Morfologie zkouska

t Vsetínských vrchů a Vizovickou vrchovinu. Vnitřní příkrovy jsou budovány hlavně eocenními sedimenty, jejichž původ je v materiálu, jenž byl snášen z Centrálních Karpat.
Pro Karpaty na našem území je typické, že jak došlo k plochému nasunutí vnějších a posléze vnitřních příkrovů, tak na rozhraní jednotlivých příkrovových jednotek byly z hlubších částí vyzdviženy izolované kry tvořené triasovými či jurskými vápenci, které jsou na rozhraní vnějších a vnitřních příkrovů zachovány ve formě vnějšího bradlového pásma. To je ve své podstatě tvořeno ostrůvky vápencových hornin, které na naše území přecházejí u Mikulova z rakouského Weinviertelu a přecházejí přes východní část Chřibů, Podbeskydskou pahorkatinu a dále pokračují do Polska.
Poznámka. Vnější bradlové pásmo nemá pranic společného s vnitřním bradlovým pásmem, které územím republiky neprochází. Vnitřní bradlové pásmo odděluje pásma Vnitřních a Vnějších Karpat a má charakter jakési sníženiny plné vápenců táhnoucí se od Pováží po východní Slovensko.
Poté co v miocénu došlo k vyvrásnění Vnějších Karpat a jejich nasunutí ve formě příkrovů, přesunula se mořská sedimentace na okraj Vnějších flyšových Karpat do oblasti tzv. Vněkarpatských sníženin a do vně karpatského oblouku do Vnitrokarpatských pánví. Vněkarpatské sníženiny jsou budovány miocénními mořskými sedimenty a během pliocénu došlo k ústupu moře, docházelo tedy k sedimentaci v izolovaných jezerních pánvích. Touto dobou moře zasahovalo pouze do Ostravské pánve. Na začátku pleistocénu se Vněkarpatské sníženiny staly souší a jejich povrch byl překryt fluviálními a eolickými sedimenty.
Od ostatních Vněkarpatských sníženin se svým postavením odlišuje Hornomoravský úval, neboť je na ně kolmý. To souvisí s jeho poklesnutím podél zlomů na okraji Českého masivu.
Vnitrokarpatské pánve jsou tvořeny Velkou dunajskou nížinou (Východopanonská pánev) a Malou dunajskou nížinou (Západopanonská pánev). Právě Západopanonská pánev v podobě Vídeňské pánve zasahuje do Dolnomoravského úvalu.
Po neogenním vzniku Karpat vstoupilo do jejich vnitřního oblouku moře. Navíc ve Vnitrokarpatských pánvích byla činná tektonika v podobě hlubinných zlomů, proto mají tyto sníženiny kernou stavbu v podobě na sebe kolmých zlomů. V některých částech Vněkarpatských sníženin mocnost čtvrtohorních sedimentů díky této kerné stavbě kolísá od 10 do 2 000 m. Vnitrokarpatské pánve jsou tektonicky velice aktivní, díky tomu dochází k ovlivnění podzemních vod tepelným prostředím a jejich mineralizaci.
Poznámka. K toku řeky Moravy Dolnomoravským úvalem došlo až během čtvrtohor.
Poznámka. Po vyzdvižení flyšového vněkarpatského pohoří došlo v závěru miocénu k postižení Vnitřních Karpat vulkanismem. Vznikla např. vulkanická pohoří Burda, Cserehát, Mátra, Bükk, Kremnické vrchy, Štiavnické vrchy, Slanské vrchy či Vihorlat.
Po skončení hlavních fází vyvrásnění Vnějších Západních Karpat mají Karpaty až do současnosti tendenci k vyzdvihování.
Další vývoj Českého masivu a Karpat probíhá společně, a to od konce třetihor, kdy jsou obě naše soustavy zhlazovány vnějšími vlivy.
5. Geomorfologie jako vědecká disciplína: Objekt, předmět, členění, metody.
Geomorfologie je jednou ze základních disciplín fyzické geografie a jedná se o nauku o zemském povrchu a jeho vývoji. Geomorfologie je věda, zabývající se studiem tvarů, geneze a stáří zemského povrchu. Geomorfologie jako samostatná věda má svůj objekt, předmět, teorie a metody. Geomorfologie v mnoha ohledech stojí na hranici mezi geologií a geografií.
