které přírodní věda nemohla zodpovědět, nutně je však potřebovala ke konstrukci svých základů. Z naznačených otázek uveďme problém možnosti či hranic lidského poznání, vztahů smyslů a rozumu ve vědeckém poznání, záruky pravdivosti či objektivnosti vědeckých výsledků, stejně však i odpověď na otázku, které vlastnosti předmět opravdu, objektivně má a které mu dává člověk v procesu zkoumání tohoto předmětu - subjektivní vlastnosti. Do závěrečné poznámky je nutno poznamenat i otázku, která byla vyslovena pouze v náznaku - existuje objektivně předmět lidského poznání ?
    Zásadním problémem vědy zejména v raných fázích novověku byly dvě otázky :
- odkud má začínat poznání : ze smyslů, shromažďováním empirického materiálu nebo tzv. v rozumu / pátráním po vrozených pravdách, pojmech, strukturách, do kterých zařazuji empirická data/ ?
-  který ze dvou způsobů poznání - smyslové či racionální - je garantem pravdivého poznání a který z nich je zdrojem omylů, k nimž věda tak často dospívá ?
A tak lze, opět s jistým zjednodušením, rozdělit novověké filosofy do dvou skupin - na racionalisty a empiriky.
První skupina je označována za racionalisty. Racionalisté tvrdí, že poznání vyrůstá z racionálního myšlení, které je zárukou jeho platnosti / v jistém smyslu pravdivosti /. Lidský rozum je totiž apriori / před zkušeností / vybaven pojmy, logickými strukturami atp./, o kterých nelze pochybovat a podle nichž je poznávací proces řízen. Jako nejširší příklad lze uvést systém Platónův - člověk se narodí s poznatky, jimiž je duše ze světa idejí vybavena. K chybám v procesu poznání dochází vinou smyslů, které jsou i pro racionalisty nezbytné.
René Descartes / 1596 - 1650 /
     Prototypem racionalisty ve vědě i filosofii v 17. století je možno označit René Descarta, geniálního filosofa, matematika a fyzika své doby, údajného účastníka bitvy na Bílé hoře, přítele Komenského, milovníka samoty, ticha a tepla. Descartes hledá absolutně nezpochybnitelné východisko pro budování své filosfie i vědy. Nalézá jej tak, že pochybuje o všem, co považoval on i ostatní za pravdivé a samozřejmé. Jediné, o čem nemohu pochybovat, je to, že pochybuji - myslím. Z toho vyplývá slavné Descartovo východisko pro filosofii i vědu „ myslím, tedy jsem.“ Já existuji, jsem bytostí racionální. Další otázku, kterou je nutno si položit, je otázka : O čem myslím, přemýšlím ? Descartes odpovídá, že předmětem mého přemýšlení, poznávání jsou ideje, tedy to, čím je naplněn můj rozum. Nemůže to být nějaký vnější svět, jeho existenci jsem nedokázal, dokázal jsem pouze existenci sebe jako bytosti racionální, svého rozumu, ne těla a tělesného světa. Jakými ideami / čili tím, co poznávám / je naplněn můj rozum ? Jednak jsou to vrozené ideje, absolutní pravdy, jimiž popsal bůh můj rozum v momentu mého stvoření - ty jsou absolutně pravdivé, protože bůh je bytostí pravdivou a nemůže mě obelhat. Mezi nimi vévodí idea boha a idea hmoty - to je důkaz toho, že bůh i hmotný svět /tedy i mé tělo / existují. Dále je můj rozum naplněn idejemi předmětů vnějšího světa / existence objektivního světa i předmětů v něm je dokázána skrze ideu hmoty jako ideje vrozené, od boha dané, čili pravdivé  /.
Descartes z toho vyvozuje, že předměty vnějšího světa existují, nemohu je však poznávat přímo, jen skrze ideje, které jsou jejich promítnutím pomocí lidských smyslů do lidské duše. Vztah mezi ideou určité věci a touto věcí je však díky zprostředkování smysly problematický. Poslední ideou, dle autorky textu tou nejvěrohodnější, nejsilnější a nejpravdivější, je idea sebe sama jako bytosti racionální. A tak se stávají předmětem, kterým se zabývají přírodní vědy, předměty a vztahy vnějšího světa. Ty mám však zprostředkovány pro proces poznání idejemi těchto předmětů. Přesto však Descartes nepochybuje o tom, že vědecké poznatky platí / snad možná pro hmotný, rozprostraněný svět /. Závěrem je nutno upozornit na to, že Descartes jako autor myšlenky o tom, že poznáváme ideje / obsahy své duše, vědomí, rozumu.../, přinesl velké znepokojení do duše člověka, včetně úvah o tom, jaký je objektivní svět a sekundárně zda vůbec existuje. Vždyť jeho garancí je pouze bůh. Ten je však přijatelný pro člověka v boha věřícího. Kde nalézt odpověď pro ty ostatní ???
Baruch  Spinoza / 1632 - 1677 /
    Jan Baruch Spinoza, údajně nejtižší, nejskromnější a nejskrytější hlasatel svých myšlenek v období raného novověku, za něž byl nejen exkomunikován z židovské obce, ale odsuzován svými současníky i četnými následníky, a to nezávisle na vyznání či bezvěrectví. Spinoza začal filosofovat jako kartesián / dokonce je charakterizován jako kartesiánštější jako sám Descartes /, promýšlel jej však z pohledu judaistického. Veškerá jeho filosofie je vystavěna na Descartově definici substance, kterou aplikoval přísněji než samotný Descartes. Substancí se myslí to, co je samo o sobě a je chápáno ze sebe sama, Spinoza z toho vyvozuje dále její vlastnosti - je dokonalá, jediná, univerzální , nekonečná. Závěrem lze říct, že substance je vším - přírodou / rozprostraněnými tělesy /, myslícími bytostmi, ale i klasicky pojímaným bohem. Tak se do dějin