Geomorfologie užívá celé řady přístupů:
1.      morfografie - důkladný popis tvarů zemského povrchu;
2.      morfometrie - měření tvarů zemského povrchu, které lze uskutečnit buďto v terénu nebo laboratořích; tvary lze měřit na podrobných topografických mapách (kartometrie);
3.      morfogeneze - zjištění geneze, objasnění původu a vývoje tvarů reliéfu, geomorfolog musí umět zjistit, který činitel vytvořil daný útvar;
4.      morfochronologie - zjištění stáří tvarů reliéfu, v současnosti vzniklým tvarům se říká recentní, tvary vzniklé v minulosti zveme fosilní. Většina tvarů, se kterými se setkáváme, je z období pleistocénu (starších čtvrtohor) nebo neogénu (mladších třetihor).
Geomorfologie se však zabývá i předpovědí dalšího (budoucího) vývoje zemského povrchu.
Geomorfologické metody poznání:
geomorfologická analýza je hlavní metodou a vychází z důkladného zmapování terénu (vytvoření podrobné geomorfologické mapy);
poznatky jiných vědních oborů (pomocných věd) jako např. geologie, pedologie, hydrologie, klimatologie, archeologie atp.
Objektem geomorfologie je reliéf povrchu naší planety - georeliéf. Georeliéf je svrchní plocha zemské kůry. Je to veličina nehmotná, hmotný je nositel, tj. horniny zemské kůry. Formu ovšem nelze oddělit od nositele, tj. hmoty, a proto reliéf zemského povrchu úzce souvisí s vlastnostmi hornin zemské kůry, s jejich uložením ap. Georeliéf je současně plochou, na níž dochází ke vzájemnému styku vnitřních (endogenních) pochodů působících v nitru naší planety a vnějších (exogenních) pochodů, jejichž působení je podmíněno hlavně energií Slunce. Oba typy pochodů působí proti sobě a vzhled georeliéfu je výsledkem dialektického protikladného působení obou typů pochodů. Působení geomorfologických pochodů je dále ovlivňováno zemskou gravitací, silami vyvolávanými působením Měsíce, Slunce a dalších planet a změnami úhlové rychlosti otáčení Země kolem její osy. V poslední době se na modelaci georeliéfu stále více podílejí vlivy lidské společnosti.
Výsledkem působení uvedených pochodů jsou nerovnosti georeliéfu. Vyvýšeniny vystupující celkově nad hladinou světového oceánu označujeme jako pevniny a povrch zemské kůry na pevninách nazýváme pevninským (subaerickým) georeliéfem. Sníženiny georeliéfu jsou zaplněny vodami světového oceánu a povrch zemské kůry na jeho dně označujeme jako podmořský georeliéf. Georeliéf je značně složitý a skládá se ze složek různého vzhledu, původu i stáří.
Předmět geomorfologie je pak řešení vztahů v rámci objektu, tj. vazeb mezi složkami georeliéfu. Geomorfologie studuje georeliéf jako jednu ze složek (geosfér) krajinné sféry (spolu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou, pedosférou, biogeosférou a socioekonomickou sférou). Tyto složky krajinné sféry nejen působí na georeliéf, ale i sám reliéf zemského povrchu působí na tyto složky a přes ně zpětně na sebe.
Rozdělení obecné geomorfologie:
Obecná geomorfologie se zabývá obecnými zákonitostmi vzhledu, geneze a stáří georeliéfu a jeho jednotlivých složek v měřítku celé planety. Obecnou geomorfologii je možné dále rozdělit na dílčích vědních disciplin.
 
Strukturní geomorfologie
Strukturní geomorfologie se zabývá řešením vztahu mezi morfostrukturami a povrchovými tvary georeliéfu. Pod pojmem morfostruktura rozumíme strukturně geologický základ, který zahrnuje jednak horniny, jednak vlivy starších deformací (uložení hornin, chemické vlastnosti, fyzikální vlastnosti, rozpukání ap.). Na tomto základě pak vlivem neotektoniky a klimaticky podmíněných pochodů vzniká georeliéf. Strukturní geomorfologie je tak styčným odvětvím s geologií a geofyzikou.
 
Klimatická geomorfologie
Klimatická geomorfologie studuje rozdíly vývoje georeliéfu v klimatických oblastech, které se vyznačují příznačnými soubory vnějších (exogenních) geomorfologických pochodů závislých na podnebí (tzv. klimatomorfogenetické oblasti). K důležitým poznatkům klimatické geomorfologie patří zejména poznání proměnlivosti odolnosti hornin v závislosti na souborech exogenních geomorfologických činitelů kontrolovaných podnebím. Klimatická geomorfologie vyvozuje z povrchových tvarů odnosové podmínky, které pak připisuje určitým klimatickým poměrům, aby nakonec právě z těchto klimatických poměrů vysvětlila povrchové tvary. Přitom je analýza vlivu podnebí na povrchové tvary značně složitá. V každé klimatomorfogenetické oblasti sice vznikají svérázné povrchové tvary, současně však existují nesčetné kombinace mezi vlivy podnebí a vlivy morfostruktury na vývoj povrchových tvarů, které mohou vést ke vzniku stejných tvarů i v různých klimatomorfogenetických oblastech. Vedle makro klimatu je třeba počítat i s vlivy mezoklimatu a mikroklimatu.
 
Dynamická geomorfologie
Dynamická geomorfologie se věnuje studiu jednotlivých geomorfologických pochodů. Studuje průběh geomorfologických pochodů prostřednictvím
    a) studia tvarů vytvořených jednotlivými geomorfologickými pochody,
    b) sedimentů vznikajících při vývoji georeliéfu (tzv. korelátní sedimenty),
    c) modelování pochodů v laboratořích.
 
Paleogeomorfologie
Paleogeomorfologie se zabývá studiem georeliéfu minulých geologických období, jeho vzhledu, geneze, stáří a zákonitostí vývoje. Jde tedy o studium
    a) reliéfu pokrytého mladšími usazeninami (tzv. pohřbený reliéf),
    b) reliéfu nejdříve pohřbeného a pak znovu obnaženého (tzv. exhumovaný reliéf),
    c) rekonstruovaného reliéfu, tj. georeliéfu teoreticky rekonstruovaného na základě uchovaných zbytků.
Paleogeomorfologie studuje i procesy, které působily při vývoji georeliéfu v minulosti, protože - jak již bylo uvedeno - vzhledem k vývoji krajinné sféry nelze neohraničeně používat v paleogeomorfologii princip aktualismu.
 
Antropogenní geomorfologie
Antropogenní geomorfologie studuje povrchové tvary vytvořené činností lidské společnosti (tzv. antropogenní tvary) a pochody, které způsobují jejich vznik a vývoj (tzv. antropogenní geomorfologické pochody).
 
Aplikovaná geomorfologie
Aplikovaná geomorfologie se zabývá vztahem mezi georeliéfem a socioekonomickými objekty, které vznikají činností lidské společnosti (doly, silnice, přehrady, ap.) s cílem nejlepšího využití zvláštností georeliéfu v činnosti lidské společnosti. Součástí aplikované geomorfologie je i inženýrská geomorfologie, která je geomorfologií aplikovanou při řešení problémů při výstavbě sídel, dopravních staveb, vodních staveb, ap.
6. Hlavní geomorfologické procesy.
Endogenní procesy– vnitřní
vytvářejí v terénu výškovou členitost terénu-nerovnosti (zvětšování zemského povrchu, zvyšování výškové členitosti, zvětšování relativního převýšení)
vulkanismus (výstup magmatu ze zemské kůry, sopky/sopečná pohoří, pohyb magmatu i jen v zemské kůře), orogeneze (tvorba pohoří, konvergentní rozhraní, vrásnění/zlomy), epeirogeneze (pomalejší pohyby větších bloků zemské kůry, nedochází k výraznější deformaci, „pomalejší orogeneze“, rozsáhlejší oblasti)
zdroje energie – geotermální teplo (rozpad radioaktivních izotopů – sodík, uran), slapy (gravitační působení Slunce a Měsíce, deformace povrchu), točivý moment Země
Fluviální procesy
fluviální tvary = tvary zemského povrchu které jsou svým vznikem spjaty s činností proudící vody
povrchový odtok má dvě podoby:
-plošný odtok
-liniový odtok
proudící voda je nejdůležitějším exogenním činitelem na kontinentech a fluviální tvary a procesy dominují reliéfu souše
-meandr, říční niva
Exogenní procesy– vnější
vytvářejí v reliéfu výškovou členitost- nerovnosti (snižování nadmořské výšky, snižování výškové členitosti, ploché tvary)
činitelé – médium – voda (kapalná/led), vzduch (vítr); působení gravitace
denudace – „obnažovat“, odnos materiálů, snižování nadmořské výšky; zvětrávání (rozrušení pevné horniny), gravitační přesuny hmot (svahové pohyby), eroze (transportní činitel, pohyb materiálu; eroze, transport, akumulace; zvětšení koryta/zmizení materiálu - eroze); mechanická (přesun úlomků), chemická (rozpuštěné ve vodě)
Zdroje – sluneční záření, potenciální energie (existence gravitace)
7. Genetické a morfometrické typy a tvary reliéfu.
Klasifikace reliéfu vychází z celé řady kritérií. Nejčastěji se vyčleňují hlavní typy reliéfu podle geneze. Rozeznáváme reliéf svahový, říční, krasový,  ledovcový, větrný,  antropogenní a polymorfní.
Reliéf svahový: je výsledkem deluviálních (svahových) procesů. Patří sem všechny druhy svahových pohybů jako např. stékání, ploužení, sesouvání a řícení.
Říční reliéf je výsledkem erozní a akumulační činnosti vody, jeho nejvýraznější formou jsou říční údolí. Řeky stékají z výše položených míst, jako jsou hory nebo kopce aj., dolů do nížin a formují krajinu různou intenzitou. Na základě toho lze na toku vymezit tři úseky. Na horním toku převládá vertikální eroze v důsledku často vysokého spádu a také značné rychlosti proudění vody. Střední tok je kromě vertikální eroze charakterizován také boční erozí a svahovými pohyby. V důsledku mírnějšího spádu na středním toku dochází i k akumulační činnosti řeky a k vytváření aluviální nivy. Dolní tok je typický širokým a plochým údolím s mírnými svahy. V tomto úseku je velmi mírný spád, řeka nanáší hlavně jemnozrnný materiál a hloubí si koryto ve vlastních náplavech. Častý je výskyt meandrů a mrtvých koryt.
Krasový reliéf vzniká rozpouštěním lehce rozpustných hornin (vápenců, sádrovců, dolomitů a jiných karbonátových hornin), působením podzemní a povrchové  vody, obohacené o rozpustný CO2. Jedná se o chemickou erozi, která je u nás nejrozšířenější ve vápencích – vápencový kras. Rozpouštění vápenců probíhá podle rovnice CaCO3 + H2O + CO2 Ca(HCO3)2. Výsledkem je vznik krasových forem jako např. škrapy, závrty, propasti, dutiny, jeskyně aj.
Ledovcový reliéf vzniká geologickou činnosti ledovců. Ledovce se vytvářejí nad tzv. sněžnou čárou (trvalá sněhová pokrývka) postupnou rekrystalizací čerstvého sněhu. Po určitém čase se může ledovec pod vlastní tíhou začít pohybovat směrem do údolí a působit erozi (ohlazování, odlamování a rýhování skalního podloží a následný transport a akumulaci úlomků hornin různé velikosti.
Větrný reliéf je výsledkem geologické činnosti větru. Ten se může na tvorbě reliéfu podílet buď nepřímo (rozvlněná hladina porušuje břehy řek, nádrží atd.) anebo přímo procesem eroze (vyvátí drobných zrn ze sypkých sedimentů, obrušování skalních hornin částečkami unášenými větrem) a akumulace (ukládání transportovaných částic za vzniku celé řady akumulačních forem, např. duny, přesypy, barchany atd.).
Antropogenní reliéf vzniká lidskou činností vzniká, např. reliéf vzniklý v důsledku těžby užitkových nerostů nebo městský reliéf, který představuje extrémní případ území zcela změněného činností člověka. Zdaleka nejde pouze o změny reliéfu a obrovské přesuny zemin a stavebních materiálů, ale o skutečnou tvorbu "městské krajiny" s novou sítí toků, změněnou úrovní spodních vod, ale také s novými společenstvy kosmopolitních dřevin atd.
Polymorfní reliéf představuje výsledek vzájemného působení více exogenních procesů
Reliéf lze klasifikovat také podle výškové členitosti. Rozeznávají se tyto hlavní typy reliéfu.
Vysoké hornatiny, s výškovou členitostí okolo 400 m a nadmořskou výškou okolo 1500 m, jsou charakterizovány extrémně strmými svahy modelovanými převážně ledovcovou činností a intenzivním zvětráváním.
Hornatiny s výškovou členitostí od 200 – 400 m, v nadmořských výškách okolo 900 m. Jedná se o údolí a hřbety se strmými svahy, které jsou výsledkem hloubkové eroze. Velmi často bývají silně zkrasovělé.
Vrchoviny s výškovou členitostí od 150 – 200 m, v nadmořských výškách 600 až 900 m jsou charakterizovány strmými až mírnými svahy pokrytými deluviálními sedimenty.
Pahorkatiny představují zvlněná území s výškovou členitostí od 30 - 150 m, v nadmořských výškách 200 – 600 m. Jedná se o reliéf s mírnými svahy, často pokrytými deluviálními, říčními a eolickými akumulacemi.
Roviny s výškovou členitostí do 30 m a nadmořskou výškou okolo 300 m představují většinou rozsáhlé akumulační plošiny velkých řek s mírně zvlněným povrchem.
Tvary reliéfu
Hlavní tvary reliéfu lze rozdělit do následujících skupin (Prosová, Zeman, 1974): plošiny, elevace, deprese,  svahové a antropogenní tvary.
Plošiny
Při územním plánování a volbě stavenišť se často využívají plochá, zarovnaná území, která však nemusí být z hlediska inženýrskogeologických poměrů vždy nejvhodnější. Ty jsou ovlivněny litologií podloží, genezí a celkovým geologicko-morfologickým vývojem krajiny. Mezi plošiny zahrnujeme hlavně paroviny, strukturní, krasové, vulkanické plošiny, jako i území krytá glaciofluviálními, eolickými, proluviálními a fluviálními sedimenty.
Paroviny představují v Českém masivu nejčastější typ plošin. Jedná se o zarovnaná, často mírně zvlněná území s nerovnoměrně rozloženými fosilními zvětralinami, relikty neogenních sedimentů a zbytky štěrkových akumulací. Z hlediska základových poměrů představují nestejnorodou základovou půdu, často silně stlačitelnou.
Strukturní plošiny jsou rozsáhlé rovinaté povrchy, místy členěné roklemi a údolími se strmými svahy, které se vytvářejí v územích tvořenými horizontálně anebo subhorizontálně uloženými horninami. Základové půdy obvykle tvoří skalní horniny a proto jsou stejnorodé, únosné a nestlačitelné. Někdy však může kvalitu snižovat sprašový pokryv.
Krasové plošiny jsou typické pro území, kde se vyskytují mohutná souvrství horizontálně uložených vápenců. Vápence vystupují obvykle na povrch, který je porušen škrapovými poli a závrty, vyplněnými jílovitými zvětralinami. Z hlediska zástavby se jedná o nepříznivé území z důvodu nebezpečí provalení stropů podzemních krasových prostor.
Vulkanické plošiny se vytvořily na horizontálně anebo subhorizontálně uložených sopečných horninách. Na lávových proudech nebo příkrovech se obvykle zachovaly pouze v reliktech v podobě stolových hor. Okraje vulkanických plošin by se neměly zastavovat, neboť se jedná o území ohrožené svahovými pohyby.
Glaciofluviální plošiny jsou pro zástavbu podmínečně vhodné, neboť je tvoří  nestejnorodá základová půda (ledovcové sedimenty) tvořená zeminami různé zrnitosti, od štěrků po jílovité hlíny, v nichž se může vyskytovat podzemní voda.
Proluviální plošiny jsou území krytá proluviálními sedimenty (uloženiny přemístěné např. přívalovými vodami) vytvářejícími podhorské kužele, často tvořené špatně vytříděnými, nedokonale opracovanými štěrky s hlinitou příměsí. Území se velmi často využívá pro zástavbu a to i přesto, že jsou základové půdy někdy nestejnorodé.
Eolické plošiny vznikly zarovnáním starého reliéfu sprašovými pokryvy. Takové území je z důvodu prosedavosti spraší velmi nebezpečné nadměrně rychlým sedáním. Území by se nemělo také zastavovat vzhledem ke kvalitě zemědělské půdy.
Terasové plošiny akumulační, tvořené písčitými štěrky, poskytují výborné základové půdy a jsou také zdrojem betonářských štěrkopísků a podzemní vody. Nemusí vždy tvořit výrazné plošiny, někdy jsou kryty např. svahovými nebo eolickými pokryvy.
Terasové plošiny erozní vznikly erozní činností řek a vyznačují se tím, že na jejich zarovnaném povrchu vystupují málo navětralé horniny předkvartérního podkladu, které určují také kvalitu základové půdy.
Inundační plošiny jsou zarovnaná území v okolí vodních toků, jejichž povrch je tvořen hlinitými zeminami (povodňové hlíny) s vysokým obsahem organických látek. Území bývají velmi často zaplavována a základové půdy jsou málo únosné a silně stlačitelné.
Elevace
Elevace jsou vyvýšené tvary reliéfu, které lze rozdělit do dvou skupin: elevace makroreliéfu a mikroreliéfu.
Mezi elevace makroreliéfu, tedy vyvýšeniny velkých měřítek, patří např. horské hřbety a hřebeny, kuesty, vulkanické kupy, homole, kužele, žíly, strukturní (antiklinální) elevace aj. Jedná se o území, která lze pro běžnou zástavbu označit jako nevhodná, a to proto, že je k nim ztížen přístup. Výjimkou mohou být speciální inženýrské objekty, jako vysílací věže, vodojemy atd.   
Jako elevace mikroreliéfu se  označují plošné vyvýšeniny, táhlé hřbety obvykle strukturního původu, kde skalní horni